Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Věra Sokolová (* 1931)

• narozena 13. října 1931 v Kolíně

• otec Bohumil Kubeček bojoval v rakousko-uherské armádě v první světové válce

• otec se v Jugoslávii seznámil se svou budoucí manželkou Ludmilou Osebigovou

• prarodiče vlastnili restauraci Port Artur v Hradci Králové

• na klavír ji učil Karel Mahler a profesorka Blažena Plachá

• hrála na konzervatoři v Praze 27. května 1942, v den atentátu na Reinharda Heydricha.

• zažila spojenecké nálety na Kolín v letech 1944 a 1945

• studovala hudební výchovu na pedagogické fakultě

• pracovala na ministerstvu kultury a v roce 1960 založila pedagogický institut v Liberci

• její manžel František Sokol působil jako ředitel Naivního divadla v Liberci a náměstek primátora pro kulturu v Liberci

• učila na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem.

• založila slavný pěvecký sbor Cantemus

• v roce 2022 žila v Liberci

Učitel klavíru Karel Mahler docházel za druhé světové války k malé Věře Kubečkové, později Sokolové, a dával jí v Kolíně soukromé hodiny. Jako synovec slavného skladatele židovského původu Gustava Mahlera se však od září roku 1941 začal objevovat se žlutou Davidovou hvězdou na prsou, kterou museli v Protektorátu Čechy a Morava nosit všichni Židé. Desetiletou Věru ze všeho nejvíce mrzelo, že už její výuce nevěnuje pozornost jako dřív. 

„Přicházel s koženou aktovkou, kterou si na prsou zakrýval židovskou hvězdu. Žárlila jsem na něj, protože mě přestal učit a bavil se raději s rodiči v kuchyni. Měli jsme všude zatemněno. Najednou zmizel,“ vypráví Věra Sokolová. „Po válce, hned v květnu, k nám přišel vyzáblý staříček a řekl: ‚Já jsem Mahler‘. Vrátil se z Terezína. Seznámil se tam s nějakou paní a slíbili si, že když přežijí válku, tak se vezmou. Neměli ale kam jít, tak přišli, jestli můžou svatbu udělat u nás.“ 

Vyprávění Věry Sokolové nicméně obestírá záhada. Není totiž jasné, o jakého Mahlera přesně šlo. Žid Karel Mahler z Kolína skončil v červnu 1942 v ghettu v Terezíně. Databáze židovských obětí nacismu Holocaust.cz dále uvádí, že se 14. července 1942 ocitl v transportu do vyhlazovacího tábora Malý Trostinec, kde zahynul.

Buď jak buď, lekce klavíru od Karla Mahlera se mladé dívce hodily po osvobození Československa Rudou armádou. Sovětští vojáci se v květnu 1945 stali v Kolíně jejím nejvěrnějším publikem. Scházeli se pravidelně každý den, Věra Sokolová hrála a zpívala, oni jí dávali čokolády a někdy i peníze.

„Když Rusové odjeli, všechno u nás nechali. Asi po čtrnácti dnech se u nás objevil nějaký zarostlý Mongol, že jde pro věci svého velitele. Hodně jsme se s mámou bály. Když viděl piano, řekl, jestli neumím Schubertovu Ave Maria. Tak jsem mu ji zahrála a zazpívala, začal brečet. Říkal, že před vojnou také studoval konzervatoř,“ vypráví pamětnice.

Za 23 let cloumaly Věrou Sokolovou úplně jiné emoce než radost z osvobození. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa ji zastihla v Brně. „Chtěli jsme jet na výlet do Lednice,“ vzpomíná. „Ale v noci z 20. na 21. srpna 1968 k nám přišel náš přítel a říkal, že nás okupují Rusové. Manžel šel hned ráno na divadelní svaz a já hlídala u rádia. Pak jsme šli do města a nějak jsme tam vyvolávali a vyhrožovali, až na mě z toho vozu jeden Rusák začal mířit. Bála jsem se, že to spustí.“ 

Otci zachránily život zábaly ze zelí

Nebýt první světové války, životní pouť Věry Sokolové by nikdy nezačala. Její otec Bohumil Kubeček patřil k mnoha českým mužům, které mobilizovali do rakousko-uherské císařské armády. Bojoval také v tehdejší Jugoslávii, dnešním Chorvatsku, kde těžce onemocněl. Život mu zachránila stará žena, která ho při vysokých horečkách balila do zelí. Měla dcery na vdávání, a tak si po uzdravení vzal jednu z nich, Ludmilu Osebig, později Kubečkovou.

Po skončení války se do Jugoslávie vrátil. Manželům se v roce 1925 narodil syn Jaroslav a po přestěhování do Čech pak v Kolíně 13. října 1931 dcera Věra. Žili nejprve v Hradci Králové, kde prarodiče Věry Sokolové provozovali slavnou restauraci Port Artur. „Maminka byla u prarodičů vítaná jako mladá, šikovná a krásná žena. Jako tmavá Jugoslávka ale platila za cikánku a používali ji na různé podřadné práce. Nebyla tam určitě šťastná,“ říká Věra Sokolová. Odtud se rodina po čase přestěhovala zpět do Kolína.

Otec Věry Sokolové získal v první světové válce vyznamenání. Ocenění od panovníka Karla II. Habsburského ale nedostal, protože se na udílení vladař dostavil v takovém stavu, že nebyl schopen vyznamenání předávat. „Po mnoha letech, když můj manžel dělal ředitele Naivního divadla v Liberci přijel ředitel sarajevského loutkového divadla. Já uměla chorvatsky, tak jsem mu tu příhodu vyprávěla. Pan ředitel si dal tu práci a po dvou letech medaili do Liberce přivezl. Tatínek ale mezitím zemřel,“ vzpomíná Věra Sokolová.

Z obrny se uzdravila, když jí doktor serval bandáž 

Až do začátku druhé světové války jezdila rodina často i za prarodiči do Jugoslávie. Pětiletá Věra ale onemocněla dětskou obrnou. Maminka se doslechla, že v Liberci je lékař, který jí pomůže. „Tak se se mnou do Liberce vypravila. Pan doktor se jmenoval Löwy a pamatuji si, že mi serval z nohy bandáž a hodil ji přes celou ordinaci. Dal mi pomeranč a řekl, že musím žít jako normální dítě. Poslal nás na výlet na Ještěd. Jeho léčba zabrala a já mohla nastoupit do školy už po svých. Zcela zdravá.“ Po válce se snažila Ludmila Kubečková židovského doktora Löwyho najít, ale už se jí to nikdy nepodařilo. 

Během návštěv Liberce po dobu léčby se s maminkou ubytovávaly u rodiny Klezlů v libereckém Františkově. Jako mnoho dalších rodin čekal po válce i tuto rodinu nucený odsun. Ještě před svým odjezdem žádali Ludmilu Kubečkovou, aby v jejich vile zůstali bydlet. „Maminka by to nikdy nepřijala. Nemohla bydlet v domě po někom, koho potkalo takové trápení,“ vzpomíná pamětnice.

V životě Věry Sokolové hrála už od dětství významnou roli hudba. Maminka Jugoslávka krásně zpívala balkánské písně a otec vládl silným tenorem. Z hradecké hospody Port Artur si nechali dovést do Kolína piano, na které už od šesti let hrála. Soukromě docházela na hodiny klavíru ke Karlu Mahlerovi, synovci hudebního skladatele židovského původu Gustava Mahlera.

Po razii gestapa hodila máma tátovu zbraň do Labe

Během války rodiče pořídili své dcerce nový klavír u firmy Petrof v Hradci Králové, „Vybrala jsem si takové lesklé pianino. Nevím, kde na to mohli vzít. Maminka nepracovala a tatínek jako absolvent obchodní akademie prodával elektrospotřebiče po vesnicích. Pak nastoupil do kolínské elektrárny jako úředník,“ vzpomíná.

Na přijímací zkoušky na konzervatoř ji připravovala profesorka Blažena Plachá. Dne 27. května 1942 odjela do Prahy, aby předvedla své umění na přehrávkách. Ve chvíli, kdy usedala ke klavíru v budově Pražské konzervatoře na Starém Městě, odhazoval Josef Gabčík v ulici V Holešovičkách kabát zakrývající samopal a chystal se vypálit na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha

„Začal šrumec a Němci všechno uzavřeli. Tátu nepustili vůbec z Prahy. Mě poslali nějakým vlakem plným německých vojáků do Kolína, kde na mě maminka čekala,“ vypráví Věra Sokolová, co se dělo po útoku na Reinharda Heydricha, Operaci Anthropoid. Gestapo u Kubečkových provedlo i několik domovních prohlídek, kdy píchali bodáky na puškách do oblečení ve skříních, jestli se tam někdo neukrývá. Ze strachu pak jedné noci vzala matka otcovu zbraň, kterou měl legálně doma, a hodila ji do Labe. Rodina za čas usoudila, že doba je pro umění zlá a nejistá a Věra s klavírem a s výukou u Blaženy Plaché skončila.

„V šedesátých letech jsem dostala jednu žákyni, v jejímž stylu hry jsem okamžitě poznala profesorku Blaženu Plachou. Vypravili jsme se jí hledat do Rokytnice nad Jizerou. Chodili jsme dům od domu. Listonoška nás poslala k jednomu z domků určených ke zbourání. Paní Plachá pootevřela dveře a řekla: ‚Já mám všechny doklady v pořádku.‘ a zase zavřela. Žila s nemohoucím manželem v naprosté bídě,“ říká.

Do školy ji rudoarmějci vozili autem

Po většinu času během druhé světové války bydlela rodina v Kolíně. Zažila tam také čtyři spojenecké nálety. Dne 24. srpna, 28. prosince 1944 a 15. března 1945 byla jejich cílem tamní rafinérie minerálních olejů. Poslední nálet se odehrál 18. dubna 1945 a mířil na kolínské nádraží. Neustálé schovávání se v krytech a obavy o rodinu vedly tatínka k sehnání bydlení v malé vesnici Pašinka u Kolína. Do svého rodného města dojížděla pamětnice hrát na varhany a zpívat ve sboru františkánského kláštera. „Komunisti ho po válce zlikvidovali. Mniši museli do civilu a pátera Hanáka poslali k ‚pétépákům‘ [PTP – pomocné technické prapory]. Odsloužil dva roky a opilí důstojníci ho autem přejeli den před odchodem do civilu. Po Kmochovi měl snad druhý nejslavnější pohřeb v Kolíně,“ vzpomíná Věra Sokolová.

Kromě zářezu od střepiny na pianu ale spojenecké nálety nijak rodinu nepoznamenaly. Když se Kubečkovi po válce vrátili do kolínského bytu, zjistili, že se tam mezitím nastěhovali sovětští vojáci. Museli se tak uskromnit a žít v jedné místnosti. Velitel Sovětů se jmenoval Pavel Semjonovič a Věru si velmi oblíbil. Dokonce ji nechával vozit do školy vojenským autem.

Práce tatínka v kolínské elektrárně dovedla nakonec rodinu do Liberce. Po druhé světové válce, kdy probíhal odsun německého obyvatelstva ze Sudet ho společně s několika kolegy vyslali uzavřít smlouvy za odběry elektřiny vysidlovaným Němcům z pohraničí.

Na ministerstvu kultury nebyli jen samí komunisti

Další významnou učitelkou klavíru se pro Věru Sokolovou stala Ilona Štěpánová-Kurzová, zakladatelka katedry klávesových nástrojů Akademie múzických umění v Praze. Jezdila za ní do přípravného kurzu. Kariéru jí však ukončila zlomenina ruky, kvůli které už jí nešlo tak dobře hrát. Postupně se přidaly také následky po dětské obrně, kvůli nimž jí dělalo potíže šlapat na pedál klavíru. Rozhodla se proto studovat hudební vědu, na kterou ale nedostala dobré doporučení od Československého svazu mládeže. Pustila se proto do studia hudební výchovy na pedagogické fakultě.

Po absolvování vysoké školy začala pracovat na ministerstvu kultury. „Nebyli tam jen samí komunisti, ale byli tam často dobří lidé. Například JUDr. Antonín Čubr, který skrýval korespondenci Bohuslava Martinů, herec a dramatik Pavel Bošek nebo divadelník Vlasta Urban,“ říká Věra Sokolová.

Ke vstupu do KSČ jí nikdy nikdo nepřinutil

Bratr Věry Sokolové Jaroslav Kubeček vystudoval chemii a pracoval jako vědecký pracovník. Získal několik patentů. „Jeho kariéra začala už v dětství,“ vzpomíná a pokračuje: „Vyráběl se mnou bouchací kuličky s fosforem. Já mu je balila do jílu. Vybouchlo to však dříve, než mělo a on si těžce popálil oči. Musel na operaci a já měla popálenou půlku těla.“ 

V roce 1948 se Jaroslav Kubeček zapojil do studentského pochodu na podporu prezidenta Beneše během komunistického puče, za což se mu komunisté dlouhá léta mstili. Musel odsloužit dva roky u Pomocných technických praporů (PTP) a nikdy už nezískal práci, jež by odpovídala jeho vzdělání.

Tatínek, bývalý národní socialista, nakonec vstoupil do komunistické strany. Velmi dlouho se bránil, dokonce svolal rodinnou radu, aby to se všemi probral. Věru Sokolovou ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ) ale nikdy nikdo nepřinutil. Po roce stráveném na ministerstvu kultury se vrátila do Liberce. Po počátečním angažmá v kulturním středisku nastoupila do liberecké redakce Československého rozhlasu jako hudební redaktorka. V té době ji oslovil významný dirigent a sbormistr Josef Pazderka a přizval ji k založení pedagogického institutu v Liberci, kde se v roce 1961 stal docentem.

Skupinka ruských okupantů se ptala, kde jsou

V Liberci se také seznámila se svým manželem Františkem Sokolem, který pracoval jako krajský inspektor pro kulturu. Později se stal ředitelem Naivního divadla, kde do roku 1978 jako stálý divadelního soubor sídlilo Studio Ypsilon. Přišel však rok 1966, kdy v Liberci skončil pedagogický institut a Věra Sokolová přišla o místo. Její manžel tehdy dostal místo ředitele divadla Radost v Brně. Přesunu do jihomoravské metropole nic nebránilo. Než si ale stihla pamětnice v Brně najít práci, dostalo divadlo Radost nabídku na půlroční působení v Japonsku, kterou přijalo. František Sokol tedy s divadlem odjel a Věra zůstala v Brně sama s dcerou. Pracovala na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, kam musela dojíždět.

Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy prožila Věra Sokolová s dcerou v Brně. Když se vracela 21. srpna 1968 s dalšími lidmi z města domů, potkali skupinku Rusů, kteří se jich ptali, kde vlastně jsou. Věra Sokolová uměla rusky a když jim vysvětlila, že v Československu, koukali udiveně a nevěděli, o co jde. Manžel František zůstával v práci, Věra se doma sama s dcerou bála. Vypravila se proto za rodiči do Liberce, kde v noci po příjezdu musela projít přes město poškozené okupací.

Studentům během sametové revoluce nosila horký čaj

František Sokol po roce 1968 neprošel politickými prověrkami, vyškrtli ho z KSČ. V Naivním divadle mohl zůstat už jen jako řadový dramaturg. Začal pracovat trvale ve Svazu československých divadelních umělců a Věra Sokolová se vrátila do Liberce, odkud dojížděla na fakultu do Ústí nad Labem. Sbormistr Josef Pazderka chtěl, aby po něm převzala sbor Ještěd. Odmítla, ale zůstala ve tam jako korepetitorka. Objeli s vystoupeními velkou část Evropy.

„Pak za mnou přišly bývalé zpěvačky Severáčku, jestli bych se jich neujala. Tak vznikl ženský sbor Cantemus. Vyhrávaly jsme na soutěžích, co se dalo,“ vzpomíná Věra Sokolová na otevřenou cestu do demokratické svobodné Evropy. „Byla to jedna hrůza. Musely jsme mít politický doprovod. Nesměly jsme se hnout a neměly žádné peníze. Ale všechno okolo bylo tak krásné, že na to špatné už jsem zapomněla.“

Sokolovi bydleli v Liberci u radnice na náměstí Dr. Edvarda Beneše. Události sametové revoluce v roce 1989 měli tak z první ruky. „Manžel byl v porotě na divadelní soutěži v Hrádku nad Nisou a já zůstala v bytě sama. Během demonstrací mrzlo a nosila jsem studentům na náměstí čaj,“ říká Věra Sokolová.

Po roce 1989 navštívil Liberec tehdejší prezident Václav Havel. Věra Sokolová se s ním setkala na Redernovském zámku, kde se sborem koncertovali. „Ptali jsme se, co by chtěl zazpívat. Říkal, že když bylo při sestavování vlády už neúnosné jednání, začali si zpívat ‚Pec nám spadla‘, aby se z toho nezbláznili. Dubček byl moc dojatý. Václav Havel zpíval náruživě a falešně, ale hrozně rád.“

V roce 1990 se manžel František Sokol stal náměstkem primátora Liberce pro školství a kulturu. Svůj mandát vykonával do roku 1998. Zemřel 14. října 2017. Věra Sokolová žila v roce 2022 v Liberci.