Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Šiler (* 1950  )

Nečekejme, až to někdo udělá za nás. Sami můžeme měnit svět

  • narodil se 7. května 1950 ve Znojmě
  • dětství prožíval ve městě silně poznamenaném vyhnáním Němců
  • během jara 1968 se podílel na studentském hnutí ve Znojmě
  • během okupace v srpnu 1968 byl jedním z iniciátorů protestů
  • od dubna 1969 studoval Husitskou teologickou fakultu v Praze
  • roku 1974 se stal farářem sboru Církve československé husitské v Havířově
  • vydával samizdatový časopis Ars Boutique
  • čelil nátlaku StB i církevních funkcionářů
  • v listopadu 1989 se podílel na vzniku Občanského fóra v kraji
  • od 90. let působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity

„Jeden z velkých sporů se týkal vlajek. Oni tvrdili, že farní úřady jsou oficiální státní instituce a že na ně musíme vyvěsit státní vlajky. To znamená československou a rudou. Přičemž to většina lidí brala, že tedy sovětskou. Vždy jsem to odmítal a také jsem to církevnímu tajemníkovi říkal. Chtěl, abych na faře vyvěsil vlajky k oslavě výročí 25. února. A já jsem mu říkal: ‚Co je to za blbost? Mám oslavovat ten váš puč? Kdy nastalo to všechno, jak nás tady teď dusíte? To neudělám.‘ Odmítl mi dát prémie. Vyhrožoval mi. Řval na mne. Ale já jsem ty vlajky nevyvěsil. Dokonce jsem změnil adresu farního úřadu. Cedulku jsem dal z druhé strany. Protože na církevních budovách, těch liturgických, vlajky viset nemusely. Ale na civilních farních úřadech viset musely. Většina farářů ale poslechla. Dokonce ty vlaječky vylepovali přímo do oken. Já jsem to neudělal.“

Smrad, smog a šlam

Vladimír Šiler přišel na svět pět let po skončení druhé světové války. Vyrůstal ve Znojmě, historickém městě na řece Dyji. V dětství s kamarády prolézal domy po vyhnaných Němcích a s rodiči korzoval v parcích vysázených v 19. století na zasypaných příkopech městských hradeb. Ve Znojmě chodil na gymnázium, poprvé se opil ve sklípku, občas pracoval na vinohradu a v zakouřených putykách pozoroval starouše s fajfkami a kníry, jaké nosil císař František Josef. Tady na jaře roku 1968 demonstroval se studenty za svobodné volby. Tady v srpnu pomočil sochu rudoarmějce, zděšen okupací. Pět let studoval Husitskou teologickou fakultu v Praze. Oddával se filozofii, literatuře a východním naukám. A když potom v roce 1974 přišel na Ostravsko, jako by přistál na jiné planetě.

Také manželka Jana pocházela ze Znojma a dostala do péče sbor Církve československé husitské ve Vratimově. Vratimovská fara se jim stala domovem a Vladimír odtud dojížděl do sboru v nedalekém Havířově. Byl farářem ve městě plném horníků, jejichž dialektu zprvu téměř nerozuměl. V padesátých letech vyrostl Havířov na zelené louce ve stylu socialistického realismu a nastěhovaly se do něj desítky tisíc lidí ze všech koutů republiky. Ve stejné době, kdy se zrodil Havířov, vzplanuly v sousedství Vratimova vysoké pece Nové huti Klementa Gottwalda, vystavěné v Ostravě-Kunčicích. Okolí pokryla vrstva načervenalého prachu. Ovzduší sytil zápach z koksovny i z vratimovských papíren.

„Smrad. Smog. Žlutá mlha. Bláto,“ vzpomíná Vladimír Šiler. „Nevěděli jsme, co je to šlam. Ale naši farníci nám to brzy vysvětlili, stejně jako nás naučili slezskému nářečí. Začali jsme jim rozumět a uhelnými kaly jsme pak vytápěli faru se stejnou samozřejmostí, s jakou tím svinstvem topili oni. Z komínů se valil jedovatý dým a my jsme se smířili s tím, že tak to tady je. Tak se to tady prostě dělá.“ Otřesný stav životního prostředí byl v době budování socialistického Československa tím posledním, čím se režim na Ostravsku zabýval. Těžba uhlí, hutnictví a výroba železa se staly kultem, předmětem propagandy a měřítkem společenského úspěchu. V podzemí i v hutích sice lidé brali nadprůměrné mzdy, ovšem bez ohledu na jejich životy a zdraví. Nevěděli navíc, za co své peníze utratit, a tak je často utráceli za pivo a kořalku.

„Z jižní Moravy plné vína jsme přišli na Ostravsko a tady jsme viděli opravdu zničující pití. Jak to ti chlapi do sebe lili. Jak se váleli na chodníku. V Ostravě na zastávce u Elektry leželo každý večer několik opilců. Téměř mrtvých. Těm havířským hospodám jsme říkali bzučárny. Tam to těmi chlapy ustavičně hučelo. Z hučících větráků šel dým a bylo to nebezpečné. Půllitry létaly. Každý víkend byly výkladní skříně rozbité. Židličky také, jak se ti havíři bili. Až po roce 1989 se to změnilo. Strašné, zničující pití přestalo. Lidé už se nepotřebovali opíjet do mrtva. Byl to obraz doby, jakým způsobem to předtím do sebe lili. Jak se chlastalo.“

Všechno jinak, než taťkové radili

Pobočka podniku Motorpal vyráběla ve Znojmě trysky vznětových motorů a Vladimírův otec Emanuel tam pracoval jako úředník. Byl hluboce věřícím katolíkem a dbal na to, aby to o něm ve Znojmě věděli. A také ve fabrice. Cesta do kostela na nedělní bohoslužbu vedla proto oklikou kolem vrátnice Motorpalu, kde hlídkoval strážný a celou rodinu sledoval. Emanuel Šiler spoléhal na to, že vrátný už se postará, aby se ta zpráva roznesla. Aktivním odpůrcem komunistického režimu však Vladimírův otec nebyl. A když Motorpal chystal svůj alegorický vůz k oslavě svátku práce, ochotně pomáhal a instaloval rudou hvězdu. Byl řemeslně zručný, zapálený kutil, v továrně i doma, a ke kutilství přivedl také svého syna.

„Babkám z celé ulice jsem opravoval žehličky, vařiče a lampy. Dokázal jsem vyměnit vypínače. Dokázal jsem vyměnit ty spirálky. Ty odporové dráty ve vařičích. Nebo natáhnout nový kablík do lampy, aby znovu svítila. A uměl jsem to udělat správně, aby to nikoho nezabilo. Nekoplo. Takové věci mě bavily. Proto jsem se těžce rozhodoval, kam jít po gymplu. Na jednu stranu mě to táhlo k technickým oborům. Fyzika. Atomová fyzika. Elektrotechnika. Už jsem se ale také formoval úplně jinak. Lákaly mne humanitní směry. Archivnictví. Dějepis. A tak dále. Byl jsem rozpolcen.“

V šestnácti letech přečetl „opravář žehliček“ Kafkův Proces ve slovenštině. České vydání nesehnal. Odebíral avantgardní Sešity pro mladou literaturu. Časopisy Plamen, Orientace či Host hltal v čítárně znojemské knihovny. „Naprosté většině obsahu jsem nerozuměl, ale nabíjelo mne to.“ S kamarády si pronajímali salonek v restauraci Korzo a z magnetofonů tam pouštěli jazz. Znojemské středoškoláky zvali na jazzové večery, nechali je hlasovat o nejlepší skladby a sestavovali žebříčky hitparád. Řidiči kamionů, kteří Znojmem projížděli z Rakouska, kšeftovali s časopisem Bravo. Tam vycházely texty západních hitparád a Vladimírovy překlady šly z ruky do ruky. „Žil jsem literaturou a hudbou. Beatles mne uchvátili tak, že bych na koncertech ječel stejně jako ty holky.“

S kamarádem Vladislavem Rakušanem se pustil do happeningů. Na stoleček postavili budík, usedli na dlažbu, a když budík zazvonil, zvedli se a šli do hospody. Jindy na zeď nakreslili figurku. Jakýsi komiks. Figurka šla podle šipek tam a zase onde a nakonec se oběsila. Měla to být hříčka. Pouliční umění. A lidé se skutečně zastavovali. Povídali si o tom. Komentovali ten street art. Jenže pak přijela Veřejná bezpečnost, policajti kluky sbalili a odvezli na stanici. Tam se poprvé setkali s StB, o které do té doby neměli ani tušení. Ptali se, kdo je k tomu navedl. Co tím mysleli. Co to má znamenat. Kdo za tím stojí. Domů je pustili, až se za ně kdosi zaručil. „Vždyť jsou to jen obyčejní kluci z gymplu.“ A tenkrát pamětník pochopil, že šedesátá léta sice voní svobodou, ovšem režim stále bdí.

„Vymezovali jsme vůči establishmentu, jak jsme tomu říkali. Vůči těm taťkům. Vůči světu dospělých. Vůči těm rozumným, kteří nám rozumně radili. Vůči starým mudrlantům. Byli jsme asi opravdu revoluční mládež. Když jsem později četl Revoltujícího člověka, viděl jsem se v tom. To bylo přesně ono. To byl ten generační vzdor. My jsme to prostě chtěli dělat jinak. Teď teprve vidím, že to vlastně byl ten opožděný existencialismus z padesátých let. Camus a Sartre tohle říkali už před dvaceti lety. K nám to pak přišlo už v nějakém odvaru. Ale to, co mládež prožívala na Západě, to jsme s jistým zpožděním prožívali také. Chtěli jsme být autentičtí. Chtěli jsme být sví. Chtěli jsme být jiní. A proto jsme záměrně dělali všechno jinak, než jak nám taťkové doporučovali a radili.“

Pomodli se tam za mne

V roce 1963 publikovala socioložka Erika Kadlecová výsledky své práce s názvem Výzkum religiozity Severomoravského kraje. Autorka byla přesvědčená komunistka, oddaná idejím marxismu-leninismu. Sociologická encyklopedie Akademie věd České republiky o Erice Kadlecové uvádí, že vystudovala filozofii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. V roce 1952 se stala zaměstnankyní ČSAV, avšak až do roku 1955 byla vyslána na interní aspiranturu na Akademii věd SSSR v Moskvě. Původně byla členkou oddělení vědeckého socialismu, spadajícího pod Kabinet filozofie Československé akademie věd. Tam pracovala na tématu „lidově demokratický stát jako nástroj diktatury proletariátu“. Avšak na počátku šedesátých let založila oddělení teorie náboženství, jehož se stala vedoucí.

„O sociologickém průzkumu Eriky Kadlecové se hodně mluvilo. Překvapivě se totiž ukázalo, že Severomoravský kraj je velmi zbožný. Zbožnější, než by podle komunistů měl být. Než by se očekávalo. Přestože do tohoto kraje se ateistická propaganda padesátých let napřela nejvíce. Jak ideologická, tak i ta ateistická,“ vzpomíná Vladimír Šiler. „Ten kraj prošel velkou demografickou restrukturalizací. Přišli lidé ze všech stran. Především ze Slovenska. A komunisté předpokládali, že ti lidé budou vytrženi ze svých kořenů a ze svých tradic. Proto snáze vplynou do socialistického způsobu života. A ono ne. Překvapivě se právě tady zbožnost udržela více než v jiných regionech republiky.“

Pro Paměť národa o tom vyprávěly také další osobnosti z Ostravska. Při natáčení v roce 2019 například malíř Daniel Balabán. Rodák z Šumperku se počátkem šedesátých let přistěhoval s rodiči do Ostravy a vyrůstal na sídlišti v Hrabůvce. Evangelické vyznání Balabánových formovalo Daniela spolu s odporem, který v komunistické Ostravě vzbuzovalo. Rodina se k víře otevřeně hlásila a lidé v jejím okolí to věděli. „Byli to prostí přistěhovalci ze Slovenska. Přišli sem za prací a někteří byli velmi zbožní. Měli doma v paneláku své soukromé oltáříky, ale do kostela nechodili, protože se báli. Ty sousedky mi říkaly: ‚Daníčku, jdeš do kostelíčku? Pomodli se tam za mne. Já tam nejdu, ale ty se tam za mne pomodli.‘ A šouply mi třeba deset korun.“

Autor profilu Eriky Kadlecové publikovaného v Sociologické encyklopedii Akademie věd Zdeněk R. Nešpor o jejím výzkumu mimo jiné uvádí: „Kadlecová odmítla akceptovat představu, že církevní formy jsou jediným možným typem religiozity, a pokusila se zkoumat i formy neinstitucionalizované, naneštěstí vymezené hlavně v tradičním křesťanském duchu, jako víru v existenci nadpřirozena a snahu o kontakt s ním. Při takto položeném východisku bylo možné za věřící i ateisty považovat shodných třicet procent osob. Marxistické uvažování o dělnické třídě navíc poněkud narušila její vysoká religiozita. Pouze dvacet čtyři procent dělníků bylo možné považovat za ateisty, což bylo dokonce méně než v případě důchodců.“

S počátkem normalizace po okupaci v srpnu 1968 se Erika Kadlecová stala režimu nepohodlnou a nemohla ve výzkumu pokračovat. Podepsala Chartu 77 a některé své další závěry z výzkumu pak publikovala v článcích, které kolovaly jako samizdat. Citace ze sociologické encyklopedie: „V textu přetištěném jak Tigridovým Svědectvím, tak římskými Studiemi se Kadlecová kriticky distancovala od státní ateizační politiky (včetně své vlastní), aniž proto přestala být přesvědčenou marxistkou… Soudila, že násilná ateizace vedla k tomu, že církve opustili pouze ti, již se k nim hlásili ze sociálních důvodů, nikoli skuteční věřící, přičemž stav celospolečenského marasmu, omezování církví a dezideologizace k víře naopak spíše nově vedl, a to i v silně sekularizované české společnosti. Kadlecová tak vlastně přistoupila na argumentaci řady křesťanských myslitelů považujících sekularizaci za požehnání pro skutečné křesťanství.“

Popsali jsme celé město

O prázdninách roku 1968 pracoval čerstvý maturant Vladimír Šiler ve znojemské továrně na výrobu sanitární keramiky. Jako brigádník posunoval vozíky u vypalovacích pecí a ve volných chvílích diskutoval se starším kamarádem Jiřím Pilousem. Pilous vystudoval historii a byl v keramičce archivářem. „Vyprávěl o zvěrstvech komunistů z padesátých let. Hodně jsem se od něho dozvěděl.“ Když 21. srpna vpadla do Československa invazní vojska, přidali se oba k těm, kteří začali burcovat Znojmo k odporu. A Pilous dokonce zařídil, že za to fabrika svému brigádníkovi až do konce srpna vyplácela mzdu. S organizováním protestů měl už pamětník zkušenosti. Na jaře téhož roku patřil k hlavním představitelům pořádajícím studentskou demonstraci za svobodné komunální volby.

„Okamžitě jsme začali pomalovávat město. Okamžitě se objevil také profesor Adam, který na gymnáziu učil ruštinu. A my jsme najednou pochopili, jak se nám ta ruština bude hodit. Chtěli jsme psát nápisy rusky. ‚Lenin, prosnis. Brežněv sošol s uma.‘ Lenine, probuď se. Brežněv se zbláznil. Věděli jsme, jak se to řekne. Ale neuměli jsme to napsat těmi velkými bukvami. Velkými písmeny. A profesor Adam nám ukazoval, jak se to správně píše. Popsali jsme celé město. Vápnem. Barvami. Také pomník sovětského vojáka osvoboditele, toho Ivana, jsme popsali. S Pilousem jsme ho obchcali. A kdyby byla tma, tak bychom ho i obsrali. Tak to probíhalo.“

Akce proti okupantům, do které se pak Vladimír Šiler zapojil s Vladislavem Rakušanem, už nebyla happeningem, jako když na zdi oběsili panáčka. Samizdatové noviny, které ve Znojmě začaly vycházet, se jmenovaly Svobodné Podyjí a v podtitulu měly citát básníka Jána Kollára: „Kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.“ Šiler s Rakušanem byli reportéry v terénu a objížděli vesnice v okolí Znojma. Cyklostylem množený věstník vycházel asi čtrnáct dní, pak to ale jeho autoři vzdali. Z území Německé demokratické republiky začala vysílat propagandistická stanice Vltava. A začal vycházet okupační deník Zprávy.

„To byly hrozné věci. Ta nejotřesnější, nejbrutálnější propaganda. Špatná čeština. Mizerná grafická úprava. Měli toho natištěnou strašnou spoustu,“ vzpomíná Vladimír na Zprávy. „A my jsme byli v šoku z toho, že se mezi spoluobčany našli kolaboranti, kteří ty Zprávy roznášeli do domů. Byli to staří komouši. Strkali to do schránek. Dávali to lidem. Když jsme to viděli, strhli jsme povyk. ‚Podívejte se na ně! Na udavače! Na donašeče! Na kolaboranty, kteří roznášejí Zprávy!‘ Ovšem bylo to marné.“ Jak zásadní je zabránit šíření lží a falešných informací, zdůraznil o půl roku později svou obětí Jan Palach, když ve svém prohlášení v lednu 1969 žádal, aby vydávání Zpráv bylo zakázáno.

Ty věříš v Boha, Vláďo?

Zatímco ruštináře Adama a několik dalších gymnaziálních profesorů normalizátoři počátkem sedmdesátých let ze školy vyhodili, Vladimíra Šilera za jarní studentské protesty a srpnový odboj bezprostředně nešikanovali. Mohlo to být také tím, že na podzim roku 1968 nastoupil studium elektrotechnické fakulty v Brně a od té doby ho ve Znojmě nebylo příliš vidět. Ovšem později, když přišly výslechy Státní bezpečnosti v Ostravě, dávali estébáci otevřeně najevo, že se na nic nezapomnělo. „My dobře víme, co jste v tom Znojmě v šedesátém osmém dělal,“ slýchával od nich.

Na studiích v Brně Vladimír dlouho nevydržel. Rozpolcenost, kterou prožíval už v dětství, když opravoval sousedkám žehličky a současně četl Kafku, vyústila v rozhodnutí věnovat se humanitním směrům. V dubnu 1969 se stal studentem teologie. „Husova teologická fakulta v Praze využila uvolnění poměrů roku 1968 a nabrala spoustu studentů. Předtím jich mívali čtyři pět v jednom ročníku. A teď najednou jich tam bylo padesát. Sebrali hipísáckou mládež, která se shromažďovala u Husova pomníku na Staroměstském náměstí. Byli to opravdoví hippies. Písničkáři. Zajímaví alternativci. Ti všichni najednou měli zájem o studium teologie a náboženství. Naprostá většina z nich pochopitelně brzy odpadla. Ale ještě v roce 1969 se dařilo hodně takových alternativců přijmout. A já byl vlastně něco podobného. Nechtěl jsem být knězem. Ovšem zajímaly mne buddhistické a indické duchovní nauky, filozofie a tak dále.“

Nechtěl být knězem, přesto se jím nakonec stal. Když dospěl k rozhodnutí přestoupit z elektrotechniky na teologii, přátelé a známí si mysleli, že se asi pomátl. Těžko se to vysvětlovalo. „Copak ty věříš v Boha, Vláďo?“ vyptávaly se spolužačky. A on neuměl jednoznačně prohlásit „jak ta babka v kostele“, že věří. Bral to spíše filozoficky. Jiní si zase mysleli, že odchází do nějakého duchovního undergroundu. Že to dělá ze vzdoru vůči tomu, co se ve společnosti děje. Během studia se pak Vladimírův vztah k náboženství změnil. Objevil pro sebe dějiny křesťanství. Učil se hebrejštinu. Řečtinu. Fascinovaly jej dějiny dogmatu. „Všechno bylo nové a bavilo mne to.“ A začal se připravovat na duchovenskou službu.

Když počátkem roku 2020 ve svých sedmdesáti letech odpovídal pro Paměť národa na otázku, jakým byl vlastně farářem, zamyslel se nad tím takto: „Já jsem se před těmi lidmi v kostele vždy spíše ostýchal. Cítil jsem ostych, když jsem pronášel své kázání. Nikdy jsem nebyl ten úplný pastýř, který jde k lidem a emočně se ladí na jejich vlnu, modlí se s nimi a zpívá s nimi za všech okolností. Spíš mám potřebu řešit teoretické, abstraktní problémy. Zajímá mne filozofické zkoumání dějin teologie. A farníci to možná ze mne cítili. Že jsem spíš intelektuál než jejich pastýř. Na druhou stranu však také věděli, že když udělám pohřeb, tak že si s tím dám práci, že to nebudou jen nějaké zbožné cancy, co při tom rozloučení řeknu.“

Sám sebe pokořit

Během pěti let, kdy pamětník studoval teologickou fakultu, utáhl režim všechny šrouby a normalizace se rozjela. „Komunisté musí pořád s někým bojovat. Od nepřátel z období Pražského jara se ve svém boji obrátili proti náboženství.“ Marxistická socioložka Erika Kadlecová se postupně stala disidentkou, ve své práci nesměla pokračovat, ovšem výsledky jejího výzkumu religiozity v Severomoravském kraji normalizátory stále varovaly: „Ve společnosti je více věřících, než jak to na první pohled vypadá.“ To nechtěl režim připustit. Nastolil proto tvrdou perzekuci lidí otevřeně vyznávajících svou víru. Spustil propagandu, nátlak a zastrašování, jaké od padesátých let věřící v Československu nezažili. A v takové situaci přišli dva mladí duchovní, Vladimír a Jana Šilerovi, na Ostravsko, do svých prvních farností.

„Nastoupili jsme do duchovenské služby a viděli to všude kolem sebe. Spíše než do církví strefoval se režim do víry jako takové. Prověrky na pracovišti probíhaly po dvou liniích. Zaprvé: ‚Jaký máte postoj k roku 1968?‘ A zadruhé: ‚Jak jste se vyrovnal s náboženskou otázkou?‘ To bylo ponižující. Režim nutil lidi, aby si ten kýbl sraček sami vylili na hlavu. Aby se pokořili a řekli: ‚Ano, byl jsem pomýlený. Ano, chodil jsem do kostela. Ale už nechodím.‘ Přesně jako v tom Orwellově románu 1984 pak byli spokojeni. Člověk se totiž musel stydět sám před sebou. A to oni chtěli. Viděli jsme to ve svých farnostech, jak tím chudáci věřící museli procházet. Lidé žili schizofrenně. Do kostela tajně. Křtít do sousední vesnice. Svatby třeba na Slovensku. Žili jsme rozpolcení do nějakých frontových linií. Tady byli oni a my jsme se schovávali. A pak jsme vedli jakýsi ilegální boj. Nebo něco takového.“

Kostel v Havířově i vratimovská fara byly pamětníkovi těsné. Od studentských let se věnoval umění a cítil potřebu podělit se o ně s jinými lidmi. Diskutovat s přáteli. Inspirovat je a nasávat od nich nové věci. Se spolužákem ze základní školy ve Znojmě a svým nejlepším přítelem Jiřím Plotzerem se proto v roce 1975 pustili do vydávání samizdatového časopisu Ars Boutique. V seznamce populárního časopisu Mladý svět zaplatili inzerát, kterým oznámili, že hledají začínající autory poezie. Sešly se desítky dopisů plné veršů. Šilerovi je přepisovali přes průklepové papíry na psacím stroji a vyráběli časopisy. Přátelé a známí si pak Ars Boutique předávali a tak se samizdatový magazín šířil po celé republice. Některé sešity se vracely s přílohami, ve kterých čtenáři posílali své vlastní verše, amatérská pojednání o kultuře, recenze. Vznikl materiál pro další číslo.

V květnu 1976 zatkla Vladimíra a Janu Šilerovy Státní bezpečnost. U dveří fary ve Vratimově zazvonili o půl sedmé ráno a odvezli oba na vyšetřovnu do Ostravy. Tam vyslýchali každého zvlášť. Ve stejný den i stejnou dobu také Jiřího Plotzera ve Znojmě a další lidi po celé republice. StB někde zachytila Ars Boutique. „Obsah neškodný, lidé kolem časopisu závadoví,“ zhodnotili estébáci samizdat a vyhrožovali pamětníkovi obviněním z protistátní činnosti. „Jakmile vyrobíte jakékoli tři kopie, musíte k tomu mít povolení.“ Časopis byl protisocialistický, protože se vymykal kontrole. Cenzuře. Dohledu. Při domovní prohlídce sebrali všechny materiály pro příští číslo a přinutili autory podepsat, že s vydáváním samizdatu přestanou.

„Samozřejmě že jsme nepřestali. Teprve potom jsme to pořádně rozjeli. Jenže už jsme si museli dávat pozor. Začali jsme konspirovat. Do telefonu nic neříkat. Věděli jsme, že nás odposlouchávají,“ vypráví Vladimír. „Opisovali jsme Skácela, Hrabala, Grušův Dotazník. Také jsem z němčiny překládal teologické texty.“ Když přeložil a začal šířit knihu rumunského autora Richarda Wurmbranda Mučení pro Krista, věděl, že nejpřísnější konspirace už je opravdu nutná, nemá-li přijít o státní souhlas k duchovenské službě a skončit ve vězení. Richard Wurmbrand byl rumunský luteránský farář, komunisty opakovaně vězněný za jeho aktivity v podzemní církvi a tvrdou kritiku režimu za pronásledování církví a věřících.

Nepřátelský husita

Ve svých svazcích vedla Státní bezpečnost Vladimíra Šilera v kategorii „NO“, tedy „nepřátelská osoba“, s krycím jménem „Husita“. Z materiálů uložených v Archivu bezpečnostních složek je navíc patrné, že nejdříve mu estébáci založili svazky v kategorii „KTS“, což znamenalo „kandidát tajné spolupráce“, a také „PO“ čili „prověřovaná osoba“. Při natáčení pro Paměť národa vzpomínal na situace, kdy za ním přicházeli do kanceláře fary v Havířově, přinesli si vlastní psací stroj, zastrašovali, vemlouvali se a naléhali na něho. „Pojďme si jen tak povídat. Zajímá nás, co si věřící myslí o současné situaci. Nic jiného po vás nechceme,“ hučeli do něj. „To vám mohu říct rovnou, co si lidé myslí o současné situaci. Radost z toho ale mít nebudete.“ Dobře věděl, že se s nimi nesmí zaplést. Vytrvale odmítal jakoukoli debatu. Stejně tak jeho žena Jana, za kterou jezdili na faru do Vratimova.

O metodách Státní bezpečnosti pamětník vypráví: „Pochopil jsem, o co těm estébákům jde. To nebyly nějaké zločiny proti státu. Nebo prohřešky proti zákonům. Byly to opravdové drby. Kompromitující drobnosti z osobních životů, kterými by mohli lidi vydírat. A přimět je k loajalitě, poslušnosti. K tomu, aby se ve studu sami před sebou neodvažovali cokoli kloudného dělat. Potřebovali dostat člověka do takové situace, že se nejenom bál, ale že se dopustil něčeho, za co se potom sám před sebou styděl. Tím, že s nimi dobrovolně mluvil a něco řekl, tak už to vypadalo, že je donašeč, že je konfident, že je kolaborant.“

Ještě větší tlak cítil Vladimír Šiler ze strany církevních tajemníků. To byli státní úředníci přímo napojení na orgány komunistické strany, kteří na faráře dohlíželi a kdykoli jim mohli odejmout státní souhlas k duchovenské službě. A také od nadřízených v církvi, kteří otevřeně s režimem kolaborovali a své podřízené pak šikanovali a snažili se přimět je k poslušnosti. Stávalo se opakovaně, že církevní tajemníci nabízeli manželům Šilerovým zajímavá pracovní místa, když opustí církev. „Máte rádi umění? Máte rádi literaturu? Můžete pracovat třeba v knihovně. To by se vám přece líbilo,“ slibovali.

Šilerovi se však nechtěli vzdát a ustoupit zlu. Byli velmi opatrní, aby nedali záminku k odebrání státního souhlasu. Současně však každý věděl, co si o režimu myslí. Byli upřímní a odvážně kázali. Za disidenta se však Vladimír Šiler nepovažuje. Jako farář jím ani nemohl být. Museli lavírovat mezi extrémy kvůli svým farníkům. Těm nebylo nic po tom, jak se Šilerovi staví k normalizačnímu režimu. Často to byli prostí lidé a nechtěli přijít o své bohoslužby, pohřby a křtiny. Odvahu projevovali už tím, že přicházeli do kostela. Nechtěli ztratit své oblíbené faráře.

Vladimír Šiler vysvětluje, že ze stejných důvodů nepodepsal Chartu 77. A současně nachází příznivý dopad, který podle jeho zkušenosti Charta 77 v tomto smyslu měla: „Charta nabudila lidi. Nabudila ochotu se setkávat. Bylo jasně vidět, že režim zase přitvrdil. Ale na druhou stranu si režim uvědomoval, že není potřeba vyrábět si další a další nepřátele tím, že bude proti lidem vystupovat z úplně zbytečných a malicherných důvodů. Cítili jsme, že po roce 1977 trochu ustala protináboženská propaganda a pronásledování věřících jenom kvůli tomu, že jsou věřící nebo že chodí do kostela. Už se tak moc nevytýkalo lidem, že mají polepené kádrové posudky kvůli tomu, že babička a dědeček chodí do kostela. Šlo spíš jen o to, kdo je pro Chartu, a kdo ne.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava