Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ondřej Vojtěch Soudský (* 1952)

• narozen 18. července 1952 v Praze

• rodiče Eva a Bohumil Soudští, významní archeologové

• statistik v Centrálním výpočetním středisku Československé akademie věd

• dominikán – řeholní jméno Vojtěch

• v roce 1987 v Lipsku tajně vysvěcen na kněze

• v letech 1991–2000 farář farnosti u kostela sv. Filipa a Jakuba v Praze na Zlíchově, od roku 2000 farář farnosti Panny Marie Růžencové v Plzni; vikář pro školství a vzdělávání v plzeňské diecézi

Ondřej Soudský se narodil 18. července 1952 v Praze. Oba rodiče působili jako vědci-archeologové a pracovali v Archeologickém ústavu Československé akademie věd. Než však zakotvili v této instituci, prošli dlouhou cestu.

Maminka Eva Soudská, rozená Pelantová, pocházela z žido-komunistické rodiny. Babička Růžena Pelantová byla Židovka a dědeček Miloslav Pelant přesvědčený prvorepublikový komunista a přítel Vladimíra Clementise. Eva vyrůstala v Bratislavě. Její otec knihovník totiž pomáhal s budováním knihoven na Slovensku. Po vzniku Slovenského státu odtud museli utéct. Aby zachránil svou dceru, dědeček se rozvedl. Babička zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi. Eva přežila válku jako sekretářka v ČKD a vyhnula se tak nucenému nasazení i případné internaci židovských míšenců. Po osvobození vystudovala archeologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se seznámila se svým manželem.

Pamětníkův otec Bohumil Soudský pocházel ze zchudlé buržoazní rodiny. Jeho otec vedl Tukové závody v Ústí nad Labem. V únoru 1948 však přišel o své jmění, když akcie ztratily hodnotu. Za druhé světové války vstoupil Bohumil do premonstrátského řádu a tři roky žil v klášteře na Strahově. Pamětník tento fakt komentuje slovy: „Podezřívám ho, že to byl jeho způsob, jak pokračovat ve studiu. Vysoké školy byly zavřené, ale v řádech a seminářích se učilo.“ Další rok strávil Bohumil v dominikánském noviciátu. Poté studoval na diecézním semináři v Praze. Zde se dostal do konfliktu s arcibiskupem Josefem Beranem, který potřeboval nové faráře do farní správy, zatímco Bohumil se chtěl věnovat vědě. Proto v roce 1945 odešel na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (UK). V letech 1946–1948 studoval rovněž v Paříži. Po promoci v roce 1950 působil jako asistent Prehistorického oddělení UK a poté pracoval v Muzeu města Prahy. Od roku 1957 byl zaměstnán v Archeologickém ústavu Československé akademie věd.1

Dětství na vykopávkách

Profese rodičů poznamenala i pamětníkovo dětství. Otec se zabýval obdobím neolitu a vedl rozsáhlý výzkum neolitických sídlišť v Bylanech u Kutné Hory. Vykopávky zde probíhaly celoročně a otec trávil na nalezišti většinu času, domů jezdil jen každý druhý víkend. Maminka Eva Soudská zkoumala nálezy z halštatského období a vyjížděla na výkopy sezonně, od června do září. Ondřej Soudský ji následoval na archeologické lokality Krašovice u Sedlčan a Hrádek u Manětína. Vždy začínal a končil školní rok v místě, kde kopala, a v říjnu se vracel na svou pražskou školu.

„V Hrádku jsme bydleli v maringotce a později v opuštěném domě. Nebyla tam elektřina, takže umím vařit na petrolejovém vařiči. Svítilo se petrolejkami. Také chyběla pitná voda. Pil jsem třístupňové pivo, protože nebyla limonáda. Polní podmínky.“

Zazpíval nám Kryl

Po dokončení základní školy pokračoval Ondřej Soudský po vzoru svého otce ve studiu na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Zde prožil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a počínající normalizaci. Jako šestnáctiletý kluk ještě plně nechápal politické souvislosti, přesto se se spolužáky zapojili do studentské stávky.

„Chodil jsem do druháku na gymplu. Pamatuji se, že jsme v prosinci 1968 stávkovali. Po srpnu 1968 se všechno hroutilo a my jsme stávkovali proti tomu, aby se to nehroutilo. Jako studenti jsme chtěli, aby se okupace nedotkla změn, které přineslo Pražské jaro. Přišel za námi Karel Kryl. Říkali jsme: ‚Hele, kdo to je?‘ ‚Ty nevíš, kdo to je?! To je Karel Kryl!‘ Všem nám zazpíval, bylo to pěkné.“

Otec v Paříži

Začátek 70. let přinesl významné změny společenské i rodinné. Pamětníkův otec přijal v roce 1970 nabídku přednášet na pařížské Sorbonně. Československý stát mu povolil vycestovat do Francie na tři roky. Když si v roce 1973 chtěl pobyt prodloužit, jeho žádost československé úřady zamítly. Se zdůvodněním, že jeho studenti jsou pro něj důležitější než socialistická vlast, emigroval. V době jeho legálního vycestování jej směla jednou navštívit manželka a jednou syn. Kvůli cenzuře dopisů později komunikovali prostřednictvím magnetofonových pásků, které otec nahrával a po přátelích posílal do Prahy.

V lednu 1976 otec náhle zemřel a v Paříži se konal pohřeb. Ondřej žádal o výjezdní doložku, aby se mohl obřadu účastnit. K získání povolení potřeboval i doporučení ze školy. V té době studoval Vysokou školu ekonomickou, obor statistika.

„Šel jsem za děkanem docentem Čermákem. Řekl jsem mu, že táta umřel a chci jet na pohřeb. On se na mne podíval a zeptal se: ‚A nechcete tam zůstat?‘ Já jsem odpověděl: ‚Slibuji vám, že tam nezůstanu.‘ ‚Věřím vašemu slibu.‘ Podepsal mi doporučení. Takže kupodivu jsem opravdu vyjel. Táta jako veliká osobnost měl dobré kamarády, kteří mne na pohřbu přemlouvali: ‚Zůstaň tady, my se o tebe postaráme, dostuduješ tady. Táta byl významný vědec, velmi si ho vážíme a chceme pro něj něco udělat, aspoň se postaráme o jeho syna.‘ Dvě věci stojí za svědectví: Jednak jsem řekl, že všechno, co umím, mě naučili u nás (v ČSSR – pozn. ed.) a nemám důvod to Francouzům zadarmo předávat. A potom jsem panu děkanovi slíbil, že se vrátím, tak nemohu porušit slib.“

Ondřej Soudský se vrátil do Československa, Urnu s ostatky otce do vlasti propašoval jeho blízký přítel a spolupracovník Jean Paul Demoulea, rodina ji poté uložila do rodinné hrobky Soudských na hřbitově v Chloumku u Mělníka.

Pamětníkova starší sestra Eliška ale později emigrovala. Využila právní kličky k legálnímu vystěhování. Rozvedla se, provdala se za francouzského vědce a otcova přítele; v rámci scelování rodin jí povolili odcestovat do zahraničí za novým manželem. Mezitím její původní manžel utekl přes Jugoslávii. Sešli se v Rakousku, kde žijí dodnes, chovají koně a provozují jízdárnu.

Cesta ke kněžství

V době vysokoškolských studií Ondřej Soudský konvertoval ke křesťanství, začal se více zajímat o duchovní život. Velmi jej v tomto směru formovala profesorka Růžena Vacková, která ve 40. letech učila na filozofické fakultě jeho rodiče a stala se křestní kmotrou jeho sestry. Když se po mnoha letech vrátila v roce 1967 z kriminálu, seznámila se s pamětníkem. Později ji pravidelně navštěvoval a tato setkání ho ovlivnila v intelektuální i náboženské rovině.

Asi ve čtvrtém ročníku vysoké školy objevil řád dominikánů a jeho spiritualita jej oslovila. Projevil zájem o vstup do řádu. Představení mu však doporučili, aby nejprve dokončil studium. Po vysoké škole absolvoval základní vojenskou službu v Kroměříži. Poté vstoupil do dominikánského noviciátu a přijal řeholní jméno Vojtěch. V té době byly v Československu církevní řády zakázány, takže veškerá řeholní formace probíhala tajně. Pamětníkovým novicmistrem, duchovním vůdcem, se stal farář kostela sv. Jiljí v Praze P. Jiljí Dubský.

„Studia jsme dělali po farách a domech, kde žili naši bratři, podle toho, jestli měli, nebo neměli státní souhlas. Absolvovali jsme dominikánské generální studium. Protože jsme se mu mohli věnovat jen o víkendech a po nocích, trvalo nám asi sedm let místo normálních pěti.“

V roce 1987 jel Ondřej Soudský oficiálně na turistický výlet do Německé demokratické republiky (NDR), skutečným účelem jeho cesty však bylo kněžské svěcení. Paradoxně v totalitní NDR se církve těšily větší svobodě než v Československu. Řeholní komunity zde mohly legálně fungovat. Ondřej Soudský se s dalšími dvěma kandidáty kněžství uchýlil do dominikánského kláštera v Lipsku. Tam je za zavřenými dveřmi vysvětil erfurtský biskup Hans-Reinhard Koch na jáhny a druhý den na kněze. Tento postup dominikáni zvolili z právních důvodů: zatímco v ČSSR patřilo mezi trestné činy světit kněze a dotyčného biskupa by za tento akt mohli soudit a uvěznit, v NDR platil odlišný zákon o státním dozoru nad církvemi a německý biskup mohl světit bez omezení. Biskup Koch u sebe uložil oficiální dokument, že vysvětil Ondřeje Soudského a jeho spolubratry. Vše proběhlo v souladu s německými zákony. Do Čech se vrátili jako vysvěcení kněží. Samotné přijetí církevní svátosti komunistické moci nevadilo. Nesměla je však přistihnout, jak slouží mši svatou nebo vykonávají další kněžské úkony. Potom by porušovali zákon o státním dozoru nad církvemi a mohli by stanout před soudem. Pamětník dodává: „Ale musím říct, že koncem 80. let pronásledování, že by nás aktivně vyhledávali, nebylo tak veliké. Podle mého názoru trošku kvůli tomu, že už měli moc nepřátel, které museli honit a o kterých se mluvilo na Svobodné Evropě. Nechtěli si vyrábět další mučedníky, protože pochybuji, že by netušili vůbec nic.“

Ondřejův řeholní život a výkon kněžství probíhaly skrytě a v utajení. Ani jeho maminka, se kterou v té době bydlel, o tom nevěděla.

Pamětník pracoval jako statistik – asi rok ve Výzkumném ústavu matematických strojů a po vojně v Centrálním výpočetním středisku Československé akademie věd.

Odhalení

Zásadní přelom pro něj představovala sametová revoluce. V listopadu 1989 se provinciál československých dominikánů Dominik Duka rozhodl využít společenské situace a dal tajným kněžím pokyn, aby veřejně vystoupili a začali oficiálně sloužit bohoslužby. Buď je komunisté zavřou, nebo jim to projde. Režim už neměl dost sil potírat své odpůrce a Státní bezpečnost nezatkla pamětníka ani jeho kolegy za maření státního dozoru nad církvemi. Řád se postupně vracel ke své normální existenci. Řeholníci se z civilních bytů přesouvali do klášterů, aby mohli plnit své povolání.

Následující dva roky církev zajížděla do nových, svobodných kolejí a znovu se utvářely její instituce. V této době Ondřej Soudský ještě pracoval v Akademii věd, ale již žil v dominikánském klášteře v Praze. Potom jej provinciál potřeboval v církevních strukturách a on opustil stávající zaměstnání.

Misijní autobus

Během následujících let zastával P. Vojtěch Soudský řadu funkcí. Již za totality plnil roli syndika provincie, tj. ekonoma. Využíval svých zahraničních vědeckých cest i návštěv sestry a sháněl v cizině finanční prostředky. V letech 1991–2000 vedl správu farnosti u kostela sv. Filipa a Jakuba v Praze na Zlíchově.

V roce 2000 jej představení přeložili z pražského kláštera do Plzně a stal se farářem farnosti Panny Marie Růžencové. Biskup František Radkovský jej jmenoval biskupským vikářem pro školství a vzdělávání v plzeňské diecézi. Tyto funkce zastává do současnosti.

V roce 1992 dostal P. Vojtěch Soudský neobvyklý úkol – misijní autobus. Německá organizace Kirche in Not2 darovala dominikánům speciálně upravený autobus, který sloužil jako zázemí pro misie. Byl vybaven výklopným oltářem pro pořádání bohoslužeb, knihovničkou, televizí pro promítání filmů, kuchyňkou, toaletou a místem pro přespání čtyř osob. Pamětník se spolupracovníky s ním objížděli vesnice v pohraničí a nabízeli informace o křesťanství i duchovní rozhovory. Později navštěvovali také školy a skautské tábory. Tuto formu pastorace prováděli až do roku 1999. Rozhovory s lidmi je přivedly na myšlenku vydávat časopis Amen – měsíčník pro vzdělávání ve víře – v němž se věnovali některým důležitým tématům katolické víry, která mnozí věřící dostatečně neznají nebo v nich tápou.3

SOUDSKÝ Bohumil – český prehistorický a orientální archeolog působící rovněž ve Francii. In: Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. [online]. 2001 [cit. 2015-03-23]. ISBN 80-85983-59-1. Dostupné z: http://www.libri.cz/databaze/orient/search.php?name=Soudsk%FD

Více k organizaci a její činnosti viz: Kirche in Not [online]. 2015 [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://www.kirche-in-not.de/

Časopis je dostupný v elektronické formě na webové adrese: http://www.krystal.op.cz/amen/index.htm