Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Španinger (* 1926  †︎ 2010)

Kdybych zůstal u fotbalu, asi bych nebyl zavřenej

  • narozen 26. května 1926 v Přísečné, okres Český Krumlov
  • jako dorostenec hrál fotbal za klub Meteor v Českých Budějovicích
  • 1. října 1948 nastoupil základní vojenskou službu v Českých Budějovicích
  • 20. října 1948 zařazen do hokejového mužstva Armádního tělovýchovného klubu (ATK) v Praze
  • v lednu 1950 povolán do národního týmu, příprava na mistrovství světa v ledním hokeji 1950, které se konalo v Londýně – českoslovenští hokejisté však z politických důvodů neodjeli
  • 13. března 1950 se s ostatními hokejisty z reprezentace účastnil oslavy narození syna Jiřího Macelise, kde byla řada sportovců zatčena Státní bezpečností; pamětník utekl
  • 15. března 1950 zatčen, vyšetřovací vazba v tzv. Domečku
  • v říjnu 1950 odsouzen Státním soudem v Praze k osmi měsícům vězení za pobuřování proti republice, vězněn na Pankráci
  • v roce 1956 měl hrát hokej na zimních olympijských hrách v Cortině d‘Ampezzo, ale když odmítl nabídku spolupráce se Státní bezpečností, byl vyloučen z národního týmu
  • pracoval ve skladu stavebního podniku, v sodovkárně, poté brousil brusle a montoval lyže
  • zemřel 4. ledna 2010

Hokejová hvězda Antonína Španingera rychle a jasně zazářila, ale po zásahu komunistického režimu náhle zhasla. Během několika měsíců udělal v Armádním tělovýchovném klubu (ATK) kariéru, z neznámého vojáka se kvalifikoval do československé ligy i do národního týmu a měl zemi reprezentovat na mistrovství světa. Místo slávy na ledové ploše jej však čekalo mučení a kriminál.

Antonín Španinger se narodil 26. května 1926 v malé obci Přísečná, která leží u Českého Krumlova. Pocházel z dělnické rodiny, jeho otec se živil jako svářeč a později jako školník. Když malý Antonín chodil do první třídy, rodina se přestěhovala do Českých Budějovic, se kterými zůstal pamětník svázán až do své smrti. Po základní škole se vyučil soustružníkem kovů.

Chlapec projevoval od raného dětství sportovní nadání. Věnoval se především fotbalu. Již v období protektorátu hrál fotbal závodně za budějovický klub Meteor. V zimě vyměnil kopačky za hokejku a spolu s ostatními dorostenci vytvořili hokejový tým. I v tomto sportu se jim dařilo a z nejnižší soutěže to dotáhli až do kvalifikace o ligu.

V národních barvách

Paradoxně nejvíce se sportovní kariéra Antonína Španingera rozjela v armádě. Dne 1. října 1948 nastoupil základní vojenskou službu v Českých Budějovicích, kde jej přiřadili k péči o koně. Dlouho tam však nepobyl, jakožto sportovce jej 20. října nadřízení přemístili do Prahy k ATK. Pamětník tedy odcestoval do Prahy a hlásil se v sídle klubu v Malé Chuchli. Tam nabraly události rychlý spád: „Teď slyším: ‚Hokejisti v jednu hodinu letí do Budějovic na měsíc na trénink.‘ Já zbystřil a přihlásil jsem se: ‚Já jsem hokejista.‘ Vyzvednout věci. Odvezli nás do Kbel. Přiletěli jsme na letiště a já byl v Budějovicích. Ráno jsem odjel a odpoledne jsem byl zase v Budějovicích.“ Přestože jeho silnou stránkou byl spíše fotbal, úspěšně absolvoval soustředění a byl vybrán do hokejového týmu ATK, nového mužstva, které nastoupilo přímo do Státní ligy. Vojenské družstvo, v němž hráli sportovci z celé republiky, kteří zrovna sloužili v armádě, slavilo okamžitě velké úspěchy. Již v první sezoně, kterou odehráli, skončili třetí. A v sezoně 1949–1950 ATK zvítězilo nad dosud neporazitelným hokejovým týmem LTC Praha (Lawn Tennis Club Praha) a stalo se mistrem republiky.1 Antonín Španinger vzpomínal na klíčové utkání: „Hrál jsem dvojičku s Přemkem Hajným (jako obránce – pozn. ed.). Celý zápas jsme hráli většinou proti útoku Vladimír Zábrodský, Václav Roziňák, Stanislav Konopásek. To byl světový útok. A Zábrodský se mne bál, já ho trestal. Takto začala moje hokejová kariéra. Kdybych zůstal u fotbalu, tak bych asi nebyl zavřenej.“

Českoslovenští hokejisté patřili na konci čtyřicátých let k světové špičce. V letech 1947 a 1949 se stali mistry světa a Evropy, v roce 1948 přivezli ze zimních olympijských her ve Svatém Mořici stříbro. Jejich medailové tažení nenarušilo ani neštěstí, které tým potkalo v listopadu 1948. Nad kanálem La Manche se při cestě do Anglie ztratilo letadlo, na jehož palubě cestovalo šest členů reprezentace. Trosky stroje ani ostatky zemřelých se nikdy nenašly.2 Tragédie přinesla jedinečnou příležitost pro Antonína Španingera. Reprezentační mužstvo muselo doplnit svou sestavu o nové hráče a povolali do ní i nadějného mladého obránce z ATK.

Spolu s ostatními hokejisty se připravoval na mistrovství světa ve výcvikovém středisku na Čeperce u Pardubic. V sobotu 11. března 1950 měla výprava odletět do Londýna. „Bydleli jsme v Tyršově domě. Odtud nás odvezli na letiště. Dakota byla připravená, motory nastartované, věci v letadle. (...) Odbavili nás. Přijdeme k letadlu. Pořád jsme tam přešlapovali, a nic. Že prý nedostali víza (rozhlasoví reportéři – pozn. ed.) Procházka a Laufer. Takže se to odloží a jedeme zpátky do Tyršáku. A tam nám nakonec řekli, že se nikam nejede.“

O incidentu s vízy pro sportovní reportéry a odmítnutí účasti československého družstva na mistrovství informovalo veřejnost Rudé právo. Celou aféru prezentovalo jako provokaci anglických a amerických imperialistů. V článku Kamila Wintera si můžeme přečíst oficiální verzi komunistické propagandy: „Skvělé vystupování a sportovní úspěchy představitelů lidově demokratického Československa musí dnešní vládci Anglie a Ameriky – a tedy i vládci anglického a amerického hockeye – stejně úzkostlivě tajit před svým lidem, jako tají naše veliké úspěchy budovatelské, rostoucí blahobyt našeho pracujícího lidu nebo vysokou úroveň naší nové kultury. Každá lež, každá nízkost je jim dobrá, aby dosáhli svého cíle. Známe jejich diskriminační politiku z hospodářského života. Víme, jak znemožňují příchod do svých zemí delegacím, které nesou poselství míru. A naše národní mužstvo, to jsou také poslové míru a spolupráce mezi národy, proto je jejich přítomnost v zemích imperialistů stejně málo vítána jako přítomnost slavných francouzských vědců – bojovníků za mír nebo největších sovětských spisovatelů, přinášejících mírové pozdravy sovětského lidu.“3 Vzletná slova však měla především vytvořit kouřovou clonu nad skutečnými důvody, proč hokejisté neodcestovali. Záležitost s vízy posloužila pouze jako záminka. Původně totiž měl do Anglie jet jiný reportér, který vízum bez problémů získal. Dva dny před odletem jej však československé úřady odvolaly a nahradily Otakarem Procházkou. I když čelili šibeničnímu termínu, britští úředníci zvládli žádost vyřídit a v sobotu ještě před plánovaným odletem dorazilo vízum do Prahy.4 To se však tajilo.

Jak vzpomínal Augustin Bubník, hokejisté přes Britskou informační službu zjistili, že velvyslanectví udělilo víza včas, a hráči se proto pohádali s vedením. Nebylo jim to však nic platné, nikam se nejelo.5

Další vývoj událostí ukazuje, jaké byly skutečné záměry komunistického vedení státu ohledně hokejové reprezentace. Sportovci neměli odcestovat do zahraničí, protože se ministr informací a významná osobnost komunistické strany Václav Kopecký obával, že mužstvo zůstane v emigraci. Tuto možnost tým skutečně zvažoval již předchozí rok, i když se nakonec vrátil do vlasti. Navíc v únoru 1950 zůstala v exilu další významná česká sportovkyně – mistryně světa v krasobruslení Ája Vrzáňová. Komunistický režim se proto rozhodl, že hokejistům znemožní případný útěk a navíc je použije jako odstrašující příklad pro další sportovce.6

Slavili jsme ve Zlaté hospůdce

Rozladění, že se nepodívají do Velké Británie a nemohou obhájit titul mistrů světa, šli hokejisté svůj vztek zapít. Ten den se Jiřímu Macelisovi narodil syn, a proto pozval kolegy na oslavu. V pondělí 13. března se tak skupina reprezentantů vypravila do svého oblíbeného hostince U Herclíků. Podnik vlastnil bývalý hokejista Mojmír Ujčík, a protože ho pravidelně navštěvovali herci z nedalekého Národního divadla – „Zlaté kapličky“ i hokejisté z pražských týmů, vysloužil si přezdívku Zlatá hospůdka. Na party dorazil i Antonín Španinger. Hned si všiml tří podivných chlapů, kteří seděli v rohu. Budili v něm podezření. „Kluci se scházeli. Byl tam malý výčep, kde se nacházel telefon. Potom byla větší místnost a v rohu stál gramofon. Kluci volali do rozhlasu apod. Já tam s Píchou pouštěl vzadu desky a furt jsem koukal na ty chlapy. Kluci nadávali, že v rozhlase dali úplně něco jiného, že nejedou reportéři a kdesi cosi. Potom jeden chlapík odešel. Venku se ozval rachot, přijela auta. Chlap vešel dovnitř a ukázal: ‚Ty a ty a ty, jdete s námi.‘ Ukázal na Zlaťáka (Zlatomír Červený – pozn. ed.). Ten vstal a dal mu facáka. Ten druhý vyndal pistoli a bylo po všem.“ Hokejisty zatkla Státní bezpečnost.

Antonín Španinger neváhal a s kamarádem utekli přes kuchyni a pavlač do dvora sousedního domu. Tam jim pomohl chlapec, který jim odemkl bránu, a oni se dostali volně na ulici. Druhý den odjel pamětník domů do Českých Budějovic. Když se 15. března vrátil do Prahy na trénink, spoluhráči ho varovali, aby utekl, že ho hledají. Jenže uprchnout v roce 1950 za hranice bez přípravy a kontaktů bylo prakticky nemožné. Pamětník šel do kasáren, kam si pro něj přišla StB.

Třetí den už jsem lezl po čtyřech

Protože sloužil v armádě, skončil Antonín Španinger v nechvalně známé věznici Domeček na Hradčanech. Vyšetřovali ho příslušníci Obranného zpravodajství a na starost si ho vzal sadistický dozorce František Pergl, kterého vězni překřtili na „gestapáka Suchá lípa“. „Vozili mne na výslech do Dejvic. Než jsem dojel zpátky, už měl Pergl echo, jestli jsem vyprávěl, nebo ne. Jednou mi dali papír, vojáka s puškou. Vyšetřovatel že přijde za hodinu, abych všechno napsal, kdo co dělal a kdo kam chtěl... Já jsem napsal jedno slovo. Za hodinu přišel, vzal si to. Kouká na to a povídá: ‚Heleď.‘ Ukázal mi dva popsané listy. ‚Ten byl chytřejší, ten jde domů, a ty dostaneš dva roky.‘“ Když pamětník nespolupracoval, měl ho zlomit Pergl: „Tři dny a tři noci světlo. Chodit dokola. Kavalec jsem musel vyndat na chodbu. Bez jídla, beze všeho, tři dny a tři noci jsem musel chodit dokola. Každou hodinu se otevřely dveře. Kliky, dřepy. A já si říkal pro sebe: ‚Vy volové, mě utahat nemůžete.‘ Tak jsem chodil, bez jídla, bez pití. První den to šlo, v noci jsem chodil. Druhý den už mne začaly bolet nohy, tak jsem sundal boty, chodil jsem bos. Třetí den jsem už lezl po čtyřech, krev z nosu. Když to skončilo, byla tam večerka v devět hodin, tak jsem zalehl. Každou devátou hodinu chodili a kontrolovali mříže, jestli je člověk nepřekousal, nevím. Byl jsem úplně zničený, dělal jsem, že spím. Přišla šarže s obyčejným vojákem. Voják se ho ptal, jak to, že spím. On povídá: ‚Ten má dost.‘“ V Domečku vězně týrali hlady. Antonín Španinger vzpomínal, že mu jednou vlétl do cely vrabec. Kdyby ho chytil, hned by ho snědl – i s peřím. Během vyšetřování zhubl o deset kilogramů. Když ho potom přesunuli na Pankrác a spoluvězni viděli, jak je vyhladovělý, dávali mu své obědy, aby se najedl.

Podle vyšetřovacího spisu trval pamětníkův výslech čtrnáct dní – začal 18. března a skončil 31. března 1950. Když se výpověď vyvíjela jinak, než si vyšetřovatelé přáli, přerušili výslech a poslali muže do Domečku k mučení. To se opakovalo, dokud nedosáhli požadovaného výsledku – vězeň připustil, že se někteří hokejisté chystali k emigraci, v hospodě se nadávalo na KSČ a zpívaly se posměšné písničky.7

V říjnu 1950 stanula před Státním soudem v Praze protistátní skupina Modrý Bohumil a spol., tvořená zatčenými hokejovými reprezentanty. Proces probíhal tajně, bez diváků. I sdělovací prostředky o něm mlčely, Rudé právo tentokrát nenapsalo ani slovo. Veřejnost se o uvěznění sportovců neměla dozvědět.

Antonín Španinger byl za přečin pobuřování proti republice odsouzen k osmi měsícům vězení, které si odpykal ve věznici na Pankráci. Zbytek vojny si odsloužil u Pomocných technických praporů na Slovensku. S „černými barony“ stavěl domy v Trenčíně.

Po propuštění měl na rok zakázáno hrát ligový hokej. Zklamalo ho chování řady jeho známých, kteří se ho stranili a nadávali mu do kriminálníků.

Já svoji čest neprodám

Ještě jednou dostal Antonín Španinger šanci zahrát si v národním mužstvu. V roce 1956 jej povolali, aby reprezentoval na zimních olympijských hrách v Cortině d´Ampezzo. Absolvoval trénink v Pardubicích. Před odjezdem jej však čekalo nepříjemné překvapení. „Předjelo mne auto, zastavilo. A abych nastoupil. (...) Zavázali mi oči a asi hodinu mne vozili, mysleli si, že jsem blbej, jezdili po Budějovicích dokola. Potom zarachotila vrata, zajeli jsme tam, sundali mi šátek a narazili klobouk. Byli jsme na StB.“ Další hodinu pamětník čekal na příslušníka StB z Prahy. „Přišel chlápek, sedl si proti mně a dal se se mnou do řeči. Povídá, jestli chci hrát za národní družstvo. Já povídám: ‚Kdo by nechtěl hrát za národní družstvo.‘ – ‚Tak heleď, budeš nám říkat, kdo co kde se s kým stýká, co se kde povídá, kdo chce kde zůstat. Ne?‘ Já mu povídám: ‚To nemyslíte vážně.‘ – ‚Podívej se, takových je. A takových bylo. Budeš jezdit po celém světě, budeš se mít dobře.‘ Já na něj koukám a povídám: ‚Já svoji čest neprodám.‘ – ‚Budeš toho litovat.‘ A vyhodili mne.“ Po třech dnech mu trenér oznámil, že v reprezentaci skončil.

Pamětník potom pracoval ve skladu stavebního podniku a později v sodovkárně. Nakonec až do důchodu montoval lyže a brousil brusle. V roce 1968 byl rehabilitován a obdržel odškodnění pět set korun.

Antonín Španinger zemřel 4. ledna 2010 v Českých Budějovicích.

  1. Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Československá hokejová liga 1949/1950 [online]. c2016 [citováno 2. 02. 2017]. Dostupné z www: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=%C4%8Ceskoslovensk%C3%A1_hokejov%C3%A1_liga_1949/1950&oldid=14273822
  2. VLČEK, Tomáš. Dvakrát mistry světa a Evropy. Totalita.cz [online]. 2017 [cit. 2017-02-02]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/proc/proc_hokej_01.php
  3. WINTER, Kamil. Odmítnutí jedné provokace. Rudé právo. Roč. 30, č. 63, 15. 3. 1950, s. 4.
  4. VLČEK, Tomáš. Obhajoba titulu nebude. Totalita.cz [online]. [cit. 2017-02-03]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/proc/proc_hokej_02.php
  5. Augustin Bubník (1928). Paměť národa [online]. 2009 [cit. 2017-02-03]. Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/story/bubnik-augustin-1928-
  6. VLČEK, Tomáš. Obhajoba titulu nebude. Totalita.cz [online]. [cit. 2017-02-03]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/proc/proc_hokej_02.php
  7. Archiv bezpečnostních složek, Vyšetřovací spis Státního soudu Praha Modrý Bohumil a spol., inv. č. V-2654 MV, mapa č. 2, Protokol Antonín Španinger, folio 293-295.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století