Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vratislav Šeps (* 1933)

• narozen 1933 v Hradci Králové, od roku 1936 žije v Nové Pace

• vzpomínky na demobilizaci 1938

• život za protektorátu, lístkový systém, příchod národních hostů, zajatecké transporty

• povstání v Nové Pace 3.–5. května 1945

Slzy po demobilizaci

Vratislav Šeps se narodil v roce 1933 v Hradci Králové. V roce 1936 se spolu s o tři roky starším bratrem a rodiči odstěhovali do Nové Paky. Otec provozoval hostinec. V roce 1938 mobilizoval a odešel do pohraniční obranné linie. Vratislav Šeps vzpomíná na jeho návrat domů: „V noci jsem se probudil, spal jsem v ložnici nad touto místností, a šel se podívat sem dolů. Tady seděl otec s bandalírem, flintou a brečel, že musel to pohraničí opustit.“ V roce 1939 nastoupil pamětník do první třídy. Před povinnou zavírací hodinou se u Šepsů scházeli pravidelní hosté a poslouchali londýnský rozhlas. Na štamgasty bylo spolehnutí, všichni věděli, že při prozrazení by je mohl čekat rozsudek smrti, jak hlásala cedulka visící na rozhlasovém přijímači. Lístkový přídělový systém se vztahoval i na cukroví, což kluci těžce nesli. Čokoládové bonbony nebyly vůbec a deset dekagramů tvrdých bonbonů na měsíc musel pamětník trpělivě šetřit. Z jižního ovoce ochutnali v době protektorátu pouze italské mandarinky a i ty z obchodů brzy zmizely. „Napjatá situace působila na lidi všelijak. Otec, veliký sokol, to těžce prožíval, v době heydrichiády v roce čtyřicet dva ho ranila mrtvice a zemřel. Od té doby jsme tu s bráchou a máti žili sami a nebylo to lehké.“

Nebyl zajatec jako zajatec

V Nové Pace se obávali bombardování, protože v několika bývalých textilkách běžela výroba motorů Daimler Benz. Při hlášení náletu chodily děti do krytu, všichni kluci snášeli pobyt ve sklepě bez problémů, jen jeden nový spolužák byl v šoku a prožíval chvíle hrůzy – zažil už bombardování ve svých rodných Pardubicích. Koncem války zabral budovu školy wehrmacht a byl zde zřízen lazaret. Vratislav Šeps si chodil pouze pro úkoly a výuka neprobíhala. Přes Novou Paku proudili němečtí civilisté utíkající před přicházející frontou. Vzbuzovali soucit. Staří lidé, ženy a děti jeli na vozech v mrazu a plískanici. Následovaly transporty vězňů. Pamětníkovi utkvělo, že němečtí strážci zacházeli s ruskými zajatci mnohem nevybíravějším způsobem než s těmi francouzskými. Ti byli hlídaní ve stodole u Springerovy hospody a kluci se jim odvážili pomoci: „Jeden pán tu uvařil bramborový guláš a já jsem to tam s kamarádem Jirkou Stuchlíkem vezl na sáňkách. Nejdříve se nabaštili Němci a pak snad něco dostali i ti Francouzi.“

Revoluční dny

Květnové povstání českého lidu vypuklo v Nové Pace třetího májového dne. Kluci si všimli, jak z vily, kde sídlil pracovní úřad, odcházejí s plnými batohy úředníci, věděli, že jejich doba končí. Na obchůzce městem Vratislav Šeps zabloudil do parku k zaparkovaným vojenským autům. Stála motory zaparkovaná v okopech ve svahu. Zaslechl výstřel, okamžitě zalehl a odplížil se úvozem cesty. Mezitím lidé přebírali výzbroj a techniku od německých vojáků. Vše probíhalo v relativním klidu. Druhého dne z Jičína dorazila vojenská jednotka a zjednala pořádek. Nad městem zřídila palebné postavení a děla zamířila na město. Další dělo stálo u soudu: „Já jsem byl zrovna na náměstí na podloubí a najednou taková ohromná rána a viděl jsem, jak lidi běží tam k tomu soudu. Ten voják, co to dělo hlídal, si tam pravděpodobně nějak hrál, a to dělo bylo nabité. On na něco sáhnul a dělo vystřelilo. Naštěstí hlaveň mířila do země a směřovala k budově soudu, všechna okna to vymlátilo.“ Po obědě seděli kluci s maminkou u stolu, když je najednou vylekaly rány na okno. Byli to vojáci a volali, ať někdo vyjde. „Brácha šel ven, chtěli prkna, co jsme měli opřená o kůlnu, a že musí jít s nimi. Šli na náměstí, tam již stáli lidé s rukama nahoře, na podloubí naproti nim stál kulomet. V místech dnešní Elektry bylo řeznictví pana Jíry – byl to silný menší člověk, vazba. Sebrali ho, zrovna když míchal krev s kroupami na jelita. S rukama od krve tam stál mezi ostatními a dovedete si představit, jak to vypadalo – krev mu stékala po rukách. Potom se tomu smáli, když to dobře dopadlo. Počítalo se s tím, že ti, co tam stojí, budou zastřeleni. Zachránil je velitel německého lazaretu. V noci totiž přijel vlak s raněnými a naši občané je pomáhali převážet a během revoluce nebylo v Pace žádné násilí. Proto se za ně postavil a tím ty chlapy zachránil.“

Nebezpečí nástrojů války

Vojáci odtáhli a správu převzal revoluční výbor. Zbraně a technika se soustřeďovaly na sokolském cvičišti a v tělocvičně. Vratislav Šeps na shromaždiště odnesl pistoli, kterou našel mezi kládami jedné z barikád, postavené německými vojáky pro eventuální obranu města. Hromady pušek, granátů a výstroje ho fascinovaly. Propukly oslavy, dav vnesl na náměstí vůdce krnovských partyzánů Babajana, jak fotograficky zachytil pan Čejka, jeden z členů fotografického kroužku, který se u Šepsových scházel a jehož členem byl také pamětník. Ještě dlouho se v okolí nacházela munice a zbraně a kluci si s nimi hráli. Jeden z kamarádů Vratislava Šepse zaplatil za svou neopatrnost životem a další přišel při hrách s pyrotechnikou o zrak.