Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MSc Zbyněk Šorm (* 1953)

Členství v SSM ani ve straně jsem nebral jako formalitu

  • narozen 8. června 1953 v Praze

  • v roce 1968 vstoupil do obnoveného Junáka

  • člen mládežnického hnutí Českobratrské církve evangelické

  • v letech 1968–1972 studoval gymnázium v pražských Modřanech

  • od roku 1972 studoval zootechniku

  • prvoligový hráč baseballu v Praze

  • zootechnik v JZD Rozvoj Posázaví

  • v roce 1989 podepsal petici Několik vět

  • stál u vzniku Občanského fóra v Jílovém u Prahy

  • v letech 1990–1998 starosta Jílového u Prahy

  • v roce 2022 žil v Jílovém u Prahy

„Pro život každého člověka jsou důležité jeho kořeny, co člověk prožil, kdo ho vychovával, kdo a jaké znalosti, dovednosti mu předával,“ začíná své vyprávění Zbyněk Šorm.

Narodil se 8. června roku 1953. Jako dvě důležité osoby ve svém životě označuje svého dědu a tatínka, přičemž podstatné jsou právě jejich životní osudy. „Děda prošel první světovou válkou. Byl ruským legionářem, to znamená, že absolvoval celou jízdu po sibiřské magistrále z Ukrajiny až do Vladivostoku na druhou stranu Ruska,“ vypráví Zbyněk Šorm. Současně jeho děda poznal Rusko v době bolševického převratu. „Rudá armáda terorizovala nejen legionáře, ale i vlastní lid, protože rabovali a všechno tohle. Dokonce děda říkal, že je v některých městech prosili, aby tam zůstali déle a před Rudou armádou je ochránili,“ vzpomíná. 

Jeho děda byl učitelem a posléze i ředitelem školy. Podle Zbyňka uměl hrát na housle a violu, měl vlastní kvartet a výborně, tedy téměř na profesionální úrovni maloval. „A jeho velkou zálibou byla myslivost,“ vzpomíná Zbyněk Šorm s tím, že mu děda předal nejen výtvarné sklony, ale i lásku k přírodě.

Z učitelské rodiny

Podobně i jeho dědeček z tatínkovy strany byl učitel a stejně tak i ředitelem gymnázia. Zbyňkův otec tak chtěl svého tatínka následovat a stát se profesorem češtiny a dějepisu. „Bohužel v roce 1949 byl v rámci čistek vyhozen z vysoké školy v posledním ročníku,“ popisuje. Důvodem bylo jeho angažmá v České straně národně socialistické. „S mými bratry jsme mohli vidět archivní materiály, kde bylo psáno, že není vhodné, aby tento adept dostudoval a učil děti.“

Tatínek se o děti staral, občas si s nimi kopl do balónu, ale hodně pracoval a četl, zejména Literární noviny. Po odchodu z vysoké školy musel zhruba pět let pracovat jako pomocný dělník, poté jako skladník a nakonec si dodělal ekonomickou školu. „Až do své smrti dělal účetního,“ upřesňuje pamětník. Ještě v roce 1968 se jeho otec pokusil vrátit do Ústavu jazyka českého, ale vše zhatil příjezd vojsk Varšavské smlouvy. 

Zbyněk vyrůstal jako nejstarší ze čtyř bratrů, všichni se v roce okupace zapojili do obnoveného Junáka. V oddíle byl například spolu s Davidem Vávrou, architektem a zakladatelem divadla Sklep, či Michalem Klímou, synem spisovatele Ivana Klímy. V Junáku chodili na výlety, tři roky po sobě šli například od hrobu T. G. Masaryka v Lánech na Křivoklát.

Jak také podotýká, rodiče vychovávali děti k víře, chodili totiž do kostela Českobratrské církve evangelické. „Ta měla poměrně aktivní mládež,“ říká Zbyněk s tím, že společně chodili zejména do kina či na koncerty a v létě se jezdilo na lesní brigády do Jeseníků. 

Rozstřílené jako po válce

A bylo to právě léto roku 1968, kdy byl Zbyněk na skautském táboře u Českého Šternberka. V den okupace, tedy 21. srpna, jim správce přijel oznámit, že Československo bylo obsazeno vojsky Varšavské smlouvy. První týden invaze proto přečkali na nedaleké chalupě kamarádky. A když už se zdálo, že je situace klidnější, vypravili se do Prahy.

„A jelikož jsme byli teenageři, kteří museli všechno vidět, tak jsme přijeli na hlavní nádraží a první jsme šli na Václavské náměstí podívat se, co se tam děje. Tam sice byly vlajky a svíčky a květiny u svatého Václava. Ale největší šok vlastně bylo, jak bylo rozstřílené průčelí Národního muzea,“ vzpomíná dnes Zbyněk Šorm a ihned dodává: „Jak po válce. To byl pro mě tehdy děsný šok a doteď si to pamatuji. Pro nás to bylo naprosto neskutečné.“ V tu chvíli si člověk uvědomil, že asi něco skončí. „Že to nepůjde dál, změny, které jsme vítali.“

Nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat

V Junáku Zbyněk Šorm pokračoval ještě necelé tři roky. Nejdříve byl rádcem jedné družiny a posléze, když vedení Junáka vědělo, že ho komunisté znovu zakážou, umožnilo i mladším 18 let složit zkoušky a stát se vůdcem. Důvod? Předat potenciálním následovníkům co nejvíce znalostí a vědomostí. Nikdo totiž nevěděl, jak dlouho to bude trvat.

Ještě si stihl udělat vůdcovské zkoušky a v září 1970 komunisté Junák zrušili. Pokračovatelem mohla být jen jednotná Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže. V mládežnických aktivitách ale Zbyněk pokračoval právě ve zmíněné Českobratrské církvi evangelické. Mezi jeho oblíbené sporty patřil softball i fotbal.

Od roku 1968 navštěvoval Zbyněk gymnázium. Právě tam začal pociťovat, že komunistický režim začal utahovat šrouby. „Když jsme nastoupili, tak jsme ještě jako ucha – prváci drželi stávku na podporu Dubčeka. A potom to pomalu začalo,“ popisuje Zbyněk. A to poté, co byl posvěcen Socialistický svaz mládeže a následovala náborová kampaň. „V sedmdesátém roce ještě pomalu celá třída měla ramena, že nikam vstupovat nebudou. A ke konci roku 1972 jsme pak zůstali ze třídy jenom tři, kteří tam nevstoupili,“ vypočítává Zbyněk Šorm. V té době už hrál gymnazijní ligu softballu a ke konci střední školy vstoupil do pražského baseball klubu Černí koně.

Po gymnáziu si Zbyněk Šorm vybral studium systematické zoologie na Univerzitě Karlově. „Jenže když jsem tam šel s přihláškou, tak mi řekli: ‚Vy nejste v SSM, to sem ani nedávejte, protože my vás nevezmeme,‘“ vypráví. Nakonec mu pomohlo až odvolání a Zbyněk začal studovat vysokou školu zemědělskou, konkrétně zootechnický obor. Měl radost, protože nechtěl jít na vojnu.

(Ne)podepsat prohlášení

Zbyněk Šorm měl možnost seznámit se s prohlášením Charty 77, jejíž text ve svých vzpomínkách označuje za „velice rozumný“. „Mezi přáteli jsme diskutovali o tom, zda to podepsat, nebo ne,“ vzpomíná. A právě ti mu poradili, aby to nedělal. Byl totiž čerstvě ženatý a chtěl dokončit školu. „To by šlo všechno do háje,“ říkali mu. K textu Charty tak svůj podpis nepřipojil. „Z hlediska rodiny jsem asi udělal dobře, ale snažil jsem se pak pomáhat, protože Charta vydávala další a další prohlášení: kdo byl perzekvován, kdo se dostal do vězení. Aby se informovalo o tom, co se ve společnosti děje, protože v Rudém právu jste se to nedočetli,“ vysvětluje a dodává, že občas na psacím stroji přepisoval texty, které pomocí kamarádů šířil dál.

Klíčový informační kanál tehdy představovaly zahraniční rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, jejíž vysílání ale bylo rušeno. Cesta, jak to obejít, ale přece jen existovala. „Byl to – aspoň mezi našimi přáteli – legendární sovětský přijímač Vef 206,“ směje se Zbyněk Šorm, že si dodnes název pamatuje. Ten měl šest rozsahů pro přijímání krátkých vln, a tak se vždy našel jeden, který byl rušen o něco méně než ostatní. „Takže se dalo poslouchat i vysílání Svobodné Evropy, což pro nás bylo velice důležité.“ Kromě poslouchání rozhlasu byly důležité i samizdatové tiskoviny, pamětník zmiňuje například časopis Svědectví, jehož zakladatelem byl Pavel Tigrid.

Nový život v Jílovém

Do Jílového u Prahy se Zbyněk přestěhoval po ukončení vysoké školy a nastoupil do místního JZD Rozvoj Posázaví jako zootechnik. Po měsíci sice musel nastoupit na vojnu, ale kvůli žloutence se zhruba po šesti měsících vrátil domů a vyfasoval takzvanou modrou knížku. Ta jej zprošťovala povinnosti vojenské činné služby. „Což bylo touhou každého,“ říká pamětník.

V tu dobu také přešel od skupinového sportu k tomu individuálnímu, konkrétně k triatlonu. Později také vyřezával šperky, ale jak sám říká, nejvíc času věnoval rodině, protože po přestěhování do Jílového ke dvěma malým dcerám přibyli ještě dva kluci.

Komunistický režim si ho ale našel i tady. „Během práce v JZD mi třikrát nabízeli členství v KSČ. To byla vždycky taková náborová akce. Dělníky nepotřebovali, ale potřebovali vzdělaný techniky, aby se mohli holedbat, že komunisti jsou vzdělaný. A já jsem to vždycky odmítal,“ vzpomíná Zbyněk Šorm. Naposledy mu dokonce do kanceláře přinesli už vyplněnou přihlášku do strany. „A to mě docela nadzdvihlo,“ říká pamětník. 

Pak už měl od stranického náboru klid, ale něco ho to stálo. „Když jsem nastupoval, slibovali mi, že do pěti let budu mít přidělený domek. Takže domek jsem nikdy neviděl a bydlím doteď v paneláku. Ale vůbec toho nelituju. Takže to bylo takové koketování KSČ se mnou,“ směje se Zbyněk Šorm.

Několik vět

Od roku 1987 začalo přibývat občanských iniciativ i samizdatových tiskovin. A na začátku roku 1988 začaly vycházet samizdatové Lidové noviny. „Díky rozvolňování vznikly na začátku roku 1989 další požadavky – a to prohlášení se jmenovalo Několik vět,“ vzpomíná Zbyněk na petici z léta roku 1989. „Tady už jsem se dlouho nerozhodoval a okamžitě jsem těch Několik vět podepsal.“ 

Zbyňkovo jméno tak zaznělo ve vysílání rádia Svobodná Evropa, kde předčítali jména signatářů. „Pak to na sebe nedalo dlouho čekat a asi týden poté jsem byl předvolán na vedení JZD. A bylo mi řečeno, že musím být připraven nést následky toho, co jsem udělal. Říkal jsem, že to nebylo nic špatného. Ale zůstalo u toho, že to vypadalo, že mě vyhodí,“ vypráví Zbyněk a dodává, že hrozba vyhazovu nebyla nic příjemného. Od svých známých se později dozvěděl, že ho zachránilo to, že se s manželkou dobře starají o své čtyři děti. „A vyšumělo to až do listopadových událostí,“ dodává.

Občanské fórum v Jílovém

Samotný listopad 1989 pak Zbyněk prožil napůl v Jílovém a napůl v Praze, kam jezdil na demonstrace. „V té době to bylo úžasné. Alespoň pro lidi našeho ražení a přesvědčení. To bylo něco neskutečného,“ vzpomíná. V sobotu 25. listopadu na Letné bylo obrovské shromáždění desítek tisíc lidí. Kromě Václava Havla vystoupil třeba i Jaroslav Hutka.

V Jílovém se podle Zbyňka konalo první shromáždění 23. listopadu v JZD. „Bylo to takové nevýrazné, protože si z toho téměř nic nepamatuju. Diskuze ke změnám ve společnosti,“ vzpomíná Zbyněk Šorm. Větší shromáždění bylo až následující pondělí, a to generální stávka na podporu změn ve společnosti. „A to už tedy i jílovské náměstí bylo docela plné,“ popisuje.

A právě po této stávce založil Zbyněk Šorm spolu s kamarádem v Jílovém místní buňku Občanského fóra. Heslo, které tehdejší akce zastřešovalo, je dobře známé: Kdo, když ne my. Kdy, když ne teď. „Taková ta osobní odpovědnost za to, že změny ve společnosti se někdo ujme a že to nezajde na úbytě, že se o to nikdo nebude starat. I o svobodu a změny se někdo vždycky musí starat, jinak to jde do háje,“ říká pamětník.

Za neskutečné pak označuje zvolení Václava Havla prezidentem, při jehož proslovu, jak přiznává, brečel. „Bylo to něco tak krásného,“ říká pamětník. A následovala příprava svobodných voleb. Na předvolební setkání do Jílového přemluvil Zbyněk Šorm Michaela Kocába, aby přijel. Ze 30 členů tamního zastupitelstva získala kandidátka nakonec 24 míst. A na starostu nominovalo fórum právě Zbyňka Šorma. „Odhlasovalo se, ale bylo vidět, že ani Občanské fórum tady není jednotné, protože jsem dostal 18 hlasů z 24, ten starý předseda dostal 10 a 2 byli pro někoho jiného,“ vysvětluje pamětník.

A na dotaz, jaké motto by předal dalším generacím do života, čte citát z jím vytvořeného PF pro rok 1990: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů