Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Jáchym Šimek (* 1952)

• narozen 3. června 1952, dětství prožil v Nížkově u Havlíčkova Brodu

• pamětníkův otec Josef Šimek pocházel z chudých poměrů, ale podařilo se mu vybudovat hospodářství; když mu ho komunisti vzali, zhroutil se, později zapálil vlastní dům a kravín

• matka Věra (za svobodna Růžičková) byla dcerou velkostatkáře a rychtáře, děda Jan Růžička skončil po komunistickém puči v jednom z lágrů u Jáchymova

• pár metrů od domu, kde pamětník v dětství žil, byl kostel, považoval ho za druhý domov, odmalička si stavěl oltáře a kázal

• vystudoval všeobecně vzdělávací školu ve Žďáru nad Sázavou a v roce 1968 nastoupil do kněžského semináře v Litoměřicích

• v letech 1972 až 1974 byl na vojně, kvůli zdravotnímu stavu dostal na starost saunu a bar pro důstojníky

• v červenci 1977 byl v katedrále svatého Víta na Pražském hradě vysvěcen na kněze kardinálem Františkem Tomáškem

• kněžskou kariéru začal v Křížové u Havlíčkova Brodu, kaplana pak před revolucí dělal v Náchodě, Ostružně na Jičínsku, Pardubicích a nakonec byl od roku 1983 do roku 1990 farářem v Keblově

• v roce 1979 se o něj začala zajímat StB – kvůli kontaktům na aktivní skupinu věřící mládeže v Náchodě

• StB vadilo, že káže moderně, shromažďuje kolem sebe mládež a vůbec se pro víru snaží získat co nejvíc lidí

• v roce 1984 se stal tajným spolupracovníkem StB s krycím jménem Mikeš a byl jím do roku 1988, s estébáky se sešel víc než šedesátkrát, i v konspiračním bytě ve Vlašimi, z jeho povídání vzniklo 23 zpráv

• po roce 1990 byl farářem v Pardubicích a pak v Havlíčkově Brodě

• po revoluci začal podnikat, v rodném Nížkově vyráběl „farářovy ponožky“

• začátkem 90. let vstoupil do řádu premonstrátů, odjel na dva roky do Říma, kde studoval teologii a spirituální teologii

• od roku 2003 do roku 2008 měl jako kněz na starost české emigranty v Austrálii

• od roku 2013 do roku 2022 byl opatem Želivského kláštera, dnes je emeritní opat

„Oni si nás chtěli vzít na starost a zničit nás. No a to se jim nepovedlo,“ vyprávěl o svém kontaktu s komunistickou Státní bezpečností (StB) někdejší opat Želivského kláštera (2013–2022) Jáchym Jaroslav Šimek studentům vlašimského gymnázia. A zavzpomínal, jak zvládl dlouhý a konfliktní výslech: „Vytáhl jsem růženec a začal se před nimi nahlas modlit.“ Studentům se v rámci projektu Příběhy našich sousedů vylíčil jako farář, který ustál tlak StB.

Jenže realita je jiná. Jím podávaný a žáky také tak převyprávěný heroický příběh má vážný šrám, který Jáchym Jaroslav Šimek nezmínil. Přes tři roky byl tajný spolupracovník StB s krycím jménem Mikeš, s estébáky se za tu dobu sešel víc než šedesátkrát, chodil za nimi i do konspiračního bytu ve Vlašimi. Přesto trvá na tom, že s StB „nespolupracoval“.

Otec zapálil vlastní dům a kravín

Jáchym Jaroslav Šimek se narodil 3. června 1952, dětství prožil v Nížkově u Havlíčkova Brodu (v době jeho dětství tu žilo asi pět set lidí). Jeho otec Josef pocházel z chudých poměrů. „Začínal z ničeho, ale dařilo se mu, pílí a houževnatostí se vyšvihl,“ vypráví pamětník. „Byl pro modernizaci zemědělství, měl první v dědině traktor, pomalu přikupoval pozemky, začal chovat šlechtěná selátka.“ 

Naopak pamětníkova matka Věra, rozená Růžičková, byla dcerou velkostatkáře. „Když si našla mého otce, děda pohrozil, že se jí zřekne, a nakonec to také udělal,“ popisuje pamětník. Se zetěm se smířil až po komunistickém převratu, kdy oba přišli o všechno.

Děda Jan Růžička byl nějaký čas zavřený v jednom z táborů u Jáchymova, kde vězni těžili uranovou rudu. „Komunisti ho poslali do kriminálu za jeho řeči a přístup k nim,“ míní pamětník. „Byl bohatý, navíc rychtář, machroval: ‚Komunisti tu budou, až já budu chtít.‘ Když se chopili moci, tak mu ukázali.“

Pamětníkův otec Josef Šimek dopadl ještě hůř. „Měl velké sny, co by dokázal pro celou dědinu,“ vzpomíná Jáchym Jaroslav Šimek. „Když mu všechno vzali, nesl to velice těžce, psychicky se zhroutil.“ V roce 1965, když bylo pamětníkovi 13 let, zapálil nejdříve vlastní dům a o pár dní později kravín jednotného zemědělského družstva, v němž pracoval. 

Obě události barvitě popisuje kronika Nížkova. „Dne 26. listopadu asi ve tři čtvrtě na sedm byl Nížkov vzrušen požárním poplachem a zlověstnou rudou září, která se náhle objevila u kostela,“ čteme v obecní kronice rukou psaný záznam z roku 1965. „Brzy bylo patrno, že hoří celé stavení i stodola družstevníka Josefa Šimka. Ten prý ležel na pohovce a nic netušil. Jeho žena byla v nemocnici, syn ležel v horečce na posteli. Občan Jindřich Tul šel vsí, zpozoroval požár, přiběhl, upozornil na věc Šimka a pomohl mu vyvésti obě děti i psa z hořícího domu.“ Požárníci dorazili rychle, ale „přívod vody uvázl“ – a než se podařilo začít čerpat vodu z potoka, „bylo už celé stavení jeden plamen“. 

A záznam v kronice pokračuje: „Dne 6. prosince zažil Nížkov opět mocné vzrušení, po 6. hodině večer přiběhla do vsi poděšená dojička, že hoří v přípravně krmiv kravína.“ Tentokrát už ale lidé nepovažovali požár za nešťastnou náhodu. „Ihned vzniklo podezření, že mezi oběma časově tak blízkými požáry je nějaká souvislost“, a když byly ve slámě nalezeny nádoby od benzínu, změnilo se podezření v jistotu. K založení obou požárů se krátce nato přiznal pamětníkův otec Josef Šimek a skončil na psychiatrii.

Po pár měsících mu soud uložil tři a půl roku vězení a náhradu škody ve výši 28 000 korun – v kravíně shořelo 30 vagonů krmné slámy a sena. Založení požáru v kravíně Josef Šimek zdůvodnil slovy, že „v družstvu se nedodržovaly protipožární předpisy a malým ohněm chtěl na tento nedostatek upozornit“. Proč zapálil vlastní dům, se v kronice nepíše a neví to ani pamětník Jáchym Jaroslav Šimek. S matkou a o tři roky mladší sestrou Marií žili postupně v několika domech, které byly zrovna prázdné, a zažívali těžké časy. „Táta byl vyřízený a matka nepracovala, byla v domácnosti,“ říká pamětník. „Kolikrát jsme neměli ani na chleba.“

Navzdory žhářství ale vesnice vzpomíná na pamětníkova otce v dobrém. „Byl to dříč, podnikavý a pokrokový člověk,“ říká třeba bývalý dlouholetý nížkovský starosta Jan Mokrý. „A rozuměl mašinám. Když družstvo koupilo první nákladní auto, jezdil s ním právě on. Měl široký záběr, pořádal zájezdy, byl jsem s ním na Slovensku.“ Vzpomíná také, že po roce 1989 „měl hned touhu znovu hospodařit“. „Koupil tele a pásl ho na návsi,“ vypráví Jan Mokrý. „Říkal jsem mu: ‚Pane Šimek, je vám to zapotřebí?‘ Už chudák chodil o berlích, nebylo myslitelné, aby znovu začal.“

Jako dítě jsem si stavěl oltáře

Jistotu našel Jáchym Jaroslav Šimek v kostele a na faře. „Kostel svatého Mikuláše byl dvacet metrů od našeho domu, byla to taková naše druhá domácnost, kde jsem vyrůstal,“ vzpomíná. Když v roce 1958 zemřel farář Jan Macek a na faře po něm zůstala hospodyně, Šimkova rodina jí pomáhala. „Měla malé hospodářství, slepice, kozu, králíky, o to jsem se jí staral,“ říká pamětník. Poté, co jim shořel dům, na faře také nějakou dobu bydlel.

„Od dětství jsem chtěl být farářem. Už když mi bylo pět šest let, tak jsem si stavěl doma oltáře,“ prozradil Jáchym Jaroslav Šimek studentům vlašimského gymnázia, kteří jeho příběh zpracovali v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Oltář doma v obývacím pokoji si vyzdobil soškou, květinami ve sklenicích a sloužil mši a kázal. „Takhle jsem si hrál jako kluk. Dělal jsem, co jsem viděl v kostele,“ říká. Oba rodiče byli věřící, jeho hru nijak nekomentovali: „Nechali mě být, možná měli i radost.“

Vzpomíná také, že „slečna z fary“ zvala kněze z okolních farností na pouť a posvícení. Pomáhal pro ně připravovat jídlo. A hrozně rád je poslouchal: „Oni měli spoustu krásného moudra. V životě jsem neslyšel takové věci, jaké jsem slyšel na faře, když faráři vyprávěli. Takovým způsobem jsem přišel k církevnímu světu.“

Po základní škole chodil pamětník na všeobecně vzdělávací školu ve Žďáru nad Sázavou, která se v průběhu jeho studia změnila na gymnázium. V roce 1968 – k němuž říká jen „všichni doufali, že začne nová éra“ – nastoupil do kněžského semináře v Litoměřicích. Zároveň se o každých prázdninách snažil opravovat dům zničený požárem. „Koupil jsem si Jawu 350, od jednoho faráře, a jezdil na brigádu do cihelny. Brzy ráno tam a večer zpátky, aby mě policajti nechytli, neměl jsem papíry,“ říká. „Za práci jsem nedostával peníze, ale cihly.“ Asi po osmi letech byl dům znovu obyvatelný: „Nastěhovali jsme se tam celá rodina, i s tatínkem.“

Jeho studium na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích přerušila v letech 1972 až 1974 vojna. „Snažil jsem se zjistit nějakou nemoc, abych na vojnu nemusel,“ vzpomíná. Hodila se mu alergie, kterou trpěl od dětství. Přesto byl odveden, i když s limitem – doktor napsal „schopen jako knihovník“. U posádky v Chebu mu ale sdělili, že jako knihovníka „potřebují někoho, kdo bude agitovat“ – a na to se on jako student bohosloví nehodí. A nabídli mu alternativu – práci v důstojnickém baru a sauně. 

Na dva roky vojenské služby si tak nemůže stěžovat. „Naléval jsem důstojníkům alkohol a staral se o jejich manželky, které chodily do sauny dvakrát týdně,“ vypráví. Když bylo v sauně a baru prázdno, chodili tam za ním běžní vojáci, prý hlavně vysokoškoláci.

Fakultu dokončil v roce 1977 a v červenci byl v katedrále svatého Víta na Pražském hradě vysvěcen na kněze kardinálem Františkem Tomáškem (papež Pavel VI. jmenoval Františka Tomáška kardinálem v červnu 1977, jeho jméno ale kvůli obavám z reakce komunistického režimu nezveřejnil, to učinil až o osm let později nový papež Jan Pavel II.). 

Velká show pro mladé

Kněžskou kariéru zahájil Jáchym Jaroslav Šimek v Křížové u Havlíčkova Brodu, kaplana (pomocného kněze) tu dělal rok. Pak byl přeložen do Náchoda, kaplanem tu byl v letech 1978 a 1979. Právě tady se o něj na jaře 1979 začala zajímat Státní bezpečnost, tehdy mu bylo 27 let. Náchodská StB mu založila svazek „prověřované osoby pod krycím názvem Mikeš“. 

Důvodem byly jeho „živé styky“ s bývalým náchodským kaplanem Václavem Vackem. Toho StB považovala za „duchovního otce nábožensky založené skupiny mládeže“, která se schází v bytech, „diskutuje náboženské otázky“, zpívá a čte „církevní materiály“. StB se domnívala, že jde o „tajné schůzky členů laického apoštolátu“, tedy věřících, kteří chtějí víru dál šířit. A chtěla zjistit, zda se Jáchym Jaroslav Šimek těchto schůzek věřící mládeže v Náchodě účastní, nebo je dokonce organizuje. 

A v jeho sledování StB pokračovala dál, když byl z Náchoda přeložen do Ostružna na Jičínsku (kaplanem tu byl od roku 1979 do roku 1981). Jičínští estébáci si v Šimkově svazku poznamenali, že „v kostele v Ostružnu při kázání prohlašoval, že sem byl poslán z trestu“, ale hned dodal, že „ho sem poslal Bůh, aby tu oživil náboženství“. Estébáci si také zapsali, že podle názoru okresního církevního tajemníka je Jáchym Jaroslav Šimek „extremista a blázen“.

„V Náchodě byly v kostele mraky lidí, nádherní lidé,“ vzpomíná pamětník. „A najednou mě přeložili do Ostružna. Byl tam sice krásný kostel, ale poloprázdný, chodilo tam dvacet babiček. Nedal jsem se, pokračoval jsem dál.“

Státní bezpečnost si k tomu zaznamenala podrobnosti. „K osobě faráře Šimka bylo zjištěno, že svým osobním autem Škoda modré barvy jezdí po okolí a provádí návštěvy rodin a agitaci pro náboženství,“ dočteme se. „Samotné bohoslužby provádí v moderním stylu, což se nelíbí ani starým farářům, kteří na to upozorňují okresního církevního tajemníka.“ Poznamenali si také, že „využívá všech prostředků, aby lidi pro církev získal“ – například po skončení mše každému u dveří podává ruku, mladé lidi zve na faru na čaj, staré vozí svým autem na nákupy. 

Bedlivě sledovanou událostí pak byla pro StB mše, na kterou Jáchym Jaroslav Šimek pozval také své známé z předchozího působiště, z Náchoda. „Bylo zjištěno, že na den 20. ledna 1980 připravuje v kostele v Ostružnu slavnostní mši, tzv. ‚Velkou show pro mladé‘. Této mše se mají zúčastnit především mladí lidé z náchodského okresu,“ dočteme se v pamětníkově svazku prověřované osoby. „Dále má účinkovat nezjištěná kytarová skupina a přijet má i nějaký varhaník z Prahy.“ Lidí se sešlo dost, alespoň soudě podle toho, že StB si zaznamenala, že kolem kostela stálo hodně aut (a podle jejich značek zjistila, kdo jimi přijel).

Pamětník vypráví, že o řadě jeho aktivit StB nic netušila. „Na faře v Ostružnu jsme měli tajná setkání, byla to krásná barokní fara, sešlo se nás třeba padesát,“ říká. „Měli jsme katechismus, výklad křesťanského učení. Zpívali jsme, měli jsme i tajné modlitby. Nebo tajné přednášky na půdě fary, někdy do půlnoci, někdy dokonce až do rána.“ Přednášet do Ostružna jezdil třeba učitel z Červeného Kostelce u Náchoda František Ducháč, blízký spolupracovník Břetislava Kafky (hypnolog, léčitel a badatel v oblasti parapsychologie). 

„Myslím, že jsem byl trošku atypický kněz, mladý a mládež jsem měl kolem sebe. Starší kněží mi říkali, že jsem neopatrný, uvádím mládež v nebezpečí, že třeba někoho vyhodí ze školy nebo mu jinak znepříjemní život. To oni uměli,“ vzpomíná. „Pro komunisty byly moje aktivity velice nepříjemné. Měli za to, že je to potřeba zastavit. No, protože oni měli tu mládež podchycenou jinak, strachem. Měli ji podchycenou tím, že náboženství je, jak to říkal Lenin, opium lidstva. To se snažili lidem podsouvat do jejich myslí.“

Fízl non plus ultra

Zpočátku se Jáchym Jaroslav Šimek choval k pracovníkům StB sebevědomě. „Byl předvolán telefonicky, což odmítl a vyžadoval písemné předvolání,“ poznamenali si estébáci v roce 1979, během jeho působení v Náchodě. „Po příchodu ihned vyžadoval citování zákona, na základě kterého jsme si jej dovolili předvolat.“ Ptali se ho na jakousi anketu, kterou připravoval v náchodském kostele svatého Michala, nedozvěděli se však nic (o jakou anketu šlo, ve svazku uvedeno není – a pamětník si to dnes také nepamatuje). 

Jeho postoj byl tehdy pevný: „Vzhledem k tomu, že další jednání se Šimkem se stalo bezpředmětným, bylo vytěžení ukončeno upozorněním, že jestli bude pokračovat v činnosti, kterou odmítá přiznat, může mu být odebrán státní souhlas pro výkon náboženské funkce.“ 

Stejné to bylo i o rok později, když si ho jičínští estébáci pozvali kvůli jeho cestě do Polska. Jel tam autem s učněm Miloslavem Veselkou z Ostružna a celníci u nich našli „adresy na kláštery a osoby v Polsku“ – ukryté pod gumovým pedálem spojky. Cestou zpět jim pro změnu zabavili 12 knih („řádně přihlášenou náboženskou literaturu“) a 61 fotek papeže. 

„Šimek se před StB ukrýval, dostavil se až na podkladě písemného předvolání,“ čteme ve svazku. „Vyndal si sešit a prohlásil, že nebude-li si moci dělat poznámky, odmítne vypovídat. Žádal, aby bylo zaprotokolováno, že mu bylo vyhrožováno, křičeno na něj a nebylo mu umožněno dělat si poznámky. Zaujímal odmítavý postoj k orgánům StB. Na otázky odpovídal jiným směrem nebo vůbec ne.“ StB mu zadržela vozidlo, ale moc to nepomohlo, protože „nábožensky založené osoby mu zapůjčovaly svá auta.“

„Tenhle výslech byl můj nejdelší, byl jsem tam osm hodin,“ vypráví pamětník. Poznámky si psát mohl, ale popsaný sešit mu na konci výslechu jeden z estébáků „vyrval z ruky“ a prohlásil: „To by se vám tak hodilo, abyste to ukazoval ovečkám.“ „Dali mi místo něj čistý sešit, prý abych neřekl, že mě okradli,“ vzpomíná Jáchym Jaroslav Šimek.

K cestě do Polska pamětníka inspiroval porevoluční rektor Karlovy univerzity Radim Palouš. „V Náchodě jsem měl o prázdninách kázání pro děti,“ vypráví. „Držel jsem v ruce globus a ptal se: ‚Kde je Pán Bůh, děti?‘ ‚Všude.‘ ‚Výborně! A kde je tedy peklo, když je Pán Bůh všude?’ Někdo na kůru mi odpověděl: ‚No na zemi.‘ Peklo je tam, kde člověk odmítá dobro s velkým D. Tam se to dříve nebo později stává peklem.“ Mladý farář zaujal Radima Palouše. „Přišel za mnou do sakristie a říkal, že mi dá kontakty a pomůže mi sehnat náboženskou literaturu,“ vypráví Jáchym Jaroslav Šimek. 

Vybaven slíbenými kontakty pak vyrazil do Polska. „Radim Palouš mi je poslal po mém spolužákovi z litoměřického semináře Zdeňku Kratochvílovi, znali se,“ říká Jáchym Jaroslav Šimek. A neodpustí si poznámku, kterou reaguje na příběh Zdeňka Kratochvíla, popsaný v Magazínu Paměti národa: „Byl to fízl non plus ultra. Sám se k tomu přiznal.“ Jáchym Jaroslav Šimek ale směřoval k stejnému selhání, za něž kritizuje Zdeňka Kratochvíla, od října 1984 do prosince 1988 byl tajným spolupracovníkem StB s krycím jménem Mikeš.

Bylo to takové týrání

Státní bezpečnost i církevní představitelé tlak na Jáchyma Jaroslava Šimka zesilovali. Krajský i okresní církevní tajemník ho napomínali, že to, „co provádí, je nenormální“, „lidi na to nejsou zvyklí“ – a pohrozili, že pokud bude dál vystupovat a provádět bohoslužby takto, činnost na okrese Jičín mu zakážou a „nikdo ho nikde nevezme“. Z Ostružna nakonec musel v roce 1981 odejít do Pardubic, kde dělal kaplana do roku 1983.

„To byla taková štace… My jsme tomu říkali polepšovna. Dávali tam nepohodlné kněze,“ vypráví Jáchym Jaroslav Šimek. O zdejším faráři a kancléři diecéze Oldřichu Henychovi se říkalo, že je „důstojník StB“ (ve skutečnosti byl od roku 1954 její tajný spolupracovník s krycím jménem Udalricus). A kaplany, které míval dva, ponižoval. „Byla to šikana. Museli jsme mu všechno hlásit. Kdykoliv jsem chtěl jít ven, musel o tom vědět,“ říká pamětník. „Bez dovolení jsem si nemohl ani dojít koupit zubní kartáček.“ 

Jednou si všiml, že si Oldřich Henych píše něco do sešitku u jeho auta. „Zapisoval si kilometry tachometru, aby věděl, kolik jsem najel,“ vypráví. „Řekl jsem si, kdo chce být klamán, nechť je klamán. A pak jsem vždycky na chvíli vyšrouboval tachometr, abych najel jen tolik kilometrů, kolik jsem měl.“ Když pak slyšel faráře Henycha říkat, ‚já vím o svém kaplanovi všechno‘, musel se prý smát.

Jednou ho ale Oldřich Henych naopak rozplakal. Pamětník vzpomíná, že mu oznámil: „Jaroslave, od zítřka už nemůžeš sloužit mše pro veřejnost, jen za zavřenými dveřmi.“ To znamenalo, že bude bez státního souhlasu. „Rozplakal jsem se,“ vypráví Jáchym Jaroslav Šimek. „Byl to darebák, ale měl docela měkké srdce. Bylo mu trapně, že před ním mladý kněz brečí. Nakonec jsem byl bez státního souhlasu asi jenom měsíc, odebrali mi ho, ale hned mi ho zase vrátili. Bylo to takové týrání.“

Také pardubičtí estébáci byli drsnější než jejich kolegové v Náchodě a Jičíně. Poznamenali si, že mladý kněz chce, „aby byl státní správou pochopen jako člověk, který se rozhodl sloužit Bohu, je mladý, plný elánu a nadšení a nemůže přihlížet, jak víra ustupuje před konzumním životem.“ „Začal se ohánět svědomím,“ dočteme se ve svazku. „Byl zaražen tím, že zákony našeho státu nejsou dány proto, aby je někdo na základě svědomí obcházel. V případě, že by se držel svého svědomí i nadále, nezbude nám nic jiného než z něj udělat mučedníka – bude bez státního souhlasu a na jeho místo přijde někdo jiný.“ Estébáci se s pamětníkem rozloučili slovy, že „zde není v Jičíně“ a StB mu nehodlá „trpět ani sebemenší výstřelky“. 

A spolupracovník StB Oldřich Henych přišel zároveň s nápadem, jak kromě biče nabídnout Jáchymu Jaroslavu Šimkovi také cukr. Estébáci si v roce 1983 zapsali, co jim Udalricus řekl: „Šimek před ním často hovoří o tom, že by chtěl jít na samostatné místo. Je poslední kaplan z řad jeho spolužáků ze semináře. Podle pramene je schopný vést samostatně farnost. Neměl by ale přijít někam, kde je religionizita mládeže nebo věřící chtějí nové věci.“ Krátce nato se pamětník stal farářem v Keblově na Benešovsku a sloužil tady až do roku 1990.

Obava z odnětí státního souhlasu

S tím, že už je Jáchym Jaroslav Šimek unavený častým stěhováním a bojí se, že přijde o státní souhlas, StB kalkulovala. Estébák Josef Velíšek se s ním sešel hned v roce 1983, kdy přišel z Pardubic do Keblova – „pod legendou zájmu o objasnění krádeže“ ozdobných oken z bývalého kostela. Během dalších čtrnácti schůzek si s ním pamětník povídal o „situaci v církvi“, farnících, o rodinách, jejichž děti učil němčinu, či o lidech, kteří mu jezdili pomáhat na stavbu domu rodičů.

Začátkem října 1984 se kapitán Velíšek, referent StB Praha v Benešově, domníval, že by pamětník na spolupráci s StB mohl kývnout. „Určitou pobídkou je pro něho i to, že si uvědomuje plně svoji předchozí nežádoucí činnost, nerespektování pokynů církevních i státních orgánů, které měly za následek soustavné přemisťování a pro něho nejistotu, obdrží-li nadále státní souhlas,“ napsal v návrhu na získání ke spolupráci. „Po provedeném pohovoru s orgány bezpečnosti uznává jejich vliv s tím, že mu nyní poskytují určité výhody a cítí se i částečně kompromitován.“

18. října 1984 sepsala StB „záznam o získání ke spolupráci“. Za přítomnosti kapitána Josefa Velíška a jeho nadřízeného Vladimíra Horkého přijal Jáchym Jaroslav Šimek krycí jméno Mikeš a souhlasil s pravidelným čtrnáctidenním stykem. „Vázání“ proběhlo v kanceláři StB, která byla v budově Veřejné bezpečnosti ve Vlašimi. Písemný závazek Jáchym Jaroslav Šimek odmítl. „Reagoval tak, že nic psát nebude, že se však styku s námi nevyhýbá,“ zaznamenal kapitán Velíšek. „Spolehlivost je dána obavou z odnětí státního souhlasu pro výkon funkce duchovního, neboť toto si zvolil jako životní poslání.“

StB si od něj slibovala, že bude donášet na duchovní římskokatolické církve na Benešovsku a pomůže „rozkrývat činnost osob, které se angažují v nelegální církvi“. Konkrétně StB zmiňovala například „tajně vysvěceného biskupa“ Karla Otčenáška, jehož komunisté deset let věznili (1951–1962) a biskupského úřadu se mohl ujmout až po roce 1989.

Pamětník ho potkal na národní pouti pro mládež, kterou spolu s dalšími mladými kněžími zorganizovali v mariánském poutním místě – Hrádku u Vlašimi. „Bylo tam několik set mladých lidí a plno estébáků,“ vzpomíná Jáchym Jaroslav Šimek. „Pozvali jsme i tajně vysvěceného biskupa Otčenáška. Měl jsem k němu úctu, ale že bych ho vyhledával, to zase ne. On měl svoji cestu a svoje spolupracovníky.“

Kapitán Velíšek zpracoval i plán spojení s tajným spolupracovníkem nazvaným Mikeš. Počítal s osobními schůzkami jednou za dva týdny. Zmínil, že Jáchyma Jaroslava Šimka lze navštěvovat i na faře, protože tam žije sám a je běžné, že je věřícími či úředními osobami navštěvován, tudíž návštěva StB nevzbudí pozornost.

Vymyslel i heslo pro kontakt: „Zvolání: ‚Pane faráři, přišel jsem vám vyřídit pozdrav od pana Mikeše, který je v současné době nemocen. Mám se zeptat, zda jste již hovořil s panem Ferdou.‘ Ohlas: ‚Jsem rád, že si pan Mikeš na mě vzpomněl, děkuji za pozdrav, s panem Ferdou jsem však dosud nehovořil.‘“ Pamětník si na heslo nevzpomíná, říká: „Na tyhle nesmysly jsem jim kašlal, abych se něco takového učil.“

Schůzky v konspiračním bytě

Agentem StB s krycím jménem Mikeš byl Jáchym Jaroslav Šimek od října 1984 do prosince 1988. Z jeho svazku vyčteme, že se s estébáky v roce 1984 sešel 24krát, v roce 1985 proběhlo 20 schůzek a estébáci z nich napsali 14 zpráv a v roce 1986 bylo schůzek 19 a Mikeš předal 9 ústních zpráv. Písemné zprávy psát odmítal. Říká, že si už nepamatuje, o čem s estébáky mluvil a co ve zprávách bylo.

V jeho svazku tajného spolupracovníka najdeme jedinou zprávu z podzimu 1986. „Pramen při schůzce sdělil, že náhle zemřel generální vikář pražské diecéze ThDr. František Vaněk,“ píše se v ní. „Na jeho místo bude údajně dosazen personální náměstek arcibiskupství kanovník Jan Lebeda, který je v dobrém kontaktu s kardinálem Tomáškem.“ Zpráva byla podle zápisu „využita do svazku Římskokatolické církve“.

O dalších zprávách sepsaných podle povídání Jáchyma Jaroslava Šimka StB píše, že „poznatky byly využity jako informace po linii Římskokatolické církve“ nebo „při prověrce osob“, konkrétně kandidáta tajné spolupráce s krycím jménem Lukáš (tajným spolupracovníkem se nikdy nestal). Podle Archivu bezpečnostních složek jde o Jana Lukeše, tehdy faráře v Netvořicích.

„Nejdřív chodili ke mně,“ vzpomíná na schůzky Jáchym Jaroslav Šimek. Později po něm StB chtěla, aby jezdil do konspiračního bytu ve Vlašimi. Pamětník říká, že změna nastala s novým operativním pracovníkem – když odešel Josef Velíšek do důchodu a vystřídal ho Zdeněk Bělohlávek. „Pocházel z Mnichovic vedle Keblova a byl dost nepříjemný,“ říká. „Drátoval mě, že musím chodit do toho jejich bytu.“ A jak taková schůzka vypadala? „Myslím, že jsem tam byl tak půl hodiny, víc ne. Už opravdu nevím,“ popisuje. „Bylo to pro mě nepříjemné od začátku až do konce.“

V létě 1987 navštívil Jáchym Jaroslav Šimek Vatikán. A StB si stěžovala na změnu jeho chování: „Od návštěvy Vatikánu je ochoten vejít pouze ve zdvořilostní styk. Porušil konspiraci. Informoval církevního tajemníka při Okresním národním výboru Benešov o návštěvách pracovníků StB. Uvedl, že jsou pro něj nežádoucí a mají negativní vliv na jeho psychický stav. Velmi ho deprimují, je velice rozrušen a často není schopen vykonávat běžnou duchovenskou činnost.“

Jáchym Jaroslav Šimek vypráví, že po jeho návratu z Vatikánu na něj StB tlačila, aby jí popsal všechny své tamní schůzky. „Pracoval jsem pro doktora Zvěřinu a doktora Mádra,“ říká. „Měl jsem od nich úkoly, s kým se setkat.“ Klíčové osobnosti podzemní teologie a samizdatu Josef Zvěřina (jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a spolupracoval s disidenty) a Oto Mádr (podílel se na přípravě tajně svěcených kněží a na organizaci bytových teologických seminářů) po něm například chtěli, aby se sešel se dvěma českými kněžími ve Frascati blízko Říma či s Jaroslavem Václavem Polcem, který později vedl pražskou teologickou fakultu. 

„Estébáci mi říkali: ‚My víme, že jste byl ještě někde jinde. Až příště přijdeme, tak vám to připomeneme, vy si vzpomenete,‘“ vypráví. „To už jsem nevydržel a vyrazil jsem je. Řekl jsem: ‚A teď jedu na kněžskou konferenci do Benešova a tam to všem farářům řeknu, jak mě otravujete.‘“ Nakonec se svěřil jen okresnímu církevnímu tajemníkovi, že ho „tři a půl roku otravují estébáci“. A ten mu veřejné vystoupení rozmluvil. „Vzal mě přátelsky za ramena a říkal: ‚Pane faráři, já vás prosím, ve vašem vlastním zájmu tady dneska nic neříkejte,‘“ popisuje. „Slíbil, že mi pomůže, abych se jich zbavil.“

Začátkem roku 1988 si StB poznamenala, že spolupráce s Jáchymem Jaroslavem Šimkem přestává dávat smysl. „Při schůzkách projevoval nezájem, neinformoval o situaci v Římskokatolické církvi ani o zájmových osobách,“ dočteme se ve svazku. „Sdělil, že na další spolupráci nemá zájem z důvodů vlastního svědomí. Nemůže prý kompromitovat osoby z prostředí, v němž žije. Na styk je ochoten reagovat pouze v případě oficiálního předvolání.“

A na konci roku 1988 spolupráce s tajným spolupracovníkem Mikešem skončila. „Úkoly plnil zdlouhavě a povrchně, často si stěžoval na nedostatek času. Jím předané zprávy se týkaly převážně konání oficiálních církevních akcí,“ čteme v závěrečném vyhodnocení. „Na základě těchto zpráv nedošlo k realizaci osob a jejich prostřednictvím nebyly dosaženy žádné jiné výsledky. Měl snahu se styku vyhýbat. Během spolupráce neobdržel žádnou odměnu.“

Byl jsem kurva, konec, zvonec

Navzdory popsaným faktům trvá Jáchym Jaroslav Šimek na tom, že se Státní bezpečností nespolupracoval. „Nespolupracoval. Já na tom trvám – a nakonec ti lidi, kteří mě znají, se kterými jsem spolupracoval, mě znají jako solidního člověka, ne jako nějakého udavače,“ říká. „Bylo mi vždycky protivné, když jsem se o někom dozvěděl, že je udavač a spolupracovník. Já jsem se k tomuhle nikdy nepropůjčil. To, že mě takhle vedli – oni si dělali v mé přítomnosti, co chtěli. Samozřejmě, že zkoušeli, jestli bych to podepsal, zkoušeli, co tomu říkám. To bylo takové tiché utrpení, které jsem nesl jako kříž.“

Na svém postoji trvá, i když je konfrontován se svým svazkem tajného spolupracovníka s krycím jménem Mikeš, ale připouští: „Když to takhle chtěli, tak jsem prostě zase rezolutně neprotestoval.“

Kdo je podle něj tedy tajný spolupracovník? „Podle mě je spolupracovník ten, kdo se snaží druhým lidem ubližovat, škodit. Když dejme tomu slídí a čmuchá, co se kde děje, už aby to šel hlásit,“ přibližuje. „Nikdo by nikdy nepotvrdil, že jsem někomu ubližoval, nebo udával, nebo žaloval.“

Zároveň argumentuje tím, že o důležitých věcech se od něj StB nic nedozvěděla. „Vždyť jsem se podílel na tajné tiskárně pro doktora Zvěřinu ve Chmelné, pracovalo tam asi dvanáct lidí,“ říká. „Doktor Mádr a doktor Zvěřina sehnali přes diplomatické kruhy tiskárnu, tajně se dovezla a stěhovala se z místa na místo, mohlo se stát, že by to někdo přece jen prozradil. Tiskly se většinou teologické a psychologické věci, kopírovala se skripta.“

„S doktorem Zvěřinou jsem spolupracoval i na jeho tajné vysoké škole, po celé republice měl asi tisíc tajných studentů teologie, na různých místech měl tajné třídy,“ říká pamětník. „Z Prahy jel po celém Československu, u nás ve Vlašimi se zastavoval hned na začátku. Přijel autobusem a někdo z nás ho odvezl do bytu, kde jsme měli mši svatou, modlitby a tajné přednášky.“

Se zmíněnými osobnostmi se poznal díky dalším mladým kněžím, se kterými se potkával. Vzpomíná na „zásadu doktora Mádra“ – „co nikdo druhý nemusí vědět, nesmí vědět“. „Tohle pro mě bylo důležité. Ne nějaké hračičky estébáků, kteří se mě snažili dostat jako kočka myš,“ říká. „Doktor Mádr a doktor Zvěřina byli pro mě nesmírně vzácní lidé, nikdy bych se o nich žádným způsobem nezmiňoval, neinformoval o nich, ani náhodou.“

O spolupráci Jáchyma Jaroslava Šimka s StB se začalo veřejně poprvé mluvit na začátku 90. let, když chtěl vstoupit do řádu premonstrátů. Těch je dnes dvacet devět a patří jim Želivský klášter. Pro část řádové komunity to byl problém, ale tehdejší opat Bohumil Vít Tajovský (v roce 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu, odseděl víc než 11 let) ho do řádu přijal.

„Opat Tajovský jeho vstup do řádu premonstrátů uvítal,“ říká jeden z bratrů Jakub Jan Med. „Jeho cílem bylo, aby řád měl co nejvíc členů. Před revolucí nabral spoustu Slováků, kterým se do Čech nechtělo. A fluktuace nových kluků byla veliká, byli to často dobrodruzi, trochu vyšinuté typy, po půl roce, po roce se ztratili. Opat byl vděčný za zájem někoho, kdo má minulost a dá se předpokládat, že bude ku prospěchu komunity.“

Části komunity se sice fakt, že Jáchym Jaroslav Šimek byl tajný spolupracovník StB, nelíbil, podle Jakuba Jana Meda to považovali za „dost výraznou a závažnou překážku“ pro jeho vstup do řádu. „Opat ale v dobrotivosti srdce řekl: ‚Musíme odpouštět.‘ Měl nesmírně dobré srdce, byl připraven odpustit i estébákům a věznitelům, kteří ho týrali,“ říká Jakub Jan Med. „A naše pravidla jsou striktní, plná moc přijímat nové členy náleží opatovi. Demokraticky se to tehdy neřešilo, žádný plebiscit o tom neproběhl.“

Jáchyma Jaroslava Šimka znal Jakub Jan Med od mládí. „Je fajn, má otevřené srdce,“ říká o něm. „Ale zároveň je manipulativní, šarmem dokáže člověka ovládnout. Je rozporuplná osobnost – každé velké světlo dokáže vrhat velké stíny.“ Zároveň se nediví, že se ocitl v hledáčku StB. „Byl nastaven na intenzivní pastorační práci, bral to jako své poslání,“ říká. „Studoval u Zvěřiny, byl jeho sympatizant, dokonce pro nás xeroxoval materiály, skripta, která se nedala oficiálně tisknout. Musel za režimu narazit.“

Když se mezi premonstráty o spolupráci Jáchyma Jaroslava Šimka s StB mluvilo, Jakub Jan Med se ho na ni zeptal osobně. „Říkal, že to na něj upekli soudruzi. Že to spískali vyšetřovatelé StB, kteří se mu pomstili za jeho vzdornost a nasmažili to tam bez jeho vědomí.“ A uvažuje, proč se k tomu staví právě takhle: „Taková banalizace je běžná. Chlapi jsou ješitní, odmítají narušit svou auru hrdinství za dob bolševika.“

Jakub Jáchym Šimek by podle něj měl udělat krok, „kterému my křesťané říkáme pokání“. „Udělal jsem průšvih, něco jsem zkazil, prosím za odpuštění a činím to veřejně,“ přibližuje. „Byl tam ten kontakt s StB, to si nese s sebou. Lepší by bylo se udat – je mi to líto, byl jsem kurva, konec zvonec.“ 

„Já jsem ale nikdy žádná kurva nebyl. A nikdy jsem nikomu neublížil,“ reaguje Jáchym Jaroslav Šimek na slova řádového bratra. „A to, že mi to takovým způsobem tam najednou napsali? Oni si dělali, co chtěli. Ale já jsem s nimi nikdy nic neměl.“ Připouští ale: „Byla to pro mě samozřejmě zkouška. A i když se nic nestalo, nikomu jsem neublížil, nikoho neprozradil, stejně jsem si v tom trochu jel sám, že jsem tu plnou důvěru Pánu Bohu nedal. 

Dostala kněze do kriminálu

V Keblově sloužil Jáchym Jaroslav Šimek do roku 1990, pak byl přeložen znovu do Pardubic. A znovu se tu potkal s farářem Oldřichem Henychem, někdejším tajným spolupracovníkem StB Udalricus. Jejich role se ale vyměnily, už nešlo o „polepšovnu“ a mladé kněze dostal na starost pamětník. A jeho úkolem bylo také zorganizovat opravu fary v Rosicích nad Labem, kam se měl Oldřich Henych přestěhovat. 

Když zhruba po roce úkol splnil, stal se farářem v Havlíčkově Brodu. Tady pobyl také zhruba rok a v této době rovněž vstoupil do řádu premonstrátů. „Chtěl jsem být součástí řádové komunity,“ říká. Knězem mohl zůstat i nadále: „Jsme pastorační řád, je nás dvacet devět, z toho je nás devět v klášteře a ten zbytek je normálně na farách.“ Jáchym Jaroslav Šimek ale využil možnosti na dva roky odejít do Říma, kde studoval teologii a spirituální teologii. Po návratu byl znovu tři a půl roku farářem v Havlíčkově Brodu, než byl přeložen do Vilémova, kde sloužil šest let.

Po revoluci začal Jáchym Jaroslav Šimek také podnikat, v rodném Nížkově rozjel pletení ponožek. „Pletené zboží Petra se to jmenovalo, dělali jsme ‚farářovy ponožky‘,“ říká. Ponožky si vybral proto, že jeho kamarád ze vsi ponožky vyráběl a pamětníkovi pomohl provoz rozjet. „Měli jsme i takové auto s amplionem, jezdili jsme po vesnicích a nabízeli ‚farářovy ponožky na nožky‘,“ vypráví. „Měl jsem na to paní, která to uměla. Lidi z toho měli radost, ponožky se dobře prodávaly.“

Proč se pustil do podnikání? „Tehdy se uvažovalo o tom, že se církev bude muset postarat sama o sebe,“ vysvětluje pamětník. „Tak jsem to chtěl zkusit, jestli se to povede, nebo ne. A ono se to nakonec povedlo.“ Podnikání vydělávalo a zisk investoval Jáchym Jaroslav Šimek do oprav rodného domu v Nížkově a jeho rozšiřování, v jeho sousedství vyrostla dílna, sklad a garáž, nad kterou bylo další poschodí.

Jenže stejně jako příběh heroického vzdoru Jáchyma Jaroslava Šimka vůči tlaku StB má i příběh jeho úspěšného podnikání šrám na kráse. Letos v lednu promluvila na serveru novinky.cz v článku Příběh Petry: Římskokatolická církev mi zničila život, místo pomoci mě považovali za posedlou žena, která byla v pletárně ponožek zaměstnaná.

„Bydlela s ostatními v sídle firmy, v rámci svého zaměstnání měla slíbené bydlení a stravu,“ popsaly novinky.cz a citovaly paní Petru: „Bylo nám zakázáno se sprchovat, normální všednodenní hygiena, protože se musí šetřit vodou. Bylo nám zakázáno si brát bez dovolení jídlo. Kolikrát jsme přijeli vyhladovělí, ale nic jsme nedostali, protože zkrátka nezbylo.“ 

„Místní řeholní sestra Martina Vraníková je údajně zavírala i do sklepa. Sama se ale nevyhnula ráně od duchovního otce,“ pokračuje text novinek.cz. „Páter Jaroslav Šimek pil ve velkém. Jeden den pil, druhý den se z toho léčil a ráno míval po opilosti hroznou zlost, kterou si vybíjel i na řeholní sestře Martině, kterou mlátil. Říkal: ‚Krásné ráno bylo, Martina dostala přes hubu a je klid.‘ Mlátil i psa hadicí od vysavače. Bylo to tam zkrátka hrozné,“ vzpomínala Petra.

„To je sprosté, není to pravda,“ reaguje na citaci novinek.cz Jáchym Jaroslav Šimek. „Tahle Petra… Ona se mě snažila všemožně znemožnit. Bydlela tam u nás asi rok, bratři ji znali, věděli, že je to nemocný člověk, chudák. Nikdo ji nebral vážně, ani v Nížkově ne.“ Proč by to dělala, ale Jáchym Jaroslav Šimek neví.

„Já jsem si těch jejích provokací vůbec nevšímal. Vůbec jsem na to nereagoval,“ pokračuje pamětník. „Protože ona takhle dostala jednoho kněze do kriminálu. Pátera Erika Tvrdoně.“ Kvůli čemu? „No, že ji, někde se to píše, čtyřikrát znásilnil. Tak ono jí to nestačilo jednou, ale muselo to být čtyřikrát.“

Pokusili jsme se paní Petru kontaktovat, ale Jiří Kylar, předseda spolku Někdo ti uvěří, který ji zná, to nepovažoval za dobrý nápad. Obával se, že by vyprávění o bolestných vzpomínkách mohlo zhoršit její stav. Novinky.cz v článku popsaly, že „Petra je v plném invalidním důchodu, trpí posttraumatickým syndromem a trvalými změnami osobnosti.“

Každopádně když se Petra kvůli znásilnění obrátila na policii, našly se i další oběti a Erik Tvrdoň byl v roce 2026 pravomocně odsouzen na tři roky za pohlavní zneužívání a za sexuální nátlak. Petra se podle novinek.cz stala terčem nenávistných komentářů a urážek nejen od kněží, ale i od farníků nebo jiných řadových věřících.

Emeritní opat Želivského kláštera

„Farářovy ponožky“ pokračovaly, i když byl Jáchym Jaroslav Šimek od roku 2003 do roku 2008 v Austrálii. Až rok po návratu podnikání ukončil. „Měl jsem tam vynikajícího mechanika,“ říká. „Když umřel, už jsem to nedokázal táhnout.“

„Dostat se ven, žít venku, to bylo něco, po čem jsem toužil už jako dítě,“ vrací se k pěti letům v Austrálii. „Měl jsem na starost českou emigraci. Když jsem tam přijel, začal jsem je pomalinku dávat dohromady. Slováci tam měli svůj kostel, kdežto my Češi ne. Museli jsme si vždycky nějaký kostel vypůjčit. Ale hlavně jsem se snažil, abychom si mohli vzájemně třeba i pomoct.“ Bohoslužby v Sydney, kde Jáchym Jaroslav Šimek bydlel, byly dvakrát měsíčně, kromě toho sloužil v Adelaide, Brisbane či Perthu. „Tam jsem na mši letěl pět hodin,“ říká. 

Kázal nejen česky, ale i anglicky, pro děti emigrantů, které už česky neuměly. „Někteří mě za to kritizovali, říkali, že jsem tam pro Čechy a děti se mají česky naučit, když mě chtějí slyšet,“ vypráví. Když v Austrálii nebyl slovenský kněz, kázal i pro Slováky. „Chtěli mši každý týden, ale to nešlo,“ říká, „leda ve všední den.“

Jaroslav Jáchym Šimek měl v plánu v Austrálii už zůstat. Ale jeho předchůdce ve funkci opata Želivského kláštera Bronislav Ignác Kramár ho prý prosil, aby se vrátil. „Poslechl jsem ho. Asi to bylo nějak načasované, protože zakrátko ho ranila mrtvice. Pak ležel asi osm let na lůžku, pomáhal jsem mu a po nějaké době jsem byl zvolený opatem.“ 

Opatem Želivského kláštera byl Jáchym Jaroslav Šimek devět let, do roku 2022. „Povedlo se nám dát klášter technicky, stavebně dohromady,“ říká. „Teď jsem emeritní opat, to znamená opat ve výslužbě, když je potřeba, pomáhám stávajícímu opatovi Tadeáši Robertu Spišákovi. Ale on je docela šikovný, myslím, že to zvládá dobře.“ Dodává, že se snaží, co mu zdraví dovolí: „Prošel jsem nějakými nemocemi, měl jsem rakovinu štítné žlázy, zhoubný nádor, pak jsem měl mrtvičku, letos začátkem května, a ještě mám další choroby.“

To mu ale nebrání v plánech. „Kdyby to šlo, chtěl bych ještě někam do ciziny. A naučit se třeba ještě jeden jazyk,“ říká. Lákala by ho španělská oblast. „Dostal jsem se do Jižní Ameriky, v Kolumbii jsem byl asi měsíc. To bylo úžasné. Prostě svět je nádherný a krásný. A dá se v něm hodně vymýšlet a tvořit.“

 

ROZHOVOR

Měl jsem zakročit rezolutněji, ale nechtěl jsem je dráždit

Přes tři roky byl bývalý opat Želivského kláštera Jáchym Jaroslav Šimek tajným spolupracovníkem StB s krycím jménem Mikeš. S estébáky se v letech 1984–1986 sešel víc než šedesátkrát, na schůzky s nimi chodil i do konspiračního bytu ve Vlašimi. Svou vstřícnost ke komunistické Státní bezpečnosti vysvětluje tím, že nechtěl přijít o státní souhlas k výkonu kněžské služby. Zároveň ale trvá na tom, že s StB nikdy „nespolupracoval“.

Od podzimu 1984 do konce roku 1988 jste byl tajný spolupracovník StB s krycím jménem Mikeš. Proč jste na roli udavače přistoupil?

Musím říct jednu věc. Bylo mi vždycky protivné, když jsem se o někom dozvěděl, že je udavač a spolupracovník. Já jsem se k tomuhle nikdy nepropůjčil. To, že mě takhle vedli – oni si dělali v mé přítomnosti, co chtěli. Samozřejmě, že zkoušeli, jestli bych to podepsal, zkoušeli, co tomu říkám. To bylo takové tiché utrpení, které jsem nesl jako kříž.

Ale vy jste na to, že budete spolupracovník, na schůzce 18. října 1984 přistoupil?

Ten pan Velíšek (kapitán Josef Velíšek, který provedl „vázání“ a zpracoval záznam o získání ke spolupráci, pozn. red.) byl takový dost vlezlý – vy budete teď naším spolupracovníkem. A chtěl to podepsat, na to jsem nepřistoupil, absolutně jsem to odmítl. Oni mě tak vedli, ale to byl jejich problém, můj ne.

Ve vašem svazku agenta se dočteme, že „vázání proběhlo v kanceláři StB ve Vlašimi“ na obvodním oddělení VB. Legendu pro vstup do budovy – svědecká výpověď o dopravní nehodě – jste prý nemusel použít, protože jste nikoho nepotkal. Estébáci mluvili o „vzájemné výhodnosti“ styku – konkrétně, že nebudete znovu přeložen a nepřijdete o státní souhlas k výkonu náboženské funkce. Chtěli, abyste se ke styku písemně zavázal, to jste ale odmítl. Proč? 

Já jsem považoval za zradu, abych takovýmto způsobem někde o někom něco povídal, vydával svědectví nebo informace. To se mi vyloženě protivilo. A dobře, když to takhle chtěli, tak jsem prostě zase rezolutně neprotestoval. 

Pamatujete si ten den, kdy jste na spolupráci přistoupil?
Bylo to někdy v těch počátcích, když ke mně začali dolézat. Ale už jenom tím, že jsem to nepodepsal, tak jsem nespolupracoval, absolutně. Já jsem je sice nechal, ať si tam píšou, co chtějí, ale oni ze mě nikdy nic nevytáhli, nikdy ze mě nic nedostali.

Berete to tak, že jste sice přistoupil na tajnou spolupráci, ale nepovažujete ji za spolupráci, protože jste estébákům nic důležitého neřekl?

Jednak – a navíc to byla jejich režie, dělali si s vámi, co chtěli. A já jsem se s nimi nechtěl hádat, nechtěl jsem je dráždit, protože ať už Velíšek, nebo Bělohlávek (kapitán Zdeněk Bělohlávek převzal pamětníka jako jeho řídící orgán v létě 1985, když Josef Velíšek odešel do důchodu, pozn. red.), byli nepříjemní lidi.

Z vašeho svazku agenta plyne, že jste se s estébáky v roce 1984 sešel 24krát, v roce 1985 proběhlo 20 schůzek a vzniklo z nich 14 zpráv, v roce 1986 bylo schůzek 19 a estébáci z nich sepsali 9 zpráv. Na schůzky jste chodil do konspiračního bytu ve Vlašimi?

Ano.

Přesto trváte na tom, že jste nespolupracoval?

Nespolupracoval. Já na tom trvám – a nakonec ti lidi, kteří mě znají, se kterými jsem spolupracoval, mě znají jako solidního člověka, ne jako nějakého udavače. Já jsem znal několik kněží, kteří třeba byli mými šéfy, a to byli spolupracovníci, tahali z lidí informace. Já bych řekl, že jsem na tom trošku jako můj předchůdce, 50. opat Želivského kláštera Bronislav Ignác Kramár, kterého tam měli taky takhle napsaného, a já jsem věděl stoprocentně, že ten člověk nikdy nebyl fízl, nikdy s nimi nespolupracoval, ten člověk by neublížil ani kuřeti. Oni si s vámi prostě dělali, co chtěli.

Přistoupit na tajnou spolupráci, chodit dobrovolně do konspiračního bytu a tam si s estébáky povídat, to není spolupráce?

Mně se to příčilo. Bylo to těžké, já vím, že jsem měl, dejme tomu, rezolutněji zakročit. Někteří bratři to takhle udělali. Když čtete, jaké posudky o mně estébáci napsali, vidíte, že u mě neuspěli. Vždycky jsem chtěl pomáhat církvi, být boží člověk, patřit Pánu Bohu. A tak se mi protivila jakákoliv taková zrada. A považoval jsem to za hlubokou zradu.

Proč jste se tedy s estébáky scházel v konspiračním bytě? 

No, protože oni se snažili ze své pozice moci mě takhle dostat. Ale nepovedlo se jim to. Jak bych to ještě vysvětlil?
Prostě vím, že jsem si, co se týče estébáků a spolupráce, nechtěl nikdy s ničím zadat. A to, že si tam se mnou povídali o počasí a takové věci, to jsem nepovažoval za zradu.

Estébáci z těch schůzek s vámi napsali 23 zpráv. Vybavíte si, co v těch zprávách bylo?

Já mám takový dojem, že už ani ne.

Během sedmi let od vysvěcení knězem jste vystřídal pět farností. Žil jste v nejistotě, kdy budete znovu přeložen, nebo dokonce přijdete o státní souhlas. Jaké to bylo?

Velice nepříjemné. Mohl to být u mě důvod, proč jsem si nechal estébáky otravovat život. Pro mě by nejhorší bylo, kdybych býval ztratil státní souhlas. Když mi kancléř pardubické diecéze Oldřich Henych (spolupracovník StB s krycím jménem Udalricus, pozn. red.) řekl – od zítřka už nebudeš moci vykonávat žádnou duchovní službu, jenom za zavřenými dveřmi – tak jsem se rozplakal.

Váš postoj k estébákům se změnil. Zpočátku jste byl vzdorovitý frajer, který říkal: ‚Když mě chcete vidět, tak si mě předvolejte písemně.‘ Ale něco se stalo a najednou jste přistoupil na to, že budete chodit dobrovolně do nějakého konspiračního bytu? Co se změnilo?

Ne, ne, ne, tam se nezměnilo nic, můj postoj byl stále stejný. A oni byli vlastně hloupí, že si to mysleli. Jak bych s nimi mohl spolupracovat, když jsem spolupracoval úplně s opačným pólem, s tajnou církví.

Proč jste se s nimi tedy scházel?

To bylo klamání nepřítele.

Co to znamená?

To znamená, že jsem na ně opravdu kašlal, a oni to taky věděli, však nakonec to v těch posledních stránkách mého svazku i napsali. Ale co jsem měl dělat, chtěl jsem to vydržet za každou cenu.

Třeba to, co na začátku, držet si odstup. Byli i kněží, kteří trvali na svém, i za tu cenu, že přijdou o státní souhlas.

Ano, ale já jsem nechtěl přijít o státní souhlas. Já vím, jaký jsem byl, a Bůh to ví taky – a nakonec i moji spolupracovníci, moji přátelé, moji kněží.

S estébáky jste měl domluvené i konspirační heslo: „Pane faráři, přišel jsem vám vyřídit pozdrav od pana Mikeše, který je v současné době nemocen. Mám se zeptat, zda jste již hovořil s panem Ferdou.“ A odpověď: „Jsem rád, že si pan Mikeš na mě vzpomněl, děkuji za pozdrav, s panem Ferdou jsem však dosud nehovořil.“ Vybavuje se vám?

Ne, na tyhle nesmysly jsem jim kašlal, abych se něco takového učil.

O vaší spolupráci s StB se mezi vašimi bratry premonstráty mluvilo na začátku 90. let, když jste chtěl do řádu vstoupit. Pro část řádové komunity byl problém, že jste se zapletl s StB. Jeden z vašich bratrů premonstrátů v Želivském klášteře Jakub Jan Med mi k tomu řekl: „Byl tam ten kontakt s StB, to si nese s sebou. Lepší by bylo se udat – je mi to líto, byl jsem kurva, konec zvonec.“ Proč jste to takhle nepojmenoval? Nepřiznal, udělal jsem něco špatně?

Já jsem ale nikdy žádná kurva nebyl. A nikdy jsem nikomu neublížil. A to, že mi to takovým způsobem tam najednou napsali? Oni si dělali, co chtěli. Ale já jsem s nimi nikdy nic neměl.

No ale kdo je potom podle vás tajný spolupracovník? Přijal jste krycí jméno Mikeš, chodil na schůzky v konspiračním bytě, těch schůzek nebylo málo, vznikaly z nich zprávy. Když tohle nenaplňuje definici tajného spolupracovníka, kdo je tedy tajný spolupracovník?

Podle mě je spolupracovník ten, kdo se snaží druhým lidem ubližovat, škodit. Když dejme tomu slídí a čmuchá, co se kde děje, už aby to šel hlásit. Nikdo by nikdy nepotvrdil, že jsem někomu ubližoval, nebo udával, nebo žaloval.

KONEC ROZHOVORU