Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stefanos Simichanidis (* 1945)

Řekem jsem se narodil a Řekem umřu.

  • narozen 3. ledna 1945 v Kato Kline v Řecku

  • rodiče pocházeli z Čirachaná z východního Turecka

  • za občanské války v Řecku byl evakuován do Československa

  • prošel dětskými domovy ve Veselíčku, Velkých Heralticích a v Klokočově u Vítkova

  • v roce 1955 se vrátil k rodičům do Krnova

  • od roku 1968 pracoval jako učitel řečtiny v Třinci a potom v Krnově

  • byl členem Komunistické strany Řecka a dnes je členem KSČ

  • i nyní má řecké občanství

  • je předsedou Řecké obce Krnov a okolí

  • v současnosti žije v Krnově

Stefanos Simichanidis se narodil 3. ledna 1945 v Kato Kline v okrese Florina v severozápadním Řecku. Pocházel z velké rodiny. Měl devět sourozenců.

Rodina

Rodiče pocházeli z Turecka a do Řecka se dostali při výměně řecko-tureckého obyvatelstva v roce 1922. „Moji rodiče se narodili v Čirachaná. To je kraj Kars. To je, jak je východní Turecko. Protože maminka i otec měli napsáno v občance někdy narozen Sovětský svaz, někdy Turecko. Protože jak byly turecko-ruský války, jednou to bylo území toho, jednou toho. Potom jednu dobu maminka bydlela i v Tbilisi. Potom jak byla výměna obyvatelstva, tak oni v roce 1922 přijeli do Řecka do té vesnice Kato Kline. Vzpomínali, jak byla ta genocida v roce 1915 mezi Tureckem a Arménií. Ona mi jednou povídala, jak měli ten dvůr v Čirachaná. Tam přišli Turci a tam uviděla, jak jednomu Arménovi normálně šavlou usekl hlavu. Ten ještě jako chodil asi třicet metrů. A teď nevím, jestli to byl Armén nebo Řek. Ale říkám, že mu šavlou sťal hlavu.“

V letech 1946 až 1949 probíhala v Řecku občanská válka, jejímž následkem byla velká evakuace obyvatelstva ze severu Řecka do okolních států. Rodiny se ve zmatku války většinou roztrhly a zatoulaly do různých koutů Evropy.

Rodina Simichanidisových nebyla výjimkou. Kromě tří sourozenců, kteří zemřeli na následky nemocí už v Řecku, a nejstaršího bratra Aristidise, který padl v bojích na hoře Vici, všichni z Řecka utekli. Maminka Magdalini s bratrem Vangelisem nějaký čas pobývala v Bulkes v Jugoslávii. „To bylo něco jako stát ve státě. Tam byli ti Řekové shromážděni. Měli svoje školy, svoje soubory, svůj režim.“ Později odjeli do Krnova. Tatínek Periklis pro změnu odjel lodí do Polska. „On bydlel od roku 1949 do roku 1951 ve Zhořelci. Roku 1951 přijel do Krnova.“ Další sourozenci skončili na různých místech Evropy. „Někteří bratři byli zvlášť nebo i v jiných státech a potom se pomocí mezinárodního Červeného kříže spojovaly rodiny.“

Život v dětských domovech

Stefanis Simichanidis byl evakuován přes Jugoslávii a Rakousko do Mikulova a potom do dětského domova ve Veselíčku. Prošel mnoha dětskými domovy (Veselíčko, Velké Heraltice, Klokočov u Vítkova). Na to období nevzpomíná rozhodně špatně, má na něj jen kladné vzpomínky. „Abych popravdě řekl, my jsme se v dětských domovech měli dobře, protože tam se o nás dobře starali, byl tam ten kolektivní život. Nebyla nuda. Pořád se něco dělalo. Hráli jsme volejbal nebo fotbal, byli jsme v lese, hráli jsme různé hry. Každé ráno jsme vstávali, cvičili jsme, bylo hlášení. V kolektivu bylo dobře a starali se o nás dobře, aji jídlo bylo dobré. Protože když vezmeme, že tehdy Československo po druhé světové válce mělo svoje problémy a ještě nás přijali a my jsme se měli, dá se říct, ještě líp než ti vlastní, tady co byli, tak nemám k tomu slov. Žili jsme bezstarostný život. Protože v těch dětských domovech byli vychovatelé čeští, ale byli i řečtí vychovatelé a taky jsme chodili do řeckých škol. Jsme se učili zároveň.“ V dětských domovech strávil sedm let života, pobýval tam od tří do deseti let.

Setkání s rodiči

V roce 1955 si pro něj do dětského domova přišli rodiče, které si po tak dlouhém pobytu v dětských domovech už nedokázal ani vybavit. „Já jsem si neuvědomoval, jak vypadá otec, jak vypadá matka.“ Nejprve se mu k těm pro něj takřka cizím lidem vůbec nechtělo, ale za nějaký čas si zvykl a byl šťastný, že může žít se svou pravou rodinou.

Začátky Řeků v Československu

Jak vzpomíná Stefanos Simichanidis, pro všechny Řeky byly začátky v Československu složité. Neuměli jazyk, pocházeli z kulturně zcela odlišné oblasti a měli jinou mentalitu.„Jak jsme sem přijeli, tak tady byla ta jazyková bariéra, protože si pamatuju, jak poprvé šly ty staré ženské do kina. Tehdy se to jmenovalo Demokracie. Teď se to jmenuje kino Mír. A šly poprvé staré paní do kina. To byl řecký film Krvavé Vánoce. Ale předtím se dával týdeník. Vždycky týdeník. Ony seděly v první řadě a asi to ještě v té době neviděly, normální film. Dávali, jak přijíždí vlak. Kolmo ta lokomotiva. A ony myslely, že to doopravdy přijíždí k nim, tak ustrašeně chtěly odejít…“ Další historka, kterou pan Simichanidis popisuje, se odehrála u fotografa. „A potom se ti Řekové chtěli vyfotit, k fotografovi šli. Tak jak šli do té čekárny, oni byli temperamentní, oni dělali hluk, protože oni jsou temperamentní, ti Řekové. Přišel tam fotograf a říkal jim: ‚Ticho!‘ Aby se jako zklidnili. V řečtině ‚ticho‘ znamená zeď. Tak oni se hned postavili ke zdi. Mysleli, že je jako u zdi vyfotografuje. Teďka říká ten fotograf: ‚Chcete dohromady nebo každý zvlášť?‘ A ‚dochromady‘ znamená v tom pontském nářečí jako ‚dochroma‘, v jaké barvě. Oni mysleli, že po pontsky říkal, jakou barvu. Takové komické scénky se stávaly. Nebo otec chtěl poslat dopis. Otec šel do tabáku. Chtěli jsme poslat dopis a šel pro známku. Nevěděl, jak se říká známka. Tak šel tam a říká tomu prodavači: ‚Dejte mi malého Gottwalda… Daleko.‘ Že chce poslat ten dopis. Taková byla ta jazyková bariéra.“

„Na začátku jsme se tady těžko přizpůsobovali tomuto způsobu života, ale pomaloučku to pak už šlo, protože v pozdějších letech si Řekové brali Češky a zase naopak. Řecké kruhy se stravovaly českou kuchyní, poznávaly knedlíky, chodívali jsme na české zábavy a zase Češi chodili na řecké zábavy. Poznávali řeckou kuchyni, mentalitu. Čili byly to dvě odlišné kultury, ale měly si co říct.“

V Krnově

Rodina byla navzájem spjata. Příbuzní se často navštěvovali a udržovali mezi sebou čilý kontakt. Doma se mluvilo pontským nářečím, které pocházelo od Řeků žijících před rokem 1920 v Turecku.

Stefanis Simichanidis vystudoval střední průmyslovou školu a v roce 1968 nastoupil jako učitel řečtiny nejdříve v Třinci a později v Krnově.

Tak jako většina Řeků je levicově zaměřen. Byl členem Komunistické strany Řecka a od roku 1990 je členem KSČ. „Já jsem členem KSČ. Komunistické strany Řecka. Můj názor nikdo nezmění. Mně se žilo za socialismu dobře. Já jsem necítil, že bych neměl nějakou svobodu. Svobodu jsem měl. Já jsem neměl ani možnost cestovat. Mě ani to cestování netáhlo. Já jsem jako svobodu měl. Necítil jsem, jako že bych neměl svobodu.“

Na vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nevzpomíná negativně. „Abych vám řekl po pravdě, tak většina Řeků byla pro vstup vojsk Varšavské smlouvy, protože my jsme byli vychováni v duchu internacionály, v duchu socialismu… Protože ti naši rodiče bojovali proti Němcům, proti nepříteli, Angličanům a tak.“

I dnes má řecké občanství, nikdy si jej nezměnil. „Já to beru tak: Řekem jsem se narodil a Řekem umřu.“ Do Řecka se ale už nikdy nevrátil, odcházel odtud jako velmi malý chlapec a už na něj nemá žádné vzpomínky.

V současnosti je předsedou Řecké obce Krnov a okolí a žije v Krnově.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)