Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Sidorová (* 1919  )

„Já jsem neměla jinou možnost, já bych musela děti nechat. A to jsem nemohla udělat…“

  • narodila se 12. 7. 1919 v Kyjevě
  • roce 1928 se setkala s TGM
  • vystudovala vyšší odbornou zdravotnickou školu
  • dva měsíce před vypuknutím SNP nastupuje jako vedoucí kojeneckého ústavu ve Vrútkách
  • kruté bitvy u Sv. Kříže
  • členka zpravodajské služby

 „Nepotřebovala jsem žádnou hodnost!

Marie Sidorová se narodila 2. července 1919 v Kyjevě. Její otec pochází z Frenštátu pod Radhoštěm a na Ukrajinu přišel během první světové války jako legionář. Zde se seznámil s maminkou a po válce se vzali a založili rodinu. Doma se mluvilo česky a rusky. „S maminkou rusky, s tatínkem česky, a tak jsme uměli rusky a česky.“ Když bylo Marii pět let, adoptovala ji jedna ukrajinská bezdětná rodina. Oba manželé byli profesoři, a tak ji i učili. Marie se svou rodinou však neztrácela kontakt, viděli se často. V roce 1928 se otec rozhodl, že se rodina odstěhuje zpět do Československa. „ A tam jsem zůstala až do té doby, než tatínek dostal telegram –  jeho sestra, která tady zůstala ještě naživu, ho chtěla dostat zpátky do Československa. Začal tesknit po své vlasti a chtěl prostě zpátky do Československa, a tak jsme v tom dvacátém osmém roce odjížděli. To přišel tatínek potom tam a řekl: ‚Ne, bez ní nejdeme. Tak musíme si ještě vzít tu naši Máňu.‘“

Každý den u Masaryka

Rodina se nejprve přestěhovala na Moravu do Frenštátu pod Radhoštěm, ale protože otec nemohl najít práci, odešli na Slovensko, kde se otec vyučil. Tam Marie Sidorová potkala „tatíčka“ Masaryka. Toto setkání pro ni mělo dalekosáhlý vliv. Poznala celou Masarykovu rodinu a ve chvíli rozhodování o budoucím povolání jí velice pomohla právě Alice Masaryková. Marie se v roce 1937 dostala na Vyšší odbornou zdravotnickou školu v Martině a Alice Masaryková zařídila, že jí Český červený kříž platil školné, které bylo poměrně vysoké (každý měsíc se platilo školné 410 Kč a navíc žákyně musela mít výbavu na dva roky a musela si také nechat ušít uniformu na míru). Tato škola přijímala žákyně až od 18 let a zkoušky byly velmi tvrdé. Nezkoušely se jen znalosti, ale kontroloval se i zdravotní stav. „Já jsem strašně chtěla na chirurgii. To je sice nejtěžší oddělení, ale velice mě to táhlo. Takže jsem dělala na operačním sále, dělala jsem instrumentářku.“

Škola byla dvouletá a zakončená titulem Diplomovaná zdravotní sestra.

Češi museli pryč, nebo pracovat načerno

V březnu roku 1939 se však situace na Slovensku zhoršila po vyhlášení Slovenského štátu. Všichni Češi museli odejít ze země a ti, kteří zůstali, byli sankcionováni – například ti, kteří pracovali ve státní správě, byli vyhozeni ze zaměstnání. Marie však měla před závěrečnými zkouškami, a tak se rodina rozhodla, že na Slovensku zůstane. „Tatínek tady musel kvůli mně zůstat, i když ho pronásledovali. Ale on nebyl státní zaměstnanec, tak nás tam nechali. (…) Tak, a co teď? Do práce mě nepřijali, protože Němci dali vyhlášku, že kdo přijme Čecha do státní služby, bude zastřelen. (…) Napřed mě přijal do služby primář, který mě učil. On byl kožní… Vzal mě k sobě soukromě, načerno. On totiž měl dcerku, která měla půldruhého roku a měla vykloubené nožičky…

Celou válku Marie pracovala víceméně načerno a práci jí hledali sami její bývalí profesoři. V roce 1944 se vrátila zpět do Martina.

S tatínkem jsme začali pomáhat partyzánům

Už byly vytvořené partyzánské skupiny pod hoľami. Martin je pod hoľami, (Martinské) hoľe se jmenují ty vrchy. Když jsem přišla domů, tatínek mi řekl, že je už v odboji, to bylo ještě ticho, to se o tom ještě nesmělo mluvit. Tak já jsem říkala – no jo, tak to oni teďka potřebují nějaký materiál, protože se zakládaly lesní tábory a do těch lesních táborů potřebovali mít zbraně. Ty tam potřebovali mít. Léky tam potřebovali mít, obvazový materiál, všecko, co je zapotřebí, a museli tam mít také jídlo, které nepodléhá zkáze, jako sardinky, cukr, rýže a toto. No a to všecko se tam muselo nějak donést do toho skladu.“

Informace se šířily tajně, hlavně prostřednictvím skautů. V roce 1944 jel do Zakopaného, do hlavního vojenského štábu, generál Otto. Mezi Vrútkami a Martinem byla vesnička Priekopa a tam skauti přepadli vlak. Skauti zajali všechny vojáky a generála Ottu a nakonec je všechny postříleli. To vyvolalo u Němců odezvu a následně vypuklo Slovenské národní povstání.

Sama s dětmi

V tu dobu se Marie stala vedoucí kojeneckého ústavu ve Vrútkách. Němci začínali utíkat, a tak se ředitel ústavu nebál, „že ho někdo zastřelí. (…) A já jsem nastoupila a měla jsem tam 9 batolat a 14 kojenců. Já jsem tam nastoupila ještě trošku dřív, než se to (Slovenské národní) povstání stalo, dva měsíce jsem tam už pracovala. A teď, když to povstání vypuklo, tak co. Když se 4. září 1944 dostali na Vrútky Němci, tak už začali ostřelovat Martin, a jelikož se fronta přesunula do té ulice, po celé délce a šířce toho města se udělala fronta. A nám pod oknama zůstali ti vojáci, co bojovali. To bylo hrozné. Prostě miny, bomby, všecko padalo tam do té ulice. Tam nám to kus z toho našeho baráku, z toho dětského kojeneckého ústavu, uvalilo – celý roh!

Marie Sidorová zůstala s nejméně 39 dětmi sama uprostřed bojiště. Starala se o děti (batolata, kojence a školou povinné) a ještě ošetřovala vojáky zraněné na frontě. „Ke mně už do práce nepřišel nikdo, žádná moje sestra, která tam pracovala, nepřišla, protože byla čtvrtého, kdy se tam Němci usadili, vyhlášena evakuace. Dole byl sirotčinec, tam bylo šestnáct školou povinných dětí, ty děti přišly nahoru ke mně, když viděly, že tam jsem. Třicet devět dětí jsem měla pod svou ochranou. Teď bylo spoustu raněných...

Někteří za ní chodili přímo do budovy. Po skončení náletů se jí podařilo umístit alespoň kojence do bezpečí do nemocnice v Martině. Sama byla zasažena minou, která jí zlomila páteř, přesto se s ostatními dětmi přesunula do Rakova, do Banské Bystrice, Turčianských Teplic až se konečně dostali pod Sitno, kde byl jakýsi rekreační objekt. Po cestě se seznámila s jistým pánem. Byl to právník a nabídl jí, že jí bude pomáhat. Když vojáci přijeli Marii pod Sitno varovat, že Němci jsou blízko, svěřila děti právě tomu pánovi, kterému začala říkat „ředitel“. S ním děti přečkaly zbytek války.

V noci nad propastí

Marie odešla s vojáky, kteří byli na Sitnu (kopec ve Štiavnických vrších). Ti ji vzali k bojům u Sv. Kříže, kde bylo potřeba ošetřovat raněné: „U Sv. Kříže byly kruté boje. (…) Já jsem chtěla jít ošetřovat na takový kopec, tam byli partyzáni. Byla tam řeka – vedle toho kopce taková cesta a tam byly dřeva, takové metrové, postavené jako překážka, a tam tekla řeka – a za ní byli Němci. Takže ty stříleli sem a ty stříleli tam. Takže to všecko padalo tam, co byli ty zabraný. A já je chtěla ošetřit, protože tam bylo kraválu, volání o pomoc a tak… a bolestivé… A ten povstalecký lékař mi říká: ‚To nemůžete, tam není přístup, vždyť to je zbytečná práce, tam se nedá nic dělat. To je beznadějné…‘

Povstalecký lékař ji odvezl do Banské Bystrice, odkud následoval rozkaz do nemocnice do Dětvy a dále na Zvolenské Slatiny a na Kyslú vodu a pod Prašivou.

Zpravodajská služba

To přijel autobus s těmi raněnými, protože my jsme šli dopředu a ti ranění přijeli za námi. A ten autobus nás pak sebral a jeli jsme pod Prašivú. Pod tou Prašivou Němci, pole… To pole bylo zaminované.  Ale pod tou Prašivou, tam v lese, tam jsme prostě zůstali stát. A teď prostě začala palba. Ale taková hrozná… to jenom takové červené jazýčky lítaly kolem nás! No, já jsem prostě byla mezi pacientama v tom autobuse, teď to všechno začalo vyskakovat, rozbíjeli okna, vyskakovali přes ty okna autobusu, protože dveřma všichni nestačili. Tak já také vyskočila, ale nevzala jsem si plášť, protože mi ho někdo vzal – vojenský plášť. A byla zima! A teď, jak jsem vyskočila z toho autobusu, tak pode mnú to bylo takové, jako když se houpete na… struně nebo tak… furt jsem běžela, až jsem si uvědomila, že to jsou ti, co nemohou vstát, takže to bylo všechno mrtvé, a některý vás za nohu chytnul, protože křičel ‚Pomoc, pomoc!‘, ale nedalo se nic dělat, protože byla strašná tma, pršelo a mlha se dala krájet…

Marie se v lese potkala s vojáky Rudé armády a vstoupila do služeb zpravodajské služby. Jejím úkolem bylo obstarávání léků, ošetřovatelství, překládání z ruštiny a v neposlední řadě předávání šifrované korespondence a získávání německé. Konec války ji zastihl na území České republiky, ale sama už neví, kde přesně to bylo. Po válce se vrátila do Martina, kde pracovala v nemocnici, kde ležely těžké případy – vojáci, kteří se měli vrátit zpět do Sovětského svazu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století