Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Šimonová (* 1929  †︎ 2022)

• narodila se 31. prosince 1929 ve Veselé nedaleko Rovenska pod Troskami

• během druhé světové války doma ukrývali odbojáře včetně Vladimíra Krajiny

• otec Karel Hlaváček byl 15. ledna 1943 zatčen gestapem

• během zatýkání se odbojářům ukrývaným ve škole ve Veselé podařilo uniknout

• Karel Hlaváček během výslechu vyjednal zachování životů civilních obyvatel

• podmínkou bylo vydání parašutistů ze skupiny Antimony ukrývajících se v Rovensku pod Troskami

• otec do konce války vězněn v Malé pevnosti Terezín

• v létě roku 1945 rodina přesídlila do Liberce

• pamětnice pracovala ve stavebnictví

• celý život zůstala věrná skautskému hnutí

• zemřela 12. července 2022

Hana Šimonová se narodila 31. prosince 1929 v malé obci Veselá u Rovenska pod Troskami. Její otec Karel Hlaváček se narodil v roce 1902 v jižních Čechách Josefu Hlaváčkovi, četnickému strážmistrovi. Dědečka po čase přeložili do Lomnice nad Popelkou, kde se rodiče Hany Šimonové seznámili. Maminka se vyučila švadlenou modistkou, byla v domácnosti a pocházela z pěti dětí. Hana Šimonová chodila do páté třídy do Veselé a potom na měšťanku do Rovenska. Měla celkem čtyři sourozence, její bratři Karel (* 1927) a Boris (* 1933) rovněž svěřili své vzpomínky Paměti národa.

Veselá před válkou

Hana Šimonová žila ve staré škole se dvěma třídami, pro vodu se chodilo k pumpě před školou. Ke škole patřila zahrada, ovocné stromy a záhony. Děti chodily pomáhat i na pole, na brambory a na mák. V obci převažovali drobní zemědělci, kteří si kromě malého hospodářství museli přivydělávat i jinou prací, například jako zedníci nebo brousili vzácné kameny, které lidé dobývali v okolí blízké hory Kozákov.

Pro Hanu Šimonovou jsou rodiče dodnes vzorem morálních hodnot, statečnosti, lidskosti a bojovníky za pravdu a svobodu. Otec působil jako učitel. Nejdříve v Syřenově a poté na živnostenské škole v Lomnici nad Popelkou. Když přišel jako řídící učitel do Veselé, tak tam nebyla ještě ani elektřina, založili tam proto první elektrárenské družstvo. Veselá měla jen 137 obyvatel, ale do školy tam chodily i děti z okolních vesnic.

Hana Šimonová měla tři bratry. Nejstarší Karel se narodil v roce 1927, o rok později přišel na svět Milan, rok nato Hana a třetí bratr Boris se narodil v roce 1933. Nejmladší Jolana pak v roce 1939. I v letech Velké hospodářské krize podnikavý otec spolu s několika místními postavili koupaliště. Místní obyvatelé dováželi kameny na stavbu. Stavba trvala necelé dva roky. V roce 1936 na pěkné loučce u Veselé zřídili skautskou základnu, kam jezdili skauti z bližších i vzdálenějších měst. Rodiče se také angažovali v Sokole a věnovali se divadlu, tatínek jako režisér, maminka rozepisovala úlohy. 

V roce 1939 v obci Veselá vyrostla nová, moderní škola, o jejíž stavbu se otec zasadil. Tělocvična měla i jeviště, kde se poté hrálo divadlo nebo se konaly různé přednášky. Do Veselé přijel například Vojtěch Beneš, bratr prezidenta Beneše, nebo herec Jaroslav Vojta. Do výuky otec už tehdy zapojoval filmy, koupil promítačku a s ní objížděl školy. A večer promítal filmy pro veřejnost.

Z ložnice vylézal docent Krajina

V roce 1940 začal otec pamětnice ukrývat ve škole odborného pedagoga z Jesenného a skauta Karla Čurdu, kterému se podařilo utéct před zatčením gestapa. V roce 1942 po heydrichiádě pak za Karlem Hlaváčkem přišla Marie Žáková (náčelnice skautů) s prosbou, zdali by neschoval Boženu Vlčkovou. Hrozila jí deportace kvůli židovskému původu, navíc její manžel generál Vlček pobýval jako voják v Anglii.

Další osobou, které Karel Hlaváček poskytl úkryt ve škole ve Veselé, byl samotný Vladimír Krajina, vrcholný představitel domácího protinacistického odboje, poslední dosud nedopadený člen vedení ÚVODu (Ústředního vedení odboje domácího). Protože se ve škole schovávali už tři lidé, tak v prvním patře přehradili ve škole chodbu, a aby mohli ven, do třídy přes skříň vyrazili průlez. Ven se tedy mohli dostat pouze v okamžiku, kdy ve škole neprobíhala výuka. Z druhé strany byl z úkrytu proražen otvor do bytu, do kuchyně.

Hana a její sourozenci o ukrývaných lidech věděli. „Já jsem byla taková... když jsem seděla na gauči, tak mně ty ruce vlezly do té díry, to zaprvé. Zadruhé jsem je viděla. Jednou jsem šla v noci na záchod z ložnice a zrovna vylézal docent Krajina. Když jsem měla příušnice, tak seděl u mě a krmil mě. Anebo večer jsme společně hráli hry. My jsme věděli, že tam je někdo, o kom nesmíme nikde říct. Byli jsme prostě taková rodina.“

Vedle toho Karel Hlaváček pomáhal zajistit úkryt dvěma parašutistům z výsadku Antimony. Umístili je tedy u Emila Lukaše, brusiče kovů, v jeho domku u plovárny v Rovensku pod Troskami. 

Životy odbojářů za záchranu místních obyvatel

Dne 15. ledna 1943 ráno vtrhlo gestapo do domu, zatklo otce a odvezlo ho. V bytě zůstali dva gestapáci hlídat. Otce převezli na jičínské gestapo, kde proběhl výslech. Viděl Josefa Tůmu, který parašutisty do Rovenska přivedl, viděl, jak je zřízený. Karel Hlaváček se přiznal, že o parašutistech ví. Slíbil, že místo prozradí, ale jen v případě, že nacisté ušetří Rovensko a nevyhladí tamní obyvatele, jako to udělali před několika měsíci v Lidicích či Ležácích. Na jičínském gestapu v tomto smyslu dokonce sepsali písemnou dohodu.

Nacisté ještě té noci obklíčili úkryt parašutistů, domek Lukešových v Rovensku. Karel Hlaváček se za parašutisty Závorkou a Jasínkem vydal vyjednávat. Nakonec oba z úkrytu vyšli, ale přitom spolkli kapsli s jedem, a nacistům tak živí do rukou nepadli.

Dodejme, že během zatýkání gestapa se lidem ukrývaným ve škole ve Veselé podařilo uprchnout, nakonec ale všichni skončili v nacistických žalářích. Jak Vladimír Krajina, tak Božena Vlčková a učitel Karel Čurda se konce války dožili.

Karel Hlaváček si vymohl, že se rozloučí s rodinou. Poté se pokusil vzít si život, ale gestapáci si toho všimli a krvácení zastavili. Více než půl roku byl vězněn v Praze. Potom ho převezli do terezínské Malé pevnosti, kde pobýval na uzavřeném oddělení v izolaci od ostatních vězňů. V Terezíně otec zůstal až do konce války. Domů se vrátil 16. května.

Během otcova uvěznění zůstala rodina dál bydlet ve škole. Obyvatelé Veselé se k nim zachovali solidárně. Maminka musela začít pracovat, dělala třeba různé malované destičky ze dřeva. Hana ve školním roce 1943 až 1944 navštěvovala obchodní školu v Semilech. Tu ale po prázdninách zavřeli, a tak se začala učit pánskou švadlenou v Lomnici nad Popelkou. Spolužačky starší patnácti let byly totálně nasazeny. 

Do Liberce a do Zlína

Po válce dostal Karel Hlaváček nabídku nastoupit do filmové branže. Vybral si Liberec, kam rodina v srpnu roku 1945 přesídlila. Hana tam v roce 1946 začala studovat druhý ročník obchodní školy. Po absolutoriu začala od roku 1947 pracovat v obchodní komoře.

Už 25. února 1948 vtrhlo do bytu Hlaváčkových komando StB, sebralo otce, poté přijel technik a odšrouboval jim telefon. Ten den byla pamětnice v práci, probíhala prokomunistická stávka a ona jako jediná z celé obchodní živnostenské komory zůstala pracovat.

Obchodní komora byla následně zrušena. Hana  odešla ještě se dvěma kolegyněmi do Zlína na krajský národní výbor (KNV). Ve Zlíně žil tehdy její bratr, vstoupila tu do skautského oddílu. Záhy však úřady skauting zakázaly. V roce 1950 se znovu vrátila do Liberce a ještě v roce 1951 tu prý ilegálně složila skautské zkoušky. 

Turistkou a skautkou

Otce Karla Hlaváčka zatkli a soudili kvůli jeho válečné minulosti a spolupráci s Vladimírem Krajinou, který tou dobou již uprchl za hranice. Po propuštění otce pamětnice vyhodili ze školského filmu. Začal dělat dělníka v Liazu.

Jeho dcera vypráví, jak jednou do továrny přijel ministr Václav Kopecký. Otec se prý tehdy ozval, že nemůže poslouchat ministra kultury, který mluví takto vulgárně, a odešel ze shromáždění. Dostal okamžitou výpověď a začal dělat v Textilaně ve skladu barev, ale protože měl ekzémy, tak až do důchodu pracoval jako kopáč. V penzi učil ruční práce ve zvláštní škole a soukromě vyučoval francouzštinu. 

Po návratu ze Zlína, který se mezitím přejmenoval na Gottwaldov, Hana vstoupila do horolezeckého oddílu. Tam se seznámila i se svým budoucím manželem. Po skalách lezli společně. V roce 1959 se jim narodil první syn Honzík a v roce 1962 přišel na svět Radan. Po čase se však s manželem rozvedli. I poté zůstala pamětnice věrná vysokohorské turistice.

Listopad 1989 bere Hana Šimonová jako obrovské osvobození. V roce 2019 byla stále členkou skautského oddílu a má obrovskou radost z jeho obnovy a narůstajícího počtu členů. Udržuje se ve velmi dobré fyzické a psychické kondici. Má kolem sebe mnoho přátel a užívá si svobody. Je hrdá na své rodiče a měla velkou radost, když byla jejímu otci Karlu Hlaváčkovi slavnostně odhalena na budově školy ve Veselé pamětní deska.