Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lumír Sokol (* 1959  †︎ 2021)

Underground pořád žije

  • narozen 9. prosince 1959 v Pardubicích

  • otec Lumír signatářem Charty 77

  • po návratu z vojny se zapojil do aktivit pardubického undergroundu

  • organizoval koncerty v Pardubicích a okolí

  • opakovaně vyslýchán StB

  • pracoval v tiskárně, kde tajně kopíroval dokumenty

  • po incidentu během koncertu v Rosicích odsouzen k podmíněnému trestu

  • v listopadu 1989 stál u zrodu pardubického Občanského fóra

  • od roku 1990 provozoval Pardubickou nezávislou agenturu

  • v roce 1993 založil Radio Panag

  • vedl pardubický klub Ponorka

  • zemřel 24. března roku 2021

Dali nám peníze, abychom se šli ostříhat

Lumír Sokol se narodil 9. prosince 1959 v Pardubicích, ale velkou část dětství prožil v obci Černá za Bory. Tam nastoupil i do školy, ale po dvou letech se stěhovali do Pardubic. Jeho otec pracoval ve firmě Tesla a v Pardubicích jeho rodině přidělili byt v panelovém domě. „Můj otec se stavěl vždycky proti komunismu. Později podepsal Chartu. Takže já jsem měl dobrého učitele.“ I díky otci a jeho kontaktům se mohl dostat k zajímavým knížkám, které v komunistickém Československu jinak sehnat nešly. „Jednalo se třeba o knížky o Stalinovi, jaký to byl zločinec.“

Ještě v Černé za Bory prožil Lumír Sokol okupaci v srpnu 1968. Bylo mu tehdy pouhých osm let, ale tuto zásadní událost si pamatuje poměrně dobře. „Jeden soused posílal vždycky syna s košíkem jídla za vojákama (vojáky okupačních vojsk – pozn. ed.). Vždycky jsme mu ten košík rozdupali.“ V okolí vesnice také se sousedy otáčeli informační ukazatele, aby se tanky nemohly na silnicích zorientovat. „Tehdy si lidi dělali zásoby. V krámě v té naší vsi vyprodali všechno jídlo.“

Otec podepsal Chartu 77. „Byl zámečníkem v Tesle. Nikdo jiný tam neuměl to, co on, takže po něm moc nešli.“ Pamětníkovi však pravděpodobně otcův podpis zabránil ve studiu na pedagogické fakultě. Vyučil se tedy tak jako otec strojním zámečníkem. Během studií patřil mezi mládež označovanou jako tzv. máničky. Nosil dlouhé vlasy a poslouchal západní muziku. Normalizační režim se snažil potlačit jakékoliv pokusy o vybočení z jím stanoveného normálu. „Na učňáku nám i dávali peníze, abychom se došli ostříhat. My jsme si za to dali pivo, a tak to byl průšvih.“

Chtěl jsem dělat vlastní akce

Po vyučení se Lumír Sokol práci věnoval jen chvíli, protože byl brzy povolán na vojnu. V roce 1983 se z vojny vrátil a v té době také začal pronikat do pardubického undergroundu. „Pro mě byla stěžejní vojna, protože tam byli z celé republiky lidi, který smýšleli podobně. Člověk pak věděl, v jakém městě jsou nějaké undergroundové komunity.“ Pamětník tíhl především k hudebnímu undergroundu. Od roku 1986 měl vlastní kapelu Skarband, se kterou hrají dodnes. „To už byla ale druhá vlna undergroundu. Do té první, ‚plasticovské‘, jsme se nedostali. To byla velmi uzavřená komunita lidí.“

Velmi brzy přešel Lumír Sokol k pořádání vlastních koncertů a festivalů. „Už mi nestačilo jen popíjet a honit holky, chtěl jsem dělat vlastní akce, a tak jsem pořádal koncerty.“ S takovou aktivitou se však pojila i zvýšená pozornost Státní bezpečnosti. Byl pravidelně předvoláván k výslechům a někdy zadržen i na čtyřiadvacet hodin. „Být třeba deset hodin na výslechu, případně na tu čtyřiadvacítku, to člověk neví, jestli se vůbec vrátí.“

Pamětník pořádal okolo pěti velkých koncertů do roka. „Vždycky hned v pondělí po akci si pro mě přijeli volhou. Ozvalo se pak rozhlasem: ,Soudruh Sokol ať se dostaví na vrátnici.‘ To mně to bylo hned jasný. Tak jsem se zamazal mourem, aby to vypadalo, že pracuju pro tu vojenskou výrobu.“ Pak ho buď odvezli k výslechu, nebo ho vyslýchali přímo v autě. „Tehdy bylo jasný, že je nutný něco dělat proti tý šedi, proti tý uniformitě. Chtěli jsme si to dělat po svým, to chce přece každý mladý.“

Nikdy na mě nepřišli

V roce 1986 si Lumír Sokol našel přes známého zaměstnání v tiskárně. „To mělo jednu velkou výhodu, protože jsem se dostal k tiskařským strojům a k minoltě, kde jsem mohl kopírovat. Dostal jsem jedny Informace o Chartě, a tak jsem je tam rozmnožil.“ S chartisty byl v kontaktu především přes pardubickou disidentku a chartistku Jarmilu Stibicovou. Tajně v tiskárně kopíroval tzv. Infochy,[1] kde se zveřejňovaly případy nespravedlivě stíhaných lidí. „Hodně po mně šli, ale nikdy na mě nepřišli.“

Pamětník byl výrazně proti komunistickému režimu a s chartisty spolupracoval. Sám se však rozhodl Chartu 77 nepodepsat. „Já jsem si vždycky říkal, že jednou komunista vždycky komunista. V tý Chartě byli lidi, co byli komunisti, tak jsem to rozmýšlel a pak jsem to nepodepsal.“ Pardubický underground byl napojený i na další lidi, jako byl třeba František „Čuňas“ Stárek nebo Václav Havel. Lumír Sokol jezdíval i na legendární Hrádeček Václava Havla. „To byly velký zážitky. Já o něm mluvím jen v pozitivech, protože jsem to zažil.“

Když mu bylo osmnáct let, chtěl vycestovat do Rakouska, ale na úřadě mu zabavili pas. Vzhledem k tomu, že závodně vesloval, potřeboval občas vyjet do zahraničí na závody. „Pak jsem vždycky musel požádat, aby mi pas vrátili, tak mi ho někdy vrátili, a někdy ne.“ I když byly výslechy psychicky náročné a člověk se bál, aby ho nevyhodili z práce, když musí často v pracovní době na služebnu StB, Lumír Sokol zpětně vidí, že estébáci v Pardubicích byli ještě poměrně mírní. „Mě nijak netloukli, ale třeba kamarády z Náchoda ano, tam to bylo dost ostrý.“

Když neznáš svoji historii, tak budeš mít problém v současnosti

Sametovou revoluci v roce 1989 přivítal s nadšením. Jeho kamarádi z undergroundu stáli v čele místního Občanského fóra, a podíleli se tedy na transformaci státu. Lumír Sokol založil po roce 1989 agenturu PANAG – Pardubická nezávislá agentura – a tu vedl až do roku 1992. V roce 1993 založili i rádio Panag. „Tady fungovalo mimo Prahu první bigbítový, rockový rádio.“ Poté si pronajmul klub Žlutý pes, který vedl až do roku 2012. Od roku 1999 vedl navíc ještě pardubický klub Ponorka. „To vycházelo z těch zkušeností z undergroundu.“

S devadesátými lety je spojeno i otevírání archivů StB a často bolestné zjišťování, kdo všechno se Státní bezpečností spolupracoval. Lumír Sokol je ve svazcích veden jako pozorovaná osoba. Ví, že měl krycí jméno Káně, ale ke svým osobním svazkům se nedostal. Za aktivity proti komunismu získal dokonce ocenění třetího odboje. „Jsem si jistý, že jsem nespolupracoval. Ale je pravda, že mi několikrát šoupali papír s vodoznakem, ať to podepíšu.“

Z archivů se bohužel k lidem z pardubické undergroundové komunity dostala informace, že s StB spolupracoval Zdeněk Ingr, který během let normalizace fungoval jako jejich prostředník s chartisty. Pamětník k tomu uvádí: „Nakonec po roce 1989 jsme zjistili, že je to placenej důstojník Státní bezpečnosti, takže z nás dělal akorát blbce. Takže ono s tím disentem a undergroundem to nebylo tak jednoznačný, to se ještě uvidí, co se z těch archivů vytáhne. Pro nás to byl velký šok, protože dělal dokonce v prověrkový komisi. To byla instituce Občanského fóra, která prověřovala policajty, jak moc spolupracovali se Státní bezpečností, a tam se zjistilo, že on byl ten hlavní.“

Mladé generaci by Lumír Sokol rád vzkázal toto: „Chtěl bych vzkázat jednu věc. Mladí lidi by měli víc číst a nekoukat furt do mobilu a hlavně se zajímat o novodobou historii. Když neznáš svoji historii, tak budeš mít problém v té současnosti.“

Lumír Sokol zemřel 24. března roku 2021.

[1] Informace o Chartě 77. Vydával Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů