Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MVDr. Oldřich Sochor (* 1930)

Kdybych se podruhé narodil, chtěl bych být zase zvěrolékařem

  • narozen 3. července 1930 v Chotěšinách u Českých Heřmanic

  • roku 1932 rodina přesídlila do Chocně, kde provozovala řeznicko-uzenářskou živnost

  • vychodil obecnou školu v Chocni a absolvoval gymnázium ve Vysokém Mýtě

  • po roce 1948 bylo rodině Sochorových znárodněno jejich řeznictví a obchod

  • v 50. letech studoval Vysokou školu veterinární v Brně

  • veterinární praxi zahájil v Kadani, pak pracoval v Chrustenicích

  • stál u základů velkochovů drůbeže

  • v roce 1991 odešel do důchodu

Oldřich Sochor se narodil 3. července 1930 v Chotěšinách č. p. 12 (nyní součást Českých Heřmanic) jako jediné dítě manželů Anny a Františka Sochorových. V domě měli rodiče pronajatou hospodu. V roce 1932 se odstěhovali do Chocně, kde si otec koupil dům č. p. 556 a zařídil v něm řeznicko-uzenářskou živnost. Z této doby necelých dvou let má Oldřich nejranější vzpomínku: „Maminka mě dala na hlídání k sousedům, kde byl černý strop, a já tam strašně brečel. Ten černý strop mám dodnes před očima...“

Otec František se věnoval živnosti. Kupoval po okolí zvířata k porážce na jatkách a z jejich masa vyráběl uzeniny, které prodával spolu s masem zákazníkům. Každý všední den měli otevřeno do 20 hodin, v neděli celé dopoledne a o Štědrém dnu do 16 hodin. Nedostatek volného času ovlivňoval i rodinný život. Když už šla rodina na procházku, tatínek si obvykle u lesa lehl na deku a usnul.

Život prvorepublikových dětí byl plný her i práce. Ani Oldřich nebyl výjimkou: „V naší ulici jsme hráli kopanou, hlavičky, na zaháňku nebo na státy. V létě jsme se v řece koupali a zároveň tam na břehu kropili prádlo, aby se na slunci vybělilo.“

Obecnou škol v Chocni vychodil na různých místech: první třídu v budově obchodní akademie, potom krátce v budově radnice, pak dva roky v sokolovně a další dva roky v Jungmannově ulici.

Zostřování mezinárodní situace a přímou hrozbu války pociťovali všichni. Děti ve škole nacvičovaly útěk na Tocháčkův kopec jako možný úkryt před náletem. Koncem prázdnin 1938 už se všude mluvilo o válce. „Když rozhlas 23. září ohlásil mobilizaci, tatínek ještě s dělníkem, se kterým oba rukovali, dělali celou noc uzeniny, aby maminka měla alespoň několik dní co prodávat. Na stesky nebyl čas. S maminkou se tatínek rozloučil polibkem a já jej vyprovázel na nádraží. Tam vládl hlahol a veselí. Žádný smutek, žádné slzy, jak jsme pak mohli vidět ve filmech vyrobených po válce. O týden později, 30. září, to ale přišlo. Mnichov. Starší lidé plakali veřejně na ulici. Bylo nám líto rodičů, protože jsme věděli, že po Mnichovu nás nečeká nic dobrého, což se vyplnilo.“

Dne 15. března 1939 oznámil vážný hlas v rozhlase, že německá vojska obsazují okleštěné Čechy a Moravu. Vážnost situace chápaly i děti. Jindy dovádějící kluci byli ten den ve škole smutní. Mezi lidmi vypukla nákupní horečka a hromadné výběry vkladů. Proto peněžní ústavy vydávaly jen 500 korun. Příliv lidí z pohraničí i ze Slovenska přinášel mnohé problémy, ale pro Oldřicha to byla vítaná změna v podobě nových spolužáků. Veřejné nápisy se záhy přepisovaly němčinou na prvním místě, mnohé ulice pojmenované po českých politicích musely změnit jméno. Ve škole se upravovaly učebnice – začerňovaly se nevhodné věty, zaslepovaly stránky v čítankách, kde byly povídky o legionářích, Masarykovi a Československu. „Všichni učitelé byli vlastenci, chovali se statečně. Říkali nám: ‚Děti, musíme to zalepit, nedá se nic dělat.‘ Věděli jsme, že to musí udělat, jinak by byli potrestaní. Říkali nám, jaká to je ostuda, když někdo z Čechů napíše na židovský obchod ‚žid‘. Otevřeně nám říkali, že to je špatné, a tím samozřejmě riskovali represi, kdyby to někdo vyzradil.“ Pamětník si vzpomíná na dvě židovské rodiny, které měly v Chocni v Jungmannově ulici obchody. Z koncentračních táborů se nevrátil nikdo. „Chodil jsem do školy s Martinem Roubíčkem, jehož tatínek byl Žid a maminka Němka. V první třídě už uměl počítat v tisících, což pro nás bylo nepředstavitelné číslo. Pak s námi přestal chodit, byl s celou rodinou přesunut do Holic. Po dovršení čtrnácti roků byl převezen  do Terezína, kam za ním na podzim 1944 přijel jeho otec. Sešel jsem se s ním po válce v kvartě. Neznal ani chemickou značku kyslíku. Po prázdninách už byl premiantem třídy ve všech předmětech. Když jim byla po únoru zestátněna továrna na textil, emigroval do Argentiny. A když se v roce 1990 vrátil, mluvil krásnou češtinou bez sebemenšího cizího přízvuku.“

Denní válečnou realitou byla zatemněná okna, žárovky ve vlacích natřené na modro, veřejné osvětlení přestalo existovat a vše se ponořilo do tmy. Oldřich vzpomíná, že jednou byl letní čas přes celou zimu, takže i ve škole museli mít zatemnění, aby se mohli učit. Potraviny, mýdlo, obuv i textil byly jen na omezené příděly. Tvrdé represe za sebemenší přestupky nabyly obludných rozměrů po útoku na Reinharda Heydricha. Když rozhlas ohlásil, že byl spáchán atentát, lidé byli rádi, že ho někdo potrestal, ale bylo jasné, že nastane doba pomsty. Po vyhlášení výjimečného stavu se nesmělo večer po dvacáté hodině ven, přišly tvrdé represe a kolotoč poprav. Když Heydrich zemřel, proslýchalo se, že každý desátý Čech bude popraven. „Maminka mi říkala, že kdyby ta řada vyšla na mě, tak si se mnou vymění místo. Naštěstí k tomu nedošlo. Byla to zlá doba, kterou všichni vnímali velmi citlivě. Věděli jsme, že kdyby Němci vyhráli, je s námi konec.“

I když si nacistická vojska zpočátku války podmaňovala jednu zemi za druhou, pamětník i všichni kolem něj věřili, že německá armáda nakonec nebude vítězná. „Když prohráli u Moskvy, oslavovali jsme to, jako kdyby byl vítězný konec války. Zpětně mě překvapuje ta bezmezná důvěra v porážku Německa. I když situace vypadala beznadějně, pořád jsme věřili, že Německo válku nevyhraje. Když pak opravdu byl konec války, všichni měli nepředstavitelnou radost.“

Gymnázium

Na gymnáziu ve Vysokém Mýtě, kam pamětník nastoupil v roce 1941, měli němčinu každý den. Matematika a zeměpis se učily střídavě česky a německy, v zeměpise se učili jen o protektorátu a Velkoněmecké říši. Německé názvy se nesměly říkat česky, ale například: „Dresden je v Sachsen na řece Elbe.“ České názvy protektorátních měst museli umět i německy. Dějepis se nevyučoval, místo něj se německy učily německé reálie (Hitlerův životopis, povídání o Hitlerjugend, SA, SS apod.).  Samozřejmostí byla znalost obou částí německé hymny v němčině a při kreslení museli kreslit válečné výjevy oslavující bojové úspěchy nacistů.

Na pamětní desce u choceňského zámku je více než sto jmen místních obětí druhé světové války. Byli to lidé popravení z různých důvodů – rasových, za odbojovou činnost, sabotáže, ale i za trestnou činnost. Za loupež při využití zatemnění byl trest smrti. Oldřich Sochor vzpomíná na zatčení spolužáků z vysokomýtského gymnázia: „Kluci psali a rozšiřovali po Chocni letáky, na kterých byl vyobrazen Hitler po krk ve vodě a Stalin, jak mu podává srp, aby ho vytáhl z vody. Chlapci za to byli bez milosti popraveni. Od jednoho z nich, Jaroslava Jelínka, mám doma obrázky. Další byli František Kašpar, Bohuslav Bárta, Jaroslav Vodička… mám je všechny před očima. Byli z různých sociálních vrstev. Po válce se říkalo, že to byli komunisté, ale to nebyla pravda. Byli to lidé levicově smýšlející, ale ne komunisté. V dopisech na rozloučenou se mnozí dovolávali Boha.“

V roce 1944 spojenecké letectvo pravidelně bombardovalo nejrůznější cíle i v protektorátu. Když kolem desáté hodiny zaznělo v přízemí školy bušení na kus kolejnice, znamenalo to nebezpečí náletu a povinnost odejít do krytu. Ve sklepě pobývali několik hodin, než byl poplach odvolán. A zatímco starší studenti drželi venku protiletecké a protipožární hlídky, mladší ve sklepě dováděli.

Na začátku a na konci každé hodiny museli vstát a spolu s vyučujícím pozdravit árijským pozdravem – nataženou pravicí do výše očí. V té době však již Spojenci drtili nacistické Německo ve vzduchu i na souši. Koncem roku 1944 bylo ukončeno vyučování a budova gymnázia se proměnila v lazaret. Proto se žáci jednou týdně dostavili do kina, kde dostali úkoly na celý týden, a odevzdali písemná vyhotovení úkolů zadaných v předchozím týdnu. Tento způsob vyučování skončil 4. května 1945, kdy se dostavili pro úkoly naposledy. Do školy se vrátili opět až koncem června a školní rok dokončili ve druhé polovině července.

Květen 1945

V únoru přicházely od východu po několik dní dlouhé kolony nejprve anglických a později sovětských zajatců. Mezi britskými zajatci byli i Srbové. Jednomu z nich dal Oldřich svoji adresu, ale německý voják mu ji sebral. Britové měli dobré ustrojení i obuv, protože na základě dohody Velké Británie s Německem dostávali balíčky od Červeného kříže. „Ale když přišli zbědovaní sovětští zajatci, to byli chudáci, byli před námi veřejně kopáni a biti pažbami pušek. Rozhlas hlásil, že jakákoliv pomoc zajatcům bude trestána smrtí. Jenže lidé se už nebáli a houfně nosili ke stodolám, ve kterých zajatci nocovali, jídlo. Ti zubožení hladoví chudáci nevěděli, kde jsou. Včera na nás házeli lidé kamení (když procházeli sudetským územím), a dnes nám dáváte chleba, říkali. Dokonce se stalo, když jeden německý voják mlátil pažbou zajatce, přiskočil k němu nějaký český muž, vytrhl mu zbraň, a když ji vracel, řekl mu německy, aby nikoho víckrát nebil. Ještě nedávno by za takový čin onen statečný muž zaplatil životem – a nyní se mu nic nestalo. Už to bylo takové volnější.“ Koncem ledna, krátce před osvobozením Osvětimi Rudou armádou, projížděly přes Choceň transporty vězňů do koncentračních táborů v hloubi Německa. „Soused, který pracoval na dráze, to viděl a celý vyděšený nám říkal, jak v třeskutém mrazu dvacet stupňů vlaky vezly v uhelných vagonech trosky lidí. Spousta jich pomřela cestou. Podél trati leželo mnoho mrtvol. Nechápali jsme, jak může někdo dělat něco tak bestiálního, když válka byla rozhodnutá. Viděli jsme v tom nesmírnou krutost nacismu a myslím, že pozdější krutost vůči Němcům byla ovlivněna i tím, co lidé viděli v posledních dnech války.“

Devátého května odpoledne jel Oldřich na kole obhlédnout, co se kde děje. Praha byla osvobozena a v Chocni se ozývala jen sporadická vzdálená střelba. Zanedlouho se ozvala prudká palba a poté mohutný výbuch vagonů s municí. Spousta domů byla poničena tlakovou vlnou. Na domě Sochorových spadly tašky z poloviny střechy, ze stropu v kuchyni opadala omítka, dveře do prodejny byly vyražené a všude bylo plno prachu. Ani jedno okno se však nerozbilo.

Ten den večer potkal pamětník i prvního sovětského vojáka, který jel na kole. Druhý den už bylo náměstí plné vojáků. Někteří přijeli s lehkými povozy a na koních, náměstí bylo plné zbraní a aut s raketomety. „Snažili jsme se s vojáky domluvit, ale nikdo neuměl rusky, a tak jsme je radostí plácali po zádech. Měli jsme nepředstavitelnou radost ze svobody. Byli jsme rádi, že jsme všechno přežili ve zdraví, škody na majetku byly podružné.“

Jeden z nejkrásnějších dnů svého života prožil pamětník 16. května 1945, když Chocní projížděl vlak, ve kterém se vracel prezident Beneš se svou chotí a krátce se zde zastavil. „Byli jsme šťastní, že máme republiku a prezidenta. Nádraží bylo plné lidí, hrála hudba, všichni pozdravovali našeho vítězného prezidenta. Byli jsme v euforii po osvobození, věřili jsme ve svobodu…“

Kdo po válce mluvil německy, stal se terčem pozornosti a podezírání. Ani protinacistické smýšlení nebylo pro německy mluvícího člověka zárukou, že se mu nic nestane. Mnozí viděli černobíle: buď jsi poctivý Čech, nebo nacista, nic mezi tím. V Chocni bydlelo dost německých rodin. „U nás v Chocni se Němcům, kteří byli protinacisticky orientovaní, nic nestalo. Ale kdyby takový člověk šel už jen kousek vedle, třeba do Vysokého Mýta, kde ho nikdo neznal, tak by to měl špatný.“ Lidé, kteří dříve vystupovali otevřeně nacisticky a veřejně hajlovali, zmizeli ještě před koncem války. „Ti, co dávali najevo své nacistické smýšlení, byli i lynčováni. Ta nenávist byla nesmírná. Přímo tady jsem viděl, jak jednoho chytili a začali ho mlátit pěstí do obličeje a kopat. Něco na něj věděli, znali jeho výroky, tak mu to dávali najevo. Viděl jsem také, jak sovětský voják potkal zajatého Němce. Zeptal se ho, kolik zavraždil Rusů, a kopl ho do zadku. Ale zase jsem neviděl, že by sovětští vojáci někoho mlátili. Tohle se dělo asi do 12.–13. května, pak Němci zmizeli.“

Od voleb 1946 k padesátým letům

Do prvních poválečných voleb kandidovaly čtyři strany. „Všude bylo nalepeno plno plakátů. Nám někdo nalepil na dům plakát komunistické strany, což tatínka pobouřilo. Tatínek křičel na celou ulici, že komunisti jsou blbci.“ Volby proběhly regulérně. Tak velké množství hlasů pro komunisty bylo však překvapující. Díky propagandě si mnoho lidí spojovalo komunistickou stranu s vítězstvím nad nacismem. Největší podíl hlasů měli komunisté zejména v pohraničí po vysídleném německém obyvatelstvu.

Oldřich se svými spolužáky prožíval tuto dobu intenzivně. On osobně byl přívržencem Československé sociální demokracie a dvakrát byl v Chocni na přednášce jejího představitele Bohumila Laušmana. „Vědělo se, že ve vládě panuje velké napětí. Většina lidí věřila, že po květnových volbách 1948 se vše vyjasní, ale nekomunističtí ministři podali – kromě Masaryka, Laušmana a některých dalších – demisi. Nebyla to však nadpoloviční většina vlády. Proto prezident Beneš musel uznat komunisty navrženou vládu. Opozice v rozhodných dnech nedělala nic. Všichni jen čekali, co udělá Beneš. To byla zásadní chyba.“

Když lidé prohlédli, co se děje, už bylo pozdě. Po posledních svobodných volbách v roce 1946 vyhrála Komunistická strana Československa a získala moc na dlouhých čtyřicet let. „Vítězným únorem“ 1948 přešlo Československo definitivně od demokracie k totalitě. Hodně lidí odešlo po únoru 1948 do zahraničí. Už od října 1945 se znárodňovaly podniky nad pět set zaměstnanců. Po únoru přišly na řadu podniky nad padesát zaměstnanců a pak i menší. „V roce 1949 se začaly znárodňovat drobné živnosti. Tatínek přešel pod Pramen, dělal prodavače ve vlastní prodejně. V roce 1951 ho z jeho prodejny vyhodili a přeřadili jako vysekávače do Vysokého Mýta. To už bylo horší, už nesměl dělat vedoucího. Maminka zůstala v prodejně i nadále, ale přišla k ní jedna paní, se kterou musela prodávat. Probíhaly kontroly a následně i politická šikana. Nejhorší doba byla na začátku padesátých let.“

Padesátá léta byla i dobou Oldřichova studia na Vysoké škole veterinární v Brně. Odmalička měl rád zvířata, a tak byla jeho volba jasná. Na každé fotografii z dětských let je zachycen s nějakým zvířetem. Vzpomíná, jak mu maminka vyprávěla, že měli jednou starost, že mají v kurníku tchoře. Místo tchoře tam ale našli mezi slepicemi svého malého synka.  

Maturitu skládal v době procesu s Miladou Horákovou. Při maturitě byl členem zkušební komise zástupce dělnické třídy. Přijímací zkoušky na vysokou školu dopadly dobře. „Dostal jsem dobrý posudek od zástupce dělnické třídy i od školní organizace Svazu mládeže. Jedné části třídy to psal spolužák a my jsme měli dobré posudky. Druhá část třídy ale měla smůlu, protože posudky psala jiná spolužačka, a ta psala špatné posudky.“

Po dvou letech studia přešla VŠ veterinární pod VŠ zemědělskou. Byla to doba, kdy se ze škol vyhazovaly děti kulaků – akce K. „Přišel na mě špatný posudek z Chocně. Vyčítali mi, že jsem pracoval v Junáku, že tatínek nechodí na politické schůze a maminka byla sokolka, a tudíž určitě vykřikovala protistátní hesla v průvodu. Tak jsem jim tam řekl, že jsem ve Svazu mládeže, zkoušky mám všechny za jedna, byl jsem na Stavbě mládeže ve Vratimově, maminka na žádném sletu nebyla, a co ode mě ještě chtějí? Dopadlo to dobře, nevyhodili mě. Pak jsem se dozvěděl, že posudek na mě napsal soused – listonoš. Měl dvakrát větší barák než my, chodil si k nám telefonovat, v zadní kapse pistoli… Takhle to bylo…“

Padesátá léta 20. století byla doba nejhoršího komunistického teroru. Politické procesy, popravy a mnohaleté tresty pro lidi s odlišným názorem, udávání, krádeže majetku, roztržení rodin, utrpení nevinných. To, co se dělo ve velkém v naší zemi, dělo se i v místním měřítku. „Byli jsme v roce 1951 na filmu Velký občan, který pojednával o zavraždění Kirova. Šli jsme povinně celý ročník a jeden posluchač někde na WC utrousil, že to byla pěkná blbost. Za dvě hodiny byl vyloučen ze všech vysokých škol a další den nastoupil ke krumpáči u PTP. Pohaněl sovětský film – to stačilo. Stačil jeden udavač, jeden pokřivený charakter.“

Poprava Rudolfa Slánského spolu s dalšími vysoce postavenými členy KSČ zasáhla myšlení mnoha věrných straníků. „Adékáři“, absolventi dělnických kurzů, kteří byli ve škole, byli jako polití studenou vodou. Viděli, že se děje něco divného, že si to takhle nepředstavovali. Před Vánocemi v roce 1952 předstoupil před posluchače zástupce rektorátu a sdělil, že Vánoce jsou buržoazní přežitek, a proto místo vánočních prázdnin bude vyučování. Nikdo se o politice hlasitě nevyjadřoval, protože nikdy si člověk nebyl jistý, kdo je kdo. Můj kolega nechal u sebe přespat svého kamaráda – a byl za to zavřený. Tenkrát byly domovní knihy, kam se musel každý zapsat. Nezapsaný nocležník, to znamenalo trestný čin. Tenhle kolega ho nezapsal – a za dva dny si pro něj přišli pánové. Ptali se, jestli u něj někdo přespal. Kolega řekl, že u něj přespal kamarád. A oni na to, že to nebyl kamarád, ale špion. Dostal osm let natvrdo a čtyři roky si odseděl…“

Oldřich Sochor také vzpomíná na choceňskou figurku Karlíčka Rolera, který v opilosti vykřikoval: Čest práci, už se nám to kácí, sejdeme se na Pankráci! „Všichni okolo něj dělali, jako by nic neslyšeli, protože člověk nikdy nevěděl, jestli vás někdo neudá, že jste to neohlásila, a nepůjdete sedět… Taková byla doba!“

Měnovou reformou v roce 1953 se komunistická vláda snažila vypořádat s přídělovým systémem, černým trhem a chudou poválečnou nabídkou zboží. Důsledkem však bylo znehodnocení úspor a pokles životní úrovně obyvatelstva. „Nic nebylo k dostání, tak jsme věděli, že s měnou se něco děje. V pátek mluvil prezident Zápotocký, že měnová reforma nebude, a druhý den přišla. Do 300 korun se měnilo 1:5, nad 300 korun 1:50. Na nádraží v Brně se povalovaly peníze po zemi, byly to bezcenné papírky. Všechno bylo všude vyprodané, ani pivo na nádraží nebylo.“

Pamětník neměl nic a v obchodech nebylo také nic. V kiosku na nádraží v České Třebové uviděl knihu Marxistická ekonomie. A protože z tohoto předmětu měl skládat zkoušku, knihu si za hlaholu okolostojících koupil. Ke zkoušce z marxistické ekonomie nebyla žádná skripta, a tak vyžadovali „ádékáři“ jejich vydání. „Ve skriptech byl odstaveček: ‚Naše měna je pevná a je podložena prací našich dělníků, rolníků a pracující inteligence. Kdo tomu nevěří, je válečný štváč nebo notorický ignorant.‘ Někdo tuto stránku vytrhl a nalepil ji na dveře děkanátu. To byla legrace! Ke zkoušce jsme pak každý museli přinést svá skripta a ukázat stránku, kde byl tento odstavec. Naštěstí se nevypátralo, kdo to udělal.“

Veterinární praxe

V roce 1955 ukončil Oldřich vysokou školu a na umístěnku se dostal do Kadaně. „Umístěnky si vybírali nejdřív ‚ádékáři‘, lidé z dělnických kádrů, kteří si za rok udělali maturitu a pak byli přijati na vysokou školu. Po nich si vybírali členové KSČ, potom protekční děti a nakonec ti ostatní. Mně byla dána umístěnka do Kadaně. Šel jsem tam nerad, ale maminka mně říkala: ‚Všechno zlý je pro něco dobrý…‘ a kolikrát jsem si na ni v životě vzpomněl.“ V Kadani byl pamětník nakonec velmi spokojený. Měli dobrý kolektiv, získával zkušenosti v obvodě plném úpadkových JZD, která měl na starost. Držel služby, spal na veterinárním středisku a jezdil po okrese. Začal na jatkách na břehu Ohře, kde splašky tekly přímo do řeky. Po nějakém čase mu byl přidělen obvod Prunéřov, kde byla i malá obec Tušimice a mnoho dalších vesniček, které později ustoupily těžbě uhlí nebo Nechranické přehradě. Po čase mu byl přidělen obvod Dobřenec, vzdušnou čarou asi 20 kilometrů k nejvzdálenější stáji. Náhlý větší úhyn zvířat se bral jako sabotáž. To se stalo i tam v jedné stáji, kde někdo posypal DDT po hřbetech krav, aby je zbavil vší. Krávy DDT lízaly a několik se jich otrávilo. Následovalo opětovné přeložení, tentokrát zase na jatka.

V červenci 1957 měl právě službu, když mu volal z Kryštofových Hamrů, vesničky na hranici s Německem, muž se silným německým přízvukem. Kráva po porodu ulehla. Obec byla ale v pohraničním pásmu, kam pamětník neměl propustku. Muž naléhal, ať přijede, že to projedná s důstojníkem Pohraniční stráže. „Přijeli jsme tam s technikem, závora zdvižená, za ní byl plot a zadrátované území. Kráva se po kalciové injekci rychle vzchopila a chlap byl spokojený. Ale do pohraničního území jsme dál nesměli.“

Oldřich také vzpomíná na zvláštní tabule „Uzavřená obec“ a „Konec uzavřené obce“ na různých místech Krušnohorska. Takové cedule, namísto skutečných názvů obcí, měly ztížit orientaci utečencům z uranových lágrů, které se nacházely poblíž.  

Po čase mu starší spolupracovník řekl, že po něm jde okresní veterinář, ať raději zamíří někam jinam. Ten člověk měl na svědomí více lidí, takže pamětník z Kadaně odešel v září 1958 do Prahy, kde mu bylo nabídnuto místo v inspekční skupině krajského veterinárního lékaře. V inspekční skupině pracoval k plné spokojenosti svého šéfa. Po územní reorganizaci v roce 1960 byla v rámci veterinární služby vytvořena veterinární vyšetřovací stanice se sídlem v činžovním domě v Praze-Vinohradech. Byl to slepenec laboratoří rozesetých na mnoha místech města, což byl důvod, proč nikdo nechtěl být v jejím čele. Po delším váhání padla volba na Oldřicha. Nevděčnou práci vykonával dva roky. Tehdy nový ředitel celostátní laboratorní diagnostiky v roce 1963 rozhodl, že se laboratoře z Prahy odstěhují do areálu veterinární nemocnice v Českém Brodě.

V roce 1958 podepsal přihlášku do KSČ. „Když jsme byli začleněni pod veterinární nemocnici v Říčanech, přišel za mnou a Jiřím Hybáškem ředitel a říkal: ‚Kluci, chtějí nám zrušit stranickou organizaci, protože nás je málo. Budeme mít problémy s prací.‘ Tak jsme to s Jirkou podepsali.“ V roce 1964 se oženil s Hedou Bášovou z Kounic nedaleko Českého Brodu.

Začátky velkochovů drůbeže v Československu

Zanedlouho se stěhovali z laboratoří v Praze do veterinární nemocnice Český Brod. Oldřich měl stěhování na starost a trval na tom, aby v Brodě byla buď veterinární nemocnice, nebo laboratoře. Rozhodně odmítl, aby oba provozy byly pod jednou střechou „Tenkrát bylo hodně brucelózy – nakažlivého zmetání skotu – v okresech Praha-východ a Mělník. Svážely se tam pozitivní krávy z mnoha okresů k hospodářskému využití (vydojení a na jatky). Kdyby se nákaza dostala do zdravého chovu, byly by velké problémy a navíc bych mohl být podezříván ze sabotáže, že jsem neprovedl dokonale ochranu. Trval jsem na zrušení veterinární nemocnice.  Šéfové nesouhlasili a za trest mě přeřadili do Chrustenic v okrese Beroun na místo vedoucího specializovaného veterinárního střediska. Nemocnice byla pak stejně zrušena, ale tomu jsem se už jen smál.“

Začátkem roku 1959 se konal kurz zaměřený na ochranu zdraví drůbeže. Pamětník tam byl též. Zatímco v tehdejších chovech bylo nejvíce 400 nosnic, tam se mluvilo o chovech s počtem až 2000 kusů. Takové množství v jednom chovu si tehdy nikdo nedokázal představit, stejně jako to, že o čtyři roky později už byly běžné chovy o 20 000 kusech a začaly se budovat velkochovy o 200 000–500 000 kusech slepic. Drůbežárny Xaverov ročně vykrmovaly až šest milionů brojlerů. Chovy byly orientované na masná a nosná plemena kura domácího a krůty. Šlechtitelský program řídilo generální ředitelství, sídlící ve stejné budově jako specializované veterinární středisko. Do nového oboru se pustili mladí, zapálení kolegové. Vyměňovali si zkušenosti a čerpali poznatky z tehdy vzácné zahraniční literatury. Když už byl v sedmdesátých letech drůbežářů dostatek, pořádali i konference na vysoké odborné úrovni. Podstata jejich úspěšné práce spočívala ve zvýšené zoohygieně. Dali do hal doporučované množství krmítek a napáječek, haly se před naskladněním vyčistily a dezinfikovaly. Do takto připravených prostor se přemístila drůbež jednoho stáří a původu. Tato opatření stačila na výrazné zlepšení zdravotního stavu. Se zvýšenou úrovní zoohygieny se zvýšila celková úroveň chovu. Měli výborné výsledky: běžný úhyn byl 10 procent, v Chrustenicích měli 1,8 procenta.  Když Oldřich končil v roce 1971 jako vedoucí veterinárního střediska, spotřeba (tedy i produkce) vajec v tehdejší České socialistické republice byla 300 ks na osobu za rok. Vyšší byla už jen v Izraeli a USA.

Pamětník měl příležitost dostat se s kuřaty do Indie a Íránu. „V Chrustenicích byl dohodnut obchod  s panem Katyálem z Indie a panem Emamim z Íránu. Oba měli zájem o kvalitní a cenově přijatelná kuřata z Československa. Doprovázel jsem zásilku do Íránu Iljušinem-18. Bylo v ní 35 000 kuřat. Za celý let uhynulo jen sedm kuřat.“ Protože se obchod podařil, měl zákazník zájem o další kuřata, která pamětník opět v letadle doprovázel. „Bylo domluveno, že odletím z Teheránu do Dillí. Letěl jsem tam přes Bombay a Bangalore. Tam jsem měl na konferenci o drůbeži přednášku o chovu  drůbeže v Československu. Druhý den po příletu do Dillí dovezli kuřata z letiště na farmu. Ten den se tam velmi ochladilo a na farmě neměli žádná ohřívátka. Nakonec něco sehnali a ta kuřata se zachránila. Zahřála se v houfu mezi sebou a díky tomu přežila.“ Po těchto dvou úspěšných transportech se uvažovalo, že se v obchodování bude pokračovat. Měl vzniknout íránsko-česko-švýcarský projekt, ale z důvodu politických změn v Íránu z toho sešlo.

Zoo Dvůr Králové nad Labem

Na Státní veterinární správě měl Oldřich Sochor na starost hrabavou, vodní drůbež, ryby, včely, volně žijící zvířata a zoo. Vzpomíná na nepříjemnou situaci v Zoo Dvůr Králové nad Labem, kdy tam bylo v roce 1975 zastřeleno téměř padesát žiraf. „Měl jsem zoo na starost. Jednou jsme byli všichni veterináři zavoláni k řediteli prof. Polákovi a bylo nám sděleno, že jakékoli ústní informace ohledně zoo bude podávat pouze on a doc. Kouba a jakékoli písemné zprávy bude psát pouze soudružka Wildová, která má na starost utajované skutečnosti. Bylo to divné. Zvířata byla vystřílena, a dodnes nevíme proč. Já to sice tuším, ale dodnes to je nevyjasněné. S doc. Koubou, který vystřílení nařídil, jsem o tom mluvil nedávno.“ Celá záležitost vznikla koncem dubna, dávno po dovozu žiraf z Afriky. Po dovozu byla v karanténě. Nemoc dovezená z Afriky to být nemohla, to by se vymykalo všem dostupným znalostem. Je možné, že se jednalo o úmyslně zavlečenou nákazu. „Josef Vágner, který žirafy z Afriky dovezl, byl u jejich střílení. Plakal jako malé dítě, říkal Kouba. Mně ho bylo strašně líto, ale nemohl jsem nic dělat. Byl jsem vyloučen ze všeho. Nebyla to legrace. Byl to nějaký jiný, nepřirozený zásah, ale to je jen moje domněnka. Ing. Vágner byl postižen za komunistů i potom. Lidi, kteří mu nesahali po paty, mu házeli klacky pod nohy. Je to smutný, ale je to tak.“

Práce ve Státní veterinární správě

Už v roce 1968 byl Oldřich Sochor nejprve příležitostně a později velmi často povoláván na Státní veterinární správu (SVS), aby tam vyřídil na uprázdněném místě drůbežáře naléhavou agendu. Současně byl přeřazen na Krajské oddělení SVS v Praze. Tam ho později zastihly i politické prověrky, ale vzhledem  k příznivým okolnostem nebyl nikdo z tamních pracovníků postižen. Uplatňoval zkušenosti z Chrustenic, díky nimž se zlepšovala celková úroveň zoohygieny v nových, velkých chovech. Snad i proto byl v roce 1971 přijat do řad pracovníků SVS. „Mezitím byla v Chrustenicích utlumena genetickou cestou lymfoidní leukóza drůbeže. Pro nedostatek času jsem tuto skutečnost nepublikoval, a tak jsem se nestal slavným. Ke své plné spokojenosti jsem zajistil vakcinaci proti Markově nemoci drůbeže posílané do Íránu.“ Jak se brzy ukázalo, byla to první vakcinace na východ od železné opony. Jednu nákazu se podařilo utlumit, ale brzy byla zjištěna nová. „Po potlačení mykoplazmózy, viscerální formy Markovy nemoci a pseudomoru se objevila infekční bronchitida, epidemický tremor, nemoc Gumboro, syndrom poklesu snášky, Derzsyho nemoc hus, infekční zánět jater, infekční zánět penisu houserů, aviární encefalitida a několik dalších ekonomicky méně významných nákaz.“ Koncem  sedmdesátých let byla vydána kniha Drůbež – zdravotní ochrana velkochovů, na níž se pamětník podílel. V roce 1980 byla publikace oceněna Tvůrčí prémií Českého literárního fondu. Do knihy Chov drůbeže od Miloslava Šatavy napsal veterinární část, ve které se zmiňuje o genetické eliminaci nákazy. I tato kniha byla oceněna stejně.

Při reorganizaci, po odchodu doc. Kouby do FAO v Římě, byl pamětník jmenován vedoucím veterinárního odboru. Nedlouho poté tlumil ohnisko slintavky a kulhavky v okrese Litoměřice, poslední na našem území. Po náhlém prudkém poklesu teplot 1. ledna 1979 selhala na mnoha místech dezinfekce a následně se hrozivě rozšířila Aujeszkyho nemoc prasat. Vážně se uvažovalo o plošné vakcinaci jako na Slovensku. „Nastal nový urputný boj s ozdravováním chovů. Skončil vítězně po třicetiletém úsilí koncem osmdesátých let ozdravením největšího velkochovu se 30 000 prasaty. Významně postoupilo tlumení sípavky prasat a myxomatózy králíků. U nich snadným průpichem ušního boltce. Varroáza včel si vyžádala mimořádné úsilí snad proto, že doporučení na její tlumení ovlivňovaly laické protichůdné názory chovatelů s různými ekonomickými zájmy. Trichofytóza skotu, plísňové onemocnění přenosné na člověka, byla omezena do nulového nálezu díky soustavné vakcinaci i po vymizení klinických příznaků. Za tento úspěch jsem obdržel resortní vyznamenání, jedno z mnoha dalších. Mou poslední nákazou byl mor králíků.“

Po sametové revoluci se hlasovalo o důvěře. Oldřich obdržel 75 procent kladných hlasů, nikdo nedostal víc. Místo ředitele SVS, které mu nabídl český ministr zemědělství, s díky odmítl. V polovině roku 1990 požádal o rozvázání pracovního poměru dohodou a 4. ledna 1991 odešel do důchodu, aby se mohl starat o nemocnou maminku. „Odcházel jsem s pocitem dobře vykonané práce a s blahým vědomím, že  jsem se nikdy na nikoho netlačil, nikomu vědomě neublížil a ze všech sil pomáhal němé tváři. Nebylo to vždy jednoduché, ale kdybych se znovu narodil, byl bych zase zvěrolékařem…“ V rodinných šlépějích pokračuje jedna ze dvou dcer a vnuk. Jejich pracovní podmínky se nedají s těmi, které měla pamětníkova generace, srovnávat. Spojuje je ale láska k oboru, zápal pro práci a ochota překonávat těžkosti. To je to podstatné – práce, která baví – úspěch je příjemný vedlejší efekt.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Iva Marková)