Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Špinler (* 1930  †︎ 2024)

Jednou skautem, navždy skautem

  • narozen 4. prosince 1930 v Děčíně

  • po zabrání pohraničních území Německem se s rodinou přestěhoval na Vysočinu, válku strávili v Praze

  • po válce vstoupil do skautského oddílu v Praze

  • v září 1945 vstoupil do oddílu v Děčíně

  • zúčastnil se prvního poválečného jamboree v srpnu 1947 ve Francii

  • vystudoval obchodní akademii a při zaměstnání průmyslovou školu

  • přes 40 let pracoval jako dělník a technik v podniku Kovohutě Děčín

  • během obnovy skautingu v letech 1968-1970 složil vůdcovský dekret

  • po sametové revoluci se zapojil do obnovy děčínského skautského střediska Úsvit

  • sepsal skautskou historii na Ústecku

  • v roce 2021 žil v Domově pro seniory v Ústí nad Labem a byl členem oddílu oldskautů v Děčíně

  • zemřel 25. března roku 2024

Příběh Stanislava Špinlera možná není námětem pro akční film - neobjevují se v něm střety s policií, útěky přes hranice ani zapálené stohy, jak to známe odjinud. Příběh Stanislava Špinlera je příběhem věrnosti. Věrnosti skautskému ideálu, věrnosti cestě, kterou si zvolil ještě jako mladý chlapec, věrnosti myšlence, kterou neopustil ani přes léta zákazů a od které se nikdy neodvrátil. A právě proto, že žijeme v době, kdy i lidé na vrcholných pozicích mění názory, postoje, ale i celou svou filozofii v podstatě ze dne na den, pro nás může být příběh Stanislava Špinlera nesmírně inspirativní.

Seznámení se skautingem

Když se Stanislav Špinler v roce 1930 narodil v Děčíně, on ani jeho rodiče ještě netušili, že budou muset tohle severočeské město brzy opustit. Mnichovské události roku 1938 a zabrání pohraničních oblastí hitlerovským Německem přinutily Špinlerovy přestěhovat se do Prahy, kde se jim podařilo bez úhony přečkat válku.

Po šesti válečných letech mohl Stanislav Špinler spolu s ostatními Čechy konečně opět volně dýchat. A také splnit si jedno přání, o kterém se mu v době, kdy byly Čechy a Morava „pod ochranou“ Říše, mohlo jenom zdát – vstoupit do skautského oddílu. Tohle přání se mu splnilo hned po válce, kdy vstoupil do skautského oddílu v Praze-Kobylisích. Po měsíci se ale rodina stěhovala zpět do Děčína, takže se Stanislav Špinler musel s nově nabytými kamarády chtě nechtě rozloučit.

Ve skautování ale pokračoval i v Děčíně, kde se krátce po příjezdu zúčastnil náboru pořádaného místním střediskem. Zájem o skauting byl tenkrát obrovský, podle vzpomínek Stanislava Špinlera se náboru zúčastnilo na 350 dětí. Stanislav Špinler přisuzuje tyto sympatie aktivitě skautů v odbojovém hnutí během druhé světové války. Stanislav Špinler měl to štěstí, že děčínský skautský oddíl po válce vedl „Bill“ Holeček, kterému vůdcovský dekret udělil sám zakladatel českého skautingu Antonín Benjamin Svojsík. Právě ta „svojsíkovská“ škola, kterou Bill uplatňoval, Stanislava Špinlera nesmírně ovlivnila a vlastně určila jeho budoucí pohled na skauting. To, že skautování v Děčíně se po válce dělalo opravdu dobře, nejlépe dokládá úspěch v prvním poválečném kole Svojsíkova závodu pořádaného v roce 1946. V tomhle tradičním a dodnes probíhajícím měření skautských dovedností dosáhl děčínský oddíl i se Stanislavem Špinlerem úspěchu v podobě vítězství v krajském kole.

Francouzská zkušenost

V roce 1947 se pamětníkovi naskytla možnost účasti na celosvětovém jamboree (setkání skautů - pozn. editora) ve Francii. To byla nabídka, kterou nešlo odmítnout. Když se Stanislavovi podařilo získat souhlas rodičů, jeho účasti na jamboree už nic nebránilo. Podle vzpomínek Stanislava Špinlera česká výprava na jamboree, kterého se tenkrát ještě účastnili pouze chlapci, čítala asi 430 jedinců. Po krátkém přípravném táboře v Praze, kde mimochodem probíhaly přípravy na představení české výpravy v Aréně národů, se skauti s Československem rozloučili slavnostním pochodem hlavním městem a konečně mohli vyrazit do Francie.

Samotné jamboree bylo pro Stanislava Špinlera, ale i pro ostatní skauty jako výjev z jiného světa. Pro většinu mladých skautů to byla vlastně první možnost setkat se s cizími kulturami a tradicemi. Vždyť velká část z nich prožila téměř polovinu života během války, o nějakém cestování se jim ani nesnilo. A teď najednou měli možnost poznat lidi ze zemí, o jejichž existenci dosud věděli jen z atlasů. Každý den byli doslova zavaleni spoustou nových her, knih, písní, národních zvyků i jazyků a měli tak možnost kreativním způsobem ozvláštnit činnost svých skautských oddílů po návratu do Československa. To ještě nikdo z nich netušil, že kvůli událostem února 1948 budou moci na dalších minimálně dvacet let na nějaké cestování zapomenout. Po návratu do Československa se Stanislav Špinler zúčastnil mnoha besed, kde vyprávěl o své cenné francouzské zkušenosti.

Únor ’48

Již zmíněné události roku 1948 v podstatě znamenaly ukončení činnosti Junáka. Když prezident Beneš přijal demisi demokratických ministrů, všem skautům bylo jasné, že jim „odzvonilo“. Komunistická strana přebrala moc v podstatě nad veškerým děním ve státě, takže pokračování činnosti Junáka v současné podobě bylo vyloučeno. Zařazení skautské organizace do Svazu mládeže bylo jen prvním krokem k jeho úplnému zrušení, ke kterému skutečně došlo v roce 1950. Tahle nucená pauza podle Stanislava Špinlera podstatně ztížila obnovování skautského hnutí, ke kterému došlo během „pražského jara“ 1968.

Jaro naděje

Mladé a svěží vedení KSČ kolem Alexandra Dubčeka nabídlo v roce 1968 „socialismus s lidskou tváří“, který byl sympatickou alternativou k vládě sovětské gerontokracie symbolizované osobou Leonida Brežněva. Docházelo k postupnému uvolňování poměrů – rušila se cenzura, otevíraly hranice a byly obnovovány dlouho zakázané organizace jako třeba Junák.

Tyto snahy ale byly velmi rychle zmrazeny invazí vojsk Varšavské smlouvy, která na naše území vstoupila v noci na 21. srpna 1968. Podle Stanislava Špinlera se tehdy Junák začal připravovat na opětovné zrušení a snažil se vychovat co nejvíce vůdců a činovníků, kteří pomohou při další obnově Junáka. Mezi těmi, kdo tehdy získali vůdcovský dekret, byl i Stanislav Špinler.

Proces zániku skautské organizace proběhl obdobně jako v roce ’48. Stanislav Špinler vzpomíná, že KSČ se snažila rozpad Junáka urychlit tím, že do jeho řad infiltrovala „své lidi“, kteří se ho pokoušeli rozbít zevnitř. Tito straníci se často falešně hlásili ke skautským idejím, ale svým přisluhováním komunistickému režimu jednali v naprostém rozporu s těmito myšlenkami. Činnost těchto „agentů“ byla jedním z důvodů, proč bylo opětovné obnovování Junáka v roce 1990 tak složité a nebyla mu přiznána návaznost na organizaci zaniklou v roce 1970.

Konečně svobodní

U polistopadové obnovy Junáka ani přes pokročilý věk opět nechyběl Stanislav Špinler a stal se jednou z vůdčích postav obrozeného děčínského střediska. Dnes (2011) je vůdcem 217. klubu oldskautů v Děčíně. Nikdy se nezpronevěřil ideálům, které si jako mladý chlapec vyvolil, a dnes sklízí plody téhle věrnosti, která přežila i 40 let zákazu skautské činnosti. Ve svém domovském středisku je uctíván jako modla a legenda, a dokonce byl i navržen na skautské vyznamenání.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století