Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Špačková (* 1944)

• narozena 1. dubna 1944 v Trhových Svinech

• pochází z německo-české rodiny

• otec František Grill musel jako Němec nastoupit do německé armády

• její rodině hrozil odsun

• všichni otcovi sourozenci museli do odsunu, rodina se již nikdy nesetkala

• kvůli německé příslušnosti otce měla problémy na základní škole

• v roce 1962 se vyučila cukrářkou v Nové Pace

Hedvika Špačková pochází z velké česko-německé rodiny, kterou zná ale jen z vyprávění. Před válkou se vídali, pomáhali si, drželi spolu. Válka všechno změnila. Všichni otcovi příbuzní spolu s rodinami museli jako Němci do odsunu. „Rodinu rozstrkali tak, že o sobě vůbec nevěděla.“ Po válce našli jen jednu otcovu sestru, tetu Hány, se kterou se krátce setkali až v roce 1968. Ostatní příbuzné z otcovy strany Hedvika Špačková nikdy nepoznala. Dodnes neví, co se s nimi stalo, kde skončili ani jak žijí.

Táta přišel do Besednic a namluvil si tam mámu 

Hedvika Špačková, za svobodna Grillová, se narodila 1. dubna 1944 v Trhových Svinech do česko-německé rodiny. Její otec, František Grill (1908–1953), byl Němec z Chlupaté Vsi (Rauhenschlag) u Dobré Vody, kde jeho rodiče vlastnili statek. „Jak to dřív bývalo, že Němec chodil do Čech, aby se naučil česky a obráceně, tak táta přišel do Besednic a namluvil si tam mámu,“ vypráví pamětnice. Po svatbě zůstala Hedvika Grillová, matka pamětnice, v domácnosti s malým synem Františkem (*1935). František Grill pracoval jako řidič pro českobudějovickou speditérskou firmu Ferus: „Jezdil s náklaďákem a jezdili do Rakous. Nejdříve stěhovali lidi a pak vozil dříví.“ 

Otec musel do války a máma zůstala sama

Na začátku války musel František Grill jako německý občan narukovat do wehrmachtu, kde strávil celých šest let. O válce později mluvil jen velmi málo. Hedvika Špačková dodnes pouze tuší, že nějaký čas bojoval ve Francii a domů se prý dostal s Rudou armádou. 

Aby Hedvika Grillová uživila své dvě malé děti, chodila za války vypomáhat na statek k prarodičům do Chlupaté Vsi. „Vždycky něco dostala, nějaké jídlo, ale v lesích bývali financi nebo nějaká stráž,“ vzpomíná a popisuje, jak její matka potom potraviny nejrůznějšími cestami, tajně a oklikou převážela do 17 km vzdálených Trhových Svinů, kde tehdy bydleli. „Když potom přijel táta a šli jsme sem, do Němec, máma říkala: ‚Sem [do Chlupaté Vsi] do Němec,‘ on říkal: ,Prosím tebe, kudy to chodíš?‘“ 

Museli jsme nosit bílé pásky

Přestože válka rodinu Grillových zasáhla těžce – František Grill i jeho bratři museli na frontu, kde jeden z bratrů padl –, nevěřili, že by na ně mohlo čekat ještě něco horšího. Zmýlili se. Krátce po skončení války se v Československu začalo s vysídlováním německého obyvatelstva. Celá otcova rozvětvená rodina – pocházel z devíti dětí – měla německou národnost a všechny proto zařadili do odsunu. František Grill skončil v internačním táboře v Českých Budějovicích a „my jsme museli nosit bílé pásky,“ dodává Hedvika Špačková. 

„Máma musela furt chodit na výbor a musela dokládat, že nebyl u NSDAP, že nebyl u ničeho,“ pokračuje. Matce se nakonec podařilo doložit vše potřebné a odvrátit tak hrozbu vysídlení. Roli také jistě sehrálo, že obě děti i manželka měly českou příslušnost. 

Rodina mohla v republice zůstat, ale neznamenalo to pro ně žádné vítězství. Většina blízkých zmizela neznámo kde a oni se stali nežádoucími ve vlastní zemi. Hedvika Špačková zmiňuje, že později rodiče, zejména otec, mnohokrát litovali, že je nezařadili do odsunu, že neodešli s ostatními. 

Našli tam jen štít z vrat a číslo domu

Grillovi se spolu už nikdy nesetkali. „Jedna sestra skončila snad někde v Rakousku. Snažili se je sehnat přes Červený kříž, ale nepodařilo se,“ říká pamětnice s patrnou lítostí v hlase. František Grill se až do konce života nedozvěděl, co se s jeho sourozenci stalo, kde skončili, jak se jim vede.

V roce 1968, po téměř 20 letech, se setkali alespoň s jednou z jeho sester, tetou Hány. František Grill se toho ale nedožil, tehdy byl již 15 let po smrti. „Byli se podívat ve Chlupaté Vsi, ta [teta Hány] z toho byla úplně zničená. Protože tam našli štít z vrat a číslo. Byla úplně v šoku. Stavení nebylo, všechno rozkradli. Češi. A postavili si z toho ve vnitrozemí,“ vybavuje si Hedvika Špačková. 

V Besednicích je nastěhovali do včelína

V Trhových Svinech Grillovi po válce zůstat nechtěli, necítili se tam dobře. Svinenští je považovali za Němce a podle toho se k nim i chovali. „Když máma chtěla ze Svinů odejít, tak nám sebrali všechno, rádio, skříně, všechno, dali to do školky. A máma musela čekat, jestli si na ni někdo nebude stěžovat.“ 

Ani po návratu do Besednic to neměli lehké: „Šli jsme do takové chaty, to byl včelín, tam nás nastěhovali. Děda tam spal v kůlně.“ Otce hned po návratu z internačního tábora zaměstnali jako řidiče: „Vozil komunisty. V Besednicích tam jeden bydlel. Jezdili do Loučovic do papíren. To si pořád pamatuji, na ta vrata, jak tam chodili s červenými páskami. Vzali mě tam tehdy s sebou.“ Později otce přeřadili na autobusovou linku Besednice – Kaplice a Besednice – Trhové Sviny. František Grill nedlouho nato, v roce 1953, ve svých 51 letech zemřel. Hedvika Grillová se už nikdy nevdala a s dětmi zůstala sama.

Nemluvte nic o Němcích

Po válce se z otcovy německé národnosti stalo rodinné tabu. Hedvika Špačková si vybavuje, že jako malá doma zahlédla pár otcových fotek z války, ale „mamka to všechno spálila, nechtěla, aby se něco dostalo ven“. Její matka se o válečných a zejména poválečných událostech bála mluvit až do konce svého života, bála se dalších trestů a ponížení, bála se, co dalšího by je ještě mohlo postihnout. Když se o tom doma někdo jen zmínil, hned si prý dávala prsty přes pusu, aby přestali, aby mlčeli. „Zdi slyší. Nemluvte nic o Němcích,“ říkávala. 

Občas si dceři posteskla: „Nikdo mi to neřekl, že si nesmím vzít Němce.“ Z muže, který se narodil ve stejné zemi jako ona, do kterého se zamilovala a za kterého se provdala, se stal „cizinec“. Někdo, koho společnost označila za nevhodného, za nežádoucího kvůli jeho původu. Hedviku Špačkovou proto matka mnohokrát varovala, aby si nikdy nebrala cizince. Strachovala se, že by její dcera mohla zažít něco podobného jako ona sama. 

Němkyně, k tabuli!

Přestože se snažili v Besednici zapadnout – otec přestal mluvit německy a používal už jen češtinu s přízvukem –, nic nepomohlo. Okolí jim zapomenout nedovolilo, německá příslušnost jim byla stále připomínána. 

„Já jsem chodila do normální školy v Besednici a i učitelka na mě řvala: ,Němkyně, k tabuli!‘“ Hedvika Špačková se dodnes při vzpomínce neubrání slzám. Ve třídě byla jediná, jejíž otec byl Němec, a podobné ponižování zažívala až do deváté třídy. Někdy se prý k učitelce přidalo i několik spolužáků. „Bylo to těžké, nesměla jsem nic,“ dodává a říká: „Chtěla jsem jít na hotelovku, to jsem nesměla.“ Jen díky strýci Vladimírovi se po deváté třídě v roce 1959 dostala na školu v Nové Pace, kde se vyučila cukrářkou. „V učení mně nic nepřipomínali, tam už to nikoho nezajímalo,“ zmiňuje v krátkosti. S podobnými problémy se ve škole potýkal i její starší bratr František. 

Sousedi měli plné skříně věcí po Němcích

Pocit nespravedlnosti a křivdy v Hedvice Špačkové rostl o to víc, že viděla, jak někteří Češi z vnitrozemí jezdili do pohraničí rabovat domy po Němcích: „Vykrádali chalupy. Měli to doma. Vedle sousedi měli plné skříně bílého prádla, povlečení. Všechno to tahali z těch hranic. V noci jezdily náklaďáky.“

Když se Hedvika Špačková v roce 1965 vdala za Františka Špačka, až úzkostná snaha o Němcích nemluvit v její rodině ještě zesílila: „Já jsem si potom našla policajta [příslušníka Sboru národní bezpečnosti], tak máma před ním nechtěla vůbec nic mluvit o Němcích.“ O manželově rodině se vyjadřuje zdrženlivě a zmiňuje, že někteří její členové po válce zabrali majetek po odsunutých Němcích. „Když jste k nim pak přišla na návštěvu, bylo vidět, že to prostě není české. Hodiny a různé věci.“

Jak lidé utíkali, v lesích zůstávala auta

S manželem se po svatbě přestěhovali do Suchdola nad Lužnicí, kde také zažili okupaci Československa v srpnu 1968. V noci na 21. srpna 1968 ji probudilo, jak jejího muže volali na stanici. Když se ráno vrátil, jen stručně jí řekl, ať si pustí rádio, kde se dozvěděla o příjezdu vojsk Varšavské smlouvy. „Bylo to hrozné, bála jsem se,“ otřese se při vzpomínce. V paměti jí z této doby utkvěl zejména jeden obraz: „V lese u Suchdola bylo pekařské auto plné chleba a rohlíků, protože jak lidé utíkali z Prahy, tak tam nechávali auta. A vím, že měli na stanici plno motorek a aut, jak to lidé opustili.“ 

Po roce 1968 manžel postupoval v kariéře, ze Suchdola nad Lužnicí ho přeřadili do Jindřichova Hradce, potom do Lomnice nad Lužnicí, až zakotvili v Českých Budějovicích. „Stěhovali jsme se pořád,“ usmívá se. Po roce 1968 Hedviku Špačkovou pohltil každodenní život, starala se o své dva syny, Františka a Vladimíra, a společensko-politický vývoj po okupaci její další život výrazněji neovlivnil.