Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Šlahůnek (* 1924)

Všude jsou dobří i špatní lidé

  • narozen 28. dubna 1924 v Domaníně

  • odmaturoval v roce 1943

  • vzápětí nuceně nasazen do lágru Bregenz-Lochau v Rakousku

  • po osvobození tábora v roce 1945 pomáhal s repatriací do Československa

  • roku 1949 byl otec Antonín Šlahůnek zatčen a odsouzen v politickém procesu

  • otec byl propuštěn na amnestii v roce 1965

  • pamětník se zatčení a věznění vyhnul, i když byl do ilegální činnosti nevědomky zapojen

  • pracoval pro podnik zahraničního obchodu Koospol

Antonín Šlahůnek dostal jméno po tatínkovi, který je významnou součástí tohoto příběhu. Otec byl po první světové válce aktivním členem Agrární strany, kontakty z této doby a pomoc přátelům ho však přivedly v roce 1949 na šestnáct let do vězení. Pamětník vypráví o dlouhých letech otcova věznění a o dopadech na fungování rodiny.

Když je někdo úspěšný, tak mu hodně lidí závidí

Narodil se 28. dubna 1924 v Domaníně, nedaleko jihomoravského Bzence. Tatínkovi rodiče měli smíšené zboží: „Když jsme šli nakupovat, stařenka usekla špičku homole cukru, to si pamatuju dodnes.“ V obci pamětník prožil dětství a začal chodit do obecné školy. Do měšťanské už docházel do Bzence. Otec si přál, aby Antonín nastoupil do Uherského Hradiště na známou obchodní školu. Tak se stalo v roce 1939, o čtyři roky později maturoval.

Tatínek Antonín Šlahůnek starší, jehož osudy významně zasáhly do života rodiny, se narodil v roce 1888. Rodiče začali po svatbě hospodařit. Když byla parcelace panství po první světové válce, podařilo se otci koupit pozemky a začal hospodařit: „Lidé mu předpovídali, že zkrachuje, ale dařilo se mu. Otec byl úspěšný, byl i starostou Domanína. Lidé mu ale záviděli.“ Byl členem Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, které se říkalo Agrární.

„Strana měla úspěch, protože pro lidi něco konkrétního dělala, otec se tam seznámil se spoustu lidí. Tatínek byl velmi šikovný a podnikavý, politickou činnost ale nechával na svém příteli Slívovi, poslanci Národního shromáždění, rodákovi ze Šumic.“ Otec organizoval agrární starosty, udělali lesní družstvo, a podílel se na chodu konzervárny ve Bzenci.

V roce 1937 se v Uherském Hradišti konala výstava Slovácko, přijel tam prezident a pamětníkův otec jej vítal. „Najednou poštou přišla z prezidentské kanceláře fotka a na ní otec a Beneš. Později se obrázek ztratil, pátral jsem po něm, ale marně.“

Říkal, že jsem český gauner

V době války musely dva ročníky nastoupit na práce do Německa. Antonínův ročník 1924 dostal možnost odmaturovat v předstihu, z poloviny května 1943 už má razítko z pracovního tábora Bregenz-Lochau v Rakousku. Pracoval v konzervárně: „Byli tam Francouzi, Poláci, Ukrajinci. Jeden voják tam chodil a pouštěl hrůzu. Prý jsem český gauner, ale nikdy nikoho neudal ani nezavřel. Všude jsou lidé dobří a špatní.“ Z tábora psal domů dopisy. „Byl to takový tábor-netábor. Jednou v zimě mě chtěli učit lyžovat. Dostal jsem vojenské lyže a vyjeli jsme na horu Pfander. Já jsem to neuměl, a tak mně ujeli. Říkal jsem si, že se musím dostat dolů do práce. Počítal jsem to, že jsem osmnáctkrát spadl.“

V pracovním táboře zůstal pamětník až do konce války: „Tam to okupovala francouzská armáda, no a když přišli, tak mě kluci poslali ven, že umím francouzsky, a narazil jsem na českého vojáka.“ Později do tábora přišel český důstojník s tím, že hledá muže, který se domluví francouzsky. Antonín se přihlásil a dostal významný úkol. „Měl jsem služebním autem objíždět vesnice a zjišťovat, jestli tam nejsou Češi. Ty jsme pak posílali nákladními vagony do Československa.“ Podařilo se vypravit tři nebo čtyři transporty Čechů z Rakouska, o vojáky se starala UNRRA (pozn.: Mezinárodní organizace, Správa spojených národů pro pomoc a obnovu).

Antonín odcestoval posledním vlakem v srpnu 1945. „Chtěli jsme jet nejkratší cestou na Linec, ale Rusáci nás nepustili, museli jsme komplikovaně na Plzeň. Už tehdy byl rozdíl mezi americkýma a ruskýma vojákama. Nebe a dudy. Tam, kde byli na nádraží američtí vojáci, házeli nám cigarety nebo čokoládu. Když došli Rusi, všecko sebrali.“

Lidský život je důležitější než jakýkoliv majetek

V době, kdy byl Antonín na vojně, událo se v rodině několik významných událostí: „Tatínek za války pomáhal lidem, a ti ho označili za kolaboranta.“ V hospodářství rodičů pracovalo několik čeledínů. Jeden z nich byl sirotek Tomáš, v rodině byl velmi spokojený. Jednou po žních šel Tomáš vytlačit vůz ze stodoly a upustil cigaretu: „Chytlo to a celá stodola shořela. To bylo za Německa, tak Němci to hodnotili jako sabotáž a otec dal nejnižší možnou hodnotu, aby Tomáše uchránil. Němci dojeli k nám, otec je hostil a oni pak napsali, že to byla nehoda. Říkával, že lidský život je důležitější než jakýkoliv majetek.“

Po této události si začali lidé povídat, že má pamětníkův otec styky s německými vojáky. Ještě jednou otec zasáhl do válečných událostí. Partyzáni přestřihli vedení a Němci pozavírali muže z Domanína a rozhodovalo se, kdo bude do rána zastřelen. Otec zavolal Němce, udělal hostinu a všechny muže propustili. „Tatínek říkával: ‚Tondo, pamatuj si, politika je největší špína.‘“

A to ještě nebylo všechno. „Rozvažte si, v Domaníně ho udali, že ho potkali nějací lidi v Brně, jak šel s křížem na klopě. Dovedete si představit, že se mohou najít lidi, kteří jdou k soudu falešně svědčit, a vědomě? Ale otec byl dost pořádný a říká soudci, aby mu přinesli notes. V něm nalistoval den a dokázal, že v Brně vůbec nebyl, byl na zasedání semenářského družstva v Ostravě.“ Soudce otce osvobodil, domů se ale nestihl vrátit.

Návrat nežádoucí

Na začátku tohoto příběhu jsme zmínili, že Antonínův otec se přátelil s poslancem Leopoldem Slívou. Ten hned po únorovém převratu v roce 1948 emigroval do Německa. Od svých přátel dostal zásilku peněz, Antonín Šlahůnek starší poslal šedesát tisíc: „Já jsem do toho byl taky zamotaný. Byl jsem v té době na vojně a ty peníze jsem vezl do Brna a předal nějakému panu Biovi. Muže, který vezl finance přes hranice, chytili, peníze zabavili a zjišťovali, co a jak.“ Otec měl být propuštěn kvůli udání, ale nestihl odejít domů. V únoru 1949 přišel z Plzně rozkaz zatknout Antonína Šlahůnka staršího. „Bylo štěstí, že když sedal do vlaku, někdo z Domanína ho viděl. Po něm vzkázal domů, že ho vezou do Plzně. Já jsem tam hned jel a našel jsem ho ve vyšetřovací budově.“

Poslanec Slíva byl označen za organizátora ilegální činnosti, otec byl odsouzen na mnoho let vězení. „Já jsem byl v té době voják. Nevím, jestli tatínek vyšetřovatele přemluvil, ale mě nezatkli. Jinak bych patřil pod vojenský soud. U nás platilo, že rodiče pro děti dělali všechno, co mohli.“ Pamětník se snažil otce navštěvovat pokaždé, když rodina dostala povolení k návštěvě. Při druhé návštěvě našel otce na pracovišti ve Škodovce. „Přišel jsem tam a viděl jsem, že má na vězeňském mundúru na zádech ‚NN‘. Ptal jsem se ho a otec mi řekl, že je to označení ‚návrat nežádoucí‘. Vězni přehazovali vagony uhlí. Pomáhali jim mladí vězni, jinak by to nedokázal.“ Soud proběhl v Praze na Pankráci, trval dva dny a pamětník se ho mohl zúčastnit jako pozorovatel.

Otce věznili na Borech, v Bytízu u Příbrami, ve Valdicích u Jičína a v Leopoldově. „O vězení tatínek téměř nemluvil. Když pracovali, mohli si za určitou částku něco koupit. Nerad vzpomínal na draní peří, protože za to neměli skoro žádné peníze.“

Pro venkovskou kulačku maso není

Antonín měl o šest let mladšího bratra Vladimíra. Otcovo zatčení v únoru 1949 způsobilo, že ho nechtěli pustit k maturitě. Rodina se potýkala i s dalšími těžkostmi. O dům, ve kterém rodina bydlela, proběhl po otcově zatčení soud. „Šel jsem za advokátem, abych se zeptal, co to znamená. Ideální polovina, kterou matka vlastnila, je prý nedělitelná. Jedna je zabavená státem a na druhou se nasadí národní správa.“ Výsledek byl ten, že matka musela za půlku domu a za používání hospodářských budov platit nájem, ale přitom hospodařila na vlastním majetku, který zdědila po rodičích.

Dalšímu nátlaku musela matka čelit, když přišla do Domanína kolektivizace. Do jednotného zemědělského družstva (JZD) nikdy nevstoupila, plnila dodávky. „Na všechno byla sama. Já jsem pracoval v Praze a bratra místo na vojnu poslali k PTP na Libušín. Byla tvrdá ženská, co jí zbylo... Došla k řezníkovi a ten jí řekl: ‚Pro venkovskou kulačku maso není.‘ Já jsem vozil maso z Prahy. My jsme měli drůbež, ale hovězí nebylo.“

Antonín pracoval v Praze a po návratu z vojny se oženil. Když rodina dostala povolení návštěvy, jel pamětník. „Lidi byli celkem slušní a ohleduplní, i dozorci. Vždycky se podařilo v práci domluvit, abych se za otcem dostal.“ Když pamětníkovi začala odrůstat dcera, zkusil ji vzít s sebou na návštěvu za tatínkem. „Policajt, co dohlížel za plentou, nechal dceru posadit se dědovi na kolena. Viděl ji poprvé.“ S dojetím Antonín vzpomíná na událost, kdy stavěl dům a jel koupit písek. Pracovník, který zrovna obsluhoval, nasypal pamětníkovi jednou takové množství: „Říkal, že to mám za tatínka.“

Chlapi na pokoji záviděli

Dne 9. května roku 1965 byla vyhlášena rozsáhlá amnestie. „Šel jsem hned na národní výbor, myslel jsem si, že by mohli něco vědět. Nic. Tak jsem vzal bratra, matka nabalila šaty a boty a jeli jsme pro tatínka.“ Antonínův otec byl skutečně propuštěn a ještě dlouho vzpomínal na to, jak mu spoluvězni záviděli, že pro něho přijeli synové a přivezli mu oblečení. „Tak to bylo a tak to dopadlo. Byli jsme rádi, že jsme tatínka přivezli. Pak jsem si všechno promítl, proč tatínek řekl různé věci, co se stalo a nestalo.“ Kvůli otcovu návratu domů se Antonín dostal do práce o den později. „Bylo zajímavé, že jsem přišel do kanceláře a nikdo se na nic neptal. Přece jen už byla jiná doba a lidé byli jiní.“

Otec po návratu z vězení pracoval jako vrátný v Domaníně. „Jeden muž šel do důchodu a lidi ho naváděli, aby si podal žádost na otcovo místo vrátného. I to mu lidi záviděli. Ten člověk to tehdy neudělal a otec mohl zůstat.“ Otec zemřel v roce 1975. „Všude jsou dobří i špatní lidé. V Domaníně byl určitý druh lidí, kteří viděli jen to špatné, nedokázali ocenit, co tatínek udělal.“ O událostech padesátých a šedesátých let se v obci nemluví.

Řekli mi, že nevadí, že je otec ve vězení

Vraťme se teď v čase na začátek Antonínova pracovního života. V srpnu 1945 se mladík vrátil z pracovního tábora v Rakousku. Otcův přítel mu domluvil práci v Praze, kde si Antonín nahlásil i trvalý pobyt. Začal pracovat na ředitelství konzerváren. Podnik později začal dovážet ovoce a zeleninu přes Koospol, podnik zahraničního obchodu, a pamětníka si vyžádali do práce: „Říkal jsem, že mám tatínka politického vězně, a oni mi odpověděli, že to nevadí.“

Pamětník vzpomíná na své působení na hranicích ve městě Štúrovo na Slovensku, kde probíhala burza dováženého zboží z Maďarska, Rumunska a Maďarska. Koospol to převzal a předával tam, kde bylo třeba. „Ta práce nebyla jednoduchá. Několikrát v noci jsme vstávali k dodávkám. Přijel vlak, přišla komise složená ze zástupců železnice a celního úřadu a pod jejich dohledem se vagony otevíraly, kontrolovaly a odesílaly dál po republice.“ V Koospolu Antonín pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1984.

Antonín Šlahůnek ve svém vyprávění vzpomíná na otce, se kterým sice neprožili mnoho společných chvil, ale jehož osudy zasáhly do života celé rodiny. „Snažil jsem se být k lidem vstřícný. Lidé mě nesoudili jako toho, který má otce v kriminále. Jednali se mnou jako s rovným. Měl jsem štěstí. Všude jsou dobří i zlí lidé.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Hájková)