Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Šesták (* 1925)

Musíš podbíhat pod závorami...

  • rodiče amatérští hudebníci

  • studium na slánském gymnáziu

  • varhaníkem v cítolibském kostele

  • totálně nasazen v Praze na letišti

  • Pražská konzervatoř

  • studium hudební vědy na FF UK, přednášky Jana Patočky

  • účast na demonstraci studentů 25. 2. 1948 proti demisi členů vlády

  • vyloučen ze studia v roce 1949

  • objev cítolibské skladatelské školy a začátek výzkumu

  • služba v Ústředním domě lidové tvořivosti

  • služba v Armádním uměleckém souboru

  • roční záskok na pozici ústředního dramaturga Československého rozhlasu 1968-1969

  • 1990 dodatečné složení doktorských zkoušek a veřejná obhajoba na téma Cítolibské skladatelské školy

  • 1991-1992 přednášel na FF UK regionalistiku

Zdeněk Šesták se celý život věnuje hudbě. Je skladatelem a hudebním vědcem. Bádá v archivech, hledá souvislosti. Právě dokončuje druhý díl knihy o vlivu cítolibské skladatelské školy na hudební prostředí Lounska a okolí. Hudbě starých českých mistrů se věnuje od roku 1946, kdy jejich partitury objevil na kůru místního kostela. Tehdy jména Jana Václava Kopřivy, Karla Blažeje Kopřivy nebo Jana Nepomuka Venta nikdo neznal. Zdeněk Šesták však v té době studoval nejen hudební vědu, ale také skladbu, a tak byl schopen poznat kvalitu děl, která partitury ukrývala. Celý svůj život se snažil staré české mistry rozeznít. Jako hudební vědec zkoumal vznik školy, význam a vliv na další generace hudebníků.

Zdeněk Šesták se narodil 10. prosince roku 1925 v Cítolibech. Jeho otec pracoval u Československých drah (ČSD) jako účetní. Ještě než se rodina natrvalo usídlila v Cítolibech, pracoval otec Jan na ústředí ČSD v Praze s povinností hrát na violoncello v Symfonickém orchestru československých železničářů, který byl sestaven z bývalých vojenských hudebníků. Toto těleso mělo velmi dobrou úroveň, a tak si někteří hráči mohli zahrát i pod hlavičkou České filharmonie. „Tatínek si také s nimi jednou zahrál, bylo to v roce 1921 a vybral ho na výpomoc tehdejší dirigent Otakar Ostrčil.“

Později rodina žila v Cítolibech, tatínek dále pracoval u Československých drah jako účetní a hrál s Lounskou filharmonií, kde léta vedl oddělení violoncell.

Maminka byla učitelka. Studovala dívčí lyceum u voršilek. „Maminka se dostala na tuto školu jen díky stipendiu, které bylo vyhlášeno na podporu dívek z chudých šlechtických rodin. Maminčina rodina měla šlechtický predikát Hartmannů z Hartenthalu. Školu dokončila v roce 1917, v Cítolibech učila od roku 1931.“

Maminka se také věnovala hudbě, zpívala v místním kostele ve sboru. Bylo jasné, že Zdeněk se dříve nebo později hudbou bude zabývat. Nejprve se učil hře na klavír u učitele Pavla Čady. Později už v době protektorátu Čechy a Morava mu byla svěřena varhanická služba v místním kostele. „To byla úplná náhoda, tam byl řídící nějaký Karel David. On se dozvěděl, že chodím na piáno, a tak mi řekl, že by potřeboval do kostela nějakého substituta na odpolední požehnání. A tak abych přišel týden po tříkrálových svátcích, to byl rok 1936. Kostel plný lidí a pan řídící nikde. A lidi říkali, měl jsi přijít, tak hraj. A bylo to.“

V této době Zdeněk studoval na slánském gymnáziu. Prostředí školy bylo podle jeho slov jednotné ve svých postojích: „Nebyl mezi námi žádný kolaborant.“ To ale neplatilo o všech obyvatelích Slaného. Například pan Šafránek, ředitel banky ve Slaném a jeden z cítolibských, byl popraven, protože „on se prořekl ve veslařském klubu ve Slaném. To bylo za heydrichiády.“

Bazar u města Paříže

Na Slánsku žilo před válkou mnoho židovských rodin. „Jednou jsme to s manželkou počítali a zjistili jsme, že kolem pětadvaceti rodin zmizelo. A to byly rodiny, které jsme znali, například Novákovi. Ti měli krámek s názvem Bazar u města Paříže.“

Ihned po složení maturity v květnu 1944 byl Zdeněk Šesták společně s ostatními spolužáky nuceně nasazen. Pracoval na stavbě letiště v Praze – Ruzyni. Na počátku ledna 1945 byl přesunut do Loun a konec války prožil doma se svými blízkými.

Do Prahy se však v září 1945 vrátil coby student skladby Pražské konzervatoře a student hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Na konzervatoři docházel do třídy profesora Emila Hlobila a na univerzitě chodíval i na přednášky profesora Jana Patočky: „On byl nezapomenutelný. V té době často vypínali elektřinu, takže přednášel i ve tmě, pokračoval zkrátka dál. Když pak někdo přinesl svíčku, ty stíny za ním, byl jako mág.“

Politická situace v Československu se postupně radikalizovala. Zatímco studium skladby Zdeněk stihl úspěšně dokončit, studium na fakultě dokončit nemohl. Ačkoliv v této době psal první práce o objevu nové skladatelské školy (cítolibské) na našem území u prof. Fr. Němečka, byl vyloučen pro neprospěch. „Víte, to byla křivda. Měl jsem výsledky, výborný prospěch a najednou jako blesk z čistého nebe vyloučen a navíc pro neprospěch! To se nedá popsat!“

Studentů s podobným osudem bylo ale na fakultě víc. Zdeněk Šesták totiž byl jedním z těch, kteří demonstrovali před Pražským hradem 25. února 1948. Chtěli podpořit Edvarda Beneše v rozhodnutí nepřijmout demisi demokratických členů vlády. Prezident však demisi přijal, komunistická vláda v čele s Klementem Gottwaldem se k moci dostala a studenti, kteří své postoje demonstrací vyjádřili, byli postiženi.

Šestáka ani tanky nezarazí

Po vyloučení z fakulty musel pamětník nastoupit dvouletou základní vojenskou službu. Od roku 1952 pracoval v Ústředním domě lidové kultury. Po dvou letech změnil zaměstnání a přešel do Armádního uměleckého souboru (AUS), kde pracoval jako lektor pro budoucí vedoucí uměleckých souborů. V roce 1957 z AUSu odešel a stal se skladatelem z povolání. „Politika byla všude, pořád se řešil obsah slov například v textu sboru. Já jsem to nemohl. Mně to vadilo. A pak jsem se potřeboval věnovat vědecké práci. Pořád jsem jezdil do archivů. To chtělo čas.“

V roce 1968 přijal místo v Československém rozhlase na pozici ústředního dramaturga symfonické, komorní a vokální hudby. Jednalo se o roční zástup za kolegu Jiřího Jarocha, který získal tvůrčí stipendium.

Agendu v rozhlase jsem přebíral den před okupací 20. srpna 1968! To bylo, vůbec jsem netušil, do čeho lezu!“

V den okupace však měl v zaměstnání volno a jel do litoměřického archivu. Po cestě celý autobus poslouchal rozhlasové vysílání. „Víte, u Terezína byl rozhlas obsazen, zněla hymna. To bylo hrozné. Na takovém místě a znovu okupace. Když jsem do archivu přijel, pán, který mě evidoval do knihy návštěv, mě už dobře znal. Jezdil jsem tam léta, všechno kvůli cítolibské škole. On mi tam ke jménu nakreslil tank a řekl: Šestáka ani tanky nezastaví.

Pták zpěv, pták prostor, pták svoboda, závidím...

Silný zážitek z okupace v srpnu 1968 se projevil v tvorbě 2. symfonie Zdeňka Šestáka, jejíž motto: „Pták zpěv, pták prostor, pták svoboda, závidím...“ cituje Františka Halase. Symfonie v roce 1973 vyhrála v anonymní soutěži a byla provedena v Rudolfinu, ovšem bez Halasova motta.

Skladatelská ani vědecká činnost Zdeňka Šestáka však jinak omezována nebyla. Český hudební fond si například o rok později od něho objednal 3. symfonii. Nátlak Státní bezpečnosti však přeci jen existoval: „Byl jsem u výslechu, tlačili mě do kouta. Žil jsem v hrozném strachu, ale uhájil jsem se. S nikým jsem se nebavil. Sledovali pozorně moji činnost i v Cítolibech, kde jsme měli sbor a dělali různé kulturní aktivity, spolupracovali s místní farností. Byli ohledně toho dobře informovaní.

Nutno poznamenat, že pamětníkova manželka pocházela ze statku a její otec statkář byl v 50. letech odsouzen k trestu odnětí svobody. Nad rodinou tak stále visel pomyslný Damoklův meč, byli sledováni.

Sametovou revolucí všechny tyto obavy skončily. Svobodná éra začala na začátku 90. let hojit také staré rány. Zdeněk Šesták dostal nabídku čestného doktorátu. „Já jsem to odmítl! Chtěl jsem svoji práci veřejně obhájit. Celá léta jsem pracoval na tématu cítolibské skladatelské školy. Tenkrát jsem tušil, že to je velký objev. Ještě jsem ale neměl zmapované archivy, neměl jsem to podloženo.“ O rok později - v letech 1991–1992 už přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy regionalistiku. Celý život především usiloval, aby cítolibská skladatelská škola byla slyšet.

V 90. letech skutečně vyšly tiskem partitury cítolibských autorů v rámci edice Musica antiqua. Skladby byly také provedeny a od 60. let 20. století postupně vycházely v Supraphonu. Zdeněk Šesták je činný v Nadaci K. B. Kopřivy, Nadaci Fr. Aug. Urbánka. V roce 2006 mu bylo Nadací Dagmar a Václava Havlových Vize 97 uděleno uznání za přínos filozofii a umění. V roce 2008 obdržel Cenu Ministerstva kultury České republiky za celoživotní přínos české kultuře v oblasti hudby. V roce 2013 obdržel, spolu s Jiřinou Fikejzovou, Zlatou cenu OSA za celoživotní dílo.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)