Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Doc. Jan Skrbek (* 1953)

• narodil se 4. ledna 1953 v Turnově

• pochází z učitelské rodiny

• jeho velkým životním vzorem byl dědeček legionář Antonín Špika

• v roce 1968 začal studovat na turnovském gymnáziu

• v okupačních dnech roku 1968 se podílel na vysílání rozhlasu po drátě v Turnově

• s kamarády na gymnáziu založil v 70. letech kapelu Academia

• hudbě se věnoval i na vojně

• v roce 1978 absolvoval na VUT v Brně a nastoupil jako technik na VŠST v Liberci

• sametovou revoluci 1989 prožil jako mluvčí Občanského fóra

Jan Skrbek pochází z učitelské rodiny. Jeho velkým vzorem byl dědeček Antonín Špika, legionář, který svému vnukovi vyprávěl o své anabázi v první světové válce. Jan začal v roce 1968 studovat na turnovském gymnáziu, miloval přírodu, sport a hudbu, které pro něj byly únikem z normalizační reality. V srpnových dnech roku 1968 se jako patnáctiletý student podílel na protiokupačním vysílání rozhlasu po drátě z turnovského studia. Na vojně se věnoval hudbě, dokonce v armádních hudebních soutěžích hráli písně zakázaného písničkáře.

Jan Skrbek se narodil v Turnově 4. ledna 1953. Otec Břetislav (1925-2011) působil jako profesor matematiky a fyziky na turnovském gymnáziu, matka Věra, rozená Špiková (narozena 1926), učila na prvním stupni základní školy v Turnově. V roce 1955 se Špikovým narodila Janova sestra Eva.

Pamětník připomněl své prarodiče. Dědeček z otcovy strany František Skrbek (1884 - 1957) byl z podkrkonošských Roztok. Za války ho udali příbuzní, že zabil prase a neodvedl všechno maso německým okupantům. Byl zatčen gestapem a zbytek války strávil v koncentračním táboře, což se fatálně podepsalo na jeho zdraví. Dědeček z maminčiny strany Antonín Špika (1889-1996) prošel těžkou anabází za první světové války jako legionář v Rusku.

 

Vzpomínky z legií nahrané na magnetofon

V roce 1972 Jan Skrbek pořídil na magnetofon zvukový záznam vyprávění svého dědy Antonína nad albem fotografií. Z jeho pohnutého osudu uvedl několik skutečností: Dědeček se vyučil kožešníkem v Tanvaldu a tovaryšskou praxi absolvoval ve Vídni. V letech 1910-1913 absolvoval vojenskou službu v Jičíně. Navrátil se do Vídně, kde jej v roce 1914 zastihla mobilizace. Narukoval do rakouské armády, ale velmi brzo utrpěl na frontě zranění. Po doléčení v Brixenu absolvoval dvoutýdenní výcvik lyžařských instruktorů ve Špindlerově Mlýně a pak s lyžařským průzkumnickým družstvem odjel do Karpat, kde vedl do března 1915 družstvo lyžařských průzkumníků.

Pak putoval na ruskou frontu, kde se 16. června 1915 dostal do ruského zajetí. Čeští zajatci dělali nejtěžší práce - v náročných klimatických podmínkách a s minimem jídla hloubili zákopy. Antonín trpěl úplavicí, z nedostatku vitamínů přišel v osmadvaceti letech o všechny zuby. Když se dozvěděl o vzniku československých legií, chtěl se začlenit co nejdříve do jejich řad. Ve skupině šesti zajatců žádal o přijetí do legií, kam ho vzali 13. června 1917. V srpnu 1917 ho zařadili do oddílu radiotelegrafistů prvního pluku. Naučil se morseovku v ruštině, zajišťoval spojení.

Jan Skrbek ke svému dědovi a jeho statečnosti vzhlížel. V době jeho základní školní docházky ani v době normalizace, kdy navštěvoval gymnázium, se o legionářích nemluvilo. Díky dědovu vyprávění poznal nejen kus nejednoznačně interpretované historie, ale získal také ke svému dědovi opravdovou úctu a obdiv.

„Děda mi vyprávěl, že při přesunech vlakem mohli mít ve vagonu jen jednoho ozbrojeného muže, všechny zbraně byly na konci vlaku. Jednou se stalo, že přijeli do stanice, vlak musel zastavit, a odšíbovali ho za stanici, kde byli v zákopech Rusové. Ti začali po vlaku pálit. Legionáři se museli dostat k vagonu se zbraněmi, a tehdy jich tam prý spousta padla. Někteří legionáři i zradili a přeběhli na stranu rudých. Díky přeběhlíkům se u legionářů začala rozpadat morálka. Dědeček s úctou vzpomínal na plukovníka Josefa Jiřího Švece, který se snažil sebevraždou zastavit morální rozvrat své jednotky pod vlivem bolševických agitátorů,“ uvádí pamětník.

 

Děda se vrátil jako válečný invalida

Když u Čeljabinsku při teplotách mínus 45 stupňů zajišťoval Antonín Špika telegrafní vedení, omrzly mu ruce. Původní záměr amputovat mu celé paže změnil lékař František Langr na odebrání konečků prstů. Věřil, že mladý pacient se zotaví. Antonín prý vždy s láskou vzpomínal na japonské zdravotní sestry, které ho ve Vladivostoku ošetřovaly. Operace i rekonvalescence dopadly dobře, a tak se mohl jako invalida vrátit domů. Cestovali přes Japonsko, Ameriku a Brest až do Prahy. Domů se vrátil v srpnu 1919.

Po návratu si Antonín Špika udělal kurz pro poštovní úředníky a před Vánocemi 1919 odešel na hranici Podkarpatské Rusi, do Humenného jako poštmistr. „Byl to takový divoký východ. Maďarské hordy prováděly přepady na koních, nebylo tam bezpečno. Panovalo tam bezvládí a vyslanci z Čech tam měli zajistit fungování státu. Byli jsme tam s maminkou v roce 1964, a ještě tenkrát lidé v dobrém vzpomínali na dědu,“ popisuje Jan Skrbek. V roce 1923 se Antonín Špika oženil, o pět let později se prarodiče se dvěma dětmi přestěhovali zpět do Čech, do Pasek nad Jizerou a později do obce Zásada.

 

Prarodiče pro něj byli životními vzory

„Děda byl takový buditel,“ vzpomíná jeho vnuk. „Měl první rádio v Pasekách nad Jizerou, a to vždycky v neděli (jindy rozhlas nevysílal) umístil na poště do otevřeného okna. Lidé z dalekého okolí přicházeli k pasecké poště a poslouchali. Děda mě také naučil poslouchat Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Říkal mi, že všechny názory a informace je nutné konfrontovat, ověřovat,“ přemítá pamětník a dodává, že dědeček nikdy nevykládal, že by mu bylo ukřivděno. Řada lidí v legiích prý neudělala ani z poloviny tolik, co on, ale velmi rádi o tom mluvili.

„Tihle lidé se vyvezli po roce 1945, kdy obsadili fabriky jako samozvaní ředitelé a oháněli se tím, že byli v legiích. To chvastounství děda těžce snášel. Nemluvil o tom také proto, aby rodinu nedostal do problémů. Vždycky v pondělí se totiž učitelé ptali dětí, co zažily o víkendu. A to se od dětí dozvěděli mnohé.“

Pamětník dále vzpomíná na vyprávění své babičky Boženy Špikové, která mu popisovala, že ve Vysokém nad Jizerou v Kramářově vile sídlil za války Hitlerjugend. 3. května 1945 začali Vysočtí oslavovat konec války, připínali si trikolóry. Příslušníci SS dali večer mladým hochům kořalku a poslali je se zbraněmi v povznesené náladě a s příslušnými instrukcemi do města. Zastřelili například mladou ženu, která věšela prádlo na balkóně, zabili i strýčka pamětníkovy babičky. „V noci bušili na dveře, a když jim přišel někdo otevřít, tak ho zastřelili,“ řekl Jan Skrbek.

Ve Vysokém skutečně došlo 4. května 1945 k tragickému obratu původně radostného povstání. Časně ráno zahájily jednotky Volkssturmu a Hitlerjugend ze tří stran obsazování města. Partyzáni a odbojáři se stáhli do okolních lesů. Němci na vyjednávání nepřistoupili, naopak nařídili shromáždit na náměstí všechny muže od patnácti do pětašedesáti let. Po zbytek dne ve městě rabovali, stříleli, vyháněli z domů muže, přičemž jich osm zabili. Ženu na balkóně usmrtila střepina z pancéřové pěsti. 

 

Únikem z normalizační reality byl sport, příroda a hudba

Jan Skrbek rád vzpomíná na své dětství. Byl často v přírodě - doma v Turnově, nebo u babičky v Roztokách poblíž Vysokého nad Jizerou. Nechodil do školky ani do Sokola, nechtěl být nikde organizovaný. Nikdy nevstoupil do žádné politické strany, kde by byl nucen se přizpůsobovat. Rozhodoval se samostatně, i když vliv dědečka a rodičů byl nezanedbatelný. 

Pamětník se vždy zajímal o vše kolem sebe - ve škole i doma. Měl informace ze západních rozhlasových stanic, které poslouchal se svým dědou. Zaujal ho fotografický kroužek, v jehož důsledku se stal celoživotním vášnivým fotografem. Zcela jej však získal kroužek praktické práce v dílnách, které vedl profesor Luděk Rejha. Už ve třinácti letech tak mohl pracovat na skutečném soustruhu nebo svářet kovy elektrickým obloukem. Profesor Rejha získal Jana pro techniku s akcentem na elektroniku. Dalším únikem z reality normalizačního školství byla příroda, sport – lyžování a atletika na okresní úrovni, a hudba. „Hrál jsem na klavír a kytaru. Vyřvával jsem skladby Olympiku a Beatles tak, až se mě táta ptal, co mě bolí.“

 

Rok 1968 - z nadšení do fatálního propadu

Uvolněnou atmosféru konce 60. let prožívali Skrbkovi s nadšením. „Na veřejnosti se běžně objevovaly názory, které jsem slyšel na Svobodné Evropě. Přišla nová muzika, filmy, divadla. Když vyšlo Dva tisíce slov, rodiče novinový výtisk vzali s sebou na dovolenou do Jugoslávie, kde jej předčítali našim přátelům. Uvolnění a nadšení lidí bylo hmatatelné. Bylo to nádherné období,“ vysvětluje Jan Skrbek.

Jednadvacátý srpen nadějnému vývoji ale udělal tragickou přítrž. Z nadšení do fatálního propadu. Pamětník na tento den vzpomíná: „Zapnuli jsme rádio a uslyšeli jsme z vinohradského studia hlas Jiřího Dienstbiera: ‚Slyšíte střelbu.‘ Nemohl jsem tomu uvěřit. Drahnou chvíli jsem si myslel, že se jedná o nějakou absurdní rozhlasovou hru. Ale ona to byla realita!“

Jan s kamarádem Milanem Brunclíkem se okamžitě rozhodli něco dělat. Zprovoznili dvě krátkovlnné vysílačky, jednu dali na národní výbor, druhou chtěli dát na věž Mariánského kostela, aby monitorovali situaci a mohli vedení města upozornit na přijíždějící okupanty. Pamětník k tomu uvádí: „Nám bylo tehdy patnáct. Všichni nám většinou ochotně vycházeli vstříc. Měli jsme k dispozici hlasatelnu na turnovské radnici. Šel jsem honem koupit desku Válka je vůl od Synkop 61, abychom při příjezdu okupantů protestsong společně s hymnou pustili do amplionů městského rozhlasu.“

Oba přátelé spolupracovali s turnovským studiem rozhlasu po drátě. Jan Skrbek dodal: „V tom okamžiku jsme získali „velkou moc“. Zdravili nás lidé, pro které jsme do té doby nebyli nic. Nikdo nevěděl, jak to dopadne. Předseda městského výboru KSČ se hodil marod, takže veškerá - z pozdějšího normalizačního hlediska oportunistická - rozhodnutí musel přijímat jeho zástupce. Později si to za něj odskákal vyhazovem z práce.“ Pamětník také připomíná listopad 1968, kdy byla studentská stávka, po které se z některých agilních organizátorů stali servilní členové leninského svazu mládeže.

 

Na vojně zněly texty Bohdana Mikoláška

V 70. letech založil Jan Skrbek s kamarády na gymnáziu beatovou kapelu Academia. Bubeník byl syn ředitele, takže měli zaručeno, že jim vedení školy nebude házet klacky pod nohy. Ředitel Jaromír Horáček byl organizátor divadel, založil soubor Kompas, který patřil ke špičce své doby - rekrutovali se z něj osobnosti jako herec Václav Knop, režiséři Karel Kříž a Ladislav Rybišar a další.

Janova otce Břetislava v 70. letech vyloučili z KSČ a tím se jeho synovi uzavřela pedagogická cesta. Jan Skrbek tedy vystudoval VUT v Brně. Na vojně v Berouně u Prahy Jan poznal dva kluky, kteří prošli brněnským akademickým sborem. Čtvrtým členem zakládané skupiny se stal Blahoslav Mikolášek – bratr známého, nicméně v té době zakazovaného písničkáře Bohdana Mikoláška. Jeho obrovským vkladem byly nádherné Bohdanovy písničky. S nimi pak folková skupina Absolvent vyhrála všechny armádní hudební soutěže.

„To bylo úžasné – písně zakázaného folkaře Bohdana Mikoláška zněly na armádním festivalu politické písně v Ostravě. A ještě jsme za to dostali první cenu! Jeden z naší kapely byl předsedou plukovního Socialistického svazu mládeže, tím jsme byli kryti a mohli jsme dělat krásnou muziku,“ vysvětluje pamětník.

Po návratu z vojny nastoupil v roce 1978 jako technik do výpočetního střediska na Vysoké škole strojní a textilní (VŠST) v Liberci. V této době také účinkoval ve studentském sboru Splav vedeném Janem Staňkem. Na něj navázalo několikaleté působení v pěveckém sboru Kvintus, které ukončil po narození první dcery v roce 1986.

 

Do Občanského fóra mířili neschopní i podvodníci

Na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci se Jan Skrbek v revolučním roce 1989 stal jedním ze čtyř mluvčích Občanského fóra. Pamětník k tomu uvádí: „Bylo někdy až humorné, kdo se tehdy snažil prezentovat jako zástupce Občanského fóra. Výjimkou nebyli lidé, kteří přišli o své posty pro evidentní neschopnost, nicméně nyní uváděli, jak byli za totality diskriminováni. Najednou chtěli udělat kariéru pod záštitou Občanského fóra.“

V revoluční době docházelo ke spoustě paradoxních situací. Jedna z nich se udála na jedné z prvních schůzek zástupců občanských fór vysokých škol, které se uskutečnilo v Malostranské besedě, jak připomíná pamětník: „Slova se ujal člověk, který přítomným oznámil, že jako zástupce Koordinačního centra OF je pověřený vedením schůzky. Profesoři Libor Pátý a Radim Palouš oponovali, že jej neznají a že není možné, aby takovéto pověření měl. Byl to lhář a podvodník, na Koordinačním centru OF o něm nikdo nevěděl. Později jsem zjistil, že tehdy pracoval v Ústavu marxismu-leninismu. Paradoxem je, že v současné době zastává řídící post na jedné z vysokých škol.“

Členové komunistické strany na různých úrovních během sametové revoluce znejistěli. Mnozí vymýšleli nejrůznější formy nátlaku proti studentům i zaměstnancům, ale jak postupoval den po dni v prvním týdnu po 17. listopadu, měnili své projevy na veřejnosti i oni.

 

Komunisté obrátili a podpořili generální stávku

Jan Skrbek na to vzpomíná: „Před generální stávkou, v pátek 24. listopadu, se uskutečnilo shromáždění vysokoškolských zaměstnanců, kde vedení školy zakazovalo účast na generální stávce. V pondělí, v den konání stávky, se v dopoledních hodinách svolalo nové shromáždění, kde vysokoškolský výbor KSČ prezentoval zcela jinou strategii: ‚Ano, podpoříme stávku, postavíme se do čela průvodu zaměstnanců a vyrazíme na náměstí.‘ To byly paradoxní situace.“

Protože Jan měl v zaměstnání k dispozici jeden z prvních osobních počítačů a tiskárnu, tiskli s kolegy provolání Občanského fóra, která vyzývala vedení školy k různým aktům, například odvolání vedoucích pracovníků nebo k návratu pedagogů, kteří museli v 70. letech školu opustit. 

Pamětník k tomu říká: „Tehdy to byly velmi bouřlivé schůzky. To, co je dnes jasné, se tehdy rodilo z bodu nula jako radikální a nové. Jednou z naší skupinky „Fóristů“ byla Bohdana Marvalová, která přicházela s převratnými formulacemi a myšlenkami, které jsme my ostatní teprve hledali.“

Pamětník popisuje podzim 1989 jako úžasné, osvobozující uvolnění, ačkoli zprvu vůbec nebylo jasné, jak to dopadne: „Ještě týden po 17. listopadu nebylo jisté, jestli KSČ nepovolá milice a armádu ke zpacifikování situace,“ dodává Jan Skrbek.

Jako své životní krédo uvádí pamětník ideál být stále otevřený novým příležitostem a připravený na nová setkání. A aby mohl být člověk pro druhého zajímavým partnerem, k tomu je důležité zajímat se o věci kolem sebe.