Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mikuláš Šereťuk (* 1916  †︎ 2010)

Bylo by třeba, aby lidé, a zvláště učitelé, více věděli o veteránech a odboji, a aby byla tato část historie uváděna na pravou míru Věřím, že ve většině mladých lidí národní hrdost a vlastenectví je a že nám naši potomci udrží postavení, které našemu státu náleží

  • narozen v roce 1916 v obci Kvasilov na západní Volyni

  • ve 30. letech pracoval na statku a vyučil se pekařem

  • na začátku 40. let povolán do Rudé armády, ale nenarukoval

  • v roce 1944 narukoval do československé armády, byl nasazen k paradesantnímu výcviku, později se účastnil bojů SNP

  • po válce se usadil na Žatecku, pracoval v zemědělství, nyní žije v Karlových Varech

  • zemřel v říjnu 2010

Mikuláš Šereťuk se narodil v obci Kvasilov na západní Volyni. Jeho otec byl ukrajinské národnosti, pracoval jako dělník a později jako šafář u statkáře Josefa Jandury. Matka, Češka, rozená Chramostová, pracovala na tomtéž statku jako kuchařka. Po tzv. sovětském osvobození Jandurovi jako zámožná rodina odešli raději do zahraničí. Statkář Jandura měl ve Varšavě činžovní dům, kam se odstěhoval. Když se ale dověděl, co se s jeho majetkem na Volyni děje, dostal infarkt a zemřel.

„Moje rodiče, i když to byla dělnická třída, tak je nová sovětská vláda počítala jako ochránce panských velkostatků. Otec byl vyšetřován NKVD v Rovně, kam utekl pán a kde schoval zlato. Povolali bratra a nakonec i mě. Já jsem se ohradil, říkal jsem si, že se mi nemůže nic stát, když jim řeknu pravdu – a prohlásil jsem, že si budu stěžovat v Kremlu Stalinovi, jak tu zachází s dělnickou třídou. Zapůsobilo to a jeden z nich mi dal dotazníky, abych je vyplnil, že mě pošlou studovat politickou školu. Za žádnou cenu jsem nechtěl, různě jsem se vykrucoval, nakonec pomohlo, když jsem řekl, že se budu muset ženit. Od té doby mi dali pokoj.“

Pekařský výuční list mi zachránil život

Mikuláš Šereťuk chtěl být v mládí strojvedoucím. Ve 30. letech byla ale velká nezaměstnanost, pracoval tedy na statku a později se vyučil pekařem. Pekařský výuční list, ačkoli se tomuto povolání nikdy později nevěnoval, mu zachránil život. Ve 40. letech byl povolán do vojenské přípravky Rudé armády do Žitomiru. Tady prodělal půlroční vojenský výcvik. Absolvoval jako mladší seržant se zvláštním mobilizačním lístkem. Jako jediný z rekrutů dokázal upéct kvalitní chléb, čímž si získal přízeň velení a byl zařazen do evidence branců jako odborník se zvláštním odvodním lístkem – „na speciální výzvu Rudé armády v době mobilizace“.

„Jednoho dne jsem doprovázel kamaráda, který byl uznán neschopným vojenské služby, za ves a tam nás zastavili dva hlídkující příslušníci NKVD. Zamířili na nás pistole, mysleli, že jsme škůdci SSSR, protože jsme nebyli v armádě. Když jsem mu ale ukázal svou vojenskou knížku s tím lístkem, tak mi ještě salutovali, protože si mysleli, že jsem tady v týlu se zvláštním posláním.“

Podruhé mu možná tento lístek zachránil život tím, že ani později nemusel narukovat do RA, po náletech Němců totiž vzala za své i evidence dosud neodvedených branců. Zůstal tedy doma, pracoval jako skladník na statku a působil jako vedoucí skupiny v organizaci Blaník. Kolportovali časopis Blaník a šířili informace mezi českými občany o postupu naší armády.

U paradesantní brigády

Dne 2. února 1944 byla obec Kvasilov osvobozena. A za několik dní se hlásili na vojenském velitelství v Rovně. Mikuláš Šereťuk byl zařazen k paradesantnímu výcviku. Při prvním cvičném seskoku měl podle vlastních slov srdce až v hrdle, ale napotřetí už si byl jistý a později pomáhal ostatním, uklidňoval je a vyskakoval s nimi. Celkem měl devět cvičných seskoků. Také prodělal výcvik se zbraněmi a výbušninami, průzkum a zajímání nepřátelských vojáků.

,,Na tyhle ,výlety‘ jsem potom později chodil nejčastěji s Tondou Mourů. Dnes žije v Horažďovicích. To byl opravdu hrdina. Na jednom průzkumu, to už bylo na Slovensku,  jsme procházeli krajinou a ve vzdálenosti asi dvou kilometrů byly dva staré duby. Jeden z nich se mi nějak nelíbil. Proč, to nevím. Naši protivníci se uměli výborně krýt. A tady jsem utrpěl své jediné zranění. Na tom dubu byl schovaný Němec a vystřelil na mě. Kulka se svezla po dřevěném obložení pušky a zastavila se o oblouček chránící spoušť. Tříska, kterou odštípla, mi ale propíchla ruku, narušila tepnu a krvácel jsem. Pomalinku jsem se obvazoval, ale krvácelo to pořád dál. Němec udělal chybu, že byl sám. Byl neopatrný, a když viděl, že se u mě nic nehýbe, tak slezl z toho stromu. Tonda ho zaměřil a dostal to na komoru.“

V boji

Poprvé byl Mikuláš Šereťuk nasazen do boje v předhůří Karpat, před Krosnem. Tam zůstali 21 dnů. Měli velké ztráty – 350 mrtvých, asi 1480 zraněných a 17 nezvěstných. Úkol ale splnili, nejenže udrželi svěřený asi dvanáctikilometrový úsek, ale i zhruba o 17 km postoupili. Po třech týdnech byli převeleni na pomoc SNP. Mikuláš Šereťuk působil na štábu brigády v Badíně nedaleko Banské Bystrice jako strážní služba. Po banskobystrickém kraji prý šla fáma, že druhá brigáda by měla zachránit povstání. Němci ale nasadili elitní vojska a začal ústup.

,,Měli jsme velkou starost o naši bojovou zástavu – to bylo srdce brigády, nesmělo se jí nic stát. Byla v bedně asi sto padesát krát třicet krát třicet centimetrů. Strašně špatně se to přepravovalo. Moji vojáci měli za úkol ji hlídat. Když jsme potom ustupovali z Banské Bystrice směrem k Nízkým Tatrám, tak byl všude strašný chaos – prchající civilisté, vojáci a do toho nálety Němců… Měl jsem čtrnáct vojáků a bedna se zástavou nám silně překážela. Až teprve u obce Buča nám velitel brigády povolil uložit vlajku do batohu. Hlídala ji šestičlenná skupina a jen oni věděli, kdo ji má zrovna u sebe. Nakonec, aby byla zachráněna, štábní kapitán Marceli (byl to Slovák, u Molitpolu s celou rotou přešel k Rusům a pak se dostal do naší brigády) se s třiceti vybranými muži začal probíjet naproti postupující RA. Dostal se na Kozí chrbáty a každý den posílal jednu spojku k nám do kamenolomu Krpačovo.“

Sami v německém obležení

,,Jednou se stalo, že jsem s četařem Rosenbergem a ještě jedním šel do vesnice Bystrá, kde jsem měl už několik známých. Zásobovali nás proviantem i informacemi o postavení a síle Němců. Přišli jsme do vesnice a hospodyně spráskla ruce, jak jsme byli hubení, a že nám uvaří něco k jídlu. Nakrmila nás a povídá: ,Vlezte si nad ovčín do teploučka a vyspěte se. Když se bude něco dít, tak vás vzbudím.‘ Kousek od chalupy byl les, tak jsme si byli jistí a zalehli jsme. Asi za hodinu nás budí, že je zle. ,Němci jdou! Plno vojáků, povozy, auta, vjeli i k nám do dvora a ubytovali se.‘ A my na půdě. Ke vší smůle všichni sousedi posílali pro seno Němce právě k Zuborům, že oni ho mají dost. Tak jsme si říkali, že to nemůže dlouho trvat, než nás objeví. Jediná šance byla dostat se nepozorovaně do sklepa, což se zdálo nemožné, protože na dvoře pořád hlídal voják. Selka tedy nedala prasatům žrát, dala jim ho před chlívek, a jak byly zvyklý pravidelně žrát, tak kvičely a poutaly na sebe pozornost. My jsme mezitím přes takovou horu dříví seskočili dolů a dostali jsme se do toho sklepa, kde měli schované cenné věci, peřiny a taky jídlo. Jedině voda tam nebyla – mačkali jsme si ji z brambor, které jsem dával na noc ven, a ty, když se potom rozmrazily, tak z nich bylo trochu vody. Byli jsme tam asi čtrnáct dnů. Pak jsme slyšeli nějakou palbu a potom ticho. Rusové přišli. Já jsem na sobě měl tehdy oblečené to, co jsme ukořistili, mimo jiné maďarský důstojnický plášť. Ruští průzkumníci na mě mířili a mysleli si, že jsem maďarský špion. Nakonec jsem se prokázal, že jsem Čechoslovák, partyzán, a jeden z nich vytáhl láhev, že se musím napít. Byl to čistý líh. Dal jsem si několik loků, a jak jsem byl zesláblý, tak jsem padl a spal asi dvě hodiny.”

Domů

Dne 17. března 1945 opustili partyzánský způsob boje a vstoupili do Brezna nad Hronom. Nejdříve je odvšivili a pak dostávali tři tuplované porce potravin denně, aby jim zesílil organismus. Byl vydán rozkaz, že 2. paradesantní brigáda se musí soustředit v Kežmaroku, kde bude doplněna o nové brance. Po doplnění pokračovali do Žiliny.

Byl jsem ubytován u civilů. Ráno mě vzbudil strašný rachot – střelba, granáty – byl konec války. Naše brigáda byla pak umístěna na maďarských hranicích, které měla střežit. Demobilizoval jsem v prosinci 1945.“

Po válce

Mikuláš Šereťuk měl výuční pekařský list, ale jeho osudem, jak sám říká, bylo zemědělství. Na základě přednostního práva se usadil na hospodářství v obci Lhota v žateckém okrese. Po kolektivizaci pracoval u státních statků a vystudoval Technickou zemědělskou školu v Žatci. Poté pracoval na státních statcích jako vedoucí oddělení. Nyní žije v Karlových Varech.

  Poselství

„Bylo by třeba, aby se ministerstvo školství více zaměřilo na veterány a odboj. Učitelé o této části historie málo vědí a je nutné, aby byla uváděna na pravou míru. Věřím, že ve většině mladých lidí národní hrdost a vlastenectví je a že nám naši potomci udrží postavení, které našemu státu náleží, i až budeme součástí Evropské unie.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kotrbáček)