Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Díky studené válce mám řidičák na traktor i kamion
narozena 24. dubna 1942 v Praze
dědeček Karel Zeman, s nímž a s rodiči bydlela, měl zahradnictví ve Valdštejnské zahradě
v roce 1945 je soused udal gestapu kvůli nadměrným zásobám
v padesátých letech zahradnictví znárodnili a obě rodiny přestěhovali do menšího bytu
pamětnice nemohla vstoupit do Pionýru, později vstoupila do ČSM
babička Marie Zemanová se po smrti manžela odstěhovala na Vysočinu
hospodu, kterou měl druh Marie Zemanové, Vojtěch Pražan, také znárodnili
v srpnu 1968 byla pamětnice svědkem obsazení Prahy vojsky Varšavské smlouvy
v sedmdesátých letech stále pracovala v Městské knihovně
v osmdesátých letech podala přihlášku do KSČ a po čtyřech měsících vystoupila
roku 1997 odešla v důchodu
v roce 2024 žila v Praze
Z Valdštejnského paláce se po znárodnění dědečkova zahradnictví stěhovala do malého bytu. Jako dítě z buržoazní rodiny ji odmítli přijmout do Pionýru, na střední škole svůj původ zatajila a jako novopečená svazačka nadšeně mávala v prvomájovém průvodu, šťastná, že už není jiná.
Jaroslava Šťastná se narodila 24. dubna 1942 v Praze do dobře situované rodiny. Dědeček Karel Zeman se z chudého zahradnického učně vypracoval za první republiky na majitele jednoho z největších zahradnictví v Praze. Zhruba od třicátých až do začátku padesátých let bydlela pamětnice s rodiči a prarodiči ve Valdštejnském paláci ve velkém bytě, který přiléhal k Valdštejnské zahradě. Dědeček měl polovinu zahrady v nájmu. Veřejně přístupná byla jen honosnější polovina zahrady se sallou terrenou. V tehdejší zadní polovině zahrady, kde je dnes velký bazén a skleníky, bývaly květinové a zeleninové záhony. Zahradnictví zásobovalo Pražský hrad, dodávalo květinovou výzdobu do několika kostelů a staralo se o Ledeburské zahrady pod hradem. „V těch skleníkách pěstoval datlové palmy,“ vzpomíná.
Maminka Věra Vildová dostala výchovu jako každá dívka z lepší rodiny. V klášterním penzionátě ji jeptišky učily francouzsky a německy, hře na klavír a připravovaly ji na vedení domácnosti včetně řízení služebnictva. Jaroslava Šťastná si pamatuje, že když byla malá, měly ona i její o pět let mladší sestra Věra Vildová chůvu. „Ta moje se jmenovala Anna a já jí říkala Nanina. Měla jsem jí hrozně ráda,“ vzpomíná.
S apartmánem Vildových sousedil ještě jeden menší byt. „Souseda jsme se hrozně báli,“ říká Jaroslava Šťastná. Jednou na konci války tloukl někdo na dveře, když otevřeli, na chodbě stáli dva příslušníci gestapa. Přikázali rodičům malé Jarušky, aby jim ukázali, co mají v chodbě za závěsem. Ukázalo se, že jsou to jen sklenice se zavařeninami. Soused, který předtím zahlédl, že se na policích něco leskne, si myslel, že to jsou masové konzervy a udal je kvůli nadměrným zásobám. „Kompoty ale byly povolené, a tak se gestapáci otočili a na odchodu s úšklebkem povídali: ,Máte pěkné sousedy.´ Ten soused pak hned v osmačtyřicátém vstoupil do strany a udával dál StB.“
Začátkem padesátých let dědečkovo zahradnictví znárodnili včetně veškeré zemědělské techniky. „Jen to malé osobní autíčko mu nechali,“ pokračuje pamětnice. Dědeček dál pracoval ve svém bývalém zahradnictví jako vedoucí a i nadále se staral o zahrady pod hradem. Z nadměrně velkého apartmánu vystěhovali šestičlennou rodinu naproti do menšího služebního bytu v Malém Fursternbernském paláci. Ten patřil ministerstvu kultury, pod nímž v podniku Dilia působil její tatínek Robert Vild.
Na základní škole chodily všechny děti do Pionýru, jen malou Jarku kvůli buržoaznímu původu nevzali. „Všichni měli červený šátek a chodili zpívat, jenom já ne. Později, na střední škole, jsem to zamlčela. Stala jsem se hrdou svazačkou a chodila do prvomájových průvodů. V modré košili jsem mávala mávátkem šťastná, že jsem stejná jako ostatní,“ pokračuje pamětnice ve vyprávění.
Na padesátá léta má Jaroslava Šťastná ještě jednu vzpomínku. „V třiapadesátém roce, když zemřel Klement Gottwald, jsem šla s tatínkem po mostě, hrozně jsem plakala a ptala se tatínka, co s námi bude. Tatínek se na mě udiveně podíval a povídá: co by bylo, přijde jiný prezident. A já zase plakala, že už to nebude ten náš soudruh Gottwald.“
Koncem padesátých let si dospívající Jarka oblíbila hudební rádio Luxembourg „Poslouchali jsme hlavně rokenrol, ale tancovat se na něj nesmělo, to bylo o vyhození ze sálu,“ říká. „Chodila jsem později se sestrou do tanečních jako garde, to byl zrovna v módě twist. To se taky nesmělo. Po sále chodily dozory, ale když odešly, všichni hned twistili.“
Když bylo Jaroslavě Šťastné čtrnáct let, dědeček Karel Zeman zemřel a babička Marie Zemanová se záhy přestěhovala na Vysočinu do obce Střítež u Pelhřimova ke svému kamarádovi Vojtěchu Pražanovi. Vojtěch Pražan provozoval ještě v padesátých letech ve Stříteži hospodu. Dával sousedům pivo na dluh a půjčoval jim i peníze na úroky. Začátkem padesátých let hospodu znárodnili a babičku s druhem v ní nechali pracovat. V polovině domu bydleli, ale museli platit symbolický nájem jednu korunu měsíčně. „Aby bylo jasné, že jim to nepatří,“ vypráví pamětnice.
Dluhy z hospody se komunistům hodily. Potřebovali další kandidáty a tak předseda KSČ nabídl všem bývalým štamgastům, že jim smaže dluhy, pokud si vezmou přihlášku. „A hned měli širší základnu,“ pokračuje Jaroslava Šťastná.
Po střední škole nastoupila Jaroslava Šťastná do Městské lidové knihovny na Mariánském náměstí v Praze. Byl začátek šedesátých let a kulminovala studená válka. Jaroslava Šťastná byla svobodná a bezdětná, vybrali ji proto jako jednu z pěti zaměstnanců na doškolení, aby v případě války zastaly muže, kteří půjdou na frontu. „Já si strašně přála mít řidičák,“ říká. A tak v roce 1961 získala řidičské oprávnění od motorek přes traktory až po vozy s návěsem.
V knihovně se jezdilo na bramborové brigády nebo na sklizeň obilí, kde přehazovali dřevěnými lopatami zrní na sýpkách. „Nás to hrozně bavilo, to zrní jsme házeli po sobě, ale jim to bylo jedno, hlavně, že se provzdušnilo,“ říká a pokračuje: „Když jsem měla ten řidičák, chtěla jsem na brigádě řídit traktor. Ale předseda JZD mi to nedovolil a půjčil nám místo traktoru aspoň koně.“
V noci na 21. srpna byl celou noc slyšet hukot letadel. V rodině Šťastných netušili, co se děje. V šest hodin ráno šla Jaroslava Šťastná jako obvykle do práce, vyšla před dům a uviděla, jak jí ze Strahova jede naproti tank a zleva doprava točí hlavní. Myslela si nejdříve, že je to vojenské cvičení. Až kolem poledne se dozvěděli, že Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. „V práci jsme všichni brečeli,“ vzpomíná.
Později v týž den se šli podívat na Národní třídu, tam stály tanky a na nich zmatení vojáci. Ženy mlčely, muži se jich vyptávali, co tam dělají. S kolegy si na klopy našili trikolory, a když se šli podívat na Národní třídu podruhé, vojáci už vypadali jinak. „Byli takoví nažloutlí jako odněkud z dálného Východu, ani neuměli rusky.“
Autobusy nejezdily, pamětnice musela domů pěšky přes kontroly na uzavřených mostech. „Pamatuju se, že moje hlavní myšlenka byla - děti musí jíst,“ vypráví Jaroslava Šťastná. Běželi do krámu a nakoupili zásoby chleba, krupice a mléka. „Já si myslím, že děti v ty dny jedly skoro pořád krupicovou kaši,“ končí své vyprávění.
Sedmdesátá léta prožila podle vlastních slov starostí o rodinu. „Pořád jsme něco sháněli a na něco stáli fronty,“ říká. Až na konci osmdesátých let ji zlákali, aby podala přihlášku do strany. „Já ani nevím, proč jsem tam vlezla, asi jsem si myslela, že z toho budu mít výhody. Ale byla jsem tam jen čtyři měsíce. V práci mi za to všichni nadávali. Pak mě strašně rozčílil Jakeš, tak jsem zase vystoupila,“ popisuje, jak napsala vyjádření, že v KSČ už být nechce.
Jaroslava Šťastná pracovala celý život až do odchodu do důchodu v roce 1997 v Městské knihovně na různých pozicích, z toho nejdéle v hudebním oddělení jako vedoucí směny. Za peníze z restituce pozemků po dědečkovi si s manželem Ivanem Šťastným koupili domek v Jižních Čechách, kde strávili dvacet let. Poté se už jako vdova přestěhovala do Prahy.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ivana Prokopová)