Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Zbyšek Sion (* 1938  †︎ 2025)

• narodil se 12. dubna 1938 v Poličce

• otec Rudolf Sion se v Poličce podílel na protinacistickém odboji

• v roce 1940 otce zatkli a odsoudili, zemřel roku 1944 ve vězení v Brzegu

• v letech 1953–1957 studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně, obor ilustrace

• v roce 1957 nastoupil do roční přípravky na Výtvarné škole v Praze k Jaroslavu Vodrážkovi

• v letech 1958–1964 studoval AVU u profesora Karla Součka

• v roce 1960 se zúčastnil jednodenní neveřejné výstavy Konfrontace II v ateliéru Aleše Veselého

• na konci 60. let se zúčastnil významných zahraničních přehlídek českého moderního výtvarného umění

• v roce 1968 v reakci na srpnovou okupaci namaloval řadu kritických obrazů

• až do roku 1989 nevystavoval, uspořádal pouze dvě neveřejné výstavy ve svém ateliéru

• v letech 1974 až 1975 byl zaměstnán jako čerpač v podniku Stavební geologie Praha

• v roce 1974 byl vyšetřován StB kvůli šíření Škvoreckého románu „Mirákl“, proto také nepodepsal Chartu 77

• po roce 1989 byl jmenován docentem v ateliéru malby na AVU

• v roce 1996 měl velkou retrospektivní výstavu v Rudolfinu

• do roku 2016 žil a pracoval v Praze na Žižkově, v době natáčení v roce 2022 žil v Poličce

• zemřel 21. října 2025

V raném dětství prožil Zbyšek Sion řadu mezních zážitků, kdy se ocitl tváří v tvář něčemu nepřekonatelnému. Smrt otce v nacistickém vězení. Moment, kdy jej členové jednotky SS postavili do řady společně s ženami a dalšími dětmi s řevem: „Český prasata, čeští psi, my vás zastřelíme!“ Chvíle, kdy za ním přišla maminka, ať se rozloučí s umírající sestrou. Vyprávění Zbyška Siona jsou živé obrazy vykreslené do nejmenšího detailu. Události nahlédnuté a prožité v nitru vypravěče do nejhlubší podstaty samotné lidské existence. Skrytý význam těchto příběhů, snaha pochopit je se vymyká všem slovům a promlouvá skrze plátno v pamětníkově díle.

Otec dostal šest a půl roku a nám zabavili majetek

Zbyšek Sion se narodil 12. dubna 1938 v Poličce jako druhé dítě Cecilii Sionové, rozené Kuklové, a Rudolfu Sionovi. Otec na konci 20. let odešel z Prahy, kde nějaký čas pracoval a zároveň navštěvoval malířské kurzy u Jindřicha Bubeníčka. S příchodem hospodářské krize ztratil zaměstnání a vrátil se do rodného kraje. V Poličce si koupil dům a zařídil si v něm novou živnost. Stříkal auta, natíral nábytek nebo tiskl letáky pro kino. Vzpomínky na otce má Zbyšek Sion pouze z vyprávění. Když mu byly dva roky, přišli si pro tatínka příslušníci gestapa. Rozhodnutím soudu v Litoměřicích v září 1940 dostal šest a půl roku za přípravu „velezrady“ a rodině zabavili majetek. Jelikož ale půlka domu patřila mamince pamětníka, nemohli je vystěhovat. „Takže se k nám nenastěhovali žádní esesáci, ale museli jsme Velkoněmecké říši platit nájemné,“ podotýká pamětník.  

Otec se společně s dalšími lidmi zapojil do protinacistického odboje v rámci ilegální organizace komunistické strany. František Smejkal ve svých vzpomínkách (obsažených v publikaci Jaromíra Nepraše „Protinacistický odboj na Poličsku“, Svitavy 2002) uvádí, že se u Sionů konaly tajné schůze s krajským tajemníkem strany Františkem Kavkou, který u Sionů i přespával. „U nás to nevzbuzovalo pozornost, protože si mohli myslet, že se jedná o zákazníky,“ vysvětluje pamětník. Smejkal setkávání právě u nich doma zdůvodňoval také tím, že Rudolf Sion nebyl jako komunista známý, a tak byly schůzky v jeho bytě bezpečnější. „Vzhledem ke své profesi měl právo mít rozmnožovací stroje, takže tiskl letáky,“ upřesňuje pamětník jejich činnost. 

Rudolf Sion prošel různými věznicemi na území Protektorátu včetně věznice gestapa v Terezíně, v Německu i na území okupovaného Polska. Naposled se dostal do nacistického vězení v polském Brzegu. „S maminkou a se sestrou jsme sáňkovali pod pivovarem a najednou přiběhla Vlasta Jílková, jejíž otec pracoval na poště, abychom hned šli domů,“ přibližuje pamětník den, kdy jim dorazil telegram, že otec 25. února 1944 zemřel. „Plná kuchyň příbuzných, netušil jsem, o co jde. Tetičky brečely a jedna si mě přitáhla se slovy: ‚Víš, Zbyšku, tobě umřel tatínek.‘“

Členové strany dostali příkaz, aby naslouchali

Zbyšek Sion už od raného dětství tíhl ke kresbě, a proto když si měl v 15 letech vybrat směr studia, rozhodl se pro uměleckou školu v Brně, obor ilustrace. Když byl v posledním ročníku, došlo k maďarskému povstání. „Samozřejmě jsme fandili Maďarům, protože už jsme věděli, co tady je za režim,“ vypráví pamětník. S pár spolužáky po vyučování ve třídě dost kriticky komentoval sovětské počínání v Maďarsku. „Netušili jsme, že všichni členové strany dostali příkaz, aby naslouchali, pozorovali lidi, jestli někdo nemá nějaké řeči, a hned to nahlásili,“ přibližuje Zbyšek Sion. 

Když druhý den přišel do školy, otevřely se dveře od kabinetu a v nich stál profesor Jan Brukner: „Sion, pojďte sem!“ Ukázalo se, že celou jejich rozmluvu slyšel. Věděl, že by měl celou věc nahlásit, ale protože za války sám prošel nacistickými kriminály a znal osud jeho otce, řekl, že nic hlásit nebude, ale nedá mu doporučení do Prahy na Akademii výtvarných umění (AVU). 

V květnu 1957 pamětník úspěšně odmaturoval a s třídou slavili. „Byla pohoda a najednou Brukner říká: ‚Soudruh Sion, pojďte si sednout ven.‘ Objednal mi velký rum a sobě taky. Tehdy jsem takovéhle věci ani nepil. A říká: ‚Maturity dobře dopadly, tak jsem se rozhodl, že vám doporučení na Akademii dám,‘“ líčí dramatické okolnosti přijetí na AVU v Praze. 

Picasso byl blázen a Cézanne měl oční vadu

V roce 1957 odešel do Prahy, nejprve do přípravného ročníku a následující rok nastoupil na Akademii k profesoru Karlu Součkovi na figurální malbu. Karel Souček se v tomto roce vrátil na školu po deseti letech, kdy nemohl vystavovat a tvořil v ústraní. V uměleckém vývoji ovšem pamětníka více nasměrovala neoficiální setkání s ostatními umělci než samotné studium na Akademii, tehdy ještě zatížené ideologií socialistického realismu. Když při jedné přednášce požádal profesora, aby studentům řekl něco o Pablu Picassovi a Paulu Cézannovi, odbyl je slovy: „Picasso byl blázen a Cézanne měl oční vadu.“

Už v Brně se seznámil s Antonínem Tomalíkem, velmi talentovaným malířem. V Praze pro něho bylo důležité setkání s Janem Koblasou, Mikulášem Medkem, Jiřím Kolářem a řadou dalších umělců. Poprvé svá díla vystavil v roce 1960 na neoficiální výstavě Konfrontace II v ateliéru Aleše Veselého. Jako student, stejně jako Antonín Tomalík, tehdy vystavovat nesměl. Jejich účast se ovšem prozradila a hrozilo jim vyloučení ze školy. Tehdy se za ně přimluvil Jiří Kolář: „Fandil všem výtržnostem, a tak zašel za [Karlem] Součkem, ať se to pokusí vyžehlit,“ vzpomíná pamětník a dodává: „Když se to řešilo, Souček řekl: ‚Prosím vás, jsou to mladí kluci, však oni přijdou k rozumu.‘“ Karla Součka vnímal jako velmi liberálního člověka, kterému záleželo na tom, aby je na škole udržel.

Proti mně se vyřítila kolona tanků

V průběhu 60. let se Zbyšek Sion stal významným představitelem imaginativního umění a vystavoval i v zahraničí. Dvakrát se svými díly vycestoval do západní Evropy, ale s následným utužováním režimu po srpnové okupaci postupně upadl v nemilost. 

Rok 1968 přinesl do života Zbyška Siona řadu změn. Na jeho začátku zemřel pamětníkův blízký přítel Antonín Tomalík a rozešla se s ním dlouholetá partnerka Dagmar. V noci z 20. na 21. srpen jej probudil u kamaráda v ateliéru telefonát, že nás obsazují vojska Varšavské smlouvy. Otřesen obvolal několik svých známých a pak se vydal pěšky z Letné na Vinohrady do svého ateliéru. 

„Když jsem vstoupil na most, nikde živá duše a najednou se proti mně vyřítila kolona tanků. A na nich takoví gauneři, vyčesaní, podholení. To byli nějací vrahové... Věděl jsem, že mě zastřelí,“ popisuje velmi nepříjemný zážitek. „Příjezd okupačních vojsk měl paradoxně i pozitivní stránku, ač to zní zvláštně. Po rozchodu s Dášou jsem nebyl schopen nic dělat, opravdu mě to zasáhlo,“ svěřuje Zbyšek Sion. „A když přišla katastrofa pro celý národ, tak jsem si uvědomil, že moje trauma proti tomu nic není, že je to směšné.“

Kvůli okupaci přišel pamětník o většinu svých nejbližších přátel, protože se rozhodli odejít z republiky. Sám o emigraci uvažoval také, dokonce k ní měl ideální příležitost, když v roce 1969 vycestoval v rámci přehlídky československého umění do Paříže. Ale nakonec se rozhodl vrátit. Jednak se mu už v Paříži oproti první návštěvě v roce 1967, kdy jej okouzlila, nelíbilo, jednak si uvědomoval obrovskou konkurenci, která by jej ve Francii čekala. A také kvůli mamince. 

A tak se se srpnovou okupací vypořádal pomocí umění. Namaloval řadu kritických obrazů. Malba „Jak vychovávat klackem“ (1969) s postavou Brežněva se dočkala veřejné výstavy, ale po stížnosti „znepřátelené velmoci“ si pro obraz musel přijet a odvézt jej pryč. „Rozkřiklo se to a do sklepa ke mně přijel ředitel jihlavské galerie Ctimír Linhart, který si obraz koupil za 14 tisíc korun. S tím se dalo rok vyjít a později koupil ještě jeden,“ vypráví Zbyšek Sion. „Samozřejmě že je museli brzy sundat a pak byly 20 let někde ve sklepě, ale přežily,“ zdůrazňuje.  

Maminka mě vzala k posteli, abych sestru ještě viděl naživu

Národ se po krátkém vzedmutí odporu začal smiřovat s trvalou přítomností sovětských vojsk. Aby režim rezignaci podpořil, obrátil se do nedávné minulosti ke chvíli, kdy jsme sovětská vojska naopak nadšeně vítali – ke konci druhé světové války. K tomu se výborně hodil příběh o tom, jak Leonid Iljič Brežněv se svou jednotkou osvobodil Poličku. Při přípravě oslav 700 let od založení města se mezi získanými předměty objevila fotografie s Brežněvem slavícím konec války v Poličce. A právě v 70. letech příběhu hojně využívala komunistická propaganda v denním tisku.  

Sionovi si s jeho přítomností ve městě spojili zvláštní událost. Zbyškova sestra Vlasta ke konci války onemocněla záškrtem. Když se na ni přišel podívat rodinný lékař, s lítostí oznámil, že jí nedokáže pomoci. „Abych sestru ještě viděl naživu, tak mě maminka vzala k její posteli. Maminka byla opravdu zoufalá, běhala po městě, sháněla pomoc. A potkala dámu oblečenou v nádherné uniformě se znakem zdravotníka. Evidentně to byla osobní lékařka Brežněva,“ je přesvědčený pamětník. „A tak poprosila o pomoc i ji, šla k nám a sestře dala injekci – koňskou injekci. A pomohlo to, Vlastu zachránila.“ 

Pamětník se domnívá, že se jednalo o penicilin, který už se začal za války používat. V takovém případě by se mohlo jednat o jedno z prvních použití penicilinu na území Československa, protože první doložená aplikace je až z června 1946. Zdravotnice jí ovšem také mohla podat antitoxinové sérum vyráběné většinou z koňské krve. Ať to bylo jakkoliv, pod vlivem této události vstoupila Cecilie Sionová do komunistické strany, odkud ale po srpnu 1968 vystoupila. 

Hrozili mi vězením za šíření protistátní literatury

Během let sovětské okupace až do pádu komunistického režimu neměl Zbyšek Sion žádnou oficiální autorskou výstavu. Pouze ve svém sklepním ateliéru uspořádal dvě soukromé výstavy pro přátele. Naproti tomu jeho dílu se dostalo velkého uznání v zahraničí, když se jeho jméno v roce 1973 objevilo v knize „200 Jahre phantastische Malerei“ mezi největšími mistry světového fantaskního umění. Kvůli nemožnosti prezentovat svá díla se dostal i do existenční nouze, a proto v letech 1974 až 1975 pracoval jako čerpač v podniku Stavební geologie Praha. Situace se pak zlepšila a dál se živil výhradně uměním. 

Ačkoliv se stýkal s lidmi z disentu a undergroundu, do otevřeného střetu s režimem se nepouštěl. A svůj kritický vztah k režimu komunikoval především prostřednictvím svých obrazů. I přesto mu v roce 1975 hrozilo vězení za šíření protistátní literatury. Rok předtím Zbyšku Sionovi přišla na adresu v Poličce nepodepsaná obálka s výtiskem románu „Mirákl“ od Josefa Škvoreckého. Knihu si přečetl a začal ji půjčovat dalším přátelům. Netušil ovšem, že pohyb výtisku sleduje Státní bezpečnost (StB). Knihu ve dvou výtiscích poslal do Československa Jan Koblasa přes manžele Bolzovy, kteří ji předali architektu Janu Zelenému. Od něho se pak dostala ke Zbyšku Sionovi. 

Příslušníci Správy Státní bezpečnosti v Praze se domnívali, že by se mohlo jednat o pravidelné zasílání knih zakázaných autorů, a proto zlomili Jana Zeleného ke spolupráci. I přesto, že se Zelený jako tajný spolupracovník příliš neosvědčil, zjistili, že se jednalo pouze o jednorázovou akci. Zbývalo pouze Zbyška Siona předvolat, aby jim oba výtisky předal a sdělil jim, kdo další knihu četl, a podělil se o názor na Škvoreckého dílo. Jeho protirežimní vyznění se dle vyšetřovacího spisu snažil pamětník záměrně bagatelizovat, za což si vysloužil jasné varování: „Sionovi bylo dáno na vědomí, že protisocialisticky a antisovětsky zaměřená díla nelze nazývat ‚prkotinami‘ či ‚švejkárnami‘, ale že jde o šíření nepřátelské ideologie.“ (zdroj: ABS ČR, Signální svazek vedený na Jana Koblasu, arch. č. KR-645086 MV.) Sám pamětník vzpomíná, že mu hrozili třemi až čtyřmi roky vězení a varovali jej, aby se do ničeho nepouštěl, jinak mu to spočítají. S obsahem spisu vedeného na Jana Koblasu (arch. č. KR-645086 MV) se pamětník seznámil po revoluci, ale na nahrávce jsme ho s detaily ze spisu nekonfrontovali. S ohledem na co možná největší pravdivost a snahu postihnout různé typy historických pramenů zde přesto informace získané naším archivním bádáním v ABS ČR uvádíme.

Když Zbyška Siona následující rok Václav Havel požádal o podpis dokumentu, který se později stal známým jako Charta 77, odmítl se slovy: „Vašku, nezlob se, já jsem měl velký průšvih, tak raději ne.“ S přáteli tenkrát seděli po vernisáži Jana Šafránka ve vinárně a většina z nich podepsala, ačkoliv dle slov pamětníka nevěděli, co podepisují. Během času museli všichni emigrovat, včetně malíře Jana Šafránka. „Rok dva vzdorovali, ale pak jim vytvořili tak nesnesitelné podmínky, že nešlo zůstat,“ říká pamětník na stranu chartistů. „A mě takovéhle zvláštní okolnosti uchránily od emigrace,“ uzavírá svou zkušenost s vyšetřováním StB. 

A najednou jsem viděl, že je to také člověk

Podobně jako objevení Brežněva na fotografiích z osvobození Poličky vrátilo Zbyška Siona zpět k válečným událostem, tak i doprovod kamaráda Jana Součka v roce 1980 do Svitav na vernisáž v něm oživil nikdy nezacelenou ránu z dětství. Celou výstavu provázela velmi tísnivá a napjatá atmosféra. Pamětník brzy pochopil, že původcem napětí je okresní referent kultury. K jeho překvapení si k němu přisedl a začal se ho vyptávat, kdo je a co dělá. Když mu řekl, že je Sion, najednou před ním stál úplně jiný člověk: „‚Cože? Sion? A nemáte příbuzné v Poličce? Ježíšmarjá, ty musíš‘ – začal mně tykat – ‚ty musíš být Zbyšek! Vždyť já jsem se u vás učil, u tvého táty, Jenda Hillerů. Prosím tě, já ti musím říct, když zatýkali tvého tatínka, tak jsem byl u toho a držel jsem tě v náručí. A ty jsi strašně brečel.‘ To mi byly dva a půl roku. ‚A volal jsi na gestapáky: Neberte mi tatínka, neberte mi tatínka,‘“ popisuje neuvěřitelné setkání pamětník. 

„Najednou jsem viděl, že je to taky člověk. A hned mi říká: ‚Co myslíš, Zbyšku? Ta výstava, můžeme ji nechat?‘“ V tu chvíli teprve pochopil, že tento muž rozhoduje o tom, zda se výstava otevře veřejnosti, nebo se zruší. „Samozřejmě, to je krásná výstava. Honza je v Praze ctěný a známý malíř,“ zachránil tehdy uvedení výstavy. Když ale Hiller začal plánovat, že udělají výstavu i pamětníkovi, při nejbližší příležitosti se nenápadně vytratil za ředitelem svitavské galerie a varoval ho, že výstava jeho obrazů vzhledem k zobrazovaným tématům a stylu nepřichází v úvahu.   

Cítil jsem se šťastný mezi davem lidí

Vzhledem k izolaci, které se mu ze strany režimu dostalo, prožil dny sametové revoluce v roce 1989 s úlevou a radostí. „Byl to nádherný zážitek. Moje povolání je samotářské, takže davů se spíš bojím. Ale tam jsem najednou viděl davy pozitivně jako něco, co spojuje dobrý úmysl zbavit se zlosynů. Najednou jsem se cítil šťastný mezi davem lidí,“ svěřuje se. 

Po revoluci se dočkal řady samostatných výstav. Nejprve v Poličce a v roce 1996 velké retrospektivní výstavy v pražském Rudolfinu. Nastoupil na Akademii výtvarných umění. Když o něm ale tehdejší rektor Milan Knížák v knize „Cestopisy“[1] napsal, že zdegeneroval, odešel. Po letech strávených v Praze se vrátil do rodné Poličky, kde v úterý 21. října 2025 zemřel. 

 

[1] Knížák, Milan: Cestopisy. Praha: Radost, 1990. ISBN 80-85189-06-2, s. 147.