Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Stankovičová (* 1945  †︎ 2011)

Na Chartu vzpomínám jako na hezký období svýho života

  • narodila se roku 1945 v dnešním Havlíčkově Brodě

  • vystudovala střední školu ekonomickou a dva semestry knihovnictví a angličtiny v Brně

  • práce v okresních kulturních institucích

  • studia knihovnictví na FF UK

  • působila na FTVS a v Orientálním ústavu v Praze

  • roku 1980 podepsala Chartu 77

  • ediční samizdatová činnost

  • tajemnice Výboru dobré vůle Olgy Havlové

  • manželka Andreje Stankoviče

  • zemřela 17. 5. 2011

Olga Stankovičová podepsala Chartu 77 jako „jeden z mnoha papírů“ od roku 1976, po procesu s Plastic People. „My jsme se přátelili s tolika lidmi, že nebylo možné nezaujmout rezolutní stanovisko. Můj muž podepsal Chartu hned ve druhé vlně (během prvního podpisového sběru byli Stankovičovi na chalupě Vysočině), já jsem ji chtěla podepsat taky, muž mi to rozmlouval, že ženy to většinou nepodepisují, ale já jsem se vnutila do té třetí vlny (svůj podpis pod dokument tak připojila v roce 1980).“ Chartu Olga Stankovičová podepsala nakonec hned dvakrát, poněvadž první podpis zatajila i Dana Němcová, která ji chtěla, opět jako ženu, chránit: „... protože jsem ženská, jsem manželka a musím živit svýho muže.“

Po podpisu navštívil paní Stankovičovou příslušník StB na pracovišti na Fakultě tělesné výchovy a sportu, kde se brzy projevily následky – spolupracovníky signatářky Charty začala StB předvolávat a lákat ke spolupráci. Z práce ji však, což bylo mezi chartisty neobvyklé, nevyhodili. „Vzpomínám na to jako na hezký období svýho života, protože člověk se uvolnil od tý obecný lži.“

Tlak StB

Olgu Stankovičovou StB předvolávala ke krátkým výslechům, její manžel Andrej Stankovič byl často zatýkán na obvyklých, někdy opakovaných 48 hodin, někdy i velmi nevybíravým způsobem – jednou příslušníci StB například při zatýkání vyrazili dveře a odvedli Stankoviče, v té době zrovna v pracovní neschopnosti po zmlácení několika kolegy z práce ve skladu, iniciovaném rovněž StB, bosého a v pyžamu. Incident Olga Stankovičová okamžitě nahlásila na kriminálku a oceňuje podstatně serióznější chování této bezpečnostní složky ve srovnání s StB.

Přese všechno paní Stankovičová znovu opakuje, že šlo o nejlepší období jejího života. „My jsme měli spoustu času na sebe. Nebyly počítače, noviny se nedaly číst, knížek taky moc nebylo.“ Estébáci si prý navíc k ženám disidentů většinou nedovolovali tolik, co k jejich manželům, jakkoliv i Olga Stankovičová si vzpomíná na náznaky výhrůžek. Šlo o dosti trapné dotazy typu: „To chodíte večer na procházku se psem sama? A to se nebojíte, že by se vám mohlo něco stát?“ Pro jistotu nosila u sebe, například právě na procházky se psem, „boxera“ – návlek na ruku určený k razantnějšímu úderu v případě potřeby.

Paní Stankovičová vzpomíná na ženské společenství v Chartě, založené na vzájemné důvěře, nadhledu, se kterým signatářky dokázaly situaci vnímat. Připomíná také několik případů donašečů StB mezi chartisty, nikoli však početných.

Jak vnímali Chartu lidé v okolí?

„Byl to živý zájem, ale všichni se strašně báli a mluvili tak leda na otevřeném prostranství někde venku.“ Lehká situace nebyla ani v rodinách, ne vždy měli signatáři Charty podporu třeba ze strany rodičů – matka Olgy Stankovičové například měla pocit, že si její dítě svými aktivitami zahodilo budoucnost, otec Andreje Stankoviče jako „bývalý lampasák“ se svým synem naprosto nesouhlasil.

Spíše podporu zažila paní Stankovičová na pracovišti, kolegové se podle ní „chovali báječně“, přestože všichni věděli, že tam například opisuje materiály pro Chartu.

Olga Stankovičová zemřela 17. května 2011 v šestašedesáti letech.

Nahrávka: Adam Drda

Editor: Jaroslav Richter

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)