Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohdan Ševčuk (* 1950  )

Nechť žije svobodná a volná Ukrajina

  • narozen 22. června 1950 v Terešově na Ukrajině v Sovětském svazu

  • matka volyňská Češka

  • čtyřicet let žil v Sovětském svazu

  • pracoval jako řidič autobusu v Mlynově na Ukrajině

  • v roce 1997 se přestěhoval na Moravu

  • v roce 2017 žil v Maršíkově

Ne všem volyňským Čechům bylo v roce 1947 umožněno reemigrovat do Československa. Zvláště ženy, které se provdaly za Ukrajince, musely zůstat se svými dětmi v Sovětském svazu. I Bohdan Ševčuk měl matku volyňskou Češku a v Sovětském svazu prožil čtyřicet let. Za svými příbuznými na Moravu se přestěhoval až v roce 1997.

Z česko-ukrajinského manželství

Bohdan Ševčuk se narodil 22. června 1950 v Terešově na Ukrajině rodičům Alexeji a Anně Ševčukovým. Měl ještě o osm let staršího bratra Vladimira a své jméno dostal po svém dalším bratrovi, který zemřel ve dvou letech na zánět průdušek. Jeho matka (za svobodna Bartošová) patřila mezi volyňské Čechy, kteří do Volyňské gubernie, tehdy náležející carskému Rusku, přišli v druhé polovině 19. století. Odkud ale matčini předci původně pocházeli, pamětník bohužel netuší. Otcova rodina byla ukrajinského původu a žila v obci Posnikov. Vlastnili tam poměrně velké hospodářství s třinácti hektary polností. V roce 1941 měli pamětníkovi rodiče svatbu a následně se nastěhovali do Terešova, obce, v níž tehdy žilo asi sto padesát česky hovořících obyvatel. Krátce po svatbě však vtrhla do Sovětského svazu vojska wehrmachtu a otec musel narukovat do Rudé armády. Jenže němečtí vojáci krajem velmi rychle postupovali, a tak se otec zakrátko vrátil domů. „Ve Zdolbunově šli přes řeku. Němci podnikli nálet – on přežil a utekl domů. Nějaký čas se pak skrýval,“ vypráví Bohdan Ševčuk.

Období německé okupace rodina přežila a dočkala se konce války, kterou zaplatila životem spousta obyvatel tohoto kraje. V roce 1947 všichni čeští obyvatelé Terešova odjeli v rámci reemigrace do Československa. Volyň opustili i rodiče a sedm matčiných sourozenců, kteří se pak většinou usadili na Šumpersku.

Občanem Sovětského svazu

Až do roku 1962 rodina žila v Terešově, do kterého se po odchodu Čechů nastěhovali Ukrajinci. Hned po válce vzal sovětský režim lidem jejich polnosti a přišli o ně i Ševčukovi. „Jak vznikly státní statky, tak o všechnu půdu přišli. Nikdo se jich neptal, jestli chtějí, nebo ne,“ dodává pamětník. Bohdan Ševčuk také vypráví, že Terešov si i po odchodu Čechů zachoval svou kulturní svébytnost, kterou v něm vytvořilo právě české obyvatelstvo. „Z celého okolí se jen u nás konaly kulturní akce.“

Naprostá většina lidí v Terešově pracovala ve státním statku, otec jako jeho oblastní vedoucí. Platy ale dostávali tak nízké, že nestačily ani na uživení rodiny, a tak je většinou zachraňovala hospodářská zvířata a záhumenky, z nichž však museli odevzdávat dodávky státu. Rodina Ševčukových proto v roce 1962 raději odešla do desetitisícového města Mlynov, kde se otec stal vedoucím skladníků v jediné místní restauraci.

Bohdan Ševčuk ve městě dokončil desetiletku a následně si podal přihlášku na vysokou školu. „Potřebovali jste známosti, ale já jsem tam šel na přímo,“ vypráví, proč ho podle něj na školu nepřijali. V Rovně se pak vyučil svářečem a po večerech si udělal řidičský průkaz na nákladní auto. V letech 1970–1972 absolvoval povinnou vojenskou službu a po návratu domů se oženil s Helenou Partickou, s níž měl následně syny Andreje a Alexeje.

Bohdan Ševčuk pracoval jako řidič autobusu a na život v Sovětském svazu si nestěžuje. Měl velký dům, dva koně, několik prasat, díky tchánovi dostal od státního statku dva hektary půdy k volnému užívání a i v zaměstnání si prý slušně vydělal. Nikdy nevstoupil do komunistické strany a osobně neměl s režimem žádné výraznější potíže. Dokonce na tuto dobu vzpomíná s jistou nostalgií, což je výrazně ovlivněno sovětským výchovným systémem. Dodnes má například v paměti hrdost, když jemu a ostatním spolužákům poprvé uvázali na krk pionýrský šátek. Když se ale otázky stočily k lidským právům, na povrch vystoupil i jiný svět s potlačeným svobodným lidským duchem. Lidé se báli mluvit otevřeně, protože nevěřili ani vlastním sousedům, že je nepůjdou udat. Bohdan Ševčuk například vzpomíná, jak během popíjení s kolegy ze zaměstnání jeden z nich nadával na poměry v Sovětském svazu a krátce poté ho zatkli a na dva dny zavřeli.

Kostely se otevíraly jen o významných náboženských svátcích. „Komunisté stáli před kostelem a koukali, kdo z dětí tam půjde. Nahlásili to pak ve škole. Kdo byl v Komsomolu nebo Pionýru, tak ho z něj vyhodili. A víte, jak to bylo, když někoho vyhodili z Komsomolu? To bylo strašný,“ vzpomíná Bohdan Ševčuk a dodává, že i přes potlačení náboženských svobod svou víru úplně neztratil. Musel ji ale tajit před okolím. „Nechal jsem pokřtít děti. Kněze přivezlo potichu jiné auto k chatě. Nikdo nic nevěděl. Pokřtili syna, sedli jsme, povečeřeli a odjeli. Nic se nezapisovalo, že je křesťan, to se nedělalo.“

Všechno prý fungovalo na bázi známostí a úplatků, bez nichž se dalo jen s velkými obtížemi něco vyřídit nebo sehnat. Výraznou ranou pro víru v systém se stal výbuch v tři sta kilometrů vzdálené černobylské jaderné elektrárně, k němuž došlo 26. dubna 1986. „Čtyři dny nám nikdo nic neřekl. Čtyři dny nikdo nic nevěděl a ještě lidi poslali na prvomájovou manifestaci. Věděli to jen místní Židé a hned mizeli co nejdál po Sovětském svazu. Jak lidé věděli, že utíkají, tak jim došlo, že se něco děje, a druhý den nám řekli, že vybuchl Černobyl. Věděli jsme, co to je, a první, co bylo, tak jak přišel déšť, tak po něm zůstaly takové žluté pruhy. Něco ještě bylo ve vzduchu. No ale co, kam odejít? No tak žili lidi,“ vzpomíná Bohdan Ševčuk. Naštěstí hlavní radioaktivní mrak oblast, v níž žil, těsně minul. Jeho kolegy řidiče prý tehdy bez informací poslali do areálu elektrárny, kde se účastnili obnovení a vyčištění evakuační zóny kolem reaktoru. Všechny zasáhla vysoká dávka radiace. Pamětník vypráví, že část z nich před jízdou vypila dvě deci vodky. Ti, kteří to udělali, přežili, ostatní údajně později všichni zemřeli.

Ani cestovat po vlastní zemi se bez omezení nemohlo. Všude byla spousta přísně kontrolovaných zakázaných zón. Ještě hůře se ale shánělo povolení k cestě do zahraničí. Díky přímým příbuzným ale neměl Bohdan Ševčuk výraznější potíže navštívit Československo, kam se opakovaně vracel. Příbuzní z Moravy zase jezdili za ním do Mlynova. „To byl svátek. Tancovali jsme po stolech. Dělal jsem řidiče autobusu a měl jsem spoustu známých, i policisty. Zavřeli bar a my jsme tancovali u baru. Pili jsme a jedli. Když jsem přijel na návštěvu sem, tak taky. Všechno, co měli kluci a manželka na sobě, tak pocházelo z Čech.“ Bohdan Ševčuk si tak všiml výrazných rozdílů v životě lidí obou zemí a začal uvažovat o odchodu do Československa. Jeho přesvědčení se výrazně prohloubilo po rozpadu Sovětského svazu.

Rozhodl se odejít

Pád komunismu a vznik Ukrajiny přivítal s nadšením. Následovalo však zklamání ze směřování jeho země. Korupce se ještě více prohloubila a lidé během opakovaných krachů bank přišli o všechny své úspory. Vzpomíná, že společnost se ze dne na den změnila v materialistickou. Pamětník proto prodal dům v Mlynově a s matkou, manželkou a dětmi odešli do Česka, kde později dostal povolení k trvalému pobytu. Usadili se v Maršíkově na Šumpersku, kde žila část příbuzenstva. Koupili tam dům po požáru, který kompletně zrekonstruovali. Bohdan Ševčuk pracoval jako řidič kamionu a toto zaměstnání vykonával i v roce 2017. Nejčastěji jezdil na Východ – na Ukrajinu, do Běloruska, Ruska a Kazachstánu.

Své vyprávění často přerušoval nadávkami na současné poměry na Ukrajině a zejména na válku v Donbasu. Říká, že největším nebezpečím pro nezávislost Ukrajiny je ruský prezident Vladimir Putin. „Nechť žije svobodná a volná Ukrajina,“ zněla poslední slova vyprávění Bohdana Ševčuka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)