Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Staňková (* 1948)

• narozena 3. listopadu 1948 v Praze

• otec byl truhlář, matka pletařka, členka KSČ

• vyučila se brusičkou kovu, pracovala v Pragovce a v Chiraně

• od mládí se věnovala trampingu

• v srpnu 1968 zažila okupaci Prahy vojsky Varšavské smlouvy

• v roce 1970 pověsila se skupinou trampů věnec k pamětní desce v Domažlicích, následovaly výslechy a soud, vyvázla bez trestu

• roku 1973 se provdala za Josefa Staňka, společně vychovali syna a dceru

• po rodičovské dovolené pracovala jako brusička, chtěla ale fotit a absolvovala Pražskou fotografickou školu

• po roce 1989 vystřídala několik různých profesí, fotografii se věnovala amatérsky, své práce vystavovala

• v roce 2025 žila ve Zdíkově na Šumavě

V létě roku 1970 se Hana Staňková s partou trampů rozhodla vzdát hold americké armádě, která osvobodila západní Čechy. Při toulkách Šumavou zavítali do Domažlic, kde na náměstí objevili pamětní desku připomínající osvobození města. „Říkali jsme si, to snad není možný, to jsme ještě nikde neviděli,“ vzpomíná pamětnice. „Bylo by dobré dát tam věnec.“ 

Koupili ho v zahradnictví a pověsili k pamětní desce. Pořídili pár fotek a krátké video. To v dobách normalizace stačilo, aby člověku hrozilo vězení. V následujících letech se tak součástí života několika mladých lidí staly výslechy, šikana v práci a protokoly rozeslané do rodin i do zaměstnání. A nakonec je čekal soud.

Maminka chodila na schůze, tatínek vařil

Hana Staňková, rozená Hniková, se narodila 3. listopadu 1948 v Praze. Její rodiče pocházeli z Podkrkonoší, matka Marie Hniková, rozená Radoňová, z obce Barchůvek, otec Jindřich Hnik z Hořic. Tam se narodili dva starší bratři pamětnice, Jindřich a Zdeněk.

Během války se rodina přesunula do Prahy, protože matka pomáhala ukrývat hledaného člověka. „Maminka zjistila, že se to provalilo, tak radši sebrali kufry, naložili nábytek do nákladního vagónu a odjeli. Napřed bydleli v zahradním domku, potom u tety na Žižkově a pak dostali vlastní byt na Vinohradech, kde jsem se narodila já,“ vysvětluje Hana Staňková.

Otec pracoval jako truhlář, matka se vyučila pletařkou a pracovala v textilním průmyslu. Byla levicově zaměřená, vstoupila do komunistické strany i Československého svazu žen, kde se setkávala s Marií Kabrhelovou nebo Gustou Fučíkovou. V roce 1952 se objevila s tehdy tříletou pamětnicí v náručí na obálce časopisu Beseda venkovské rodiny. 

Otec se k politice nevyjadřoval. „Hleděl si svého. Maminka byla hodně v práci nebo na schůzích, tak byl s námi víc on, dokonce i vařil,“ vypráví pamětnice. „A protože měl velmi rád přírodu, jezdívali jsme tramvají na konečnou a byli venku. Užívali jsme si to, tátu jsem měla hrozně ráda.“

Na jedné stěně visel Ježíš, na druhé Stalin

Na Vinohradech prožila Hana Staňková poklidné dětství. Do základní školy chodila ve Slovenské ulici a na školní léta ráda vzpomíná. „Byl tam park s menším svahem. Jak napadl sníh, tak jsme ho sjížděli na aktovkách.“ 

S rodinou žila několik let i otcova matka, která byla věřící. „Když jsem byla nemocná nebo jsem nešla do školky, babička mě vodila do kostela, kde si rozložila svaté obrázky a modlila se. Mně tam bylo příjemně, bylo tam ticho a klid,“ vybavuje si pamětnice. „Připadalo mi, že ke starému člověku víra prostě patří.“

Matčina ideologie a babiččina víra si vzájemně nepřekážely. V pokoji nad postelemi visel obraz Ježíše v Getsemanské zahradě, vlevo byly portréty Stalina a Gottwalda. „Každý si tam vyvěsil, co se mu líbilo. Mně přišla naše rodina velice pohodová,“ uzavírá Hana Staňková.

I přes dobré vysvědčení nešla dál studovat. Netušila, čemu se má věnovat. Věděla ale, že nechce být úřednicí v kanceláři. Nejstarší bratr pracoval v Pragovce, kde se vyráběly automobily. Proto se tam vyučila brusičkou kovů a následně nastoupila do nástrojárny. 

Pojeď s námi na tramp

Právě v zaměstnání potkala Hana Staňková kolegu, který jí navrhl, aby s ním a jeho přáteli vyrazila na tramp. Chybělo jí ale vhodné vybavení. „Od kamaráda jsem si půjčila tornu, té se říkalo teletina, zelený kabát jsem měla doma. Zkrátka jsem na sebe navlékla, co bylo.“ 

Brzy se stala součástí trampské komunity, pořídila si lepší výbavu a dostala přezdívku Háňa. S kamarády vyrážela do Brd nebo do Jizerských hor a účastnila se setkání trampských osad. Často je tvořili bývalí skauti, kteří si i po zákazu skautingu uchovali jeho pravidla a tradice. Trampové se scházeli v kempech, kde bývaly na programu soutěže a různá sportovní klání. Na tyto akce se rozesílaly ručně psané pozvánky, tzv. „zvadla“. 

„Jednou se jelo na hokejový turnaj do Hraštice. Kamarád sehnal šlajfky, brusle na kličku, které se daly navléknout na obyčejné boty, a konala se soutěž v krasobruslení. To byla obrovská legrace,“ usmívá se Hana Staňková. „Pak jsme samozřejmě skončili s kytarami v hospodě a zpívalo se.“

Tanky mířily na domy, vojáci na lidi

Srpnovou okupaci v roce 1968 prožila pamětnice v Praze. Že se něco děje, vytušila už 20. srpna, když se před půlnocí vracela z odpolední směny. Míjelo ji auto s cizinci, kteří na ni rozrušeně volali, ale nerozuměla jim. Během noci slyšela nad městem přelétávat letadla. Jasno měla až ráno. Zatelefonovala jí maminka, aby nikam nechodila, že Československo okupují Rusové. Přesto s kamarádkou zašly ještě narychlo koupit chleba. Cestou uviděla Hana Staňková v ulicích poprvé tanky. 

Rodina bydlela jen několik minut chůze od budovy Československého rozhlasu, odkud pracovníci vysílali protiokupační zprávy. „Slyšeli jsme střelbu a viděli kouř z hořící nádrže tanku. Opravdu jsme se báli,“ vzpomíná pamětnice a dodává, „hlavně tanků –mířily na domy, vojáci měli samopaly. Kdyby někdo kladl odpor, určitě by ho zastřelili.“ 

Za pár dní se Hana Staňková dozvěděla, že její kamarád leží s průstřelem plic v nemocnici. Cestou z práce se šel podívat k rozhlasu a zasáhla ho kulka do zad. Mladík nakonec vyvázl bez následků, návštěva nemocnice však pamětnicí otřásla. „Bylo tam tolik pacientů, že lehátka stála i na chodbách, protože v pokojích už nebylo místo.“

Maminka byla v šoku

Po srpnu 1968 panovalo mezi lidmi zklamání z vývoje v zemi. Matka Hany Staňkové byla doslova v šoku. Hned odevzdala komunistickou legitimaci. „Říkala, že takhle si budoucnost nepředstavovala, z jejích ideálů úplně sešlo,“ vysvětluje pamětnice.

Vše vyvrcholilo upálením a pohřbem Jana Palacha v lednu 1969. Události rodinu hluboce zasáhly. Smutečního průvodu se Hana Staňková přímo nezúčastnila, byla tehdy v práci. Dodnes si ale vybavuje pocit bezmoci, který v ní vyvolaly lži o Palachově činu. „Když začali komunisti šířit nesmysly o studeném ohni, říkali jsme si, to je katastrofa.“

Vážně nás osvobodili Američané

I během normalizace se Hana Staňková věnovala trampingu. V červenci roku 1970 se vydala s partou na dvoutýdenní putování Šumavou. Často byli pod dohledem pohraniční stráže, která je opakovaně legitimovala. 

Pohybovali se i ve vojenském újezdu. Díky jednomu z účastníků, který tam dříve sloužil na vojně, věděli, kudy mohou bezpečně projít. Postupovali po starých lesních cestách přes Stodůlky až k hranici vojenského prostoru u Železné Rudy, kde narazili na závory a hlídku. Vojáky přítomnost trampů v zakázaném území zaskočila. „Řekli nám, ať okamžitě vypadneme, že by z toho mohli mít vážné problémy,“ dodává pamětnice.

Výpravu zakončili v Domažlicích. Na budově národního výboru na náměstí si všimli pamětní desky, na které stálo: Na věčnou paměť osvobození města Domažlic a celého chodského kraje slavnou americkou armádou, 5. V. 1945. „To nás nadchlo, konečně jsme viděli na vlastní oči, že nás osvobodila i jiná armáda než sovětská,“ objasňuje Hana Staňková.

Za společné peníze koupili v zahradnictví věnec a pověsili ho na pamětní desku. U té natočili video a vyfotili se. Pořídili taky snímky s usárnami, tradičními trampskými batohy, které původně používali američtí vojáci ve světových válkách. 

Dva roky vězení za jeden věnec

Později, když seděli v parku, k nim přijela policejní dodávka. Příslušníci trampům sebrali doklady, naložili je do auta a odvezli na stanici. Výslech, který trval až do večera, si Hana Staňková dobře vybavuje. „Všechno nám prohledali. Byli vzteklí, hrozili nám vazbou, dvěma roky vězení a pokutou patnáct tisíc za výtržnictví. A to jen proto, že si na nás stěžovali dva místní důchodci.“

Nakonec je policisté pustili, ale protokol o incidentu rozeslali do zaměstnání i rodičům. „V každém domě byl důvěrník, který měl přehled o chování nájemníků. I tomu to poslali,“ říká pamětnice a dodává, že položení věnce mělo dohru i v práci, kde jí mistr, zatvrzelý komunista, dělal naschvály. „Nutil mě předělávat úkoly, ač to nebylo potřeba, musela jsem být na pracovišti čtvrt hodiny před začátkem směny, nechával mě v práci déle. Tak jsem odešla.“ Díky známému z trampské osady nastoupila jako brusička v Chiraně, kde se vyráběly zubařské nástroje.

Na doporučení kolegy z práce sepsala Hana Staňková za celou skupinu stížnost proti vznesenému obvinění a odeslala ji na Generální prokuraturu, do Kanceláře prezidenta republiky i na Ústřední výbor Komunistické strany Československa. 

Po roce a půl následoval soud v Plzni. „Naštěstí nás neodsoudili za výtržnictví, byl to jen přestupek proti veřejnému pořádku,“ shrnuje rozsudek pamětnice. „Pokutu jsme neplatili a trestní rejstřík nám zůstal čistý.“

Přesto perzekuce pokračovala i v dalších letech. Některé z trampů policie během svátků preventivně odvážela mimo Prahu, aby nemohli být u případných demonstrací. 

Háňa si vzala Ježka

S budoucím manželem se pamětnice potkávala na různých akcích. Vzpomíná zejména na setkání u Turnova, kam jeli s partou hledat polodrahokamy do opuštěného lomu. Josef Staněk, přezdívaný Ježek, během výpravy onemocněl a úplně propotil spacák. „Půjčila jsem mu svůj, pak ho doprovodila k autobusu a odjela s ním domů,“ líčí Hana Staňková. „Cestou jsme se sblížili a domluvili si schůzku v kině.“ 

Mladý pár spolu začal žít v bytě, který patřil rodičům pamětnice. Ti se vrátili zpět do rodného kraje a odstěhovali si i větší část vybavení. „První nábytek jsme pořizovali na splátky. Neměli jsme ani stůl a spali jsme ve spacácích na zemi,“ směje se Hana Staňková při vzpomínce na skromné začátky. Svatbu měli 11. ledna 1973.

Těhotná bez příjmu

Po dvou letech v Chiraně dala pamětnice výpověď s úmyslem nastoupit na poštu. Krátce poté zjistila, že je těhotná. Zpět ji nevzali a nové místo musela hledat přes národní výbor. „Kvůli těhotenství mě ale všude odmítli,“ vzpomíná s hořkostí.

V socialistickém Československu byla nezaměstnanost považována za trestný čin příživnictví. Hana Staňková tak žila až do nástupu na mateřskou nejen bez příjmu, ale i ve strachu z dalšího soudu. Prvorozený syn Martin přišel na svět v červnu 1973. Po dvou letech v červenci 1975 se manželům narodila dcera Andrea.

Mladé rodině chyběly peníze. „Abychom vystačili, chodila jsem brzy ráno uklízet,“ vypráví pamětnice. Přesto vždy našli prostředky na výlety do přírody s dětmi, kterým chtěli předat lásku k trampování.

Po skončení rodičovské se Hana Staňková vrátila k práci brusičky. V duchu blížících se společenských změn koncem 80. let zatoužila po jiné profesi a absolvovala Pražskou fotografickou školu. Věnovala se taky józe a vlivem manžela si našla cestu k víře.

Revoluce přinesla radosti, ale i starosti

Listopad 1989 prožívala pamětnice s velkým nadšením a nadějemi. „Na Václavském náměstí jsme poslouchali Havla a Kubišovou, když zpívala Modlitbu.“ 

Porevoluční léta ale nepřinesla jen euforii. Přechod k tržnímu hospodářství znamenal zánik mnoha podniků a lidé přicházeli o práci. To potkalo i Hanu Staňkovou s manželem. Oba tak v 90. letech vystřídali ještě několik zaměstnání, než se rozhodli usadit natrvalo na Šumavě. 

I v důchodu se Hana Staňková věnovala trampování, amatérsky fotila a pořádala výstavy v Praze i na Šumavě. V roce 2025 žila ve Zdíkově.