Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Slunečková (* 1944)

• narozena 5. srpna 1944 v Dědkově

• rodný statek v Dědkově získal její dědeček během pozemkové reformy v roce 1921

• v roce 1950 rodina o statek přišla během znárodnění, musela se vystěhovat a žila v nevyhovujících podmínkách

• jako dcera kulaka nemohla pamětnice studovat, po mnohých peripetiích si udělala alespoň večerní ekonomickou školu

• pracovala v zemědělství, ve sklárnách, v kanceláři

• po revoluci jako spolumajitelka rozjela s dalšími společníky spediční firmu, kterou v roce 2020 prodali

• v roce 2023 žila ve Voticích

Její rodina přišla v padesátých letech během znárodňování o statek. A tím i o rodovou kontinuitu, obživu a střechu nad hlavou. Potloukali se pak všelijak, částečně se na vlastní statek rodina přece jen vrátila, v roli zaměstnanců státu. Blanka Slunečková po celý život nesla cejch „dítěte kulaka“ a jako taková nemohla studovat, nemohla si vybrat životní cestu – mohla jen paběrkovat, co ti, kteří byli zrovna u moci, mladé dívce povolili. 

Děda to vzal na dluh

Blanka Slunečková se narodila v Dědkově 5. srpna 1944. Tatínek se jmenoval Jaroslav Louda, narodil se roku 1914 ve Smilkově, na statku, kde její děda pracoval. Maminka Dana Štekerová se narodila v roce 1924 v Podlesí. Blanka Slunečková měla ještě bratra Jaroslava, narozeného v roce 1947.

Důležitou rodinnou osobou je děda, díky kterému rodina získala statek, o který později přišla. Děda se narodil v Sedlečku u Chotovin, pocházel z dvanácti dětí, dělal šafáře zemědělské usedlosti ve Smilkově, tam, kde se narodil tatínek Blanky Slunečkové. V roce 1921 byla pozemková reforma*, která se vztahovala i na jejich statek. Součástí Smilkova byl tzv. zbytkový statek, kterému se říkalo Dědkov. Pamětnice vzpomíná: „Měl čtyřicet pět hektarů, tak to dědovi nabídli, vzal to na dluh a přestěhovali se tam.“

Když se dílo daří

Rodina Loudových potřebovala pro svého syna bohatou nevěstu, aby pomohla umořit dluh: „Našla se maminka, domluvilo se to, mamince se prý zpočátku nechtělo, ale jelikož byla ročník 1924, který byl za druhé světové války nasazen do Říše, tak se raději vdala. Brali se v roce 1943. Sňatkem se umořila část dluhu, děda to pak tatínkovi předal a už tam rodiče začali hospodařit sami.“ Statek vedli dobře, modernizovali jej, přistavěli například chlévy pro prasata a zakoupili stroje.

Jak se žilo na statku za války? Rodiče o válce příliš nevyprávěli, pamětnice si jen vzpomíná, že se schovávaly nějaké zásoby, ale Dědkov je poměrně samota, stranou hlavních cest, a panoval tam spíše klid. Na povinné dodávky Němcům si pamětnice nevzpomíná. 

Nedodáš? Zavřeme tě

Atmosféru bouřlivých dnů v únoru 1948 a nedobrovolné předání statku si vybavuje takto: „Vzpomínám, že jsem stála u rádia a padl na mě tísnivý pocit, že se něco stalo. Pak si už pamatuju rok 1950, kdy rodiče museli předat statek. Tatínek dostal tak vysoké povinné dávky, že by je neutáhl a zavřeli by ho. Vystěhovali od nás totiž dvě rodiny a bez nich bylo jasné, že by se všechny potřebné práce kolem hospodářství nezvládly.“ Práce bylo opravdu příliš: „Maminka vzpomínala, jak to bylo hrozný, protože bratr byl ještě malinký, ona musela přesto na pole a já jsem doma bráchu hlídala. Bratr pak když něco potřeboval, tak chodil za mnou, a ne za maminkou, to pro ni bylo těžké.“

Péče o hospodářství už se nedala zvládat, a tak rodina rozhodla, že se statek předá státu, nedalo se nic jiného dělat. „Bylo to tedy dobrovolně povinné předání,“ glosuje pamětnice, „já jsem pak všude na pohovorech vždycky říkala, že jsme to předali dobrovolně, ale oni mě usadili, že nám nic jinýho nezbylo, a měli pravdu.“ Předání proběhlo tak, že se všechno sepsalo, mrtvý i živý inventář, a bylo dohodnuto, že všechno rodině proplatí a že tam nechají rodinu bydlet a pracovat, včetně místnosti pro dědu na dožití. Všechno ale dopadlo jinak. Ani ne po čtvrt roce se museli vystěhovat, směli tam nechat jen starého dědu, pro kterého v novém domově – u rodičů maminky v Podlesí – nebylo místo, neboť se stěhovali do jediné místnosti. Neproplatili také samozřejmě vůbec nic. Rodiče v Podlesí ještě hospodařili soukromě, na cca dvaceti hektarech. Po Loudových chtěl paradoxně stát doplatit ještě dluh, který na statku zbýval, ale odcházeli jen s pár kusy nábytku, nebylo si na nich co vzít, a tak to pak nějak utichlo. 

Dcera kulaka

Tatínek měl zemědělskou školu, velké zkušenosti, a přesto nesměl dělat v zemědělství, takže jezdil pracovat do Prahy jako malíř pokojů a natěrač. Tehdy se ještě pracovalo v sobotu, takže se vracel v sobotu večer a v neděli večer už zase odjížděl, pro rodinu to bylo velmi náročné období. Po dvou letech se jim podařilo najít bydlení ve Velkých Heřmanicích, polepšili si, byli i blíže dědovi. Tam také chodila pamětnice do základní školy. Otec pak začal dělat v lomu na Beztahově u Votic. Dostal dvakrát infekční žloutenku, takže domácnost i výdělek táhla maminka. Pracovala v továrně Hamira v Sedlčanech, kde se šily oblečky na panenky – maminka je šila z domova.

Co se dělo po znárodnění v Dědkově? „Na Dědkově byl nejdřív státní statek, potom hospodářské družstvo, kde potom začali chovat zvířata na výkrm, a rodiče to tam táhlo, i proto, že tam stále bydlel děda, mohli se tam nakonec vrátit v roce 1955, krmili tam dobytek,“ vzpomíná pamětnice. Pro Blanku Slunečkovou to kvůli odlehlosti Dědkova znamenalo i ztížený přístup do školy. Říká k tomu: „Obnášelo to čtyři kilometry na kole na vlak, ráno, večer zpátky, v zimě, v létě. Taky tam do těch obytných místností dali obilí, takže tam byla pořád spousta krys.“ Když v roce 1958 končila školu, nikam nesměla, přestože měla dobré známky. Vzali ji jedině na zemědělské učňovské škole, část týdne trávila ve škole, asi tři dny, a další dny chodila pracovat na pole. Dělala přijímačky i na jiné školy, ale tam ji nevzali, byla dcerou kulaka a pociťovala to. Říká: „Pociťovala jsem celý život to, že jsem nemohla studovat. Věřím, že bych něco dokázala. Chtěla jsem být učitelkou nebo jít na oděvní průmyslovku, bavily mě docela ruční práce.“

Bylo to náročné a nebezpečné

Po hospodářském družstvu převzalo Dědkov JZD Heřmaničky. Ti tam rodinu Loudových už nechtěli, a tak je vystěhovali do Nových Mlýnů do nové bytovky. „Byla tam koupelna, my jsme byli z vesnice zvyklí na necky, to bylo fajn. Bydleli tam nějací mladí kluci, kteří měli nějaké problémy s chováním, říkalo se jim chuligáni, otec se toho původně bál, ale pak to všechno byli strašně fajn kluci. Tam jsem už začala chodit pracovat po polích, protože mě nikam nepustili.“ Nedlouho nato se seznámila se svým mužem, a v necelých devatenácti letech se v roce 1963 vdala. 

Různě se s mužem stěhovali, žili v nevyhovujících podmínkách po příbuzných a kde se dalo, až se situace trochu zlepšila, když v roce 1965 pamětnice nastoupila do votické pobočky skláren Kavalír Sázava. „Bylo to docela náročné a nebezpečné, vyrábělo se tam pro vojáky, pracovalo se se rtutí, občas to tam i hořelo, pak jsem dělala i v laboratoři.“ Během práce ve sklárnách začala pamětnice studovat večerní ekonomickou školu v Benešově a díky tomu ji převedli na místo v kanceláři. V roce 1969 otěhotněla a porodila syna Petra, kvůli tomu nedodělala čtvrtý a pátý ročník. V roce 1973 porodila ještě druhého syna, Pavla. Po mateřské ji oslovili z Elka Nový Miličín a následně získala místo na Okresním stavebním podniku, kde zůstala ještě přes revoluci. 

Jak vnímali rodiče ztrátu gruntu? „Že bych z nich cítila neštěstí? To vůbec, před námi dětmi nedávali nic najevo. Ale myslím, že to nejvíc odnesla maminka, dost to táhla finančně. Maminka byla moc šikovná, uměla péct i vařit, měla rodinnou školu v Táboře. Pletla, šila, maminka uměla z ničeho vykouzlit cokoliv, takže jsem v tomhle směru moc nestrádala.“ 

Ženský letěly nakoupit

V roce 1968 pamětnice vnímala uvolňování, a dokonce si pohrávali s myšlenkou zažádat zpátky o statek. „Zdálo se to být takové volnější, dělala jsem ve fabrice, vzpomínám, že jsme ráno v den okupace poslouchali rádio a zjistili jsme, že jsou tu Rusáci. Tak ženský letěly nakoupit, protože jsme se bály, že bude válka. Přes Votice také jezdilo dost tanků, na křižovatkách se jim měnily směrovky.“ Ale jinak žádný odpor nebo nějaké protesty na Voticku nezaznamenala. 

Na upálení Jana Palacha v lednu 1969 vzpomíná takto: „Pamatuju si, že jsem to slyšela z malého tranzistoru, brečeli jsme, ale co víc s tím... Tady na těch malých vesnicích, co se dá dělat, tady se lidi dost znají, někdo něco řekne... Například si vzpomínám, když jsme ještě žili na Dědkově, tak taťka někde v hospodě prohlásil, že ‚padaly jiný hlavy a ta jeho padne taky‘ – mínil tím předsedu MNV Císaře, který nám tehdy dělal největší zle. Nějaký ‚dobrák‘ to samozřejmě donesl na StB, kam se musel pak tatínek každý týden hlásit. Prý ho nebili, ale maminka ho chytila s provazem, že se chce oběsit. Takže to pro něj bylo dost náročné.“ 

Přepisovali jsme Tankový prapor

Normalizaci prožila podle svých slov tak nějak normálně. „Moc se nás to netýkalo, nebyli jsme v KSČ, takže žádné prověrky se nás netýkaly. Nevzpomínám si, jestli po mně někdo chtěl vyjádření souhlasu se vstupem vojsk. A nějaký odpor, to tady těžko, k nám se ani nic nedostalo, že by se dalo něco podnikat. Odebírali jsme sice Literární listy, ale později jsme už ani zakázaný rozhlas neposlouchali, já jsem byla na mateřský, vzpomínám si jen, že jsme přepisovali na stroji Tankový prapor.“ 

Ve vyprávění pokračuje: „Tehdy jsme si neuvědomovali, že se za to může jít do vězení, byli jsme jen chtiví si něco přečíst. Nedostaly se k nám ani informace o Chartě 77, vzpomínám si jen na to přání Havlovi v Rudém právu. Jinak jsme žili tak nějak normálně.“ Pamětnice sama se nikdy nesetkala s StB. Její bratr Jaroslav Louda byl na vojně u pracovních oddílů někde v Ruzyni, sloužil beze zbraně jako nespolehlivý „živel“. 

Nevěřte všemu

Revoluci v roce 1989 prožili podobně jako všichni v euforii, jezdili do Prahy na demonstrace. Ale i nový režim se na rodině podepsal: „Starší syn narukoval v roce 1989 na vojnu, sloužil v Dobré Vodě u Příbrami. Během amnestie v devadesátých letech se tam jako zdravotník staral o amnestované vězně a chytil žloutenku. Kvůli těžkému průběhu velice zhubl, měl psychické problémy a skončil v invalidním důchodu. Nicméně pak alespoň pomohla nějaká léčba ze zahraničí a játra se mu nakonec srovnala. Takže nás poškodil každej režim.“ Po revoluci se pamětnice přidala k budování nové akciové společnosti Mátra transport a.s., v roce 2020 měli již čtyřicet kamionů a firmu prodali. Pamětnice tam měla podíl a je nyní díky tomu finančně zajištěná. Starší syn jezdí s kamionem a žije ve Voticích, mladší žije v Plzni a má rodinu.

Podle Blanky Slunečkové je důležité, aby lidé sledovali, co se děje ve světě. „Rusů se opravdu bojím. Dávejte pozor, na to, co čtete a posloucháte, a nevěřte všemu,“ říká na závěr.

 

* Pozemková reforma, schválená v roce 1919, reálně započatá od roku 1921, spočívala ve vyvlastnění či zestátnění či znárodnění (řečí zákona záborem) a následném přerozdělení pozemků šlechty do rukou občanů.