Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Smyčka (* 1949)

• narodil se 2. dubna 1949 na samotě Holubice u Zadního Újezdu

• otec Jiří Smyčka měl být v 50. letech prohlášen za kulaka

• v roce 1958 vstoupila rodina do JZD

• v roce 1968 pamětník maturoval na Střední zemědělské škole v Bruntále

• v srpnu 1968 se během pobytu ve Švýcarsku účastnil protisovětské demonstrace v Bernu

• v roce 1974 promoval na Vysoké škole zemědělské v Praze – obor zootechnik

• v roce 2022 žil s manželkou Evou v Dolním Újezdu u Lipníka nad Bečvou

Josef Smyčka se narodil 2. dubna 1949 na zemědělské usedlosti a samotě Holubice, nedaleko Zadního Újezdu (dnes jde o část obce Medlov u Uničova). „Můj praděd to koupil během jedné zimy a teprve až na jaře dalšího roku, když slezl sníh, zjistil, jaká je tam špatná půda. Kameny a les,“ říká Josef Smyčka, jehož předkové se však tvrdé práce na neúrodné půdě nezalekli. Uměli využít každou kapku dešťové vody a nakonec svých dvacet hektarů zúrodnili a měli z nich slušnou obživu.

Nikdo se nenadřel tak jako on

Josef přišel na svět rok po tzv. Vítězném únoru (25. února 1948), kdy se vlády nad Československem ujala komunistická strana. Nový režim brzy zaujal k soběstačným sedlákům velmi negativní postoj. V zemi docházelo ke kolektivizaci zemědělství, tedy k procesu přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, zpravidla v souladu s marxistickým učením a jeho ideou společného vlastnictví. Pro tuto kolektivizaci neměli komunisté v žádné zemi reálný hospodářský důvod, docházelo k ní z čistě politicko-ideologických důvodů. Tento proces se nevyhnul ani Smyčkovým. „U nás ve vsi sice nedošlo k tomu, že by lid ve svém kruhu označil vesnického boháče [kulaka], ale pociťovali jsme to. Dodávky, které nám stanovili, byly neúměrně vysoké. Ale tatínek byl od patnácti let zvyklý na tvrdou dřinu a zvládal to po celou dobu, co soukromě hospodařil,“ vypravuje Josef Smyčka, jehož otec Jiří byl skutečně takový pracant, že když se mělo na národním výboru hlasovat o tom, zda bude prohlášen za kulaka, zdvihl ruku okrskář Hroutil a pronesl: „Cože? Smyčku chcete udělat kulakem? V životě se nikdo z vás nenadřel tak jako on!“

Rodiče padali únavou

Udržet si v době padesátých let soukromé hospodářství nebylo snadné. Půda na Holubici nesla řepu, brambory, ale kvalitní tráva na píci pro dobytek, kterého měli Smyčkovi mnoho, včetně krav a koní, se musela pěstovat na vzdálených lukách: „Tatínek koupil daleko u řeky Moravy tříhektarovou louku a muselo se tam dojíždět. Na kole, na žebřiňáku, domů se přijelo v noci. To bylo zcela běžné, že se rodiče vrátili v jedenáct a teď teprve začali dojit. O žních to bylo to samé, naši večer padali únavou a otec šel ještě na sýpku ručně přehazovat obilí, aby splnil dodávky.“ 

Vedle toho Josefův otec chodil po okolních vesnicích a nabízel se, že zdarma vyčistí příkopy od nánosů hlíny. Tu pak holýma rukama vybíral a vozil domů na Holubici, kde takto záplatoval neúrodné části. „Nebo v létě, když se obsekávalo, táta měl koňský samovaz, pro který si soudruzi přišli, že ho musí prohlídnout, jestli je připravený na žně. Táta nebyl doma a maminka jim ho dala. Když se pak rodiče po samovazu sháněli, ti se jim vysmáli. Byl rozlámaný, oni ho zapřáhli za traktor a tím ho zničili. Tak byly žně bez vazače,“ vypravuje pamětník.

Chleba se sádlem a marmeládou

Život na samotě, kam nevedly pořádné cesty a kde až do roku 1989 neměli zavedený telefon ani vodovod, byl těžký i pro Smyčkovy děti. Ty chodily do školy čtyři kilometry pěšky, často podmáčenými a rozbahněnými polními cestami. V holínkách. Přitom měly ve školních aktovkách čisté boty, které si přezouvaly až v Troubelicích na nádraží. Domů se vracely celé od bahna, všechno se narychlo pralo, aby to ráno zase bylo možné obléknout. 

„Kamarády jsme ve škole měli, ale jenom ve škole, kdo by se chtěl za námi táhnout na Holubici...“ říká Josef Smyčka, který třeba až do svých patnácti let nevěděl, jak chutná máslo. To se spolu s mlékem muselo všechno odevzdávat do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Jedli jsme nejčastěji chleba se sádlem a na to jsme si dávali povidla. Když nám nechutnala holá voda, míchali jsme do ní marmeládu, abychom měli jako limonádu,“ dodává pamětník. Jeho otec nakonec vstoupil do JZD až v roce 1958.

S jinou školou nepočítej, doporučení nedostaneš!

Do školy chodil Josef v Úsově. Nastoupil tam v roce 1954. Většina učitelů prý vyznávala komunistické ideje: „Vím, jak mne šokovalo, že když jsme zlobili, učitelka nás strašlivě okřikla: ,To se nemůžete chovat slušně? Cožpak nevidíte, jaký mám smutek? Umřel nám pan prezident Zápotocký.‘“

Protože již jeho starší sourozenci měli kvůli sedláckému původu problémy s přijetím na střední školy, a bratr Jiří byl na počátku padesátých let dokonce tři roky u Pomocných technických praporů (PTP), rozhodli se rodiče, že Josefa na poslední ročník základní školy přemístí do Hranic na Moravě. Mysleli si, že se tak naplní staré pořekadlo: „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Pamětník se v devátém ročníku chtěl hlásit na elektrotechnickou průmyslovku, ale jeho třídní učitelka řekla: „Hochu, na to zapomeň. Já mám stranický úkol získat pět horníků, pět stavařů a pět lidí do zemědělství. A ty jsi ze zemědělství. Vyber si nějaký obor, co tě tam bude bavit, a s jinou školou nepočítej, já ti jinam doporučení nedám a bez toho se tam nedostaneš!“

Josef Smyčka tedy nastoupil do učení jako opravář mechanizačních strojů v Uničově. Praktická výuka měla probíhat v Jednotném zemědělském družstvu v Uničově, kde byl zaměstnaný jeho bratr Jiří. „Bratr tam byl dost znechucený, protože mu pořád někdo házel klacky pod nohy, a chtěl odtamtud odejít. Jenomže to nešlo jen tak lehko jako dneska, odněkud odejít. Museli jsme doplnit do mojí učňovské smlouvy, že bráchu z JZD uvolní jenom tehdy, když já tam potom nastoupím,“ vypravuje Josef Smyčka, který získal výuční list v roce 1968 a vzápětí využil možnost přejít na dvouleté nástavbové studium s maturitou na Střední zemědělskou školu v Bruntále.

Molotovovy koktejly v Bernu

Během léta 1968 se pamětník v rámci studia zúčastnil pobytu ve Švýcarsku. Na farmu, kde pracoval, pronikla informace o invazi vojsk Varšavské smlouvy ještě téhož dne, kdy tanky okupantů překročily hranice Československa. „Ráno jsem kydal prasatům a přišel za mnou farmář. Německy jsem moc neuměl a on na mne spustil: ,Josef, Panzer! In Prag, Panzer!‘ Já jsem nechápal, o co jde, znal jsem jenom pancéřovou pěst [Panzerfaust, něm.]. Večer mi pustil televizi a tam jsem to všechno viděl,“ vypravuje pamětník, který se v příštích dnech se svým starším kamarádem Jendou Vaňkem vypravil do švýcarského Bernu, kde měla probíhat demonstrace před sovětskou ambasádou.

„Koukali jsme na to jako blázni. Byla to opravdová demonstrace. Dav, který skandoval před ruským velvyslanectvím, všechno to byli mladí lidé. Proti nim policejní kordony, které tu budovu chránily. A najednou začaly létat Molotovovy koktejly. Zazněla siréna a oni vytáhli vodní děla,“ líčí dramatické okamžiky Josef Smyčka, který spolu s Vaňkem a několika dalšími Švýcary vyšplhal po okapech na vedlejší třípatrovou budovu a zachránil se tak před plným zásahem vodních děl a slzného plynu.

K volbám od hnoje

Pobyt ve Švýcarsku se jim pak kvůli neklidné situaci doma o týden prodloužil, do školy se vrátili v polovině září. Josef během dalších dvou let odmaturoval a složil přijímací zkoušky na Vysokou školu zemědělskou (v roce 2022 Česká zemědělská univerzita v Praze), kde v roce 1974 získal inženýrský titul. Léta normalizace prožil se svojí rodinou v relativním klidu.

„Vadí mi, jak se dnes ta doba zlehčuje. Třeba můj syn. Vystudoval historii na Karlovce [Univerzita Karlova v Praze], kde je učil Pullmann [doc. PhDr. Michal Pullmann, Ph.D.], který tu dobu podle mne zlehčuje. Ano, je pravda, že my jsme vegetovali, jak se dalo, abychom ten komunismus přežili. Nejspíš jsme se tak i na tom nepřímo podíleli. Sklonili jsme hlavu a šli k volbám. Ale tam jsem chodil alespoň smradlavý z chlíva, abych dal najevo, že ty jejich volby nejsou pro mne žádný svátek,“ dodává Josef Smyčka, který žil v roce 2022 v Dolním Újezdu u Lipníka nad Bečvou.