Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Sekanina (* 1927  )

Služba u PTP mě vlastně zachránila před vězením

  • narozen v roce 1927 v Měčíně u Klatov

  • syn velkostatkáře

  • roku 1948 se účastnil studentského pochodu na Hrad

  • vyloučen ze školy

  • v roce 1950 nastoupil na vojnu k PTP

  • pracoval na dolech v Hrdlovce a v Sovinci

  • roku 1953 propuštěn z armády

  • pracoval v podniku Bakara, Stavby silnic a železnic, IDIS a Vodní stavby

  • účastnil se projektů stavby Nuselského mostu, metra nebo budovy Federálního shromáždění

Komunisté po převzetí moci v únoru 1948 začali reformovat československou armádu k obrazu svému. Propustili z armády většinu důstojníků, kteří za sebou měli službu v čs. armádním sboru na západní frontě. Na jejich místa nastoupily „dělnické kádry“, tedy lidé, kteří projevovali kladný vztah k nově vzniklému lidově demokratickému zřízení. Armáda se měla stát „pěstí dělnické třídy“. Celá reforma armády vyvrcholila na konci roku 1950, kdy tehdejší ministr národní obrany Alexej Čepička nechal zřídit tzv. pomocné technické prapory (PTP). Tyto prapory nebyly ozbrojené. V případě válečného konfliktu se Západem měli být PTP využívány podobně jako židovské pracovní jednotky v maďarské armádě v době 2. světové války. Kopaly by zákopy, stavěly bunkry atd. Do těchto praporů byly zařazovány politicky nespolehlivé osoby (kněží, kulaci, živnostníci, intelektuálové). Podle ministerstva národní obrany byl početní stav v roce 1951 u lehkých PTP (prapory určené k práci na stavbách vojenských objektů) 3854 osob. U těžkých PTP (prapory určené na práci v dolech) 7780 vojáků. Tyto stavy se do roku 1953 neustále zvyšovaly až na 35 000 vojáků. Jedním z „černých baronů“ byl i syn velkostatkáře Vladimír Sekanina.

Rodinné zázemí

Otec Vladimíra Sekaniny byl největším statkářem široko daleko. Měl v okolí Měčína u Klatov částečně v pronájmu a v osobním vlastnictví na 180 ha polností. První střet s nastupující komunistickou mocí zažil mladý Vladimír Sekanina v květnu 1945: „Jako v každé vesnici jsme měli zájem ve vedlejší vesnici podříznout májku. Byla taneční zábava a (na akci) se nás vypravilo asi osm kluků. Protože byla májka poctivě hlídaná, tak jsme zjistili, že tam mají taky slavobránu. Bylo to v noci. Tu slavobránu jsme jim sebrali a odnesli do Měčína a přivázali k obecní pumpě naproti policajtům. Nevěděli jsme ovšem, že na ní byla sovětská vlajka. Druhý den bylo na mne podáno trestní oznámení, že jsem zneuctil sovětskou vlajku.“  

Pochod studentů na Hrad a vyloučení ze školy

Protože se krádeže slavobrány účastnilo více lidí, policisté případ s napomenutím odložili, aby nemuseli potrestat půl vesnice. V té době Vladimír Sekanina dokončil střední zemědělskou školu a koncem roku 1946 byl přijat na Vysokou zemědělskou školu do Prahy. Po únorovém puči v roce 1948 se zúčastnil pochodu studentů na Pražský hrad: „Sešli jsme se na Karláku, kde k nám promluvil poslanec za národně socialistickou stranu (Josef Lesák). Potom jsme šli až do Nerudovky. Byl jsem asi v desáté řadě. Tam nás (policajti) zastavili. Několikrát jsme zpívali statní hymnu. Potom na hymnu vůbec nereagovali a jednoduše začali střílet. Nejdříve do vzduchu a potom do lidí. Poblíž byl jeden student. Kolega z vysoké zemědělské, který byl postřelen. Odnesli jsme ho do podloubí na to blízké náměstíčko. Přežil. Dostal to jen do nohy.“ 

V reakci na studentskou protikomunistickou manifestaci na Pražském hradě zřídil tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý „Disciplinární komise ministerstva školství, věd a umění“. Členové komise byli z řad komunistických profesorů a studentů. Jejich úkolem bylo prověřit loajalitu studentů vysokých škol k režimu. V jejich kompetenci bylo dokonce i vyloučení „politicky či kádrově nespolehlivých“ studentů: „V listopadu 1948 byly (u nás na fakultě) studijní prověrky. Protože jsem byl od počátku dost aktivní ve studijním spolku, věděli, jaké stanovisko zastávám. Dostal jsem tři otázky: znárodnění, venkov-jedna rodina a sjednocená tělovýchova. Členové komise byli spolužáci. Věděli o mně, já se tím netajil, že jsem byl na pochodu na Hrad. Dopadlo to, jak to dopadlo.“

Vladimír Sekanina byl jako reakcionářský živel a syn kulaka ze školy vyloučen. Mezitím byla na otcův velkostatek uvalena národní správa a nesplnitelné odvody zemědělských surovin. Ačkoliv statek vedl komunistický správce, otec byl obviněn z neplnění odvodů státu a zatčen. Po devíti měsících věznění byl po odvolání k lidovému soudu zproštěn viny a propuštěn. Když se vrátil domů, zjistil, že statek byl znárodněn. Navíc dostal nařízení, že se musí vystěhovat z okresu.

Nástup na vojnu

Bývalý student Sekanina se neměl kam vrátit. V Praze mu bylo znemožněno pracovat, tak nastoupil do vodostavby v Plzni. Po třech měsících byl přeřazen do Prahy, kde pracoval jako plánovač. Tam 1. října 1950 dostal povolávací rozkaz do armády: „Nastoupil jsem do Mariánských Lázní k rotě samopalníků. Vyfasoval jsem samopal a dostávali jsme do těla.  Za půl druhého měsíce přišly prověrky. Zůstalo nás tam pár a po týdnu nás převeleli do (kasáren) v klášteře ,Lázně Teplá‘, kde začaly velké prověrky. Ve velké místnosti bylo šest až osm důstojníků. Po jednom nás předvolávali. Vytýkali mi, že nemám k lidově demokratickému zřízení kladný poměr, a měli takové nedobré řeči. Mě to naštvalo, tak jsem je přesvědčoval, že budu dělat s lopatou, moje děti taky, možná moji vnuci, ale pravnuci budou mít lepší kádrový profil, než budou mít jejich  pravnuci. Tím to skončilo.“ 

Druhý den se dozvěděl, že byl odvelen k tzv. těžkým PTP. Na dotaz, co způsobilo toto zařazení, odpověď zněla: Vyloučen ze školy a otec kulak. Další den odjížděl spolu s několika dalšími vojáky na útvar PTP v Hrdlovce u Duchcova: „To byl bývalý trestanecký lágr obehnaný třímetrovou zdí. Tam nás přivítal nadporučík Řehořek slovy, která nejdou reprodukovat. To byly samé nadávky, a že odtud neodejdeme živí.“ 

Po projevu velitele Řehořka byli nově příchozí „černí baroni“ rozděleni do dolů a ubikací, což byly zchátralé jednopatrové dřevěné domky. V roce 1950 pracovalo na Hrdlovce 350 „pétépáků“, 65 procent bylo vyloučených vysokoškoláků a zbytek byli synové kulaků a majetných otců. Vladimír Sekanina byl přidělen k dolu Nelson číslo 8: „Vozili nás tam nákladním autem. To byl menší důl na svahu. Tam dost často hnědé uhlí se samo vznítilo a hořelo. Musel se tam proto dopravovat písek smíchaný s vápnem. Nejhorší práce byla vždycky za trest. Naložil venku v deseti stupních pod nulou vozík (s pískem a vápnem), potom (cestou dolů) jsme se svlékali, protože tam již bylo pětadvacet až třicet nad nulou, a kde to hořelo, čtyřicet. Naložené putny (s pískem) se musely roznášet po dole někdy po kolenou. Stávalo se, že písek s vápnem, protože jsme tam chodili jen v kalhotách a s helmou, vám rozedřel na krev záda. Taky se mi to poštěstilo.“

V táboře často tekla jen studená voda. Nákladní auta, která odvážela vojáky na směnu, mnohdy ani v zimě neměla přes korbu přetaženou plachtu. V dřevěných domkách, kde „pétépáci“ bydleli, netěsnily dveře ani okna. V prvních týdnech zimy dostal Vladimír Sekanina chřipku a prakticky ohluchl. Na ošetřovně nebylo dostatek léků, proto ho pravidelně posílali na léčení do nemocnice do Duchcova, vzdáleného tři kilometry: „Tam jsem půl hodiny nahříval hlavu u takového tepelného přístroje a půl hodiny čekal, až vychladnu. Potom jsem šel zase zpátky. Jen v brigadýrce. Ve vojenské lodičce. Takže se to nelepšilo, ale naopak horšilo.“ 

Napůl hluchý Vladimír Sekanina musel fárat dál. Zlepšení přišlo až s teplejším počasím v březnu.

V dolech u Karviné, Sovinec

Koncem dubna 1951 se proslýchalo, že se tábor ruší a všichni vojáci budou přemístěni neznámo kam. Na svátek práce 1. května byli „pétépáci“ z Hrdlovky naloženi do dobytčích vagonů. Cesta trvala celkem 38 hodin. Mezi vojáky se rozšiřovala obava, že jsou v transportu někam na daleko na Východ. Nakonec vlak zastavil na nádraží v Karviné. Hned druhý den nastupovala prví směna PTP na doly v Sovinci: „Zařadili nás na důl František. Na Františku nás přidělili na těžební stěnu, která měřila sto dvacet metrů. Bylo nás tam asi šestačtyřicet lidí. Ve stěně jsme dělali po dvou. Dali nám tam dva civilní havíře, kteří nás měli zaučovat. Ty jsme viděli, když jsme nastoupili, a před koncem směny. No, houby jsme tehdy vyrubali a měli normu 5,4 tuny na hlavu. Měli jsme malý výdělek. Velitelství chtělo velký výdělek, protože se odvádělo dva až tři tisíce. Za to nám nedávali propustky…Postupně jsme se s normou vyrovnávali i s tím, že tam někdy byly menší závaly, které zdržovaly celkové vytěžení, takže se nám stávalo, že jsme nevyfárali ve čtrnáct hodin, ale v šestnáct hodin. Dokonce někdy až ve dvacet hodin. Tehdy nás narážeč nechtěl ani pustit ven. Tak jsem se s ním dobře pohádal. Dokonce jsem zvednul i lampu. To byl největší prohřešek, protože lampa měla takový hák a přibila se na trám. Světlo je nejdůležitější pomůcka havíře, proto ji zvednout, natož někoho s ní ohrozit (byl největší přestupek).“

Spolupracovníci Sekaninu podrželi, aby narážeče důlní lampou nepraštil. Druhý den byl předvolán k výslechu: „Zachránil mě důlní, který byl dobrý chlap a znal mne. Nakonec z toho nic nebylo, ale mohl z toho být prokurátor.“

Vladimír Sekanina byl po roztržce s narážečem přes odpor velitelů zvolen kolegy z pracovní party předákem skupiny. Funkce předáka obnášela odpovědnost za splněnou normu. Předák rozhodoval o postupu při krizových situacích, jako jsou úrazy na pracovišti či závaly horníků uhlím. V březnu 1952 se podstatně zvýšil obsah metanu v dole a celá šachta byla se vším zařízením uzavřena: „Každé dvě hodiny jsem hlásil zvýšený metan. Na rotě rozhodli, že budeme fárat dál. Během čtrnácti dnů jednoduše konec a celé patro zazdili. Nechali tam veškeré pancíře, turbíny v hodnotě několika milionů korun. Museli, protože hrozil výbuch.“ Hned druhý den vojáci nastoupili do šachty Jindřiška.

„Civilové“

Vojáci se v dolech často setkávali s civilními horníky, kteří se na vojáky dívali s nedůvěrou. Většina z nich nebyli komunisté a postupně se s vojáky sžili: „Tam bylo vžité, že ten, kdo šel na směnu, musel v chodbě ustoupit stranou, když šli na vyfárání havíři. Prokazovali úctu a zdravili „zdař bůh“. Tam nás vzali za své, až když jsme plnili normu, až když jsme se s nimi poprali v hospodě. Jednou nás vyhecovali, abychom s nimi soutěžili. S nejlepší civilní partou. Bohužel jsme to prohráli. Ne o moc. Asi o pět procent. Oni měli sto padesát pět a my sto padesát. Oni civilisti byli vazby.“ .

Vzpomíná na úraz kamaráda na dole. „Ze stěny se uvolnila masa uhlí o tloušťce padesát centimetrů a šířce dva metry a zavalila kamaráda jménem Petřík. V chodbě pracovalo několik civilistů. Než jsem doběhl k němu, Jirka Pavlík to už rozbíjel sbíječkou. Říkal jsem mu: ‚Nech toho, vždyť ho tou sbíječkou propíchneš.‘ Pokoušeli jsme se to nadzvednout, ale marně. Tak jsme to uhlí museli rozbít na něm. To už vznikla panika, všichni nahoru. Tři neděle předtím to bouchlo na (dole) Barboře, která byla spojená s touto šachtou Jindřiška. Zavinili to civilisti… Rozbili jsme uhlí a já určil osm kluků, kteří s námi zůstali, abychom ho mohli dopravit k (výlezu)z šachty. Všichni ostatní utekli kromě nás devíti lidí. Potom ho odvezli. Bohužel měl rozmačkanou pánev. Počátkem šedesátých let jsem ho potkal na hlavním nádraží v Praze. Chodil o francouzských holích.“

Závaly

Na Jindřišce byly závaly poměrně častým jevem. Když se zavalila chodba, vyčlenili se dva horníci, aby vyrubali tzv. obtínku. To byla malá chodbička kolem závalu:„Při dělání obtínky jste dýchal jen vzduch ze sbíječky. Není tam žádný průvan. Jste úplně plný prachu. A to jsme dělali tři neděl… Potom jsme dělali novou chodbu. Bohužel jsem dělal vrchní část, takže jsem šramoval na kolenou. To je nejhorší práce, jaká může být.“

Z šachty Jindřiška byl Vladimír Sekanina po třech měsících převelen na povrch, na tzv. holcplac. To byl sklad dřevěných výztuží do dolů. Na holcplacu se norma odpočítala podle počtu lidí v partě, který byl pohyblivý. Většinou ale činila vyskládat dva vagony plné dřeva denně. Kvůli rozšiřování těžby na dole Doubrava Vladimír Sekanina na povrchu dlouho nepracoval. Jako jediný z čety byl převelen zpět na šachtu. Na Doubravě byly těžební stěny vysoké od 80 cm do 3,5 m:

„Na Doubravě v těch osmdesáti centimetrech vkleče nebo vleže se muselo rubat uhlí. Dnes se takhle vůbec netěží. Jednou cítím, že mi na záda padá drobný prach. Lampou jsem si posvítil, jestli se tam něco nehýbe. Nic se nezdálo. Seděli jsme na železném potrubí a sekali do stropu. Sekáme dál a najednou cítím zase na zádech, ale už kamínky. Vidím, že se to hýbe. Rychle jsem strčil (nováčka)dolů. Sám jsem padnul na záda. Měl jsem štěstí i neštěstí. Velký špičatý kámen spadl vedle mne, ale převalil se na moji nohu a zlámal mi nártní kůstky.“

Inventura na rotě

Ihned vyfárali ven, kde Sekaninu odnesli na ošetřovnu. Dostal sádru. Od té doby již nemusel do dolů. Byl přeřazen na práci u roty. Jednoho dne přišel z vrchního velení rozkaz udělat inventuru všeho vybavení praporu: „Dostal jsem za úkol udělat inventuru na rotě. Musím říci, že takový bordel, co tam v tom byl, jsem v životě neviděl. Měl jsem od všeho klíče. Vzadu ve skladu byla železná skříň. V té byly kádrové materiály lidí, kteří již byli propuštění. Našel jsem jedny mého kamaráda Tondy Páva. Byl tam zápis tohoto znění: ‚Je oblíbený, pracovitý, ale je velmi inteligentní. Kdyby chtěl, mohl by škodit lidově demokratickému zřízení.‘…Ještě se vrátím k inventuře. Zjistil jsem, že přebývá jeden samopal a tisíc nábojů. Hlásil jsem to veliteli. Byl z toho nešťastný, protože měla přijít kontrola. Nakonec řekl, abych si to vzal na cimru. Tak jsem měl samopal a tisíc nábojů na cimře.“ 

Na podzim roku 1953 velitelé postupně předvolávali vojáky a přesvědčovali je, aby podepsali smlouvu na tři až pět let práce v dolech. Slibovali výdělek a že budou ihned propuštěni z armády.

Mnozí smlouvu podepsali. Sekanina se nátlaku nepoddal. Nakonec 31. prosince 1953 po 39 měsících vojny byl společně s posledními 18 „pétépáky“ z celého praporu propuštěn z armády. Poté nastoupil na místo plánovače do státního stavebního podniku BARABA. V roce 1957 po reorganizaci se podnik BARABA stal součástí Staveb silnic a dálnic. Vladimír Sekanina požádal vedoucího o povolení ke studiu na vysoké zemědělské škole, kterou předtím nedokončil. Nezbytné doporučení dostal pod podmínkou plného nasazení v práci. Z tohoto vypětí se po roce Sekanina psychicky zhroutil. Po rekonvalescenci však školu úspěšně dokončil. Odešel z podniku a do důchodu pracoval ve vodních stavbách.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vladimír Kadlec)