Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Soběhartová (* 1929  †︎ 2022)

Když do Chudenic přijely americké tanky, byl to pořádný rámus a velká radost

  • narozena 14. července 1929 v Březové u Uherského Hradiště

  • rodina záhy přesídlila na Klatovsko

  • v květnu 1945 zažila příjezd americké armády do Chudenic

  • na podzim 1945 se rodina přestěhovala do Hradišťan v pohraničí

  • roku 1949 se vdala za Aloise Soběharta a vrátila se do Chudenic

  • pracovala v Kozaku Klatovy a ve družstvu Tvar

  • spolu s manželem provozovali hostinec na Bolfánku u Chudenic

  • zemřela 14. září roku 2022

Marie Soběhartová, rozená Hlaváčová, se narodila 14. července 1929 v Březové v okrese Uherské Hradiště. Byla nejstarší z pěti dětí. Starala se o mladší sourozence Františka, Helenu, Janu a Oldřicha. Rodina se brzy přestěhovala na Klatovsko, odkud pocházela maminka. Od jedné z tet získali malou chaloupku na vrchu Komošín, jen pár set metrů nad Dolany na Klatovsku, poblíž Chudenic. V místě nebyla ani voda, teta i maminka pro ni musely chodit pěšky z kopce do Dolan a zpět. Rodina se pak usídlila v jedné místnosti chalupy rodiny Durchanů v Poleni nedaleko Dolan. Tam pamětnice bydlela až do svých 16 let (1945).

Od 11 do 14 let chodila Marie do malotřídní školy. Učitelé tam prý byli falešní. Chtěla pokračovat do měšťanky v Chudenicích, ale maminka ji poslala do učení na švadlenu, jelikož měla vlastní zkušenost s tím, že je třeba umět něco praktického pro rodinu. 

Američané jsou tu!

Když přišli do Chudenic v květnu 1945 Američané, bylo Marii 16 let. „Rodiče šli v ten den dopoledne do kostela na mši a v plánu byla i tradiční dvě piva v místní hospodě. Já zůstala doma a vařila oběd – králíka se zelím a knedlíkem.“ Maminka ji k vaření vedla. Marie vše připravila a vypravila se ke kamarádce na krátkou návštěvu. Když už byla blízko autobusové zastávky ve směru na Staňkov, zaslechla ohromující rámus a dunění. Byly to tanky americké armády, vojáci měli samopaly. „Bylo to mezi devátou a desátou hodinou,“ vzpomíná. Volala na celou ves: „Američani jsou tu!“ Zprvu ale nebylo jisté, zda to jsou opravdu oni, protože ještě v předvečer byli v tom směru od obce skrytí Němci a chystali se k ústupu. Teprve posléze si všimla americké vlajky.

Tanky jely hodně pomalu a vojáci mávali místním. Celá vesnice se shlukla u tanků, všichni křičeli radostí. Maminka pamětnice měla ve sklepě navařené domácí pivo, napečené buřty a další dobroty, všechno společně nosily vojákům. Američané dary s povděkem přijali. Tanky se ve vsi příliš nezdržely a pokračovaly dál. Řada vojáků však v obci zůstala hodně dlouho, v jedné chalupě si zřídili štáb a v chalupě na výminku si zařídili nocleh. 

Alois uměl nejlépe tancovat

Posléze se celá rodina odstěhovala do tehdejšího pohraničí – do obce Hradišťany u Stoda na Domažlicku. Domek v Hradišťanech rodiče platili měsíčními splátkami a schovávali si doklady. Rodiče v domku dožili, tatínek tam zemřel. Maminka tam pak žila nějaký čas sama, ale stýskalo se jí, a tak se vrátila do Chudenic k Marii. Když pak po letech dům v Hradišťanech přebírala nejmladší sestra pamětnice Jana, žádné doklady se na úřadech nezachovaly a dům byl zcela rozkraden. 

Marie Soběhartová se vdala do Chudenic, její muž za ní původně do Hradišťan jezdil na kole. Měla i dva jiné nápadníky. Ale její budoucí muž Alois uměl nejlépe tancovat a na zábavách se spolu výborně bavili. To bylo v roce 1948 a to poté, co byl Alois Soběhart vrácen z válečného totálního nasazení v Německu. Byl pak dva roky na vojně a Marie na něj čekala. Hned poté se vzali, Marie už byla tři měsíce v jiném stavu. Manželům Soběhartovým se narodily dcery Marie a Vlasta.

O dům a zahradu se postarala

Rodina měla problémy s vycestováním na zahraniční dovolené. Během politického uvolnění v roce 1968 mohli jet do Splitu v tehdejší Jugoslávii. Vyšel i zájezd do Vídně, byť s velice nízkým povoleným kapesným. Rodina tam navštívila sestřenici, které bylo už 88 let. Dcery tam poprvé ochutnaly Coca-Colu. 

Marie Soběhartová pracovala v Kozaku Klatovy a ve družstvu Tvar. Manžel Alois převzal od dcery Vlasty po odchodu od dráhy hospodu na Bolfánku v Chudenicích a manželka Marie mu po vlastní práci pomáhala. Manžel Alois zemřel v roce 1989 ve věku 63 let, měl podlomené zdraví. Zemřel dřív než maminka Marie Soběhartové. 

Pamětnice odešla do starobního důchodu ve věku 55 let. Různě si pak přivydělávala po dobu dalších 16 let, mj. byla topičkou. Po smrti manžela jí zůstal dům a polnosti v Chudenicích. „Sama jsem se o všechno starala, sekala trávu, vykonávala zednické práce, měnila kotel i vodárnu,“ říká o práci na vlastním domku a jeho okolí.

Z Chudenic se zatím nikdo neozval

Do domu s pečovatelskou službou v Chrástu přišla Marie Soběhartová na jaře roku 2018. Do té doby denně pracovala na zahradě a starala se o dům v Chudenicích. Pak přišly problémy s páteří a přes péči v klatovské nemocnici a v Horažďovicích je teď v Chrástu. Do Chudenic už se od té chvíle nedostala, jen dvakrát ji tam odvezli na krátkou návštěvu. Pravnuk s přítelkyní tam podle jejího názoru neměli uklizeno, bylo jí z toho do pláče. V Chudenicích vědí, že je ubytována v Chrástu a tam čeká, že se ozve někdo z pamětníků a bude se chtít v Chudenicích na jejím statku setkat. Zatím se tak nestalo. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jurík Stanislav)