Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Skokan (* 1928  †︎ 2020)

• narozen 26. května 1928 ve Štědrákově Lhotě

• jeho bratři v roce 1942 krátce vězněni v Šumperku

• rodina pomáhala partyzánům

• přímý svědek přestřelky mezi partyzány a německou jednotkou 6. května 1945 ve Štědrákově Lhotě

• vojnu sloužil v 55. PTP v Ostravě-Radvanicích

• zemřel 12. února 2020

Štědrákova Lhota byla nejseverněji položenou českou obcí v pohraničí severozápadní Moravy. Její obyvatelé za to za druhé světové války tvrdě zaplatili. Několik z nich dokonce vlastním životem, jiní skončili v nacistických kriminálech a další využili okolní horskou krajinu a ukrývali se v lesích. Dva dny před koncem války, poté, co došlo ke střetu mezi partyzány a malou německou jednotkou, Němci obec málem vypálili. Přímým svědkem těchto událostí byl i Jan Skokan, který na vlastní kůži také zažil perzekuci komunistickým režimem. Na vojně ho totiž zařadili do pomocných technických praporů a místo zbraně dostal krumpáč a lopatu, aby několik měsíců rubal uhlí v dole.

Uprostřed hor

Jan Skokan se narodil 26. května 1928 ve Štědrákově Lhotě stojící uprostřed Hanušovické vrchoviny. Na svět přišel jako třetí ze čtyř dětí rodičů Jana a Aloisie Skokanových. Otec se živil jako švec a matka se starala o domácnost. Rodina neměla na růžích ustláno, zvláště když otec musel konkurovat Baťovu obchodu a opravně obuvi v blízké Rudě nad Moravou. Nejprve bydleli v podnájmu, než otec v roce 1936 vykoupil a opravil svůj rodný dům čp. 43 ve spodní části obce. Patřilo k němu i malé hospodářství s třemi a půl hektary půdy roztroušených v několika polích na přilehlých kopcích, které otec obdělával pomocí dvou tažných krav.

Všechny děti musely doma hodně pomáhat a až po splnění povinností se mohly věnovat dětským hrám. Okolní krajina jim k tomu zvláště v zimě nabízela spoustu možností. Na sáňkách jezdily po koněm protažené strmé silnici. Nemusely se přitom obávat vozidel, protože do obce pravidelně jezdil se svým parním nákladním automobilem Škoda Sentinel pouze pivař z Hanušovic.

Krátce poté, co Jan nastoupil na českou měšťanskou školu v Rudě nad Moravou, zabralo v říjnu 1938 po mnichovské dohodě nacistické Německo pohraniční oblasti a s nimi i čistě českou Štědrákovu Lhotu. Němci ale chtěli kraj germanizovat, a tak uzavřeli všechny české střední školy a v obcích s většinou německých obyvatel i české obecné a měšťanské školy, což se stalo právě v Rudě nad Moravou. Jan Skokan se tak vrátil opět do školy ve Štědrákově Lhotě, tehdy již německými úřady přejmenované na Tschödrich.

Zatkli oba bratry

O rok později Německo přepadlo Polsko a vypukla druhá světová válka. Lidem přinesla mnoho omezení a také zákaz tanečních a jiných zábav. Jak vzpomíná Jan Skokan, místní mládež to nezastavilo a pravidelně se scházeli po stodolách, kde se za zvuků harmoniky učili tancovat.

Školu tehdy vedl a v obci starostoval Wilhelm Göttlicher, který do Štědrákovy Lhoty přišel za války z Pustých Žibřidovic (německy Wüst Seibersdorf). Někdy na počátku čtyřicátých let musel narukovat do wehrmachtu a zpět se už nikdy nevrátil. Právě jeho manželka měla údajně prsty v zatčení sedmadvaceti mladých mužů v obci, pro něž si četníci přišli v květnu 1942. „Staří Jankovi slavili zlatou svatbu. Měli to v kapli a pod ní stál barák se střechou pokrytou térovým papírem a na ten dům pan Tomek se svým pacholkem namalovali hákový kříže a nápisy proti Německu. Celá střecha byla pomalována vápnem a Göttlichová to viděla a zavolala na gestapo. Sebrali všechny kluky nad šestnáct let, i moje dva bratry, a zavřeli v Šumperku v Arbeithausu. Turek, co to udělal, se přiznal nebo to vytáhli z jeho pacholka, kterého také zavřeli. Kluky pustili a Turka odsoudili a seděl za to myslím čtyři měsíce,“ vzpomíná pamětník, jehož bratři se asi za týden vrátili vyhublí domů.

Mnoho místních mužů a žen se zapojilo do odboje. Několik z nich zatklo gestapo, a to hlavně v roce 1944, kdy došlo k rozkrytí hlavní severomoravské odbojové organizace (Národní sdružení československých vlastenců). Během bombardování Drážďan ve vězení zahynul Antonín Pleyer a v Malé pevnosti Terezín František Diviš. Některým se před zatčením podařilo uprchnout do lesů, kde se pak ukrývali až do konce války. Jan Skokan vzpomíná, že se v bunkrech v okolí schovávali například bratři František, Stanislav a Jaroslav Divišovi, jejichž maminku nacisté věznili v Malé pevnosti Terezín, nebo Jaroslav Kotráš, který často přebýval na samotě Wilson. Místní i rodina pamětníka jim do lesa nosili potraviny. Gestapo se snažilo utečence vypátrat a při jednom ze zátahů zastřelili hospodáře Františka Kouřila. „Oral na poli v kopcích a Němci pročesávali lesy a honili partyzány. Mysleli si, že patří k nim, tak ho postřelili. Za dva dny zemřel,“ vypráví Jan Skokan.

Chtěli obec vypálit

Na samém konci války, 6. května 1945, kdy už se všeobecně vědělo o Pražském povstání, došlo na kraji obce k přestřelce, která málem skončila obrovskou tragédií. Jako zvědavý sedmnáctiletý chlapec se jí účastnil i Jan Skokan. Do Štědrákovy Lhoty tehdy v doprovodu motocyklu přijelo nákladní auto s několika německými vojáky. „Asi tři nebo čtyři partyzáni sešli do obce, a jak uviděli Němce, tak po nich začali střílet. Auto zůstalo nepojízdné stát pod prvním statkem a Němci vyběhli do lesa a utíkali zpátky do Hostic, kam se vrátil i motocykl,“ vzpomíná pamětník, který si pak šel společně s partyzány auto prohlédnout. Zatímco partyzáni v něm posbírali zbraně, Jan ukořistil fotoaparát Zeiss Ikon. Jenže Němci ve vedlejších Hosticích zalarmovali další vojáky a s obrněným vozidlem se vydali zpět do Štědrákovy Lhoty. Cestou narazili na čtyřiašedesátiletého Jana Diviše vracejícího se ze zaměstnání v Rudě nad Moravou. Spustili na něj dávku z kulometu a smrtelně ho zranili. Šlo o druhou válečnou oběť v rodině, protože jeho syn František zahynul v Terezíně.

Obrněné vozidlo pak zastavilo na kraji Štědrákovy Lhoty. V další cestě mu bránilo nepojízdné nákladní vozidlo. Němci proto vypálili granát na první statek, ten ale naštěstí nezpůsobil žádné vážnější škody. Následně začali střílet do kopců, kde v otevřené krajině viděli prchat partyzány a také Jana Skokana. „Stříleli po mně z kulometu. Viděl jsem světelné střely, ale netrefili mě, a tak jsem se honem schoval za kopec,“ vzpomíná pamětník, který se pak ukryl v osadě Wilson, kam postupně přicházeli i další obyvatelé Štědrákovy Lhoty. Němci totiž vyhrožovali vypálením vesnice a ve vedlejších Hosticích pozatýkali několik mužů. Nakonec od svého úmyslu upustili a raději ustoupili před blížícími se sovětskými jednotkami. Krátce poté, 9. května 1945, do Štědrákovy Lhoty přijeli dva sovětští důstojníci, kteří lidem oznámili, že obec je osvobozena. Seběhli se všichni obyvatelé a Jan Skokan tuto vzácnou chvíli díky ukořistěnému fotoaparátu zaznamenal a dodnes má tyto fotografie doma.

Najednou se ocitl v PTP

Už od roku 1943 Jan Skokan pracoval v prodejně v Olšanech, kde se také vyučil obchodníkem. Zůstal i po válce, ale rok poté, co komunisté převzali do svých rukou moc ve státě, odešel. Jedním z jejich cílů se totiž stala likvidace soukromých živnostníků, což se jim také dařilo. „Odešel jsem, protože už nebylo co prodávat. Soukromníky tak ždímali, že prostě nebylo zboží,“ vypráví pamětník, který pak nastoupil do n.p. Pozemní stavby Šumperk.

Tři měsíce poté, 1. října 1949, musel narukovat na vojnu. Nejprve ho zařadili do Olomouce, pak do kasáren na Kraví Hoře v Brně a poté v Jemnici u Moravských Budějovic, kde jeho útvar v červnu 1950 rozpustili. Vojáci měli být zařazeni na výpomocné práce. Dostali prý na výběr mezi zemědělstvím, lesnictvím a doly. „Zemědělství a lesnictví jsem znal z domu, a tak jsem byl zvědavý, jak to vypadá v dolech. Přihlásil jsem se tedy do dolů,“ vzpomíná pamětník. Následně ho přeřadili do ubikací v Ostravě-Radvanicích. Těžil pak uhlí v dole Hedvika, kde vojáci rubali vleže v šedesát centimetrů vysokých slojích.

Na rozkaz ministra národní obrany Alexeje Čepičky z 1. října 1950 vznikly tzv. těžké (báňské, důlní) pomocné technické prapory, kam pak posílali „politicky nespolehlivé“ vojáky. Sloužili státu jako levná pracovní síla. Z útvaru v Ostravě-Radvanicích se tehdy stal 55. PTP a Janu Skokanovi na ramena umístili černé výložky, podle nichž se těmto vojákům říkalo černí baroni. Po několikaměsíční práci v dolech byl 20. listopadu 1951 propuštěn do civilu.

Odchod ze Štědrákovy Lhoty

Po návratu z PTP Jan Skokan opět pracoval ve stavebním podniku, kde se staral o účetnictví a později o zásobování, a zůstal tam až do penze. Do roku 1956 bydlel ve Štědrákově Lhotě. Tam se také oženil. Za manželku si vzal Jarmilu Divišovou, již znal už od dětství a s níž měl pak syny Jaromíra a Jana. Ve Štědrákově Lhotě zažil ještě kolektivizaci a založení jednotného zemědělského družstva (JZD). Místní hospodáři se do něj zrovna nehrnuli, což mimo jiné odnesl největší statkář v obci Vladimír Janečka. Po vykonstruovaném procesu skončil ve vězení, přišel o hospodářství a jeho rodina se musela z obce vystěhovat. S mnoha dalšími, pro režim nepohodlnými lidmi v kraji ho totiž tehdy zařadili do smyšlené protistátní skupiny, kterou měl vést bývalý majitel lázní Bludov Zdeněk Pospíšil. Pod jeho vedením údajně připravovali státní převrat, teroristické akce, a v roce 1948 dokonce chystat odlet prezidenta Edvarda Beneše ze Štědrákovy Lhoty do zahraničí. Devatenáct obviněných v tomto procesu Krajský soud v Olomouci ve dnech 4.–8. ledna 1955 poslal celkem na 170 let do vězení.

Někdy v té době musel otec zanechat své ševcovské živnosti a měl nastoupit do JZD. Pro neshody s jeho tehdejším vedoucím a shodou okolností strýcem pamětníka se raději rodiče přestěhovali do Bratrušova. Otec pak pracoval jako vrátný v nemocnici.

Jan Skokan se s manželkou a dětmi odstěhoval do Temenice, místní části Šumperka, kde bydlel i v době natáčení rozhovoru v roce roce 2017. Jan Skokan zemřel 12. února roku 2020 ve věku nedožitých 92 let.

http://www.vets.cz/vpm/mista/obec/4066-stedrakova-lhota/