Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MSc Zbyněk Šorm (* 1953)

• narozen 8. června 1953 v Praze

• v roce 1968 vstoupil do obnoveného Junáka

• člen mládežnického hnutí Českobratrské církve evangelické

• v letech 1968–1972 studoval gymnázium v pražských Modřanech

• od roku 1972 studoval zootechniku

• prvoligový hráč baseballu v Praze

• zootechnik v JZD Rozvoj Posázaví

• v roce 1989 podepsal petici Několik vět

• stál u vzniku Občanského fóra v Jílovém u Prahy

• v letech 1990–1998 starosta Jílového u Prahy

• v roce 2022 žil v Jílovém u Prahy

Zdeněk Šorm pocházel z velice silně vlastenecky založené rodiny se sokolskou a učitelskou tradicí. Na formování jeho pozdějších protikomunistických postojů se však nejvýrazněji podepsali dědeček, který bojoval jako legionář v Rusku proti bolševikům, a demokraticky založený tatínek. Svých zásadových postojů se pamětník nevzdal, ačkoli by mu to za komunistického režimu značně usnadnilo život.

„Chtěl jsem dodržovat určité zásadové postoje, kterých jsem si vážil u svého táty. To vedlo k tomu, že jsem nikdy nevstoupil do SSM a nepřijali mě na Univerzitu Karlovu. Nebral jsem to jako formalitu. Bral jsem to jako postoj. Byl to Socialistický svaz mládeže a s jeho názvem ani náplní jsem se nikdy nechtěl ztotožnit,“ vypráví pamětník.

Za normalizace s manželkou pravidelně poslouchali Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky a uvažovali nad podpisem Charty 77. Jejich přítel a signatář jim to ale rozmlouval, protože plánovali rodinu. O dvanáct let později tak Zdeněk Šorm podepsal alespoň petici Několik vět, potíže mu však přineslo i toto rozhodnutí.

„V té době jsem už neměl co řešit a hned, jak jsem o tom slyšel, jel jsem to podepsat do Prahy ke známým. Během dvou dní jsem byl předvolán ke svému šéfovi, který mi sdělil, že jako signatář Několika vět si musím být vědom určitých následků. Nebyly to příjemné chvíle, protože jsem nevěděl, co udělají,“ vzpomíná na potíže s komunistickou mocí pamětník.

Když vzniklo terezínské ghetto, musela má rodina odejít

Zbyněk Šorm se narodil 8. června 1953 v Praze, v podolské nemocnici, jako nejstarší potomek Zdara Šorma a jeho manželky Marusji. Rodina žila v pražském bytě o dispozici 3+1 s prarodiči a čtyřmi dětmi, protože k nejstaršímu Zbyňkovi přibyli ještě bratři Zdar, Zdeněk a Zvonimír. I přes cizokrajně znějící křestní jména rodičů se však jednalo o ryze českou a vlastenecky velmi silně založenou rodinu.

„Maminčino jméno se odvíjelo od první dědovy lásky, kterou si našel jako legionář na ruské magistrále, ale kterou si nepřivezl domů jako někteří legionáři. Přál si pak takto pojmenovat svoji dceru a babička k tomu neměla žádné připomínky. Otec se jmenoval Zdar údajně proto, že když se narodil, tak sokolové z Terezína napochodovali před porodnici a volali: ‚Na zdar!‘ Jinak to vysvětlit neumím,“ komentuje jména rodičů pamětník.

Jako sokol byl dědeček z otcovy strany Antonín Šorm velmi aktivní ve výboru Sokolské župy Podřipské, kterou zastupoval v celorepublikovém výboru Sokola. Mimoto byl ředitelem školy a starostou v předválečném Terezíně.

„V roce 1942 se museli z Terezína vystěhovat, protože se měl přeměnit na ghetto. Tatínkovi bylo dvacet let, ale tehdy už v Terezíně nežil. Aby nemusel nastoupit na práci do Německa, tak jej strýček sedlák vyreklamoval do zemědělství. Přeměnu na ghetto už tedy nezažil,“ vzpomíná na rodinné vyprávění Zdeněk Šorm.

Děda nám ukazoval fotky, jaká zvěrstva bolševici prováděli

Pamětníkovy celoživotní postoje a zejména pozdější negativní vztah ke komunismu však nejvíce formovali otec a dědeček z matčiny strany jménem František Hloušek.

„Děda byl ruský legionář, který prošel celou magistrálou. Jako první bitvy se účastnil té u Bachmače, pak působil jako vyjednavač v Čeljabinském konfliktu a od té doby putovali magistrálou. Z jeho vyprávění vím, že bojovali hlavně proti bolševikům, kteří jim házeli klacky pod nohy tím, že vyhazovali mosty a tunely. Občas nám ukazoval fotky, jaká zvěrstva rudí v Rusku páchali. U tatínka nebylo o čem diskutovat. Velmi jej zasáhly procesy v padesátých letech, byli tam i lidé, které osobně znal, a nebylo to nic příjemného,“ dodává pamětník.

Otce vyloučili kvůli politice z vysoké školy

Pamětníkův otec Zdar Šorm navíc zažil svoji vlastní negativní zkušenost s komunistickým režimem. Toužil se stát učitelem českého jazyka a dějepisu a po skončení druhé světové války nastoupil na Karlovu Univerzitu. Kromě studia se zajímal také o politiku a byl ročníkovým předsedou strany národně socialistické, což se ukázalo po komunistickém převratu v únoru 1948 jako nežádoucí.

„Tátovi ještě v té první fázi nabízeli, ať přestoupí od národních socialistů ke komunistům, ale to on jednoznačně odmítnul. V posledním semestru jej proto komise vyhodila ze školy a otec nastoupil jako pomocný dělník do ČKD. Asi za čtyři roky si mohl udělat večerní školu účetnictví a pracoval jako úředník,“ vypráví o tehdejších běžných poměrech Zdeněk Šorm.

Rodiče museli vysvětlovat, proč chodíme do kostela

Určité politické problémy se nevyhnuly ani pamětníkovi, a to zejména poté, co nastoupil povinnou školní docházku. Zde však nevadilo ani tak politické přesvědčení dědečka a tatínka jako spíše skutečnost, že byla rodina věřící a chodila do evangelického kostela.

„Vím, že nám asi ve třetí třídě začala povinná ruština. Učitelka byla zároveň předsedkyní školské buňky Komunistické strany Československa, zavolala si rodiče do školy a vyčítala jim, že chodíme do kostela, když se to v této době nehodí. U toho rozhovoru jsem nebyl, ale vím, že nám pak dala pokoj,“ popisuje událost Zdeněk Šorm.

Otec nechápal, jak chtějí dělat reformu lidé, kteří jej vyhodili ze školy

Když byl pamětník v roce 1968 v posledním ročníku základní školy, došlo v Československu k politickému uvolnění, které je známé jako Pražské jaro. Cílem bylo urychlit proces demokratizace, ačkoli vedoucí úloha KSČ měla zůstat zachována. Nové poměry umožnily větší svobodu tisku i různá diskusní shromáždění. Pomalu začaly také fungovat některé dříve zakázané organizace, jako například Sokol či Skaut.

„V roce 1968 jsme s bratry hned vstoupili do Junáka. Služebnu jsme měli v jedné z budov dřevěného kostelíka v Braníku, kde jsme skládali i slib. Podařilo se nám dokonce udělat v létě tábor. Bylo to období uvolnění a těšil jsem se, co všechno budu moct dělat. Pracoval jsem tehdy nejen ve Skautu, ale i v Českobratrské mládeži evangelické. Jezdili jsme na evangelické brigády a kamarádi, kteří byli starší, tak jeli trhat jahody nebo maliny do Anglie a vrátili se strašně nadšení. My se taky těšili, jak tam za dva roky pojedeme,“ vzpomíná na léta svobodnějšího režimu pamětník.

Koho ale reformní hnutí v roce 1968 nenadchlo, byl jeho otec. Nechápal, totiž, jak chtějí dělat změnu systému ti samí lidé, kteří jej vyhodili ze školy, a ukazoval to na konkrétním příkladu Jiřího Pelikána. Ten měl být po roce 1948 předsedou celouniverzitního akčního výboru, měl vyhodit stovky studentů s politickými problémy a podle otcova názoru nikdy neprojevil sebemenší lítost.

Přijeli Rusáci a možná bude válka

Všechny naděje československých obyvatel však zmařil 21. srpna 1968 příjezd vojsk Varšavské smlouvy, která sem přijela potlačit údajnou kontrarevoluci. Dramatický vpád do hlavního města se však odehrával daleko od Zdeňka Šorma, protože ten byl v té době na lesní brigádě v Jeseníkách.

„Bydleli jsme v baráku uprostřed lesů a odtud jsme chodili obžínat stromky a dělat jiné potřebné věci. Vzpomínám si, že toho 21. srpna 1968 přijel na motorce hajný a říká, že k nám přijeli Rusáci a možná bude válka, ať to dneska zabalíme. Tím skončily veškeré iluze a radosti z toho, jak jsme si představovali budoucnost. Na přání rodičů jsme v Jeseníkách ještě nějakou dobu zůstali, abychom nejeli hned do Prahy. Vrátili jsme se asi až po týdnu a jako první jsme šli na Václavské náměstí. Na to rozstřílené Národní muzeum si pamatuji doteď, byl to naprostý šok,“ dodává pamětník.

Celou třídu chtěli vyhodit od maturity

Život šel ale dál, a protože měl Zdeněk Šorm dobré studijní výsledky, nastoupil v září 1968 na gymnázium do Modřan. „Tohle gymnázium mělo takzvaný průserářský štempl. Bylo na okraji Prahy, kam dojížděli spolužáci z Posázaví, a asi třetina ostatních byl sběr průšvihářů z Prahy. I díky tomu tam byli profesoři, kteří byli stateční a dobří. Učitelé nás spíš umravňovali, že musíme být rozumní,“ vzpomíná Zdeněk Šorm.

Období normalizace protestním akcím již nepřálo, a nejprovokativnější akcí studentů se tak v dalších letech stalo pouze vystoupení starších spolužáků v kostýmech při posledním zvonění v roce 1972. „Studenti procházeli školou a byli rozjaření. Vedl je kluk, který nesl na tyči nárožní ceduli ‚Stalinova třída‘. S tím chodili po gymnáziu, a protože se jim to velice líbilo, tak vyšli do Modřan a prošli po hlavní ulici tam a nazpátek. Byl z toho průšvih a celou třídu chtěli vyhodit od maturity,“ pokračuje pamětník.

Hráli jsme softball s pracovníky amerického velvyslanectví

Dokud to bylo možné, snažil se Zdeněk Šorm věnovat i Skautu. V roce 1969 se jim například ještě podařilo uspořádat dva letní tábory a v červnu 1970 složil vůdcovskou zkoušku.

„Skautský vůdce si může udělat vůdcovské zkoušky, až když mu je osmnáct let. Ale jak se šrouby utahovaly, tak už i ústředí Junáka a Skauta vědělo, že je to otázka času, než spadne klec. Tak vyslali do oddílů zprávu, že pokud by měl někdo zájem o složení vůdcovských zkoušek, tak mu prominou věk. Díky tomu jsem udělal zkoušku a stal jsem se vůdcem. Na podzim byl Skaut zrušený,“ popisuje konec organizace pamětník.

V té době působil Zdeněk Šorm nicméně i v mládežnickém sdružení Českobratrské církve evangelické a po zrušení Junáka se začal těmto aktivitám věnovat naplno. Sportovali, jezdili za turistikou a v létě na přechody slovenských hor. V roce 1970 se jim dokonce podařilo domluvit s pracovníky amerického velvyslanectví společný zápas v softballu.

„Američani přijeli do Libně za plynojem, kde jsme měli louku, a tam jsme hráli. Naštěstí přivezli i dobré mety a balon. Jindy jsme zase na Hvozdnici u Prahy, kde byl tehdy farářem Sváťa Karásek, uspořádali fotbalový turnaj. Jedno družstvo byli Plastici a spol., druhé bylo sdružení Interkalich. Akorát myslím, že kvůli tomu musel jít Sváťa Karásek na kobereček,“ popisuje činnost mládežnické skupiny pamětník.

Členství v SSM jsem nebral jako formalitu

Období normalizace nicméně neprožíval pamětník lehce. Chtěl i nadále dodržovat určité zásadové postoje, kterých si vážil u svého otce. To vedlo například k tomu, že odmítl vstoupit do Socialistického svazu mládeže. Členství nebral jako formalitu, ačkoli to byla podmínka pro přijetí na vysokou školu.

„Když jsem šel pro přihlášku na Univerzitu Karlovu, tak se neptali na vysvědčení, ale první otázka byla, jestli jsem v SSM. Řekli mi, že přihlášku si sice můžu podat, ale ať v žádném případě nepočítám s tím, že se tam dostanu. Tak mi to řekli na studijním. Druhou přihlášku jsem měl podanou na Vysokou školu zemědělskou. Tam mě taky odmítli s tím, že jsem se neumístil, ale s tátou jsme napsali odvolání. Uvedli jsme v něm otcovu práci na statku za války a že mám kladný vztah k zemědělství,“ popisuje tehdejší praxi pamětník.

Na vysoké jsem hrál první ligu baseballu

Díky odvolání mohl Zdeněk Šorm v září 1972 nakonec nastoupit studium zemědělské školy. Za univerzitu hrál rovněž první ligu baseballu.

„Baseball jsem měl hrozně rád. Zaprvé byl americký a hlavně to byl kolektivní sport, ve kterém může člověk sám vyniknout. Ten sport byl oficiálně povolený, existovala sekce softballu – baseballu na ČSTV. Když baseballová liga začínala, mohlo existovat asi osm družstev a mám dojem, že všechna byla z Prahy. Naše družstvo se jmenovalo Black Horses a museli jsme být zařazení pod nějakého zřizovatele. Jednu dobu jsme hráli pod Vojenskými stavbami, protože tam měl někdo známého,“ vzpomíná na počátky baseballu Zdeněk Šorm.

Předseda JZD posílal na ministerstvo kuřata

Ve třetím ročníku vysoké školy se pamětník oženil a po promoci nastoupil v letech 1977–1979 základní vojenskou službu. Po jejím ukončení začal hledat pracovní místo s bytem v okolí Prahy. Nakonec získal zaměstnání v JZD Rozvoj Posázaví v Jílovém u Prahy.

„O JZD v Jílovém se říkalo, že jsou to české Slušovice. Předseda měl dobré vztahy na ÚV KSČ a před každými Vánocemi dostali všichni členové JZD v pytlích čtyři nebo pět deputátních kuřat. Museli si je zabít a oškubat. Vím ale, že se zabila i druhá půlka drůbežárny a řidič pana předsedy je pak rozvážel po ministerstvech jako vánoční dárek. Díky tomu tam šly velké dotace. JZD ale brutálně ždímalo krajinu, protože je tam podle bonity půdy podhorská oblast a oni zde pěstovali kukuřici a obiloviny, ačkoli by to byl nejlepší prostor na brambory,“ popisuje pamětník.

Třikrát mě lákali do strany

Během práce v JZD neměl Zdeněk Šorm větší politické potíže ani na něj ideologicky netlačili. Třikrát se jej ale snažili nalákat ke vstupu do Komunistické strany Československa.

„Poprvé jen tak jako ťukli, podruhé už mě přemlouvali a napotřetí přistála na mém pracovním stole vyplněná přihláška do KSČ. Chyběl už jen podpis. A to mě vytočilo takovým způsobem, že jsem skočil do auta a jel jsem ke svému šéfovi na ústředí. Prý to bylo slyšet až k sekretářce, jak jsem říkal, že jsem nic nevyplňoval a nic nepodepíšu. Od té doby mi dali pokoj,“ vzpomíná.

Zdeněk Šorm s manželkou naopak pravidelně poslouchali Hlas Ameriky i Svobodnou Evropu a vážně uvažovali nad podpisem Charty 77, která se zasazovala o dodržování lidských a občanských práv v tehdejším Československu. „Přišlo to na takovém průklepáku a s manželkou jsme to probírali s naším přítelem, který už Chartu podepsal. Rozmlouval nám to. Řekl, že teď začínáme svůj život, chceme mít děti a že by nám to neradil.“

Nasadili na mě kolegu v JZD

Protože měli později manželé Šormovi čtyři děti, věnoval pamětník svůj veškerý volný čas rodině a sportu. Stále mu ale velice vadila nesvoboda, nemožnost cestování a přetvářka komunistického režimu. Snažil se nicméně žít klidným rodinným životem a neměl ani tušení, že jej sleduje Státní bezpečnost.

„Neměl jsem větší potíže, ale po převratu jsem se dozvěděl, že mě sledovali. Jednou po roce 1989 zaklepal na naše bytové dveře soused, který byl shodou okolností můj podřízený v JZD. Myslím si, že měl za sebou nějakou pohnutou politickou historii. Přišel za mnou a přiznal se, že na mě byl nasazený. Ale že toho moc neřekl. V mých očích to byl statečný chlap, že s tímhle přišel. Nejspíš se o mě zajímali,“ uzavírá Zdeněk Šorm.

Na výboru KSČ zvažovali mé propuštění

V létě 1989 se pamětník rozhodl podepsat petici Několik vět. Dokument vypracovalo hnutí Charta 77 a žádalo v něm svobodnou a demokratickou diskusi. Signatáři se stalo asi čtyřicet tisíc lidí a jejich jména zněla pravidelně v zahraničním rozhlasovém vysílání.

Jakmile se Zdeněk Šorm o petici dozvěděl, jel dokument podepsat ke známým do Prahy. O dva dny později si jej zavolal nadřízený a sdělil mu, že jako signatář si musí být vědom určitých následků. Protože měl ale pamětník dobré vztahy se zaměstnanci v JZD, hned se dozvěděl, že na výboru KSČ probírali jeho okamžité propuštění. Pak ale vystoupila jedna zarytá komunistka a prohlásila, že to přece nejde, aby vyhodili mladého člověka, který se tak dobře stará o rodinu. Výbor tedy záležitost odložil a všechno zaniklo v dalších událostech listopadu 1989.

Děti napodobily demonstraci v dětském pokoji

Politické změny nakonec nabraly rychlý spád a vedly k vytouženému pádu komunistického režimu. Zrod nové republiky probíhal samozřejmě nejintenzivněji v Praze a účastníkem těchto událostí se stal i Zdeněk Šorm.

„S manželkou jsme byli na demonstraci 20. listopadu, a protože jsem měl střídavé směny, tak jsme jezdili do Prahy na demonstrace obden. V neděli 26. listopadu jsme na Letnou vzali i dvě starší dcery, aby měly zážitek. A zážitek to asi byl, protože o tom později vyprávěly svým bratrům. Společně namalovaly transparenty, vlajky a z pár kostiček lega, které jsme měli, vytvořily demonstraci v dětském pokoji,“ vzpomíná na období převratu pamětník.

Na demonstraci přišel i předseda národního výboru

V JZD však nebylo příliš mnoho těch, kteří by se vysloveně hlásili k novým politickým změnám. Nakonec se však Zdeňku Šormovi podařilo s jedním kolegou založit Občanské fórum i zde. Takříkajíc na koleni vytvořili požadavky na zlepšení odbornosti práce v JZD. Později se spojili se zaměstnanci jiného podniku a založili jílovské Občanské fórum.

„Na den celostátní stávky jsme svolali na jílovské náměstí demonstraci. Na shromáždění přišel i tehdejší předseda národního výboru, oblečený jako maskovaný proletář. Přišel v nějakém zimníku a bekovce a vypadal, jako kdyby přišel z roku 1948. Nevím, jestli se chtěl maskovat, nebo splynout s lidem, ale my jsme se smáli a říkali: ‚Hele, nastalo převlékání kabátů,‘“ dodává se smíchem Zdeněk Šorm.

Stal jsem se prvním porevolučním starostou

Následně začaly přípravy na první svobodné komunální volby, které Občanské fórum drtivým způsobem vyhrálo.

„Z třiceti členů zastupitelstva jsme měli dvacet sedm za Občanské fórum a zdálo se, že to bude pohoda. Leč se tam dostal i ten bývalý předseda národního výboru za KSČ. Většina aktivních komunistů si tak myslela, že on bude předseda a my mu budeme sekundovat. Když se blížila volba starosty, asi tři týdny před volbami, tak zjistili, že Občanské fórum tohle nechce dělat a chce mít vlastního kandidáta. V té době mě přemluvili, abych to vzal. Nakonec jsem dostal osmnáct hlasů a stal jsem se starostou. Budování toho úřadu byla ale náročná věc,“ popisuje své zvolení do úřadu pamětník.

Funkci vykonával Zdeněk Šorm dvě volební období. V roce 1992 vstoupil do ODS a o pět let později stál u vzniku Unie svobody, která nesouhlasila s tehdejším vedením strany pod předsednictvím Václava Klause.

V době natáčení (2022) žil Zdeněk Šorm v Jílovém u Prahy a těšil se ze zaslouženého odpočinku.