Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Šlechta (* 1928)

• narodil se 2. srpna 1928 v Přestavlkách, v okrese Chrudim

• dětství prožil s rodiči a dvěma bratry v České Třebové

• otec měl živnost vulkanizéra

• ve škole ho ovlivnily Masarykovy spisy, Bible a Čapkovy Hovory s TGM

• vyučil se u svého otce vulkanizérem

• na konci války utrpěl vážný úraz výbušninou

• během války se rodina sbližovala s Církví Adventistů sedmého dne

• v roce 1949 se nechal pokřtít a rok studoval adventistickou Školu církevních nauk

• v roce 1951 nastoupil na vojnu

• za své náboženské přesvědčení a odmítání pracovat v sobotu byl uvězněn

• za „odmítnutí vojenské povinnosti pro náboženské přesvědčení“ byl odsouzen v roce 1952 k osmnácti měsícům a v roce 1954 k dvaceti jedna měsícům, trest vykonával v pracovních táborech na Jáchymovsku

• 1955 – propuštěn na svobodu, poté pracoval jako dělník

• 1958 – oženil se, spolu s manželkou se usadili v Pardubicích, vychovali dva syny a dceru

• 1988 – exkomunikován církví Adventistů sedmého dne

Miroslav Šlechta se narodil 2. srpna 1928 v Přestavlkách nedaleko Hrochova Týnce na statku svého dědy jako první ze tří synů. Rodiče již tehdy bydleli v České Třebové, kde s nimi strávil dětství. Otec Josef Šlechta se vyučil ševcem, ale s rozmachem Baťova obuvnického průmyslu přicházel o zakázky, a tak se vyučil vulkanizérem – opravářem pneumatik – a založil si vlastní živnost. Matka Ludmila, rozená Červinková, nejmladší dcera šafáře z Přestavlk, byla celý život v domácnosti. „Měli jsme dvě kozy na mléko, králíky, chodili jsme pást husy, kůzlata, sušit seno, ukládat seno na půdu… Dnešní děti by mně mohly závidět, jak jsme si hráli s kůzlaty nebo se vozili na fůrách slámy, když se sváželo obilí z polí. Obilí jsme ještě mlátili ručně cepy a přesívali ho na mlatě. Díky tomu jsme v době války nebyli závislí na potravinách z přídělového systému. Podle lístků jsme měli právo pouze na jednu osminu litru odstředěného mléka na osobu denně.“

Miroslav Šlechta také vzpomíná na výrobu domácího chleba: „Už nikdy v životě jsem nejedl tak dobrý chleba, jaký v té době pekla naše maminka. Zadělala vždy v díži těsto na několik bochníků a k vypečení jsme ho nosili k soukromému pekaři, který měl velkou strojní pekárnu. Ten chleba pak vydržel několik týdnů. Byl pro nás nezapomenutelný – obzvlášť když nám na něj maminka namazala máslo. Občas mě maminka poslala koupit osminku másla, a to byl doslova přepych. Vím, že v mlékárnách prodávali i jogurty, ale ty jsem jako dítě nikdy neochutnal. Tatínek také v době války jezdíval na kole po vesnicích a za výrobky ze své dílny vyměňoval mouku, máslo, mák nebo ovoce. Pamatuji, že jsme chodili pro chleba k panu Unzeitigovi. Ten za války prožil několik měsíců v německé věznici, protože některým lidem dával chléb bez lístků, což bylo trestné.“

Školní léta

Pamětník chodil do speciální chlapecké školy v České Třebové, koedukace tehdy neexistovala. Rodiče byli katolíci a také on chodil ve škole na povinné hodiny náboženství. Rád četl. Knihy si půjčoval ze školní knihovny a později z městské knihovny. Velký vliv na něj měly Masarykovy spisy a Čapkovy Hovory s TGM. Zajímal se o filozofickou literaturu a horlivým čtením se vzdělával. Ve škole měl potíže se zrakem: „Byl jsem krátkozraký a ve škole se mi zrak ještě zhoršil. Neviděl jsem na tabuli, a styděl jsem se to říct. Opisoval jsem tedy od spolužáka, ale ani to se nedařilo, a tak jsem měl stále horší známky – v pololetí i pětky. Jeden učitel si nakonec všiml, že nevidím, a lékař mi předepsal brýle. Jako jediný ve třídě  jsem měl brýle – za to jsem se velmi styděl. A tak jsem si je nasazoval jen občas. Z těchto důvodů se mi škola zprotivila a nerad jsem se učil. Když mi pak rodiče řekli, ať jdu po základní škole na gymnázium, odmítl jsem to.“

Na sklonku třicátých let byl také svědkem dvou významných událostí: skonu T. G. Masaryka a sokolského sletu v roce 1938. „Prožil jsem na světě deset roků společně s T. G. Masarykem. Když v roce 1937 zemřel, bylo to období opravdového smutku pro celý národ. Ve městě nebyla jediná výloha, kde by nebylo smuteční tablo. Nebylo to organizované, nikdo projevy smutku nenařizoval – bylo to naprosto spontánní a přirozené vyjádření smutku. Lidé už asi tušili, že budou následovat těžké doby pro náš národ. Sokolského sletu 1938 v České Třebové jsem se sám účastnil. Bylo to velice slavné setkání a velká událost pro celé město. Nacvičovali jsme dlouhé měsíce sestavy, všude bylo množství lidí. Když jsme v průvodu procházeli městem, vzpomínám, že v něm byli i Němci z okolních vesnic. Dávali najevo svou solidaritu s námi, protože už tehdy tady začínalo hrozit Hitlerovo přepadení. I oni vyjadřovali svoji touhu po míru. To se ovšem brzy změnilo.“

Česká Třebová bylo české město sousedící po zabrání Sudet s německými vesnicemi, oddělenými závorami. Ve městě hledali ubytování a zaměstnání čeští uprchlíci ze zabraného území. Po nějaké době začali němečtí úředníci úřadovat na městské radnici. „Do školy přišli jejich zástupci, všem dětem ve škole měřili lebky a zjišťovali, kdo z nás má árijské proporce, a kdo ne. Měli jsme povinnou hodinu němčiny denně, učil nás rodilý Němec. Já jsem se odmítal učit a obvykle jsem dostával pětky…“

Židovští spoluobčané

V České Třebové žilo několik židovských rodin. „Doktor Arnstein byl hluchý jako poleno, léčil i chudé lidi – jako jsme byli my. Tatínek byl bez zaměstnání, ale dr. Arnstein ho léčil, i když věděl, že zrovna nemáme na zaplacení. Platilo se patnáct až dvacet korun za návštěvu. Když pak musel pan doktor nosit žlutou hvězdu a bylo zakázáno se s Židy stýkat, rodiče k němu chodili a pomáhali mu. Bez naší pomoci by těžko mohl přežívat…“

Miroslav Šlechta dále vzpomíná na rodinu Grünwaldových: „Tatínek uměl jako švec podrazit boty neroztrhatelnými podrážkami, které dělal z pneumatik. Měl na takové podrážky celou řadu zákazníků. Chodil za ním i pan Grünwald. Jednou za ním přišel v době, kdy bylo jasné, že budou muset odejít, a požádal ho o podražení bot, aby mu co nejdéle vydržely. Tatínek mu to udělal, a když si pan Grünwald pro boty večer, aby ho nikdo neviděl, přišel, tatínek od něj nechtěl za práci nic přijmout. Pan Grünwald se styděl a donutil mě – malého kluka – abych od něj přijmul dvacetikorunu. Tehdy jsem poznal první talmudskou moudrost v životě, kterou mi řekl: ‚Hloupý je, kdo dává, hloupější, kdo nebere.‘ Odešel, a už nikdy jsme ho neviděli…“

Dalším z židovských obyvatel, kteří žili v České Třebové, byl kamarád Jirka Popper: „My kluci jsme vzhlíželi k jeho starší sestře Evě. Když pak Židé museli všechno lepší oblečení odevzdat a vídali jsme ji v ošuntělých šatech a se žlutou hvězdou, bylo velmi smutné pozorovat, jak se hrbí a studem choulí do kabátu. Později zmizela a už nikdy jsme ji neviděli. Nikdo z nás netušil, co se s Židy dělo. Dozvěděli jsme se vše až po válce. Mezi běžnými lidmi antisemitismus neexistoval. Pro nás to byli sousedi – nikdo je nešikanoval, neodmítal. Do té doby, než začali nosit žluté hvězdy, jsme ani nevěděli, že to byli Židé. Žádné rozdíly jsme neviděli. V každém národě jsou mocichtiví lidé – takoví lidé se vyskytli i mezi Němci. Ale Němci pro nás byli i poklidní sousedé.“

Za okupace

Otec pracoval i v době války jako vulkanizér. Pamětník se u něj tomuto řemeslu vyučil a dále pracoval v rodinné dílně. „Teprve později, když se blížilo znárodnění tatínkovy dílny, mě napadlo, že by bylo lépe studovat, a vyčítal jsem rodičům, že mě třeba násilím nedonutili studovat. Dlouho jsem trpěl komplexem méněcennosti pro své nedostatečné vzdělání a musel ho dohánět vlastním přičiněním a hlavně četbou.“

Když byl v roce 1942 jako učeň v otcově živnosti, jeho starší spolužáci chtěli založit odbojovou organizaci. V jejich skupině byl jeden jednoduchý člověk – vesnický negramot – který je ohrožoval svou žvanivostí. Aby je neprozradil, rozhodli se ho trvale umlčet a zabili ho. Mrtvolu tohoto mladíka pak gestapo použilo jako klíč pro odhalení celé skupiny. Hoši byli zatčeni a vyslýcháni. Tehdy šestnáctiletý Slávek Jandera a Jirka Rudolf byli popraveni gilotinou v berlínské věznici Plötzensee, Slávkův bratr Jarek byl v Buchenwaldu. Uvězněn byl také kamarád Radomír Drobný, ale protože se mu nepodařilo nic prokázat, byl po půl roce – hubený a vyděšený – z vězení gestapa propuštěn. Poprava spolužáků na nich zanechala své stopy.

„Sledovali jsme, co se děje na frontách. Tatínek měl rádio-dvoulampovku. V té době jsme museli i toto rádio odvézt na radnici, kde odborník odstranil zařízení, které umožňovalo vysílání na krátkých vlnách, abychom nemohli poslouchat zahraniční rozhlas. Na každém rozhlase byla cedulka, že za poslech zahraničního rozhlasu je trest smrti. V té době ovšem šikovní čeští kutilové vymysleli zvláštní cívku, která po zapojení do rádia umožnila příjem krátkých vln. Tatínek si takovou cívku také opatřil a doma jsme někdy ve tmě poslouchali ‚Volá Londýn‘ nebo ‚Hovoří Moskva‘. Naštěstí nás nikdo neudal. Nevzpomínám, že by někdy někdo někoho udal…“

Jako chlapec měl zálibu ve zbraních a jednou přinesl do školy starou bambitku: „Měla ulomený kohoutek, byla ucpaná, ale vypadala opravdově. Nějaký jiný kluk mi záviděl, a oznámil, že mám zbraň. A tak mě školní rozhlas vyzval k návštěvě ředitelny. To bylo vždycky drama pro dítě! V ředitelně byl sám ředitel pan Slezák, byl velmi bledý a vyptával se mě, co to mám za zbraň. V té době vlastnit funkční zbraň znamenalo rozsudek smrti. Musel jsem zbraň přinést a odevzdat ji.“ 

Rád chytal ryby do rukou, sahal pod kořeny stromů na březích řek a potoků a vytahoval líny, okouny a raky. „Kamarádi to pak nosili domů maminkám. Takhle jsem jednou v lese u černého rybníka sahal pod kořeny stromů a vytáhl kus železa. Sáhl jsem tam podruhé a vytáhl další kus. Po složení to byla vzduchovka s uříznutou pažbou. Dál jsem tam sahal a vytáhl zaplombovaný kovový váleček a pak ještě takový plechový lívanec. Starší kamarádi říkali, že to je ruční granát. Naštěstí jsme neměli v úmyslu tu plombu odstraňovat. Ten lívanec byla železniční kapsle, která se používala na koleje jako signalizace nebezpečí, když ji vlak přejede.“

Rodinná dílna byla vyčleněna jako důležitá pro válku, protože opravovala pneumatiky. „Za celou dobu k nám přijel jen jeden voják, který chtěl opravit prasklou vzdušnici. Maminka zrovna pekla makové buchty. Mák v té době byla pečlivě sledovaná válečná surovina, bylo trestné ho mít, ale dvě teplé buchty jsme mu dali. A byl to pro nás obrovský zážitek vidět ho, jak se na ty buchty hladově vrhá a volá: ‚Hitler kaput, Hitler kaput!‘ Dostávali prý přídělem chleba s pilinami, a tak měli hlad…“

Po útoku na Heydricha městský rozhlas oznámil, že všichni občané České Třebové se musí dostavit na radnici. Tam procházeli kolem fotografií předmětů použitých při útoku a prokazovali, že předměty neznají: „Také já jako kluk jsem se musel zaregistrovat. Procházeli jsme vedle obrázků zbraně, aktovky a dalších věcí, vedle kterých seděli dva úředníci gestapa a bedlivě sledovali, jestli některý z občanů nejeví známky, že by ty předměty znal nebo atentát schvaloval. Každý den byly na vývěskách plakáty se jmény zastřelených občanů. Stovky plakátů. Také jsme se dozvěděli, co se stalo v Ležákách a Lidicích. Němci se tím chlubili, jak si dovedou se svými nepřáteli poradit. Samozřejmě to všechno negativně ovlivňovalo myšlení nás Čechů.“

Konec války

S blížícím se koncem války projížděly českotřebovským nádražím plné vlaky lidí. Nádraží bylo nad všemi kolejemi překlenuto mostem. „Z mostu jsme pozorovali, jak nádražím projíždějí dobytčáky plné lidí. Uvědomili jsme si, že to jsou lidé z koncentračních táborů. Občané města chodili na tento most a házeli jim chleba. V okolních vesnicích, kolem kterých železnice projížděla, pohřbívali na místních hřbitovech bezejmenné mrtvé, kteří byli z dobytčáků vyhazováni…“

Na konci války také přes Českou Třebovou prchali Němci na vozech tažených koňmi. „I když utíkali, natahovali němečtí spojaři do příkopu spojařský kabel, to bylo divné. Řekl jsem si, že takový kabel by se mohl hodit tatínkovi v dílně, a tak jsem kus usekl indiánským tomahavkem a třicet metrů kabelu odnesl do lesa. Vojáci pak odjeli, ruch kolem silnic ustal. Dodnes nevím, zda jsem nezabránil vyhození města do vzduchu. Říkalo se, že celé město je podminované. Kdo ví, jak to bylo?“

Po příkopech se povalovalo množství vojenské techniky a munice. To byl pro kluky ráj a zároveň nebezpečí, se kterým má zkušenost i Miroslav Šlechta: „Kolem silnic byly samopaly, pistole, pušky, náboje, to vše se válelo v pangejtu. Já jsem sbíral náboje do pušek, vytahoval jsem z nábojnic kulky a prach z nábojnic shromažďoval v bedničce na půdě. Dělal jsem s tím pak různé pokusy, používal ho jako raketový pohon atd. Nikdo o tom nevěděl. Jednou jsem v lese objevil nějakou železnou rouru plnou růžové hmoty. Byl to asi donarit, známá výbušnina. Myslel jsem si, že s tím se mně budou dařit pokusy lépe než s černým prachem. Nacpanou rouru jsem donesl na sousedovu zahradu a těšil se, jaká z toho bude pěkná raketa… Roura vybuchla a já se tehdy setkal se smrtí. Ležel jsem tam na místě a byl několik sekund mrtvý. Byl to pro mne zlomový životní okamžik. Tehdy jsem si uvědomil, že celý můj život řídí někdo vyšší a že mě teď poučil, co je smrt. Tento zážitek mě provázel po celý život.“ 

Po válce

S koncem války přišla radost z konce utrpení, přišla naděje a nové možnosti. „Domnívali jsme se, že to tady bude jako za první republiky. Nikdo z nás neměl ponětí, co se děje v politice, žili jsme si vlastní, omezené životy. O politiku jsme se nezajímali. Poslouchali jsme Beneše, ale nerozuměli jsme tomu, co se v politice odehrává. Tatínek začínal modernizovat a rozšiřovat dílnu, kupovat nové stroje…“

Komunistické myšlenky získávaly své příznivce ve všech vrstvách obyvatel, propaganda se šířila: „Jeden otcův kamarád – zednický mistr – mu nosil časopis Svět Sovětů. Byl to komunista a my jsme se z těch novin dozvěděli, jak se v zemi Sovětů mají dobře, že tam mají skokanský můstek, školy, že tam rozdávají chleba zadarmo a každý si může vzít, kolik chce… Při prvních svobodných volbách v roce 1946 byl tatínek ve volební komisi a já na to byl hrdý. Šli na to šikovně. Tatínek jako soukromý podnikatel platil daně. Takhle mu před volbami přišlo z berního úřadu oznámení, že díky zásahu komunistické strany, která má zájem na tom, aby se jeho podnik lépe rozvíjel, jsou mu sníženy daně o dvě třetiny! Tatínek jásal: ‚Podívejte se, ty komunisti, to jsou kabrňáci! Umožňují mně takové podnikání!‘ No a hádejte, koho volil? Samozřejmě komunisty! Tímto způsobem tisíce živnostníků volily komunisty. Za další tři měsíce po volbách dostal další daňový výměr z berního úřadu, kde mu byly vyměřeny daně v trojnásobku původní daně!“

Rodinná dílna Šlechtových byla v roce 1948 znárodněna, stroje odvezli. Josef Šlechta se stal řadovým zaměstnancem a za pronájem strojů dostával ročně dvacet korun nájemné. Zůstal jejich majitelem, ale pracovat na nich nemohl: „Když odcházeli s maminkou do důchodu, dostali společně čtyři sta korun měsíčně… Učili jsme se za pochodu, v čem to žijeme…“

Sblížení s adventisty

Během války se Šlechtovi sblížili s příslušníky adventistického vyznání, vzájemně se stýkali a podporovali. Miroslav Šlechta se ve svých osmnácti letech stal členem Církve Adventistů sedmého dne (CASD) a nechal se pokřtít. Musel slíbit, že bude věřit všemu, co mu církev k věření předkládá. Podobnou větu se mu příčilo beze zbytku přijmout už v dětství, kdy jim katecheta v katolickém náboženství předkládal: „A věřím všemu tomu, co mně církev svatá k věření předkládá.“ Tenkrát si to neuvědomoval, ale později začal pociťovat, že tato poučka ho zbavuje svobody myšlení a že se vzdává vlastní integrity ve prospěch integrity církve: „Věřil jsem učení o brzkém příchodu Spasitele Ježíše, že je lépe být abstinentem a světitelem soboty. Ale s jednou věcí jsem se nespokojil, a proto jsem byl později exkomunikován – odmítl jsem považovat projevy bigotnosti za zbožnost. Bigotnost zbavuje svobody, a to nepřipouštím. Dodnes vyčítám církvím, že při přijímání členů do svých řad musí souhlasit s tím, že budou věřit tomu, co jim církev v katechismech nabízí, a vzdávají se vlastního uvažování. K Desateru nepotřebuji církev, dokonce mně vlastní církev vyčítala, že víc poslouchám Desatero než jejich představitele, a to je pro mě nepřijatelné.“

Po válce v roce 1949 dostal pamětník odklad nástupu na vojnu a odešel do adventistické Školy církevních nauk v Praze-Krči studovat teologii. Rok studia mu umožnil do té doby netušený intelektuální rozvoj. Po prvním ročníku nastoupil přes prázdniny na teologickou praxi v Železném Brodě. U semináře bylo několikahektarové hospodářství, na kterém studenti pracovali: „Poznával jsem, že socialismus se dá stěží skloubit s náboženstvím. Prakticky všechny církve se nemohly ztotožnit s režimem. Muselo se lavírovat, a ledaskde se dělaly ústupky režimu. Po roce mého studia, když jsem byl na kazatelské praxi o prázdninách v Podkrkonoší, jsme se dozvěděli, že naše církev byla zrušena a kazatelská povolání zakázána, a já jsem tedy přestal být členem církve. Škola byla zrušená, a protože jsem se neměl kam vrátit, vrátil jsem se do školního hospodářství a staral se tam o čtyři kravky a pole.“

Vojna a vězení

Na vojnu nastoupil Miroslav Šlechta 1. listopadu 1951 do Kaplic u Českého Krumlova. Protože věřil propagandistickým heslům, že československá armáda je nejdemokratičtější a nejhumánnější armáda na světě, věřil také, že nebude problém žít v ní jako křesťan. První jeho kroky proto vedly za velitelem, kterému sdělil své přání světit sobotu, tj. ten den nepracovat. „Velitel mi řekl, že si můžu myslet, co chci, ale dělat budu, co mi řeknou oni. O sobotách jsem odmítal nastoupit ke cvičením, pochodům i k práci. Skončilo to vězením. Krátce po Novém roce jsem byl eskortován do Českých Budějovic a tam jsem čekal na vojenský soud. Ve světnici jsme měli kamna, takže zatímco vojáci běhali promrzlí po cvičáku, já se měl docela dobře. Na cele nás bylo osm. V noci jsme spali v pozoru s rukama na dece. Několikrát za noc se otevírala špehýrka – zjišťovali, zda máme ruce na dece, aby si někdo nechtěl podřezat žíly. Na cele se celou noc svítilo. Byl tam velitel a tři staršinové, kteří se po osmi hodinách střídali. Předpokládali, že když jsem nábožensky založený, budu poctivý, a tak mně přidělili kárku s várnicemi, kterými jsem přivážel z druhého konce města z vojenské kuchyně v kasárnách jídlo pro vězně. Věděli, že jejich porce nebudu ujídat, a byli spokojení. Tohle jsem dělal každý den. Když jsem jezdil po městě s eskortou a za mnou voják s nasazeným bodlem, lidi se divili, co jsem musel spáchat za zločin.“ Podařilo se mu také navázat kontakty se souvěrci a kazatelem. S některými eskortami se seznámil tak důvěrně, že mu umožnily návštěvu kazatele v jeho bytě. Každý den měl kontakt s místní komunitou – to ho velmi podporovalo a také pro tyto přátelské vazby mimo věznici byl převezen do věznice Bory u Plzně. Tady, na samotce, čekal na soud. Dvakrát týdně za ním přicházel vězeň se seznamem knih, které si může přečíst, takže přečetl mnoho knih, od Gorkého a Filosofskou historii. Po několika měsících vazby byl 19. července 1952 vojenským soudem v Plzni podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona odsouzen k osmnácti měsícům vězení za „odmítnutí vojenské povinnosti pro náboženské přesvědčení“.

„Trest jsem si měl odsloužit ve vojenské trestné rotě, což byly většinou kamenolomy. Jeden – Mořina – byl nedaleko Prahy, druhý – Leskoun – na jižní Moravě. Když jsem byl odsouzen, byl jsem odvezen do Leskouna. Právě v té době probíhal proces, kdy všechny vojenské věznice byly předávány pod civilní správu. V Leskouně jsme se dozvěděli, že tábor je zrušen a celý tábor bude eskortován na Karlovarsko a Jáchymovsko, abychom se zařadili mezi vězně, kteří budou dobývat rudu. Spolu s dalšími osmi souvěrci jsme byli eskortováni přes Brno-Cejl a Pankrác až do tábora Bratrství nedaleko Jáchymova.“ Tábor byl v místě, kde se sbíhala dvě údolí. V jednom údolí byl lágr-přijímač, kam přicházeli vězňové, kteří měli být rozvezeni do šachet, v druhé části byl tábor s vězni, kteří pracovali na šachtě na dobývání uranu. Zde dostal své první evidenční číslo A06622 a odtamtud byli vězni rozváženi do různých táborů. „Byli jsme připojeni ke svědkům Jehovovým a celá skupina nábožensky založených vězňů odjela  společně na tábor XII. na Slavkovsku. Tento tábor byl pověstný tím, že krátce před naším příchodem se několik vězňů pokusilo o útěk. Vězňové umístili hlídku do klece těžební věže s úmyslem, aby jim neublížili. Klec spustili dolů do šachty, ale zapomněli, že spodek šachty je zaplaven vodou, a osazenstvo klece se utopilo. Po útěku musel celý tábor defilovat kolem mrtvol prostřílených útěkářů, aby věděli, že nemá smysl utíkat, protože by dopadli stejně.“

Táborový režim

Bydleli v dlouhých dřevěných barácích, jejichž středem vedla chodba a po jejích stranách byly světnice pro dvacet až třicet vězňů. Spali na palandách. Budíček byl v šest hodin ráno. Třikrát denně odtud odcházeli vězňové do práce na šachtu. Třikrát denně byly v táboře – podle německého vzoru – sčítací nástupy – v 6, ve 14 a 22 hodin. „Celý tábor nastoupil do řad po pěti za sebou a čekalo se do té doby, než budou všichni vězni spočítáni. Někteří strážní byli negramotní, takže to počítání někdy trvalo celé hodiny. Dostali jsme instrukci, že pokud při pohybu po táboře potkáme uniformu, musíme tři kroky před ní zastavit, postavit se do pozoru, dát ruce na šev kalhot a čekat, dokud nás uniforma nepřejde. Teprve pak můžeme pokračovat v chůzi. Když to někdo nesplnil, šel do korekce.“

Za sebemenší prohřešek byli vězni trestáni korekcí – vězením ve vězení. „Někdy se tomu říkalo bunkr. Jídlo jednou za dva dny, netopilo se, spalo se na holých prknech bez přikrývek. Za ta léta jsem si v korekci vypěstoval větší tepelnou odolnost. Snesu o dva stupně nižší teploty než běžný člověk, protože jsem se cíleně otužoval. Ráno po probuzení jsem se svlékl z košile a byl jsem až do devíti hodin polonahý, kolem deváté hodiny jsem si oblékl košili a teprve v poledne jsem si vzal bundu. Tak jsem se otužil a navykl na chlad. To mi pak mnohokrát pomohlo.“

Nástup na oběd se oznamoval tlučením na kolejnici: „Podle svých stravenek (na 80, 100 nebo 120 procent pracovního výkonu) jsme se řadili do řad. Dohlížel strážný. Já jsem byl kvůli sobotě každou chvíli v korekci, takže mě každý strážný znal. Jednou jsem nastoupil do fronty na jídlo a dozorce se chtěl pobavit na mé konto, tak na mě zakřičel: ‚Člověče, jestlipak vy se modlíte, než začnete jíst?‘ A já na něj stejně nahlas zakřičel: ‚Pane veliteli, to víte, že se nezapomenu pomodlit – já se modlím i za vás!‘ Pak už strážný v diskusi nepokračoval a mě spoluvězni zastavovali a říkali: ‚Tys mu to teda nandal!‘ Mně to ani nepřišlo, jen jsem řekl, co je pravda. Já jsem ani strážné nepovažoval za své nepřátele…

Někdy za námi přicházeli političtí důstojníci přesvědčovat nás, že je vědecky dokázané, že Bůh neexistuje. My jsme se tomu v duchu smáli, protože jsme věděli od civilních zaměstnanců, že tady si hrají na ateisty, ale venku chodí pokorně se svými manželkami do kostela a vůbec jim nevadí, že jejich manželky se chodí modlit a děti chodí na náboženství.“

Dne 4. května 1953 byla po Stalinově a Gottwaldově smrti vyhlášena amnestie a Miroslav Šlechta byl propuštěn na svobodu – do konce trestu mu zbývalo šest týdnů. Dva měsíce pracoval v cihelně, pak přišel povolávací rozkaz k PTP a byl přidělen na výstavbu vojenského letiště v Čáslavi, kde zřídil a vedl dílnu na opravu pneumatik. Koncem roku byl přeřazen na výstavbu letiště v Pardubicích. Protože se snažil důsledně světit sobotu, jak mu přikazovala jeho víra, byl znovu odsouzen, tentokrát plzeňským soudem 23. února 1954, na jedenadvacet měsíců. Trest nastoupil v Jáchymově.

Druhé věznění

Přes Jáchymov, tábor Bratrství, se dostal až do tábora Svatopluk, kde prožil hraniční zážitek. Velitel ho za neposlušnost surově zbil a nechal ho pak zkrvaveného celý den stát s pouty na rukou a v mrazu na nástupišti. Následovala korekce. Tehdy si uvědomil, že kdyby dozorce ještě chvíli pokračoval v mlácení nebo kdyby se takový teror opakoval další den, už by to neunesl a zlomil by se…

„Velitel mě zavolal, že pro mě má lehkou práci v teple a ještě se o mě postarají. Protože byla sobota, odmítl jsem. On mě vzal do kanceláře a postavil si mě před skříň, nasadil mně na ruce želízka a začal mě mlátit pěstmi. Zlomil mně nosní přepážku, tekla mi krev. Zdálo se mi to nekonečně dlouho. Pak mě vyvedl v poutech před strážnici, postavil mě na chodník před strážnici a tam jsem stál v mrazu v lehkém vězeňském mundúru. Dělníci ve frontě do práce se mě vyptávali, proč tam stojím. Tak jsem jim odpověděl, a nikdo se nedivil. Podporučík Zaremba byl známý svými metodami. Když se vraceli spoluvězni ze šichty, tak jsem jim to zase vyprávěl. Ani jednoho nenapadlo se mi vysmívat nebo mně říkat, že tam stojím pro blbost. Všichni měli vůči mně respekt, nebo aspoň ani jeden nevyjádřil pohrdání. Po nějaké době jsem uslyšel pískání. Mladý vězeň mi ukazoval, že mi něco hodí, a u nohou mi přistál balíček s několika kostkami cukru. Ten vězeň se vzdal svého týdenního přídělu cukru a dal mi ho, aby mi pomohl vydržet to tam v tom mrazu… Ráno mě z korekce odvedli do kuchyně. Kuchaři už o mně věděli, nanosili brambor a najedl jsem se dosyta. Jenže jsem zapomněl na střídmost a moje útroby si s tím poradily po svém. Obsah mých střev se objevil v kalhotách. V umývárně jsem si tedy vypral spodky, sušil na kamnech ve světnici a zbytek dne chodil zatím v samotných kalhotách. Když tohle skončilo, uvědomil jsem si, že kdyby to násilí pokračovalo další den, zlomil bych se a podvolil. A tohle poznání mě zpokornělo, abych se nechlubil svou statečností.“

Následoval tábor Barbora: „V nejvýše položeném táboře v té době panovaly kruté povětrnostní podmínky. Já byl za soboty někdy v bunkru. To byl jednolitý betonový kvádr, uprostřed něhož byly tři dutiny, jedna dutina velikosti cca 2 x 2 m, široká 1,2 m. V této dutině v jedné polovině byly nad sebou zabetonovány čtyři roury – lůžka – kde čtyři vězňové nad sebou mohli spát a vedle mohli za sebou stát. Jinak se tam nešlo pohnout. Vedle nás byla o něco větší dutina pro tři vězně, největší byla jen pro dva vězně. V této korekci, když jsem se do ní první sobotu dostal, jsem se setkal například s P. Heřmanem Tylem. Opat kláštera v Teplé se dostal do vězení za svá kázání – dostal dvacet let vězení. Nic mu nebylo platné, že byl za války v koncentračním táboře Buchenwald, kde na tamní vězeňské ošetřovně zachraňoval život pozdějšímu prezidentu Zápotockému. Dále jsem se v korekci setkal s Arnoštem Jiljí, synovcem prezidenta Gottwalda. Tetička Gottwaldová za ním jezdila na návštěvy. V korekci byl, protože na šachtě vykradl civilní kantýnu. Smáli jsme se, že synovec dělá v malém to, co jeho strýc ve velkém.“

V táboře potkal i několik souvěrců, například Jendu Klodu, povoláním horníka z Jablůnkova, který pracoval v partě civilistů a díky tomu přinesl do tábora Bibli: „Jendovi se podařilo propašovat Bibli a občas jsem v ní četl. Jednou v době volna jsem si četl Bibli na kavalci. Načapal mě tam strážný a Bibli mi vzal. Chtěl jsem Bibli zpět, abych ji mohl Jendovi vrátit, a tak jsem šel za politickým náčelníkem, který mi ji vzal. Postavil jsem se před ním v kanceláři a prosil ho, zda by mi knihu vrátil. Viděl jsem, že si sám v Bibli četl. On se na mě podíval a ptal se, co jsem zač. Já jsem mu řekl, že Adventista sedmého dne. Co následovalo, je pro mne dodnes zdrojem velkého údivu: podíval se na mě a řekl: ‚Člověče, to jste nemohl říct hned? Tady ji máte a mazejte!‘ A Bibli mi vrátil. Jenda mi pak řekl, že jeho chování je výsledkem jeho zážitku na Nikolaji. Tam byl náš spoluvězeň Janíček, horník z Jablůnkova. On tam byl sám a svou vírou provokoval. Dva strážní se domluvili, vyvolali si Jendu z tábora a přikázali mu postavit se do koridoru kolem tábora, až se rozhodnou, co s ním. On zatím čekal, než přijdou. Bavili se, jak to provedou, přiopilí, až si vzájemně způsobili zranění a bylo nutno je odvést na ošetřovnu, a Jenda se takto vyprostil z trestu. Ten kulturní si toto pamatoval a já jsem z toho měl užitek.“

Do dolů

Ke konci svého věznění fáral i pod zem. „S pomocí svých souvěrců jsem začal i fárat pod zem. Založili tam brigádu tzv. odbíhačů, odváželi hlušinu z dobírek na hlavní trasu a tam přepojovali vozíky na důlní lokomotivy. Já byl nešikovný, ničemu jsem nerozuměl, neměl jsem sílu, a oni to se mnou trpělivě snášeli. Po nějaké době si uvědomili, že bych jako gumař mohl spravovat vězňům gumové holínky. V malé budce tam bylo zařízení na opravy holínek, šéfem byl pan Čermák, původní majitel velkého gumařského závodu v Nové Pace, a jemu podřízení byli jeho bývalí dělníci. Tak jsme se všichni setkali. Malý, pohodlný kolektiv, věřili jsme si, já byl mezi nimi jako vetřelec, ale chovali se ke mně korektně. Za čas jsem se stěhoval na ústřední lágr Bratrství, kde zřizovali velkou centrálu na opravy gumových holínek.“

Jednou z knih, které si pamětník půjčil z knihovny a s níž už se nechtěl rozloučit, protože ho velmi oslovila, byly eseje Romaina Rolanda. Při dopravě na další tábor měl každý vězeň své věci v krabici, kterou strážní prohlíželi (filcovali). Vše, co bylo navíc nad předpisy, bez milosti vyhazovali – jídelní misku navíc, košili navíc. Proto knihu ukryl na dno krabice a navrch dal misku a košili navíc. Strážní mu svrchu vyhodili věci, které do krabice nepatřily, a dál už nepátrali. Tak pronesl knihu do dalšího tábora.

Poslední dny ve vězení

Mezi vězni kolovala pověra, že poslední dny ve vězení se přihodí něco zlého. Vyprávěly se tragické příběhy, které se staly poslední den, a tak si každý dával větší pozor. Miroslav Šlechta to řešit nemusel, protože byl opět v korekci: „Velmi mě lákaly opuštěné chodby. To bylo samozřejmě zakázané. Všechna dřevěná bednění byla odstraněna, chodba zakřižovaná dvěma prkny. Do jedné takové jsem zrovna šel, prošel několik křižovatek a chtěl jsem se vracet, když najednou vidím proti sobě dvě elektrické svítilny. Elektrické měli strážní, my měli acetylenové. Dostal jsem strach, a tak jsem zaběhl do sousední chodby a zalehl za haldu hlušiny. Lampičku jsem zhasl i za cenu, že jsem neměl čím ji znova zapálit. Strážní prošli kolem a já jsem po hmatu potmě šel na hlavní chodbu ke vchodu. Na křižovatce byla lavička, kam jsem si sedl a čekal, jestli půjde někdo kolem. Někdo už tam seděl a začal se mě vyptávat, co tam dělám. Řekl jsem, že mi zhasla svítilna a čekám, až půjde někdo kolem, kdo mi zapálí. Byl to sám náčelník tábora, se kterým šli ti dva, co jsem je potkal. Chtěl po mně vězeňské číslo, tak jsem mu řekl číslo, on mně světélko zapálil a rozloučili jsme se. Nahoře mě vyvolali a odvedli do korekce. To už nebyl ten betonový kvádr, ale normální cely, na podlaze byla i prkna, ne holý beton. Už jsem si z toho nic nedělal, protože za týden jsem měl jít do civilu. Pak jsem si uvědomil, jako by mě tam Pán Bůh sám poslal, protože se mi aspoň nic nestane poslední dny v táboře v podzemí. Méně jídla mi nevadilo, na to jsem si zvykl,  a dokonce mně dali na noc i deku.“

Na svobodě

Přesně po čtyřech letech, 1. listopadu 1955, byl Miroslav Šlechta propuštěn. Začal pracovat v Pardubicích. Věděl, že ho znovu budou volat na vojnu, protože ji nedosloužil. Přihlásil se tedy na pracovním úřadu, bylo mu jedno, co bude dělat, protože věděl, že na svobodě dlouho nezůstane. Kopal výkopy pro městský vodovod v Pardubicích. Na dně Labe kopali z rezervoáru u Kunětické hory rýhy pro položení potrubí. „Dno bylo opukové a dodnes lituju, že jsem si nevzal nějakého zkamenělého trilobita, kterých tam byla spousta.“ V Pardubicích se zapojil do místní církve. I když byla zakázaná, žila intenzivním životem. Věřící se scházeli po domácnostech a kázal každý, kdo uměl mluvit. Sobotní shromáždění bývala v Pardubicích, Přelouči, Chocni nebo České Třebové. „Tam mi doporučovali, ať se ožením. Já říkal, že mě čeká ještě vězení, a odmítal jsem to. Po čase jsem dostal povolávací rozkaz do Ústí nad Orlicí, ať se dostavím na vojnu. Rozhodl jsem se, že vůbec nenastoupím a nechám se hned zavřít. Jezdíval jsem do České Třebové, kde byla naše souvěrkyně středního věku. Dělala uklízečku na místní poliklinice a byla velmi společenská a oblíbená. Vyprávěla o mně jednomu lékaři a on si mě pozval k sobě. Mě to tenkrát obtěžovalo a neochotně jsem mu odpovídal. Když jsem odcházel, dal mi do ruky papír, ani jsem mu nepoděkoval, s bídou jsem se rozloučil. Teprve u odvodu jsem zjistil, že mi napsal potvrzení, že nemůžu na vojnu. Já měl po tom zranění z dětství takovou věc, že jsem měl jizvu na plicích a ta mi někdy pískala.“

Z vojny tedy nakonec sešlo, a tak se pamětník vrátil do pardubické komunity, kde potkal Hanu Mlatečkovou, svou budoucí manželku. Zamiloval se do ní a hned jí řekl, že si ji chce vzít. Ale napoprvé neuspěl. Sblížili se až po čase a rok poté se poprvé políbili. „Tehdy jsme se políbili poprvé a naposledy dnes ráno, než jsem šel sem k vám… jsme spolu už šedesát let a máme krásné manželství…“ Svatbu měli v roce 1958.

Rodinný život a vztah k Bohu

Manželům Šlechtovým se narodili dva synové (1961, 1963) a dcera (1975). Synové měli problém dostat se na školu, ačkoli patřili k nejlepším žákům ve škole a vítězili v různých soutěžích. „Já jsem trpěl komplexem méněcennosti kvůli nedostatku vzdělání, a tak jsem chtěl, aby mé děti měly vzdělání. Mladší syn už v pěti letech věděl, že bude lékařem, a to také splnil.“ Ačkoli oba synové byli odmalička nadaní, jednoduché to nebylo, protože měli v domě „uvědomělou“ sousedku: „Ta žena byla předsedkyní stranické organizace na škole a prohlašovala, že se postará o to, aby se náš kluk na školu nedostal. Osobně šla za ředitelem školy, kam chtěl syn jít, a intervenovala, že tam nesmí nastoupit. Přihlásili jsme ho tedy na jinou školu, na gymnázium do Holic. A ta předsedkyně nelenila, zajela i tam ‚přimluvit se‘, že nesmí kluka přijmout. Ale oba ti ředitelé byli kamarádi a domluvili se, že znemožnit takovému žákovi studium by byl zločin. A tak nastoupil do Holic. Starší syn byl na gymnáziu v Pardubicích.“ A štěstí měli i po gymnáziu, kdy si paní Šlechtová dělala starosti, co bude se synem po gymnáziu. „Potkala jednou úplně náhodou člověka, kterého znala z dětství. Svěřila se Ing. Bártovi, že má syna, který je nejlepším studentem na škole, má přihlášku na lékařskou fakultu do Olomouce, ale že se bojí, že bude překážkou jeho náboženské přesvědčení. A on jí řekl, že jí v tom pomůže, protože je náměstek ministra školství. Chtěl jen poslat synovo vysvědčení, aby mu neudělal ostudu. Nastoupil skutečně do Olomouce, a to díky této příhodě. Jinak by se tam nedostal. Dnes je lékařem a je jím velmi rád…“

Protože Miroslav Šlechta podrobuje věci kolem sebe kritickému myšlení, svému srdci i svým životním zkušenostem, logicky došel k odmítání bigotnosti. Z toho důvodu byl nakonec v roce 1988 Církví Adventistů sedmého dne exkomunikován. Zachoval si vlastní, osobitý přístup k duchovním principům a především důvěrný vztah k Bohu, který se s manželkou snažili předat i svým dětem. Jaký pocit v něm převládá dnes – po letech věznění – pro pravidla náboženství, jehož příslušníci ho nakonec mezi sebou nesnesli? „Nemám v sobě nenávist k nikomu. Pán Bůh nepotřebuje ani církve, ani moji víru. On prostě JE. Církevní poučky, katechismy, vědecké doktríny, vyznání, filozofické závěry – to vše může být člověku jen fetišem. Bůh se ke mně kdysi přihlásil a umožnil mi i to, že tady teď sedím a mohu své zážitky předávat dalším lidem. Sám si nedovedu vysvětlit, jak jsem to vše vydržel, není to má zásluha. Je mi devadesát let a vážím si každého dne. Nechci dělat ostudu tím, že bych si na cokoli stěžoval… Bůh je láska – a láska buď je, nebo není. Mám jedinou zásadu: ‚Víc se sluší poslouchat Boha než člověka.‘“

Tak uzavřel své vyprávění pro Post Bellum hrdý nositel svého příjmení – člověk šlechetný, otevřený, vstřícný a s hlubokým přesvědčením o jediné autoritě, která ho provází celým jeho životem. Muž, pro kterého neznamená nic důležitého ani lidská slabost příslušníků církve, která ho vyloučila ze svých řad. Bůh je jen jeden a je pro všechny…

-------------------

Životní příběh Miroslava Šlechty zpracovaly v roce 2013 studentky pardubické Obchodní akademie a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky pod vedením Mgr. Kateřiny Francové v projektu organizace Člověk v tísni: „Příběhy bezpráví – z místa, kde žijeme“. Alena Kladivová, Lucie Kopová, Barbora Urbanská, Karolína Šmídová a Kateřina Nárožná  se také 31. 10. 2013 zúčastnily vernisáže výstavy fotografií v Galerii Langhans v Praze. Stejný tým zpracoval život Miroslava Šlechty pro Post Bellum v projektu Příběhy 20. století pod názvem „Voják, který věřil“.