Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Šimek (* 1931)

Každý jede na tom svém koni

  • 7. července 1931 se narodil v Holíči na Slovensku

  • v letech 1946 až 1949 se vyučil u Bati ve Zlíně litografem, současně vystudoval Baťův Studijní ústav ve Zlíně

  • v roce 1953 vstoupil do komunity Křesťanských sborů

  • v roce 1955 ukončil vojenskou službu, v 60. letech měl v úmyslu odjet žít a pracovat do Izraele, plán se neuskutečnil

  • od roku 1955 do roku 1996 pracoval v Moravských tiskařských závodech v tehdejším Gottwaldově (nyní město opět přejmenováno na Zlín)

  • do roku 2000 vyučoval obor polygrafie na střední odborné technické škole ve Zlíně

Pro Miloslava Šimka narozeného 7. července 1931 v Holíči na Slovensku bylo zásadním milníkem jeho života poznání a přihlášení se ke komunitě Křesťanských sborů (dříve Věřící v Pána Ježíše Krista). Toto duchovní hnutí se liší od majoritních protestantských denominací například tím, že křtí pouze dospělé, nemá centrální vedení ani kazatele, hierarchii nebo systém, pouze volené starší, a že vychází z učení a praxe prvotní církve. Křesťanských sborů je v České republice asi 40 a tvoří volné sdružení jedné z nejméně početných církví.

Dětství v Holíči

Ondrisovi, rodiče Miloslavovy maminky, byli prostí lidé, luterští evangelíci augsburského vyznání. Jako mnozí jiní během hospodářské krize se také dědeček Ondris pokusil najít práci v Americe. Nikdy o svém dobrodružství doma nevyprávěl, ale vrátil se na Slovensko jako chudák. Miloslav si vzpomíná, jak spolu chodili na kopřivy do okolních listnatých mokrých lesů a kolik bylo v létě u řeky Moravy komárů. V zámecké bažantnici pěstoval dědeček růže, ta práce mu přinášela značné potěšení.

Holíč té doby bylo skromné městečko s jedinou velkou stavbou, barokním zámkem, který z původní pevnosti nechala na svoje letní sídlo přestavět císařovna Marie Terezie. V Holíči žili evangelíci, katolíci a velká skupina židů. Měli rabína, rozsáhlý hřbitov a velkou krásnou synagogu zbořenou 20 let po válce. Místní cikánská komunita bydlela na vymezeném místě za hranicemi městečka. Tak pamatuje na své dětství v Holíči Miloslav.

Maminka Anna sloužila na evangelické faře, „tam se mnohému naučila,“ dodává pamětník, a jelikož zpívala v evangelickém kostelním sboru a měla vynikající hlas, „dar od Pána Boha,“ pan farář chtěl, aby studovala na konzervatoři. Maminka odmítla, zpěvačky neměly dobrou pověst, a zůstala doma se svými dětmi – Zlatinkou, která jako malá zemřela, Miladou a Miloslavem. Příležitostně také vypomáhala u sedláků.

Tatínek Josef Šimek, nejmladší z pěti dětí, pocházel z moravských Osvětiman. Byl to velký statný muž měřící přes dva metry, s pádnou rukou. Živil se jako kovář. „Bylo to spokojené česko-slovenské manželství, otec byl takový tišší, maminka jako zpěvačka víc ukřičená,“ říká pamětník.

Slovenský štát

Za Protektorátu pracoval otec jako kovářský mistr u firmy Baťa ve Zlíně. Často se stalo, že banky nepřevedly výplatu z měny jednoho státu na druhý okamžitě a rodina na Slovensku marně čekala na peníze. Otec se vracel do Holíče pouze na sobotu a neděli a při překračování hranic na řece Moravě „dostával často nafackované od německých financů v Protektorátě. ‚Zas ho zbili,‘ stěžovala si maminka.“

Miloslav Šimek vypráví: „Těžko se žilo, nebyla to dobrá doba. Židovské děti chodily do židovské školy, ostatní děti – katolíci i evangelíci – se jim posmívaly. V naší ulici žila jedna židovská rodina, Fischerovi. V noci hlinkovci přijeli, naložili je do auta a odvezli, nevěděli jsme kam. I ve škole si děti z rodin hlinkovců počínaly nadřazeně.“

Holíč byl osvobozen Rudou armádou, ale předtím obsadili město Němci. „Chovali se slušně,“ říká pamětník, jeden z důstojníků se u Šimků, kteří vlastnili rodinný dům, asi na týden ubytoval, a pokračuje: „S Rusy to bylo horší. Hodně pili, ‚davaj časy (hodinky), davaj mašinku (kolo)‘. Měl jsem strach, spali jsme ve sklepě na bramborách.“

Z početné holíčské židovské komunity se z Osvětimi vrátila jen paní Helena Weinwurmová, dcera pekaře, po válce učitelka v jeslích. Miloslav, to už byl starší, se zajímal o to, co prožila, chtěl vidět i její vytetované číslo. Hodně se jí ptal.

V 15 letech k Baťovi

Tatínkova představa, co se synem dál, byla, že se ve Zlíně vyučí pletařem punčoch u firmy Baťa. Ovšem psychotechnické zkoušky ukázaly, že má Miloslav slabší zrak a bylo mu doporučeno, aby se vyučil ševcem. Doma z toho byli nešťastní, ale na osobním oddělení se našla nová možnost: vyučit se litografem, prvním toho oboru u firmy Baťa. Tři roky chodil Miloslav střídavě týden pracovat do továrny a týden se učil teorii v prvním designovém ateliéru v republice, ve Studijním ústavu ve Zlíně.

Tehdy litografové přetvářeli do tiskové podoby to, co malíři nebo grafici vytvořili jako originál a litografové rozkladem barev namalovali na litografický kámen, tzv. solnhofenský vápenec, nebo později na tiskovou desku. Jednalo se především o plakáty s reklamou na Baťovy výrobky. Miloslav Šimek upřesňuje: „Baťa měl svůj ojedinělý Studijní ústav. V něm studovalo mnoho schopných grafiků, malířů, to byla elita. Mě to bavilo, chtěl jsem se co nejvíc naučit, dozvědět, abych byl schopný.“ Jaký měl názor na Jana Baťu? „Vidím ho kladně. Slovo ‚nejde to‘ neexistovalo. Baťa to zkusil udělat sám. Nikdy jsem ho nepotkal, ale ta práce byla vidět, co za ním zůstala, nejvíc ale po Tomáši  Baťovi,“ vzpomíná pamětník. Miloslav Šimek bydlel na internátě, potom na svobodárně. Pokoj byl kompletně vybaven, platil za něj „směšné peníze“, na sobotu a neděli jezdil za rodiči do Holíče. Hlavní důležité věci pro život podle něj tehdy byly: mít zaměstnání, mít peníze a mít úspory (každý zaměstnanec musel mít konto v bance) – a toho se mu ve Zlíně u Bati dostalo. Litografové byli hodnoceni 500 Kč týdně, což byly slušné výdělky. „Navíc litografie byla tvořivá práce,“ říká pamětník.

Po válce se továrna i město rychle z válečných otřesů vzpamatovaly. Po bombardování konvoji amerických a anglických letadel byla tiskárna sice také zasažena, stohy papíru hořely dlouho, ale už v roce 1946 byla Miloslavova tiskárna v budově č. 52 opět v provozu.

Celý život na jednom pracovišti

„V roce 1948 jsme v životě i práci velice jemně vpluli do komunistické éry, skoro jsem to nepozoroval,“ vzpomíná Miloslav Šimek. Tatínek byl členem komunistické strany a Miloslav se stal nejprve svazákem a pak i komunistou: „Já, takové mladé trdlo.“ Několikrát před stranickou schůzí měli s vedoucím za úkol vyzdobit místnost, což vedoucí obvykle komentoval slovy: „Uděláme jim tam ten oltář.“ Psal se rok 1951, Miloslav Šimek na schůzích vykonával funkci zapisovatele, ale po dvou letech se jeho život od základu změnil: „Jakmile přišel do mého života Bůh, pak jsem se se stranou rozešel.“ Následky to nemělo, až na to, že se stal podezřelým, že by mohl ve jménu Pána Boha zapálit tiskárnu. Ve Svitu, jak byly Baťovy závody komunisty přejmenovány, nevědělo vedení, co si s horlivým křesťanem počít, nakonec ho za trest poslali do Dolního Rychnova na Sokolovsku, do továrny na tabulové sklo. Možná i obavy, že by se ve svém náboženském vytržení mohl pokusit tisknout církevní materiály, byly příliš silné. Výroba skla měla k práci v polygrafickém průmyslu daleko, ovšem za práci nádeníka dostával plat vyšší než v tiskárně, pracoval v teple a po půl roce si ve Svitu uvědomili, že přišli o odborníka, kterého jen tak někdo nenahradí. Směl se tedy vrátit. „Svým příchodem zpět jsem se stal republikově známým odborníkem v polygrafickém odvětví reprodukční fotografie,“ říká pamětník. Ještě osm let po odchodu do důchodu vyučoval odborné předměty na střední odborné technické škole ve Zlíně.

Maminčina rodina byla silně věřící, jako evangelíci chodili všichni v neděli do kostela, děti do nedělní školy, ve 14 letech byl Miloslav konfirmovaný. V roce 1953 se setkal s člověkem, který ovlivnil celý jeho pozdější život. „Poprvé jsem slyšel o existenci Křesťanských sborů, že je třeba se obrátit k Bohu a začít nový život s Bohem. Evangelíci jsou papíroví křesťané, do roku 1953 jsem byl taky takový. Tam se o Bohu málo dozví a ani je to moc nezajímá. Jak říkal Havlíček: ‚Naše církev je ze všech církví ta nejcírkvovatější.‘“ Doma se jeho odchod a horlivost pro novou cestu nesetkala s velkým pochopením: „Matka nechtěla, že jsem jinověrec, dělala scény, i když v závěru života taky předala svůj život Pánu Ježíši, otec se neprotivil, Bůh ho nezajímal,“ vzpomíná na tu citlivou dobu Miloslav Šimek.

Ve stejném roce v Bratislavě nastoupil základní vojenskou službu: narukoval k 28. pěšímu pluku, 2. kulometné rotě, 1. četě jako nosič těžkého kulometu. „Ale Bůh to zařídil a po krátké době odešel od pluku katolický farář, do té doby plukovní písař, a já jsem nastoupil na jeho místo. To mi svědčilo. Měl jsem jen pistoli, v šuplíku jsem měl Bibli, mohl jsem si číst. Sloužil jsem, ale byl jsem účetním technického zásobování,“ dodává pamětník.

Celý život pak pracoval na stejném místě, ve stejné tiskárně, jen s novými technologiemi a pod novým názvem zaměstnavatele: například Moravské tiskárny Olomouc, provozovna 28 v Gottwaldově, a pak až podnes existující GASPRO – Grafická společnost v Loukách ve Zlíně. Provozoven a závodů (menších tiskáren) bylo v několika okresech víc.

Vlastní velká rodina

Miloslav Šimek se oženil ve 33 letech v roce 1965, manželka Zdena se stala křesťankou dřív než on. „Byla pro mě vzor. Pocházela z Valašska, měla krásnou povahu, byla tichá, pracovitá, měla smysl pro krásné věci, ráda vtipně veršovala. Dala by to poslední, pomáhala lidem. Kratší dobu pracovala ve Svitu v gumárnách, ale lepidla a výpary škodily jejímu zdraví. Odešla a stala se až do odchodu do důchodu pečovatelkou, což mnohem víc vyhovovalo jejímu založení a životnímu poslání. Měla ráda starší lidi, ráda sloužila,“ říká o své ženě Miloslav Šimek. Narodily se jim čtyři děti – Pavel, Hana, Miloslav a Daniela, všechny děti jsou členy Křesťanských sborů. Pavel před 11 lety umrzl v Tatrách: „To byla první velká rána pro rodinu,“ říká Miloslav Šimek a dodává: „Děti jsme vedli k tomu, aby zůstaly, aby se staly členy, ne z donucení, ale aby viděly život rodičů. Byl to pro ně vzor, model.“ Manželka Zdena zemřela v březnu roku 2021.

Dcera Hana má sedm dětí, nejmladší se jmenuje Ráchel. Pan Šimek s nimi bydlí a pomáhá, jak to lze: poutírá nádobí, poskládá vyprané a usušené prádlo, každá činnost mu přináší radost.

Když byly Zdeniny a Miloslavovy děti ve školním věku, rodiče se neprojevovali jako náboženští fanatici orientovaní pouze na duchovní život. Ovšem byly tu nepřekročitelné meze: děti nebyly v Pionýrské organizaci ani v SSM, rodiče se také nijak politicky neangažovali, v zásadě odmítali posílat děti na události s politickým obsahem. „Jen kvůli dětem jsme se přinutili jít na 1. máje na tu šaškárnu do průvodu,“ říká Miloslav Šimek.

Hebrejština, Izrael, židovství

V době, kdy vstoupil do Křesťanských sborů, se Miloslav Šimek začal zajímat o židovství. Svůj setrvalý zájem vysvětluje takto: „Toužil jsem po tom znát Boha blíž, jak je to s Bohem. Nespokojil jsem se s překlady Bible, v každém překladu je to jinak.“ Nejprve dojížděl do Brna na základy hebrejštiny k manželům, kteří se vrátili z Osvětimi, a v zaobírání se hebrejštinou dodnes pokračuje, má dokonce své studenty. „Jsem do toho až tak zažraný,“ přiznává.

V polovině 60. let minulého století, kdy se politické poměry v Československu začaly postupně uvolňovat, pojal Miloslav Šimek odvážný plán: „Ježíš byl Žid a já chtěl poznat tu zemi, poznat mentalitu lidí, historii, učení rabínů.“ Rozhodl se, že odjede do Izraele a aby pokryl náklady, bude bydlet a pečovat o nějakého seniora nebo seniorku. Poválečné diplomatické styky Československa a Izraele se vyvíjely od velmi přátelských v letech boje za nezávislost, kdy Československo dodávalo Izraeli letadla a školilo jeho piloty, k silnému zhoršení v období politických procesů 50. let až po úplné vypovězení diplomatických vztahů po šestidenní válce v roce 1967. Miloslav Šimek nějakým způsobem od velvyslance získal adresu paní, která by jeho pomoc uvítala, ale nakonec neodjel nikam: „Někdo mě předběhl,“ říká.

Od mládí měl pamětník další zálibu, sbírání známek. Jeden ze zdrojů výměny známek a jeho osobní dlouholetý kontakt byl pan Katan Sasson z Ramat-Ganu v Izraeli. Pamětník mu posílal československé obálky prvního dne a známky, on sbíral především Čínu a SSSR, Miloslav sbíral známky izraelské. „V té komunistické době mi v tom nikdo nezabránil. Vložil jsem známky do obálky mezi černé papíry a v dětinské blbosti jsem věřil, že tady cenzura neexistuje,“ dodává. Během normalizace a když se narodily děti, začala být korespondence obtížná, a to i finančně, proto kontakty ustaly. Miloslav Šimek se do Izraele podíval poprvé a naposledy až v 90. letech se skupinou českých turistů-křesťanů. S panem Sassonem se nesetkal.  

Jak jste spokojen s dnešním světem?

Miloslav Šimek je rád, že žije ve Vizovicích, považuje to za dobré místo k dožití. Je ovšem kritický k současné společnosti. Říká: „Za Masaryka nebylo tolik praktického zla jako dnes, i toho morálního zla. Dnes je morálka katastrofa.“ Na druhé straně on sám slouží jako osobní příklad aktivního života: pracuje s internetem, vyhledává si a studuje to, co dává smysl a co souvisí s jeho osobním křesťanským životem a živým Bohem. Je zvídavý a neztrácí chuť žít. Když je příležitost, rád chodí na koncerty, má rád básně. „Zájem by byl, ale příležitost je minimální,“ dodává pamětník.

Ráno se probudí, poděkuje Pánu Bohu za sílu, zdraví a ochranu v noci, otevře si krabičku s léky a říká: „Ať to nepopletu, jsem už starý, Pane Bože, zůstaň tu se mnou.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Míša Čaňková)