Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Šlachta (* 1924  †︎ 2010)

Teď nesmí vyletět jediná raketa, jinak budou živí závidět mrtvým

  • vychován k vlastenectví

  • spoluzakladatel studentské odbojové skupiny Masarykova garda

  • nuceně nasazen v Kielu jako hasič u Luftschutzpolizei

  • po návratu do protektorátu služba v Luftschutzu, pokračoval v odbojové činnosti

  • zatčen gestapem, po dvou měsících propuštěn na svobodu

  • po válce dokončil studium na střední průmyslové škole

  • kromě svého zaměstnání působil téměř 50 let jako přísedící u soudu

  • zemřel 5. srpna 2010 v Ostravě

Masarykova garda

Eduard Šlachta se narodil a vyrostl v Ostravě. Tatínek byl řidič tramvaje a maminka byla v domácnosti, jako většina žen v té době. Měl ještě bratra. Od dětství navštěvoval Sokol a Skaut. „Byl jsem národnostně uvědomělý, by se dalo říct.“ Od dětství byl také český vlastenec, což se projevilo později, když studoval střední průmyslovou školu.

Teď když začala válka, my mladí, protože v Sokole jsme byli národnostního cítění trochu jiného, než je to teď. Tak jsme založili nebo udělali ilegální skupinu, já jsem byl v tom výboru proti Němcům, (bylo to) začátkem roku 1942.“

Činnost odbojové skupiny Masarykova garda byla zpočátku dána možnostmi studentů.

My jsme se podíleli na takových organizačních věcech, byli jsme mladí a nezkušení. Ale měli jsme styk s jinýma organizacema. Podporovali jsme menší sabotáže nebo jsme dělali sbírky. Bylo to dost riskantní pro pozůstalé, kteří zbyli po Němcema zatknutých lidech.“



Činnost v Luftschutzpolizei

V roce 1942 byl nuceně nasazen do Říše. Protože byl členem dobrovolných hasičů, pracoval jako hasič u Luftschutzpolizei.

„Já už jsem byl jako 24. ročník zvlášť specielně věnovaný Říši ministrem Moravcem z protektorátní vlády, a tak jsem byl povolán k tzv. Luftschutzu, to znamená, to byly hasičské složky, které jako dneska jsou takové technické, kdysi to zrovna tak nebylo, protože kdysi to bylo něco jako dobrovolní hasiči. A když začala válka, tak se to muselo nějak organizovat, tak i tady. To jsme měli taková auta. Ale musel jsem začátkem 42. roku jako 24. ročník, který byl věnovaný Říši, museli jsme nastoupit do Německa, kam jsme byli fakticky odvezeni.“

My jsme byli za městem. Voralarm. Richtung fest. Jak letěly bombardéry, tak my jsme museli vyjet. My jsme měli dlouhou garáž za městem a to byla jakoby škola. Ale byla to dřevěná garáž, kde bylo dvanáct vrat a my jsme museli vyjet se svými hasičskými auty. A kdyby nás sestřelili v garáži, tak to všechno vyhoří, proto každý měl svůj strom, pod kterým stál každých 50-100 metrů. Tak, jak byl Voralarm, tak jsme otevřeli ty auta, my jsme vyjížděli v noci i ve dne. Američané bombardovali přes den a Angličané lítali jednotlivě nebo v menší formaci v noci.“

Jako osmnáctiletý mladík zažil pan Šlachta v Německu hrůzy bombardování. A přestože vlastně svou činností v Německu pomáhal nepříteli, nemohl se nechovat jako člověk.

Vyjeli jsme a ještě (jsme pomáhali) těm ženám, které tam byly. Byl to takový blok domů se šesti vchody. Každá žena tři děcka, chlapa ani jednoho, protože všechno to bylo buď mrtvé, nebo na moři, nebo pryč někde na frontě. Tak jsme ty děti, pokud jsme měli čas, tam byl takový cikcak bunkr jenom takový v betonu v zemi, tam se nešlo moc nikde schovat. Tak jsme (odvedli) ty děti do toho bunkru a chvíli jsme tam třeba s nima seděli. Ale my jsme hlavně byli (hasiči), jak potom dopadaly ty bomby, tak jsme dostávali příkazy vyjíždět ven a to jsme nevěděli, jestli se vrátíme.“

Jako hasič německého Luftschutzu měl pan Šlachta za úkol také odvážet nevybuchlé bomby. Při zneškodňování jedné z nich byl zraněn.

„No, ale vy jste jel do města a teď jste věděl, že vám to auto jenom hrčí, tak to ani necítíte tu hrůzu. To bylo štěstí, to já jsem hořel, podívejte se na to, celý tady (popálené). Já jsem odjišťoval bombu.“



Zpátky doma

Zřejmě i kvůli svému zranění byl roku 1944 poslán z Německa domů. Dál působil u hasičů v Luftschutzu, ale nyní na domácí půdě.

„Já jsem potom jako příslušník Luftschutzu, tady Luftschutz Polizei, jako teď je to hasičstvo, tak i tenkrát to bylo organizované pod policií, Němci to měli dobře zorganizované, dalo by se říct. Tak já jsem jezdil občas, možná jednou za 14 dní, na letiště třeba - jako kontrolovat hasicí přístroje, a tak jsem teda viděl, kolik je letadel, jak daleko je ta velká nádrž s pohonnýma hmotama. Ti letci, se kterýma jsem se tam stýkal, nebyli zvláštní fašisté, to byli prostě letci. A když jsem dělal velké kroky a šel jsem jako k té nádrži, tak se usmívali, že měřím vzdálenost.“

Pan Šlachta se také znovu zapojil do odbojové činnosti.

Odtamtud když jsem se vrátil, ještě během války, tak šéf té naší odbojové skupiny mi říká, on mi vysvětlil, že se to tak rozšířilo, protože mládež chtěla bojovat, že ať už se neúčastním těch eventuálních schůzek, protože mě tady nikdo nezná. A byl jsem použit pro takové zvláštní účely.“

Masarykova garda však byla prozrazena a Eduard Šlachta byl 8. prosince 1944 zatčen.

My jsme v poledne, sníh poletoval, bylo 8. prosince, u lávky u Ostravice jelo auto do Hrušova, osobní auto Steyer, ještě jsme se dívali, protože to tenkrát tak často nejezdilo. A to jelo pro mě.“

Pan Šlachta byl zatčen gestapem a odvezen do pískových dolů.

„Tam mě dovezli a chtěli mě zastřelit a jet dál někam. A jak jsme tam vylezli, tak Kamf říká: ‚Vylez!‘ Tak jsem vylezl. ‚Stůj a neobracej se!‘ Tak nějak na mě křičel. A já jsem se tak modlil, že mě chtějí zastřelit, bylo mi to líto, byl konec války za chvilku, aby mě střelil do hlavy, to mě zabije, protože kdyby mě střelil do těla, tak by mě pak ještě střelil do ksichtu na zemi. Tak jsem se tak skoro modlil a najednou se ozvala ruská kanonáda, jako zdálky to bylo slyšet, takové dunění.“

Gestapáci neznali přesně jeho činnost v odboji a po pomoci souseda-bachaře Fischera, který mu umožnil se dohodnout na výslech s kamarádem z odboje, byl po měsíci a půl propuštěn.

Dveře se otevřely a tam se objevil on v té uniformě a já teďka nevím, jestli měli taky Totenkopf, no on byl bachař. A on česky na mě ten Fischer, který nikdy - on jenom tak ‚Morgen’ a jenom se tak šoural, on nebyl starý, ale takový nemocný člověk, a on mi říká česky: ‚Co tady děláte, pane Šlachto?‘ Já jsem na něho vykulil oči. A oni tam v tom vězení, tam mají kancelář a tam mají takové pásky a tam viděl to moje jméno, a tak o půlnoci přišel. On říká: ‚Co potřebujete?‘ A já říkal: ‚Jsou tady (ostatní)?‘ a on říkal: ‚Nebojte se!‘“ Potom Fischer zařídil, že kamarád a spolupracovník z odboje Kenkuš přišel na Šlachtovu celu a mohli se domluvit na společné výpovědi.

„A my jsme se domluvili, že se prostě známe jako kamarádi, že jako Kenkuš, že jsme si jako říkali Kenkuš atd. a já jsem (obstál) při konfrontaci, oni za náma stáli a tak, jak jsme byli dohodnutí. A díky Fischerovi.“

Do konce války zůstal členem Luftschutzu.

„Já jsem byl za půldruhého měsíce propuštěn s podpisem, že musím mlčet. A já jsem byl odborník na hašení pěnou a věděli, že já jsem tam hasil, tak to mně pomohlo, ale byl jsem stále pod dohledem.“



Přísedícím u soudu

Po skončení války absolvoval Eduard Šlachta vojenskou službu a dokončil střední průmyslovou školu.

Ještě vojnu jsem musel odkroutit celou, to jsem byl u protiletadlové baterie v Prostějově. Tak jsem zrovna byl, jak Židi přebírali devítky Messerschmitty, to jsme jim dost pomohli, tam bylo dost letadel německých, tak i pak ten budoucí prezident izraelský.“

Po vojně pracoval jako mistr ve strojírenství.

Tak mě pořád tahali, abych zůstal u letectva, abych šel do Košic, že mám zkušenosti. Já jsem totiž kdysi lítat v Masarykově letecké lize.“

No tak jsem pak šel do hutních závodů jako mistr energetiky a šéf automatiky a regulace.“

Také se v rozmezí let 1946-1947 účastnil procesů s bývalými konfidenty.

No to bylo šest lidí popraveno, takový zvláštní pocit.“ „A kdy to bylo? A jak jste se k tomu dostal?“ „No to byly výslechy, já jsem se s nimi tak jako podělil a pak to byly oficiální popravy. To bylo tak trochu i veřejné.“ „A v kterém to bylo roce asi?“ „No to mohlo být: No to je pochytali, tak 1947, rok po válce.“ „A vy jste se toho zúčastnil? Vy jste byl členem nějaké výslechové komise?“ „No, člen už ne, ale třikrát mi bylo nabídnuto, abych tam usvědčil (gestapáky), kdo je trochu znal. Oni se znali, že jsem byl jima vyšetřován.“

Po absolvování střední průmyslové školy chtěl jít studovat práva, to mu však režim nedovolil.

Já jsem chtěl studovat práva, dvakrát jsem byl v Praze a na závodním výboře mě zavolali, že přišlo to z Prahy, ale že členství do strany a že strana nemůže mít (právníky jako já).“

Pan Šlachta se ale stal přísedícím u soudu.

„No tak já jsem šel jako soudce z lidu, ale tenkrát tam byly babičky, které dřímaly, byly v důchodu… Ale já jsem dělal rozvody a pak jsem dělal u krajského soudu v trestním senátě vraždy, znásilnění a škody nad pět milionů a parlament to pak zvýšil na pět miliard.“

Tuto činnost vykonával téměř 50 let. „Loni jsem skončil, nebo předloni.“

Kromě toho měl své civilní zaměstnání. „Potom se ve Valašském Meziříčí začala stavět Deza, tak jsem tam dělal 25 let. A potom jsem přešel stavět senážní věže.“ Do důchodu odešel v roce 1984.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)