Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Rostislav Sochorec (* 1931)

• narozen 10. října 1931 ve Starém Městě u Uherského Hradiště

• rodiče měli velké hospodářství v Moravském Žižkově na Hodonínsku

• otec Rostislav Sochorec byl poslanec a expert strany lidové na zemědělství

• 23. února 1948 byl pod vykonstruovanou záminkou zpronevěry zatčen

• 13. května 1948 zemřel za nevyjasněných okolností na vězeňské psychiatrii v Brně

• statek Sochorcových po několika letech zabralo JZD a rodina se musela vystěhovat

• pamětník nesměl být po maturitě přijat na žádnou vysokou školu

• více než dva roky vojenské služby odpracoval u pomocných technických praporů

• až do důchodu byl zaměstnán v Českém hydrometeorologickém ústavu

• začínal jako pomocný technik na hydrometeorologickém pracovišti v Brně

• dálkově vystudoval obor vodní hospodářství na Vysokém učení technickém v Brně

• po pádu komunismu se stal ředitelem hydrometeorologického ústavu v Ostravě

• Rostislavu Sochorcovi staršímu byl posmrtně udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy

Rostislav Sochorec se narodil 10. října 1931 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Otec Rostislav Sochorec starší vedl hospodářství na rodinném statku poblíž Moravského Žižkova u Břeclavi, kde rodina žila. Otec se aktivně angažoval v Československé straně lidové, za niž byl ve 30. letech členem zemského zastupitelstva v Brně. Byl také zemědělským inženýrem. 

„Jeho politická činnost byla zhodnocena německými okupanty tak, že náš majetek prakticky zabavili. Uvalili na něj nucenou správu. Otec tam zůstal jako zaměstnanec, ale veškeré požitky a výsledky toho hospodaření šly Německé říši. Po druhé světové válce nám majetek vrátili zpátky a otec se opět vrátil do politické činnosti. Tentokrát byl zvolen poslancem do zemského národního výboru pro zemi moravskoslezskou se sídlem v Brně. On byl členem rady a měl na starosti zemědělství. Současně s tím kandidoval do poslanecké sněmovny a v roce 1946 byl zvolen za Československou stranu lidovou poslancem Ústavodárného národního shromáždění. Pravidelně dojížděl do Prahy na zasedání.“

Matka Františka Sochorcová se sama starala o celé hospodářství. Otec jezdil na víkendy z Brna domů, aby pomohl matce naplánovat činnost na další týden. 

Z projevu Dr. Ing. Sochorce v Plzni 1947

„Československý venkov jest zajisté spolehlivou zárukou v udržování skutečně spravedlivé demokracie, neboť brázdy našich polí jsou bezpečnými zákopy míru a svobody. A protože venkov to bude, který bude určovat směr dalšího vývoje, je nutno, aby pochopil, že musí do houfu, čímž vytvoří nejlepší předpoklady pro konečný cíl, tj. svobodnou, demokratickou, křesťanskou lásku a solidaritou všech stavů podepřenou republiku duchovně sjednoceného národa. Bude-li národ potřebovat nové Koziny, dáme mu je!“(1)

Zatčení a smrt otce v únoru roku 1948

Dne 23. února 1948 se Rostislav Sochorec starší jako místopředseda celostátního výboru účastnil zasedání Jednotného svazu českých zemědělců v Praze. Zde byl i přes poslaneckou imunitu zatčen příslušníky StB a odveden do vězení v Bartolomějské ulici. Jako jeden z důvodů pro zatčení byl uveden jeho možný útěk z republiky, ačkoli dle pamětníka tomuto nic nenasvědčovalo. „On jel do Prahy na plánované zasedání Jednotného svazu českých zemědělců, jel tam s aktovkou, kde měl jen spisy a nic jiného. Počítal s tím, že odpoledne zase pojede z Prahy domů do Brna.“

Rodina se o otcově zatčení dozvěděla až po několika dnech. Když se nevracel domů, vydala se matka do Prahy, kde zjistila, že byl zatčen a je vězněn v Bartolomějské. „Ten den se ještě do věznice nedostala, až druhý den. Postupně si pak zajistila, že do té Bartolomějské věznice jezdila. Byl ve vyšetřovací vazbě. V té době ti lidé nebyli ve vězeňském oblečení, takže se jim muselo vozit prádlo a použité prádlo se vozilo zase domů k vyprání. Maminka nám vždycky vyprávěla, jak se tatínek především ptal na nás děti, co děláme, jestli dobře studujeme, pozdravoval nás atd. Ale výsledek toho dalšího věznění jsme nevěděli.“

Dalším důvodem pro vazbu byla obžaloba Rostislava Sochorce coby správce břeclavského cukrovaru. Obvinění bylo vypracováno dne 19. března 1948. Byl obviněn ze zpronevěry 10 milionů korun při národní správě bývalého cukrovaru v Břeclavi. Dne 23. března byl převezen z Prahy do věznice v Brně. „Břeclav, když byla osvobozována, tak tam byly dost těžké boje a cukrovar byl rozstřílen,“ vysvětluje pamětník. „Bylo potřeba na podzimní kampaň připravit cukrovar do provozu. Tak požádali o stavební povolení, že mohou dělat tu opravu. Povolení dostali, opravovat začali, ale StB zjistilo, že nějaký jiný odbor z okresního národního výboru v Břeclavi, který vydal stavební povolení, neměl hlášení, že tu stavbu dělají. Tak to byl kvalifikovaný důvod, proč byl zajištěn. Byli obžalováni i další lidé. Měl z toho být postupně vypraven monstrproces.“

Dnes je velmi obtížné dozvědět se o situaci poslance Rostislava Sochorce ve vězení více, jelikož všechny spisy, ve kterých byl zmíněn, byly skartovány. Nelze tak přesně dohledat, kde všude byl vězněn, co se s ním dělo, jak a kým byl vyslýchán. Posledním místem věznění Rostislava Sochorce byla nemocniční část psychiatrické léčebny v Brně-Bohunicích, kam byl přemístěn pro údajné depresivní stavy. Zde také 13. května 1948 umírá. V protokolu, který nikdo nepodepsal, je uvedena jako příčina smrti sebevražda uškrcením na mokrém ručníku. Následně byla zakázána pitva. 

„V době, kdy tam byl vězněn, celá ostraha normálních zaměstnanců, kteří hlídali tyto vězně, byla poslána na dovolenou. Na ten týden tam dojela úplně nová posádka oblečená v bílých pláštích, což bylo tedy velmi nápadné. Za tři dny nato sdělili, že Sochorec se oběsil, a posádka odešla. Nikdo nevěděl, kdo to byl, kdo je poslal, co dělali atp. Když se můj strýc dodatečně pídil po tom, jak to tedy bylo… když se oběsil, aby mu ukázali, kde se oběsil, jak to udělal, tak strýcovi řekli, že mu doporučují, aby po tom moc nepátral, aby neskončil stejným způsobem jako jeho bratr.“

Při pozdějším vyšetřování nebyl nikdo schopen vysvětlit, jak se mohl oběsit na ručníku, které pacienti v tomto zařízení nesměli mít na pokoji. Stejně tak se sám nemohl dostat k vodě, jak při pozdějším šetření vypověděl tehdejší zaměstnanec léčebny. 

Pohřeb

Pohřeb proběhl 17. května 1948 ve Starém Městě u Uherského Hradiště, z rodného domu Rostislava Sochorce staršího. Pohřbu se zúčastnilo několik tisíc lidí, přičemž rakev nesli krojovaní muži ze Slovácka. Po pohřbu byli někteří účastníci pohřbu zatčeni a vyslýcháni. Následně byl pamětníkův otec pohřben s církevními obřady do hrobky ve Starém Městě.(2) „My jsme jako rodina dostali otce v truhle zavřeného s tím, že ho můžeme pohřbít. A to jsme byli rádi, protože o několik let později lidi jenom zpopelnili, popel někde vysypali a prostě jenom dali papír, kde napsali, že je mrtev.“

Dodatečně bylo zjištěno, že Rostislav Sochorec starší byl sledován agentem StB již od roku 1946. Podával o něm pravidelné informace.

Postihy pro celou rodinu

Následně byli jednotliví členové rodiny stíháni. Matce byla po otci odebrána půlka majetku. Postupně jí vzali stroje, budovy, hospodářská zvířata a pozemky. Z původních 86 hektarů jí nechali pouhých 10, které rodina obhospodařovala. Starší sestra Květa vystudovala vysokou školu zemědělskou. Odevzdala diplomovou práci, a když ji šla obhajovat, ráno před vysokou školou stál fakultní výbor SSM, který ji vyloučil ze školy. Nesměla do budovy vstoupit a dále se o své studium zajímat. Našla si místo uklízečky. Druhá starší sestra Dagmar stihla vystudovat zubní lékařství. Chodila ale s mužem, který byl v roce 1949 těsně před promocí na lékařské fakultě zatčen a ve skupině obžalován. Byl odsouzen k 25 letům ve vězení. Dagmar mládence neopustila. Jezdila za ním do vězení a nakonec se zde za něj také provdala. 13 a půl roku čekala, než byl propuštěn, aby mohli mít i církevní sňatek. Nejmladší sestře Evě nebylo umožněno studovat gymnázium. 

Pamětníka kádrová šikana zastihla u maturity. Navštěvoval gymnázium v Brně – Králově Poli a maturoval v roce 1950. „Na gymnáziu jsem patřil ke třem žákům, kteří se nepřihlásili do ČSM. Dost jsme proto byli sledováni. Naštěstí jsem se tedy k maturitě dostal, ale u ní to vyvrcholilo, poněvadž v maturitní komisi byl náš profesor Ščaděj, prý bývalý partyzán. Já jsem měl při maturitní zkoušce z matematiky jedničku, z deskriptivní geometrie jedničku, z češtiny dvojku a u soudruha profesora Ščaděje z filozofie pětku, takže jsem byl vyhozen od matury. Samozřejmě to mělo ohromnou reakci na naše spolužáky. V odpolední skupině čtyř lidí, kteří nastupovali po nás, se všichni postavili a řekli, že k matuře nepůjdou, že nevěří komisi, že když vyhodili jedničkáře Sochorce, tak že oni asi taky budou vyhozeni. Pedagogové z toho byli úplně vedle. Povolali lidi z krajského odboru KSČ, dvě hodiny přesvědčovali ty moje spolužáky, aby šli k matuře. Tři ze čtyř se jim podařilo přesvědčit. Tak jak jsem dopadl já, dopadli ještě další tři lidé z naší třídy.“

Čtvrtý student, který se za svého spolužáka postavil, se k maturitě opravdu nedostavil, a to ani v opravném termínu v září. K maturitě již nikdy nešel. Pamětníkovi se podařilo maturitu složit v září téhož roku. V zářijové komisi již nebyl profesor Ščaděj. Po maturitě se přihlásil na VUT v Brně. Byl pozván na přijímací zkoušky, ale místo výsledků obdržel dopis, kde bylo sdělení, že má zákaz studia na všech vysokých školách v celé Československé republice. Nezbylo mu nic jiného než se vrátit domů k matce. Dva roky pracoval na hospodářství. „Dělalo se, jak se říká, od nevidím do nevidím. V zimě to bylo mírnější, ale zase se dělaly opravy strojů.“

Režim jim neustále ztěžoval práci. Snažili se jim zvyšovat dodávky, vzali jim všechny zaměstnance. Po synově odvodu matka zůstala zcela sama, a tak byla donucena z Moravského Žižkova odejít. „Ale tím jsme se dostali do jiného prostředí, kde nebyli přímo tito komunisté z Moravského Žižkova. Tito nevěděli, kde bydlíme, co děláme, kam se tedy pohybujeme. My taky jsme se často stěhovali z místa na místo, abychom střídali místa, než nás někdo pozná a než zjistí, jak by na nás mohl zaútočit.“

Pomocné technické prapory

V roce 1952 byl Rostislav odveden na vojnu. Dne 1. září byl přidělen do pomocných technických praporů v Rajhradě. Nejdříve byla jednotka odeslána na výcvik beze zbraně. Po výcviku byl pamětník převelen do PTP Olomouc. Po dobu vojenské docházky vystřídal celkem pět útvarů PTP. „Jasně nám dávali najevo, že jsme nepřátelská třída a že můžeme být rádi, že nás naučí pracovat a žít jako spořádané lidi.“

V Olomouci se podílel na opravě kasáren. Poté byl odeslán na stavby garáží v Hodolanech. Následně do Štěpánova u Olomouce, kde se slévárny měly přebudovat na letecké sklady. Nejdříve budovy zbourali a poté je na jejich místě museli zrekonstruovat na sklady. Zde si pamětníka k sobě vzal zednický mistr, který jej vyučil v oboru. Od této doby dělal zednické práce. Z tohoto místa ho převeleli na Libavou, přesněji do Luboměře pod Strážnou. Zde stavěli kravín. Na podzim roku 1953 jej zastihly politické prověrky vojáků s klasifikací E, což byli lidé politicky nespolehliví v PTP. Těmito prověrkami neprošel. „Ten hlavní důvod, na který se nejvíce při politických prověrkách hledělo, je třídní původ. Ten jsme nemohli změnit tím, že jsme byli na vojně. Takže já jsem patřil k těm, kteří neprošli. Spolu s jinými jsem byl převelen z Moravy ke komárenskému praporu PTP. Později jsem zjistil, že komárenský prapor byl doplněn všemi neprověřenými lidmi z Moravy a Čech.“

Kvůli kruté zimě byl následně převelen do ostravských dolů. Jeho prvním působištěm se stal Důl Michalka. Po měsíci se utrhla těžní věž na Trojici, kvůli čemuž byli přeřazeni na Důl Edvard Urx v Petřkovicích. Zde dělal pamětník opět zednické práce, například vyzdil šibík ze sedmého na osmé patro. Z Ostravy byl odvelen do kasáren zpět na Slovensko – do Hájníku. Ve Zvolenu stavěli novou moderní cihelnu, když 30. dubna 1954 přijelo nejvyšší vedení z Komárna. „Sdělili nám, že konečně jsme všichni prověřeni, ruší se klasifikace E, že jsme zcela spolehliví vojáci a že strana a vláda to ocení. 1. května, to byla neděle, nás vzali na vycházku do Harmaneckých jeskyní, dostali jsme dvojitý řízek atd. Ale v pondělí ráno jsme nastoupili do Zvolena a kopali jsme dál kanály tak, jak jsme je kopali předtím. Žádnou pušku jsme neviděli.“

Po dokončení prací ve Zvolenu byli přeloženi do Banské Bystrice na sídliště Fončorda. Zde měl být Rostislav propuštěn z vojny, jelikož právě absolvoval povinných 24 měsíců. To se ale nestalo. „My jsme tam stavěli byty pro oficíry a dělali jsme tam pozemní komunikace. Tzn. štětování, válcování, chodníky, dláždění atd. Zde jsme zažili velkou událost – to bylo 1. září 1954. Ten den jsme měli jít domů, protože jsme byli 24 měsíců na vojně. Dostali jsme nástup a čekali, že budeme propuštěni. Místo toho nám oznámili, že jsme přidrženi k mimořádnému vojenskému cvičení. Rozkaz zněl, že pokračujeme dále. V nás to vřelo. Zaprvé už jsme byli jednou prověřeni, a přesto kopeme dál silnice a stavíme. Končíme vojnu – a neřeknou nám, proč nám to prodlužují. Tak jsme napsali dopis ministrovi. Já jsem věděl a znal ty komunistické mašinerie. Že je třeba najít toho, kdo to vymyslel, zorganizoval, napsal a poslal. Tak jsem řekl: ‚Ty půjčíš stroj, ty seženeš papíry a jeden po druhém budete psát 10 slov.‘ A tento dopis se skládal z toho, jak to na naší světnici napsalo asi 15 lidí. Bylo to slušné, obraceli jsme se na ministra a poukazovali na to, že už jsme politicky spolehliví a skončila normální prezenční služba, což jsme všechno absolvovali. Samozřejmě, že z toho vznikl poprask. Ministr tam poslal OBZ, což byla vyslýchací policie u vojska. Když ale zjistili, že to napsali skutečně všichni, tudíž se to nedá na nikoho hodit, tak to došlo nějak doztracena.“

Až 29. listopadu 1954 byl pamětník poslán do civilu. Po ukončení vojenské služby obdržel svůj plat. Polovinu dostával každý měsíc, tu pamětník celou odesílal matce. Zbylá polovina byla ukládána na vázaný vklad. Při měnové reformě v roce 1953 se jim vklady vyměnily v poměru 1 : 50. Za dva a čtvrt roku na vojně si tak vydělal 2 350 korun. 

Hydrometeorologický ústav

Po vojně se pamětník na čas vrátil k matce. Poté se přestěhoval do Brna, kde získal místo v Hydrometeorologickém ústavu. „To bylo nastartování nového života.“ Nejdříve pracoval v oddělení podzemních vod, později povrchových vod. Zároveň si podal přihlášku na vysokou školu v Brně. Díky kladnému posudku ředitele Hydrometeorologického ústavu mu bylo umožněno vystudovat obor stavebnictví. Šestiletý obor vystudoval za pět let a stal se tak stavebním inženýrem.

Následně v rámci ústavu přešel na pracoviště do Ostravy. Zde mohl pracovat, ale neměl dovoleno stát se řídícím pracovníkem jakéhokoli úseku. Po roce 1989 byl sesazen dosavadní ředitel ústavu a bylo vyhlášeno výběrové řízení, ve kterém vyhrál Rostislav Sochorec. Na pozici ředitele ústavu setrval až do svého odchodu do důchodu. Pracoval zde po celých 45 let. Několik let každý týden navštěvoval jazykovou školu, kde se učil anglicky. Toto poté využil, když musel přednášet v angličtině a také když jako ředitel vítal v ústavu zahraniční návštěvy.

V roce 1967 dostali pracovníci Hydrometeorologického ústavu za úkol od Výzkumného ústavu vodohospodářství zjistit postupové doby malých průtoků ve všech řekách v povodí Odry. Pamětníka napadlo, že by se daly měřit pomocí radioizotopů. S touto metodou prozkoumal řeky v povodí Odry. Aby své tvrzení prokázal, musel se zapsat na fakultu jadernou a fyzikálně-inženýrskou, kde vystudoval postgraduál z jaderné chemie. Díky tomuto mohl vést laboratoř radioizotopů, která byla jedinou v republice. Tato metoda se udržela až do 90. let.

Svaz pomocných technických praporů 

Svaz PTP je dobrovolné sdružení příslušníků bývalých silničních praporů ženijního vojska a pomocných technických praporů. Byl založen na svém prvním sjezdu 25. května 1968 v Praze za účelem řešit zájmy jeho členů a jejich rodinných příslušníků při prosazování morální a politické rehabilitace, důchodového a zdravotního zabezpečení a dalších oprávněných nároků, vyplývajících z jejich zařazení do vojenských táborů nucených prací v důsledku politické perzekuce v letech 1948–1954. Dříve než se mohl zaregistrovat jako společenská organizace, byla jeho činnost ukončena vpádem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. 

Dne 17. února 1990 se konal druhý ustavující sjezd. Svaz se organizačně dělí na dva zemské svazy – Český a Moravskoslezský.(3) Jako ředitel Hydrometeorologického ústavu se pamětník začal učit s výpočetní technikou a stal se odborníkem v oboru. Proto se následně ve Svazu PTP stal IT pracovníkem, kde je správcem databáze, evidence a dat. Do svazu pamětník vstoupil s tím, že naučí ostatní kolegy pracovat s počítačem a internetem. V současnosti Rostislav Sochorec zastává funkci předsedy oblastního výboru pro severní Moravu a Slezsko.(4)

Život Rostislava Sochorce po roce 1989

Po přechodu z Hydrometeorologického ústavu z Brna do Ostravy se natrvalo usadil v Ostravě-Porubě, kde si sám postavil dům. V roce 1960 se oženil, narodily se mu dvě děti. V roce 1999 odešel do důchodu. V letech 2002 a 2003 pracoval na ČHMÚ v Praze, s nímž stále externě spolupracuje. Byl také členem KDU-ČSL. Za tuto politickou stranu od roku 1994 pravidelně kandidoval do PS PČR. V Ostravě-Porubě byl členem zastupitelstva městského obvodu Poruba po 12 let, z toho čtyři roky v obvodní radě. Od roku 2004 se věnuje dobrovolnickým neziskovým organizacím, jako je spolek Katolický lidový dům v Porubě, Český zahrádkářský svaz a Základní organizace Poruba. Je držitelem zlaté medaile Antonína Strnada, medaile Andrease Harlachera a medaile Ministerstva obrany České republiky. Jako pamětník 50. let se pravidelně účastní besed na středních školách a gymnáziích, kde žákům nejvyšších tříd dělá přednášky o 50. letech u nás a o svých zkušenostech ze života v rámci celostátního projektu Člověk v tísni.(5)

Po roce 1989 vyšetřoval případ Rostislava Sochorce staršího Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Výsledek jejich šetření zněl, že vzhledem k prokázaným zjištěným důkazům nemohou jednoznačně říci, jak smrt nastala, tedy určit, zda to byla sebevražda. Většina svědků v té době již nežila. V roce 1992 dostal Rostislav Sochorec starší Řád T. G. Masaryka I. třídy, který převzal jeho syn z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla. Následně na popud ministra Langoše se začal jeho případ opět vyšetřovat. Vzhledem k tomu, že kauza, pro kterou byl stíhán, neexistovala, byl Rostislav Sochorec starší mimosoudně rehabilitován v roce 1993.(6)

(1) http://kvhmz.webnode.cz/dr-ing-rostislav-sochorec/ (22. 7. 2016).

(2) VLČEK, V.: Ostrava za ostnatými dráty. Rozhovory s pamětníky nacistické a komunistické perzekuce. 2013, s. 292.

(3) http://nove.svazptp.cz/ (16. 7. 2016).

(4) VLČEK, V.: Ostrava za ostnatými dráty. Rozhovory s pamětníky nacistické a komunistické perzekuce. 2013, s. 270.

(5) Tamtéž, s. 270.

(6) Tamtéž, s. 308.