Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Sotona (* 1950)

Tátu zavřeli a nás vystěhovali do rozpadlého domu

  • narozen 22. března 1950 v Trstěnici u Litomyšle

  • rodina odmítla vstoupit do JZD

  • jeho otec Jaromír Sotona byl v roce 1955 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k půlročnímu trestu

  • po odsouzení zbytek rodiny nuceně vystěhovali do rozpadlého domu

  • vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze

  • pracoval jako zootechnik ve Státním statku Svitavy

  • spolu s rodiči a bratry provozoval v 60. a 70. letech farmu na chov kožešinových zvířat

  • za socialismu čelili zatčeni a výslechům na policii

  • po roce 1989 byl Sotonovým rodinný majetek vrácen a začali znovu hospodařit

Jméno Sotona bývalo v okolí Litomyšle pojmem. Všichni tam znali starý sedlácký rod, který po staletí zveleboval pole, louky a lesy. Josef měl v tradici pokračovat. Nemohl. Komunisté mu zavřeli tátu a jeho i s maminkou a bratry vystěhovali do zdevastovaného stavení na okraji obce. Nikdy však nepřestal věřit, že rodina jednou opět bude pracovat na svém. „Věděl jsem, že nic netrvá věčně. Jen komunisté si mysleli, že ano,“ říká.

V Trstěnici bývalo dvaadvacet statků a všichni jejich majitelé byli nějakým způsobem spřízněni s rodinou Sotonových. Šlo o starý selský rod, o němž jsou v gruntovních knihách dochovány záznamy až do roku 1548. Josef vyrůstal na statku, ke kterému patřilo pětadvacet hektarů pole, tři hektary lesa, dobytek, drůbež, zemědělské stroje. On i jeho dva bratři byli od dětství zvyklí tvrdě pracovat s vědomím, že vše dělají nejen pro rodinu, ale také pro přírodu a pro další lidi z okolí.

Brácha říkal, ať nebulím, že jim jednou ukážeme

Když po komunistickém převratu v roce 1948 začali být soukromí zemědělci nuceni vzdávat se majetku a vstupovat do jednotných zemědělských družstev, většina členů rodu Sotonových a jejich příbuzných se komunistům postavila. „Těžko je zdolávali. Můj otec se dlouho nechtěl vzdát. Přišel na řadu až v roce 1955, když na něj udělali vykonstruovaný proces. Soused, kterému táta půjčil koně, totiž ukradl v lese dřevo. Otce obvinili, že ho ukradl on. Změřili kopyta koně, podkovy. Bylo to v zimě, ve sněhu. Tátu lidový soud v Litomyšli odsoudil na šest měsíců do vězení. Po listopadu 1989 se nám dokonce jeden člověk, který se toho tehdy účastnil, omluvil. Potvrdilo se, že to vše bylo připravené, vykonstruované. Tak to v padesátých letech fungovalo. Místní lidé vytipovali sedláky, kterých se chtěli zbavit, a lidové soudy je posílaly do vězení,“ vypráví Josef.

Když komunisté znemožnili Jaromíru Sotonovi vést hospodářství a zavřeli ho, jeho tři syny a ženu vystěhovali do rozpadlého domu na kraji vesnice. „Přistavili na dvůr vůz a řekli, že si můžeme vzít jen to, co se na něj vejde. Máma brečela a chtěla, aby nás nechali bydlet doma. Řekli, že to nejde, že by tam kradla. Co by kradla na svém? Vždyť to bylo její,“ popisuje Josef momenty, které vnímal jako traumatizující, přestože mu bylo necelých šest let. „Byl jsem malý, ale když si na to vzpomenu, vrací se to. Brácha mi říkal, ať nebulím, že jim jednou ukážeme. Vzpomínám si, že jsme pak bydleli v domě, do kterého střechou pršelo až do postelí. Pořád jsme s bráchou vylévali kýble vody z půdy,“ vybavuje si.

Ať žije prase

Po návratu Jaromíra Sotony z vězení se rodina odstěhovala do Benátek u Litomyšle. Sotonovi pracovali jako krmiči dobytka. Časem se jim podařilo koupit pozemek, na něm postavili domek a nastěhovali se do něj. Žili téměř na samotě a mohli se ve volném čase znovu věnovat tomu, co uměli a milovali, tedy zemědělství. Byli pracovití, takže zanedlouho přebytky toho, co vypěstovali, začali prodávat.

Josef si vybavuje, že od dětství věděl, že komunistická ideologie je špatná, ale zároveň mu bylo jasné, že to nemůže dávat na veřejnosti najevo. Zvykl si, že něco jiného se říkalo doma a něco jiného mimo něj. „Dělali jsme si z toho, co se dělo, legraci. Když byl 1. máj, tak jsme šli do průvodu s mávátky. Všichni tam provolávali hesla ‚Ať žije Sovětský svaz‘, ‚Ať žije Lenin‘ a podobná. Zemědělské družstvo v průvodu vezlo na vozíku prase. Tak jsme s bratrem začali křičet: ‚Ať žije prase.‘ Někdo nás udal, protože si nás pak ve škole zavolal ředitel a ptal se, jak jsme to s tím prasetem mysleli. Byl fajn, protože nám pak řekl, ať takové věci říkáme jen doma a ne před lidmi,“ vzpomíná.

Radši kydat hnůj, než vstoupit do strany

Sotonovi začali v šedesátých letech chovat laboratorní zvířata a dodávali je do různých ústavů. Dařilo se jim a věřili, že politické uvolnění, které nastalo v polovině šedesátých let, bude pokračovat a umožní jim časem podnikání rozšířit. Jejich naděje zmařil příjezd sovětských vojsk v srpnu 1968 a následný proces normalizace, kdy komunisté utužili moc v zemi. Josef v roce 1970 nastoupil na Vysokou zemědělskou školu v Praze. Hned v prvním semestru mu hrozilo, že z ní bude vyhozen.

Jeho otec na něj totiž přepsal majetek, který si původně násilně přivlastnilo družstvo. Majetek tedy družstvo obhospodařovalo, ale v katastru nemovitostí byl jako jeho vlastník zapsán Josef. Požádal družstvo, ať mu majetek vydá zpět. Rektorovi vysoké školy vzápětí přišel dopis, ve kterém komunisté z Trstěnice požadovali kvůli této žádosti Josefovo vyloučení ze školy. Jako důvod uvedli, že člověk, který se nestará o své hospodářství, nemůže studovat. „Rektor mi řekl, že to mám vyřídit socialistickým způsobem. Když jsem se zeptal, co to je, řekl, že mám podat přihlášku do družstva. Tak jsem ji podal, ale schůze mě za člena nepřijala. Dal jsem to rektorovi písemně a on řekl, že jsem podmínku socialistického soužití splnil tím, že jsem chtěl do družstva. A tak jsem mohl na škole zůstat,“ popisuje bizarní situaci, kdy sice byl v katastru nemovitostí zapsán jako majitel pozemků, ale hospodařit na nich nemohl, protože fyzicky patřily družstvu. Vše si vysvětluje tak, že vedení družstva tímto udělalo další pokus, jak Sotonovým ještě více ublížit, přestože se psal rok 1970, bylo tedy téměř dvacet let po násilné kolektivizaci.

Josef v roce 1977 ukončil vysokou školu. Nastoupil jako zootechnik do Státního statku Svitavy. Nadřízení mu nabízeli vstup do komunistické strany. Když odmítl, vysvětlili mu, že navždy bude jen řadovým zaměstnancem bez možnosti dostat se na lepší místo. „Řekl jsem, že raději budu celý život kydat hnůj, než abych vstoupil do strany,“ podotýká.

Josef spolu s rodiči a bratry chov laboratorních zvířat rozšířili na chov kožešinových zvířat. Vybudovali farmu, na které chovali lišky, norky a další zvířata. Velmi se jim dařilo a tak neunikli pozornosti hospodářské kriminálky. Možnosti soukromě podnikat byly za socialismu velmi omezené a Sotonovi jich využívali naplno. „Byl to obrovský byznys a my ho tady dostali na vysokou úroveň. Nakonec jsme měli tak velké zisky, že nás vyslýchala kriminálka,“ vzpomíná Josef a podotýká, že v šedesátých a sedmdesátých letech byl chov zvířat a jejich zabíjení kvůli kožešinám považován za naprosto normální a nikdo se nepozastavoval nad tím, že není humánní. „Po čase jsem názor změnil. Myslím, že chovat zvířata jen proto, aby byla zabita, protože někdo chce nosit jejich kožešinu, není správné,“ konstatuje.

Babička mi říkala, že tam jednou znovu budeme hospodařit

Josef Sotona s bratry a rodiči často poslouchal Svobodnou Evropu. Jeho příbuzným byl právník Vendelín Komeda, který podepsal Chartu 77 a později se vystěhoval do západního Německa. Josef s ním byl v kontaktu a měl informace ze zahraničí. „Věřil jsem, že komunismus padne. Věděl jsem, že nic netrvá věčně, i když komunisté si mysleli, že ano. Šlo jen o čas, tedy o to, jestli se toho dožiju,“ vzpomíná.

Jeho babičku nechali komunisté bydlet v části zabaveného statku na takzvaném vejminku. Dům byl zdevastovaný, rozpadal se, družstvo se o něj nestaralo. Josef ho začal opravovat. Nikdo nechápal, proč opravuje stavení, které mu bylo zabaveno. „Babička mi pořád říkala, že tam jednou znovu budeme hospodařit. Nikdo jí nevěřil. Já ano, já věřil,“ říká.

Oženil se, narodili se mu dva synové, postavil řadový domek v Litomyšli. „My jsme byli soudržná rodina. Každý z nás něco uměl a zároveň jeden uměl nahradit druhého. I za socialismu jsme dokázali vydělávat peníze. Dávali jsme je na jednu kupu a každý si bral na své potřeby. Ty byly malé. Od dětství jsme byli vedeni k velké skromnosti a pracovitosti,“ vysvětluje.

Když vzešlo obilí, otci tekly slzy

Revoluce v listopadu 1989 byla pro Josefa nejvýznamnějším obdobím jeho života. Sotonovi byli jedni z prvních, kteří zažádali o navrácení majetku. „Louku jsme si vzali ještě dříve, než bylo na pozemkovém úřadu vyřízeno, že nám ji vrátí. Nechápali jsme, proč si ji nevzít, když byla naše. Pak nás ještě lidé z Trstěnice v roce 1990 dali k soudu, že sekáme trávu, která nám nepatří. Samozřejmě neuspěli,“ vzpomíná.

Jeho oba rodiče se navrácení majetku dožili. Josef má z té doby jednu velmi silnou vzpomínku. Zaseli první obilí. Když vzešlo, šel se s tatínkem na pole podívat. Dodnes má tu situaci před očima: „Krásně se to zelenalo. Podíval jsem se na tátu a jemu tekly slzy. Koukli jsme na sebe a šli jsme domů. Neřekli jsme ani slovo, ale oba jsme věděli, o co jde. Byla to satisfakce za tu křivdu, kterou mu udělali. On znovu na svém poli viděl výsledek své práce. To, že mu tam znovu rostlo oblí, byla totálně emocionální věc. V životě jsem neviděl, že by mu tekly slzy. Jen tehdy v tom momentu.“

Sotonovi začali hospodařit ve velkém. Nakupovali další pozemky. Otec Josefovi radil, aby kupoval půdu. „Říkal, že jednou budou pole drahá a časem vůbec nebudou. A měl pravdu,“ podotýká Josef. Nyní má farma Sotonových movitý a nemovitý majetek v hodnotě asi dvě stě milionů korun a roční obrat kolem osmi milionů korun.

Sedláci jsou tady pro celou společnost

Josef si váží toho, že žije v době, kdy může podnikat a svobodně říkat své názory, ale spokojený s vývojem po listopadu 1989 není: „Vždy jsem považoval komunistickou stranu za vyloženě zločineckou. Tak se divím, že je možné, že s ní politické strany spolupracují a nechávají se od ní podporovat. Když vidím, že komunisté na svých shromážděních stále zpívají Internacionálu, je mi jasné, že jejich myšlení je stále stejné.“

Do budoucna má přání. Byl by rád, kdyby si společnost pod pojmem sedlák nepředstavovala boháče, pro kterého ostatní dřou. „Když selský stav ve dvanáctém století vznikal, tvořili ho udření lidé. Trvalo celé generace, než rody vytvořily nějaké majetky. Přežily morové epidemie, války, ale až komunismus je zničil. Lidé si neuvědomují, jak strašný zásah kolektivizace udělala. Zničila krajinu, mezilidské vztahy, vztah lidí k půdě. Přál bych si, aby lidé viděli, co sedlák dělá. Aby si k němu šli koupit mléko, viděli, jak to mléko vzniká, jak kráva žije, kde se pase. Aby lidé měli k sedlákovi respekt. Aby před jeho prací smekli a poznali, že udržuje krajinu ne jen pro sebe, ale pro všechny. Sedláci jsou tady pro celou společnost a já bych moc chtěl, aby si to společnost uvědomila,“ vysvětluje.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Scarlett Wilková)