Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Škoda (* 1928  †︎ 2018)

• narozen 8. ledna 1928 v obci Žerotín

• perzekuce rodiny během kolektivizace

• od října 1950 do prosince 1953 v PTP

• v PTP pracoval v dole Julius Fučík v Petřvaldu

• bratr v PTP

• otec rok vězněn

• předseda svazu PTP v Jeseníku

• v roce 2017 žil v Jeseníku

• zemřel 16. června 2018

Rodina Škodova vlastnila v obci Žerotín na Šternbersku druhé největší hospodářství s 20 hektary polností. Přestože otec během kolektivizace zemědělství řízené komunistickým režimem pod nátlakem vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD), nevyhnul se perzekuci a uvěznění. Jako „kulaka“ ho totiž z JZD vyloučili a o několik měsíců později po vykonstruovaném procesu na rok uvěznili. Ještě předtím musel jeho syn Jan opustit Vysokou zemědělskou školu v Brně a následně při nástupu na vojnu ho zařadili do útvaru Pomocných technických praporů (PTP), kde prací na stavbách a v dole strávil nezákonných devětatřicet měsíců.

Za obcí vznikly nové hranice

Jan Škoda se narodil 8. ledna 1928 v obci Žerotín jako třetí z šesti dětí rodičům Vladimírovi a Ludmile Škodovým, v rozlehlém hospodářství s třípatrovou hlavní budovou propojenou mohutnou bránou s přízemním výměnkem. Na konci 19. století hospodářství koupil jeho děda Alois Škoda, který ho postupně rozšířil a přikoupil další pozemky. Rodina tak vlastnila 20 hektarů zemědělské půdy, několik volů, krav, telat, prasat, tři koně, množství drůbeže, zemědělské stroje a později také traktor Lanz Bulldog. Trvale zaměstnávala dvě děvečky a jednoho čeledína, kteří také bydleli na hospodářství.

Otec měl v obci významné postavení a jako člen Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci) v letech 1936 až 1938 vykonával funkci starosty obce. Jan nejprve docházel do místní obecné školy a později do měšťanské školy v Uničově. Jenže 30. září 1938 zástupci čtyř evropských velmocí podepsali tzv. mnichovskou dohodu a následně vojska wehrmachtu bez boje obsadila českomoravské pohraničí. Místy ale nová hranice zasahovala hluboko do pohraničí, což se stalo i na Šternbersku. Vznikla hned za obcí Žerotín a blízké vesnice a města se stala součástí Sudetenlandu. Do zabraného území spadal také Uničov, a tak Jan přestoupil do nově vzniklé měšťanky v Pňovicích a poslední ročník školy pak absolvoval ve Štěpánově. Následně v roce 1943 nastoupil na Střední zemědělskou školu v Olomouci.

O necelý půl rok po mnichovské dohodě, v březnu 1939, vojska wehrmachtu obsadila i zbylé území Čech a Moravy, na němž Němci výnosem zřídili Protektorát Čechy a Morava. V září 1939 napadení Polska nacistickým Německem vyvolalo druhou světovou válku. Jan Škoda vzpomíná, že první dotyk s válkou zažil v roce 1940, když sledoval, jak otec traktorem vytahuje německé výcvikové letadlo, které při nouzovém přistání uvízlo v korytě potoka. Několik místních usedlostí také obsadilo pět německých rodin. Přišly z východních oblastí a původní čeští majitelé se kvůli nim museli vystěhovat. V zimě roku 1943 také Jan Škoda zažil průchod vysílených a vyhladovělých válečných, většinou sovětských zajatců obcí. Pod dohledem německých vojáků šli mnozí z nich bosí a místní lidé jim přes přísný zákaz házeli potraviny. Nejtragičtější událost války se ale pro rodinu stala v roce 1944. V osmnácti letech zemřela na zápal pohrudnice a následnou tuberkulózu Janova nejstarší sestra Ludmila.

Dne 6. května 1945 se pak u Žerotína objevili první sovětští vojáci, od nedalekých Pňovic odstřelovaní německým polním dělostřelectvem. Lidé se tehdy ukrývali ve sklepích a improvizovaných úkrytech. Ve sklepě hospodářství rodiny Škodovy se prý tísnilo pět rodin. Rodina Spurných z centra obce se již ukrýt nestihla a dělostřelecký granát tak zabil Otakara Spurného, jeho manželku Terezii a desetiletého syna Václava. Z rodiny přežil jen mladší syn Mirek.

Jan Škoda také vzpomíná, že po válce se v okolí povalovala spousta nevybuchlé munice. Shodou náhod tehdy zrovna stál poblíž, když jeho mladší bratr František s partou kluků dělal pokusy na svém novém nálezu. Ozval se výbuch. Dětem se naštěstí nic nestalo, ale střepiny zasáhly poblíž stojícího Jana. „Dostal jsem to do ruky. Doktor mi něco vytáhl a něco mi zůstalo v těle,“ dodává Jan Škoda.

Pro výstrahu ostatním

Rodina pak dál pracovala na svém hospodářství. Dařilo se a otec zakoupil nový traktor Fordson. Jan pak v roce 1946 úspěšně dokončil zemědělskou školu v Olomouci a o rok později nastoupil na Vysokou zemědělskou školu v Brně. Jenže přišel únor 1948, kdy se vlády zmocnila komunistická strana. Na vysoké škole krátce poté zřídili akční výbor Národní fronty a na začátku dalšího semestru proběhly politické prověrky (čistky). Více než třetinu studentů ze školy vyloučili. Jako syn „kulaka“ ji musel opustit i Jan Škoda, který následně nastoupil na místo účetního ve státním statku v Dlouhé Loučce.

Přesně podle pokynů z Moskvy přistoupila komunistická strana také k likvidaci soukromých živnostníků a ke kolektivizaci zemědělství. V obci Žerotín již v listopadu 1949 zvolili přípravný výbor pro založení JZD, který pak různými formami přesvědčoval zemědělce ke vstupu. V roce 1950 pak v obci družstvo založili. V říjnu téhož roku povolali k povinné vojenské službě Jana Škodu a během výcviku v Jihlavě ho zařadili k PTP, kam komunistický režim umisťoval tzv. politicky nespolehlivé osoby, jež spíše používal jako levnou pracovní sílu než jako vojáky československé armády.

Ten rok také otec vstoupil do JZD. Asi po roce a půl ho ale z družstva jako „kulaka“ vyloučili. Otec pak opět soukromě hospodařil. Jenže mu nejprve vyměnili polnosti za horší a vzdálenější, pak sebrali zásoby a věci potřebné k práci a nasadili vysoké dodávky zemědělských komodit, jež musel odevzdávat státu.

Místo zbraně lopatu

Jana zařadili do 52. pomocně technického praporu a s dalšími pétépáky poslali do obce Zaječov, kde je umístili do bývalého augustiniánského kláštera Svatá Dobrotivá, z něhož krátce předtím v rámci tzv. akce „K“ odvezli řeholníky a následně je internovali v pracovních táborech.

Ze Zaječova pak jeho prapor přeřadili do blízké obce Strašice, vše poblíž vojenského újezdu Brdy. Jan Škoda vzpomíná, že je ubytovali v sálech třech místních hostinců, z nichž jeden určili pro bývalé kněze a studenty bohoslovectví, nyní pétépáky. Stavěli tam budovy pro vojáky. V dubnu 1951 pak Jana přeřadili k 55. pomocnému technickému praporu v Petřvaldu, do tábora kousek od uhelného dolu Julius Fučík. „První jsme šli na kontrolu k doktorovi a každý vzpomínal, co měl v mládí za nemoc, aby nemusel fárat,“ vzpomíná Jan Škoda, jak se všichni chtěli vyhnout nebezpečné práci v dole.

Pétépáky ubytovali v dřevěných ubikacích v oploceném táboře s bránou hlídanou vojáky. Krátce poté šli poprvé fárat. „Člověk, když tam přišel poprvé, tak byl vylekaný. Všude tma a měli jsme jen kahan. Starším vojákům jsme dělali pomocníky. Oni rozbíjeli sbíječkami stěnu a my to házeli na pás a pak to šlo do třídírny,“ vypráví pamětník.

Jan Škoda také vzpomíná, že se v táboře setkal s bratrancem Rudolfem Čoukou, jehož rodina vlastnila velké hospodářství v Trusovicích a do PTP ho poslali také v souvislosti s kolektivizací zemědělství. O něco později k těmto praporům narukoval také Janův bratr František, který si „vojnu“ odsloužil prací v uhelných dolech na Kladensku.

V dole Julius Fučík pétépáci pracovali na směny a po tvrdé dřině je často ještě čekaly brigády na povrchu nebo politická školení. Domů pustili Jana Škodu jen jednou. V květnu 1953 mu totiž na žlučové kameny v jednapadesáti letech zemřela maminka. „V květnu třiapadesát jsem dostal telegram, že maminka je nemocná. Nepustili mě a za dva dny mně přišel další telegram, že umřela. Tak až pak mě pustili.“

I podle tehdejších zákonů měli být vojáci po dvou letech služby propuštěni. Jenže nic se nedělo a bez jakéhokoli zdůvodnění sloužili dál. Jana Škodu nakonec propustili 31. prosince 1953 po devětatřiceti měsících služby. Nezákonně tak nasluhoval celých patnáct měsíců.

Otce uvěznili

Cestou domů Jan Škoda řádně promrzl. Měl totiž jen oblečení, v němž na vojnu nastupoval a tentokrát se domů vracel během tuhých mrazů. Pomáhal pak rodině na hospodářství. Chtěl nastoupit do zaměstnání, ale vedení místního národního výboru mu odmítlo dát potřebné povolení. Nakonec se mu ale podařilo odejít a nastoupil jako agronom v Jeseníku do národního podniku Oseva a zůstal tam až do penze.

Krátce po nástupu Jana Škody do zaměstnání jeho otce zatkli a následně odsoudili na rok do vězení. Pamětník bohužel nemá k dispozici rozsudek, a tak ani netuší, jak tehdejší justice proces odůvodnila. Po smrti maminky přešla polovina majetku na Janova nejstaršího bratra Vladimíra. Ten po otcově zatčení z obav o rodinu vstoupil do JZD i s celým hospodářstvím.

Během cesty vlakem z Jeseníku za rodinou do obce Žerotín se Jan Škoda seznámil s o dvanáct let mladší Jiřinou Kolářovou. V roce 1958 měli svatbu a později se jim narodili syn Jan a dcera Alena. Po pádu komunismu rodině polnosti vrátili, ale nikdo už na nich nechtěl hospodařit, a tak je poskytli k pronájmu. Jan Škoda zůstal v Jeseníku, kde také dlouhá léta až do jeho zrušení předsedal místnímu svazu pomocných technických praporů. Sdružení, jehož členové dostali na vojně z politických důvodů do ruky místo zbraně lopatu, aby tak komunistický režim získal ve vybraných odvětvích levnou pracovní sílu.

KREJČÍ, V., Dějiny obce Žerotín v letech 1914–1918. Magisterská diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, 2014.

http://web.nacr.cz/pomucky/data/227102010/1968/is/info.index.html

http://mendelu.cz/25121-1939-1948