Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Čestmír Šikola ml. (* 1949)

Otce poprvé viděl za vězeňským plotem

  • narodil se 22. května 1949 na Malé Skále

  • jeho otec Čestmír Šikola starší utekl za druhé světové války do Anglie

  • stal se radistou výsadkové odbojové skupiny Clay, která působila na Moravě

  • v roce 1949 ho uvěznili komunisté na dva a půl roku

  • po návratu otce z vězení se rodina přestěhovala do západočeských Břas

  • později se vrátili do Malé Skály, stále byli pod dohledem Státní bezpečnosti

  • Čestmír Šikola mladší vystudoval elektrotechniku na ČVUT v Praze

  • s manželkou Alenou se vzali v roce 1977, narodili se jim dva synové Petr a Jaroslav

  • přes kolegy v práci se dostal do kontaktu s dokumenty Charty 77, které předával dál

  • Šikolovi udržovali kontakt s rodinami zbylých členů skupiny Clay

  • po sametové revoluci se pravidelně účastnili vzpomínkových akcí spojených s výsadkem

  • v roce 2022 žil pamětník na Malé Skále

Ing. Čestmír Šikola

„To, co se tam četlo, bylo na zavření.“

 

Čestmír Šikola se narodil 22. května 1949 jako jediný potomek důstojníka Československé armády Čestmíra Šikoly staršího, radisty výsadku Clay. Jeho otec byl zatčen několik týdnů před jeho narozením za údajné vyzrazení vojenského tajemství a až do října 1951 vězněn v komunistickém kriminále, pod jeho rozsudkem je podepsán prokurátor Karel Vaš. Prošel věznicemi na Pankráci, Hradčanech, v Bratislavě a Opavě. Jeho syn k rozsudku dnes dodává: „Jako přitěžující okolnost mu dali, že v době, kdy překládal pro naši armádu (britský) spojovací řád, protože otcovi šly dobře cizí jazyky, že doma uchovával tajné materiály. Samozřejmě, že to dělal doma po večerech.“

 

Nález zrezivělé pistole

Těsně před zatčením otec zakopal na zahradě svého domu na Malé Skále osobní zbraň, aby na ni nepřišli při domovní prohlídce. Ani svým nejbližším neřekl, kde přesně ji zakopal, byla vykopána až za pomoci synova tchána po roce 1990. „Otec, když tušil, že může dojít k jeho zatčení, tak doma na zahradě v malinách zakopal pistoli, kterou měl ještě z výsadku. Zabalil ji do zaolejovaného hadru, dal do plechovky a zakopal. Po revoluci (1989) se ji snažil pomocí minohledačky najít. Když ji našli, byla už poškozená, je tady jílovitá půda, byla zakopaná mělce a držela se tam voda. Plechovka prorezavěla časem, zaolejované hadry to nedokázaly ochránit. (…) Kdybych o ní věděl, tak jsem ji vykopal dřív.“

Jeho otec po návratu z kriminálu pracoval nejdříve pro podnik Baraba na nedaleké stavbě tunelu v Líšném a od roku 1953 se s manželkou a synem na deset let odstěhovali do západních Čech, kde pracoval jako technolog v továrně v Břasech u Plzně. V roce 1956, po částečném uvolnění poměrů, mu bylo dovoleno dostudovat. Promoval na Vysoké škole chemicko-technologické v roce 1963. V prosinci téhož roku se s rodinou vrátil zpět na Malou Skálu a ve Výzkumném ústavu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou pracoval až do odchodu do důchodu.

Jeho syn začal chodit na gymnázium v Rokycanech, ale maturoval už v Turnově. V Rokycanech musel automaticky vstoupit do Svazu mládeže, v Turnově však využil volnějších poměrů a své rokycanské členství zamlčel. Po maturitě si Čestmír Šikola mladší podal přihlášku na Fakultu elektrotechniky ČVUT v Praze, využil možností uvolněných poměrů pozdních šedesátých let, se žádnými překážkami kvůli kádrovému profilu se nesetkal. Do Svazu mládeže ho už nikdo nenutil, dostudoval a stal se z něj inženýr.

 

Svobodní páni Maloskalští

 

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl členem místního recesistického spolku Svobodných pánů Maloskalských, který sdružoval především mladíky z Malé Skály a okolí. Jejich zábavou byly výlety po okolí, do Krkonoš či Jizerských hor nebo lezení po skalách a samozřejmě i popíjení piva po místních hospůdkách. Při těchto setkáních se recitovaly básničky, mnohé z nich s protistátním obsahem. „Mnohé z nich byly kandidátem na Zlatou mříž,“ směje se dnes čerstvý důchodce Čestmír Šikola a recituje některé z nich. Třeba jednu na Gustáva Husáka, srpnovou invazi a sloučení funkcí generálního tajemníka a prezidenta v roce 1975.

 

Na panství převelikém, na zámku temném,

byl kozel zahradníkem, v pracovním úvazku pevném.

Leč vzplálo selské povstání a kozel přišel o práci,

záhy však našel zastání, když přišli křižáci. 

Kozel rád se se svými osvoboditeli shledal,

na své pány by dopustit nedal.

Vždyť těžko by se loučili, zvlášť když jeho funkce mu sloučili.

 

Mezi aktivity některých členů spolku patřilo i vyvěšování vlajky na výročí srpnové okupace na skalách v okolí Malé Skály, jeden rok na ně nalétávala sovětská helikoptéra, jiný rok se režim pokoušel sundat vlajku za pomoci odstřelovače. To, že spolek mohl fungovat až do poloviny normalizačních sedmdesátých let, aniž by byl kdokoli ze spolku zatčen či vyšetřován, Čestmír Šikola vykládá liberálnější atmosférou Trutnovska a Maloskalska zvlášť. „Lidé tady drželi vždy víc při sobě. (…) Dneska mi není jasné, jestli to komunisté věděli, protože s námi chodili i kluci, kteří dělali v Minkovicích bachaře, aspoň o jednom to vím. To, co se tam četlo, bylo na zavření.“

 

Vzpomínky na otce

Léta žil s manželkou v Jablonci nad Nisou, později se přestěhoval zpět k otci na Malou Skálu, do regionu, který má tolik rád. V posledním desetiletí se více věnuje odkazu svého otce, víceméně pravidelně se účastní vzpomínkových akcí, ať již v obci Hostišová na Moravě, kde seskočila skupina Clay či v Rovensku, místě smrti parašutistů skupiny Antimony. Je v kontaktu se synem velitele výsadkové skupiny Clay Antonínem Bartošem mladším, který žije ve Spojených státech. Jeho otec byl i přes železnou oponu v kontaktu se svým bývalým velitelem Antonínem Bartošem. „Byli v písemném styku. Tuším, že ten Franta (?) Bartošů žil ve Vídni, takže jednou se jim podařilo vycestovat s Čedokem a sešli se ve Vídni. Samozřejmě StB věděla o té korespondenci, a svědčí o tom, že v osmdesátých letech (snad 1986) za otcem přijeli a kromě jiného zjišťovali, co ta strana národně socialistická v exilu. Otec ani nevěděl, že nějaká národně socialistická strana v exilu existuje. Ale Tonda Bartošů v ní byl.“

Jako dítě otce navštěvoval ve věznici v Opavě, na to si samozřejmě nemůže pamatovat, ale ze vzpomínek matky ví, že jim pomáhali stejní lidé, kteří jeho otci pomáhali v době jeho výsadku na Moravě na přelomu roku 1944/1945. Dodnes jsou s nimi či jejich potomky v kontaktu, přátelské vztahy přetrvaly druhou generaci.

Jaký má dnes názor na heydrichiádu a na činnost paraskupin vysazených londýnskou vládou?  „Bylo málo zpráv, proto začali vysazovat skupiny. První výsadkáři šli do neznáma. Lidi, na které měli kontakty, byli zabití, pozavíraní, v koncentráku. Naděje na přežití byla malá. Našim představitelům bylo vytýkáno – podívejte se, Poláci, Francouzi, byl tu klid. Vyráběly se zbraně pro Němce. Bylo zapotřebí, abychom po válce byli na straně vítězů. Bylo zapotřebí odboj povzbudit. (…) Že tu Němci zavedou takový teror, to nikdo nepředpokládal. Z mezinárodního hlediska to určitě pomohlo. Pomohlo to Československé republice, podpořilo to odboj i v dalších zemích. Myslím si, že by parašutisti, kdyby věděli, co se stane, tak by do toho šli znovu. Znevažování odboje tady bylo dost uměle vykonstruované, západní odboj byl bagatelizován, mluvilo se o východním. Když to srovnáme, tak tady těch skupin z Východu moc nebylo a bylo to těsně před postupující Rudou armádou, kde shazovali jednotky, které měly přebírat moc a organizovat Národní výbory. Nešlo o zpravodajskou činnost.“

 

Životní krédo

„Zjistil jsem, že jsem vázaný na Malou Skálu. V době kolem dvaceti let, kdy jsem také uvažoval o emigraci, představa, že se sem nebudu už moct vrátit, byla taková, že jsem se rozhodl mít tady rodinu. Bylo mi jasný, že nemůžu dělat žádnou kariéru. Upnul jsem se na práci a nevadí mi ani manuální práce.“

 

Pionýrská

(Svobodní páni Maloskalští)

 

Já jsem býval pionýr malý, my na častušku tancovali.

Když jsem se pak svazákem stal, to jakýsi charleston se tancoval.

Pak přišly rytmy mnohem rychlejší, ty zdály se nám ještě rychlejší.

Dnes už Západu neděláme služku, dnes opět tancujeme na častušku.

 

 

 

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století