Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Sedláčková (* 1933)

Byly i dny, kdy už jsem neměla sílu

  • narozena 13. května 1933 v Praze

  • vzpomíná na bombardování Prahy v únoru 1945

  • v roce 1952, společně se svým snoubencem Jaroslavem Sedláčkem, zatčena za protistátní činnost

  • odsouzena k osmiletému trestu

  • vězněna v pracovně nápravných zařízeních v Dubí u Kladna, Gottwaldově a na jižním Slovensku

  • po dvou letech byla podmínečně propuštěna

  • šest let čekala na svého snoubence

  • v roce 1960 se vzali a založili rodinu

Nemohla jsem ho opustit

Milena Sedláčková, tehdy Součková, se narodila 13. května 1933 v Praze. Bylo jí šest let, když začala válka, a bylo jí patnáct, když v Československu převzali moc komunisté. Válečné roky se zapsaly do její paměti neklidnými vzpomínkami a období komunismu jí zcela změnilo život. V devatenácti se zamilovala, zasnoubila a se svým milým Jaroslavem Sedláčkem plánovali společnou budoucnost. Místo svatby je ale čekal komunistický kriminál a místo společného života roky odloučení. V roce 1952 byli Milena i Jaroslav zatčeni a následně odsouzeni za špionáž namířenou proti komunistickému režimu v tehdejším Československu. Milena byla odsouzena k osmi a Jaroslav k devatenácti rokům. Milenu propustili v roce 1954 - dostala milost díky svému nízkému věku, ale Jaroslav měl podle původního rozsudku strávit ve vězení ještě dalších sedmnáct let. Milena za ním roky pravidelně jezdila, roky na něj čekala a doufala v zázrak. Ten přišel po šesti letech, v květnu roku 1960 se tehdejší prezident Antonín Novotný rozhodl propustit část politických vězňů. Jaroslav se tak Mileně po dlouhých letech odloučení vrátil. 

 

Když pro nás tatínek v uniformě přijel, tak skoro plakal

Milenin otec Alois Souček provozoval soukromou taxislužbu a matka Marie se starala o domácnost a o Milenu, jejich jedinou dceru. Na konci září roku 1938 odvezl otec obě na venkov k babičce, Československo se chystalo bránit svoje hranice před nacistickým Německem a Milenin otec byl jedním ze statisíců českých mužů povolaných k obraně vlasti. Válka ale v září 1938 nezačala, jen Československo se muselo vzdát velké části svého území a Milenin tatínek se vrátil domů. „Když pro nás v uniformě přijel, tak skoro plakal,“ vzpomíná Milena Sedláčková.

Jen o několik měsíců později obsadila německá armáda i zbývající část Československé republiky. V tom samém roce bylo Mileně šest let a 1. září se poprvé chystala do školy. „A stejný den napadl Hitler Polsko,“ dodává. Ten den začala druhá světová válka, během které Milena prožila velkou část svého dětství. Nejtěžší chvíle ale přišly, když se válka blížila ke svému konci. „Nikdo už nepočítal s něčím takovým, všichni zůstali doma. Já jsem si psala úkol, když to vypuklo. A než jsme slezli dolů do sklepa, tak bylo po bombardování,“ vzpomíná na 14. únor 1945, kdy na Prahu padaly bomby ze spojeneckých letadel. Nejvíc zasažené byly pražské čtvrti Nové město a Vinohrady a některé z bomb dopadly jen nedaleko od vyšehradského činžovního domu, kde Milena s rodiči bydlela. Po náletu se šla s maminkou podívat na hořící klášter Emauzy, jednu z nejponičenějších budov a později i symbol největšího náletu na Prahu. Cestou míjely další zničené domy na vltavském nábřeží a malá Milena viděla na ulicích ležet ty, kteří nálet nepřežili. Pod troskami zůstal i jeden ze známých rodiny Součkových se svým malým synem. 

 

Byli strašně hladoví, a tak jsme jim nesli poslední chleba

5. května 1945 vypuklo v Praze povstání a Milenini rodiče odešli pomáhat stavět barikády. Milena chtěla jít také. „Ale oni mě s sebou nechtěli,“ dodává. „Tatínek byl pak asi tři dny nezvěstný. Vyzývali vojáky, aby šli bojovat, tak on odešel a my jsme pak o něm vůbec nevěděly. A pak už neměli žádné střelivo, tak se vrátil domů.“ Těžké pouliční boje probíhaly, kromě jiného, i na nedalekém Pankráci. Povstalci tam obklíčili německé vojáky, kteří se pak marně snažili probít do centra města. Během bojů docházelo i k vraždám civilistů, tedy těch, kteří se do bojů nezapojovali. Ani nemohli, převážná část byly ženy, včetně těhotných, a také děti. Ukryli se ve sklepě jednoho z domů, odkud je vyvedli němečtí vojáci k popravě. Část z nich umírala velmi krutým způsobem, jejich vrazi byli kadeti SS, mladíci ve věku od šestnácti do pětadvaceti let. „Měli jsme strach, na Pankráci postříleli celé rodiny. Hnali lidi před tanky a stříleli do nich [toto se dělo v jiné pražské čtvrti, na mostě spojujícím Troju a Holešovice] a tatínek prohlásil, že než by nás dal Němcům, tak radši skočíme ze Šanců. To jsou hradby na Vyšehradě. A já jsem si před tatínkem klekla a prosila ho, aby to nedělal. A pak naštěstí přijeli vlasovci a ti nás zachránili,“ vzpomíná Milena na poslední dny války. Hladovým vojákům ruské osvobozenecké armády, vlasovcům, pak donesla poslední chléb, který doma našla. Příjezd Rudé armády už ale neviděla, tatínek jí nedovolil odejít z domova. Milena ale dodává, že Rudá armáda stejně přijela pozdě. „Přijeli, když už se slavilo.“

 

Akorát jsem šla bruslit na stadion, když měl Gottwald tu jeho řeč

Krátce po válce musela na čas opustit vyšehradskou školu. „Ve všech školách byli po válce ubytovaní repatrianti,“ vypráví. Všichni, kteří se vraceli z koncentračních táborů, z vězení, z totálního nasazení. Všichni, kteří museli kvůli válce z různých důvodů opustit svůj domov. Vyučování pak probíhalo v provizorních prostorách na Pankráci. Milena také vzpomíná, jak se chtěla účastnit oslav konce války a jak jí to tatínek nedovolil. Vybrala si oslavu, kterou pořádali komunisté a tam ji otec odmítl pustit. Ptala se ho, kdo že jsou to ti komunisté, ale dostala jen nepříliš jasnou odpověď. Pochopit ale měla již zakrátko. O tři roky později, v únoru 1948, se vydala na stadion bruslit a cestou slyšela, jak na Staroměstském náměstí pronáší proslov tehdejší předseda vlády Klement Gottwald. Bylo jí patnáct let a Gottwald ji nezajímal, ale s odstupem času k této příhodě dodává: „To byl vlastně začátek konce. To nebylo pro nikoho dobré, začali se zavírat lidi. Nepřeju to nikomu prožívat, takovou ošklivou dobu. Postihlo to naši rodinu. Tatínek nesměl dělat taxislužbu, protože všechno znárodnili. Pak pracoval u autoslužby. A maminka ještě nějakou dobu byla doma, ale pak už... - on měl skutečně tak malý plat, že by bývali nevyšli -, tak šla dělat uklízečku. A já jsem pak byla v roce padesát dva zavřená.“  

Po měšťance navštěvovala ještě dva roky obchodní školu a po ní nastoupila do svého prvního zaměstnání. Získala místo úřednice na Ministerstvu stavebnictví a průmyslu. V téže době se také zasnoubila, jejím vyvoleným byl Jaroslav Sedláček, o tři roky starší vysokoškolský student a také syn Jaroslava Sedláčka st., odsouzeného ke dvaceti letům za velezradu.

 

Chtěl pomoci k zvratu stávajícího zřízení, vlivem kterého by se jeho otec dostal opět na svobodu

Jaroslav Sedláček starší byl odsouzen zřejmě již v roce 1950. Milena Sedláčková bližší okolnosti nezná, ale domnívá se, že jeho odsouzení souviselo s procesem s Dr. Miladou Horákovou. Jaroslav Sedláček st. byl stejně jako jeho syn stoupencem Národně socialistické strany a je tedy pravděpodobné, že byl odsouzen v jednom z procesů navazujících na kauzu s Miladou Horákovou. V těchto procesech byly komunistickou justicí poslány do vězení nebo pracovních táborů další stovky lidí. Jaroslav Sedláček st. trávil dvacetiletý trest dolováním uranu v jednom z nejkrutějších pracovních táborů té doby, v Jáchymově. Jeho syn otcovy postoje a názory sdílel, vůči komunistům se stavěl negativně a neodradil ho ani otcův vysoký trest. Když ho oslovil kamarád a bývalý spolužák, zdali by nechtěl pracovat pro americkou CIC (americká vojenská zpravodajská služba), bez váhání souhlasil. A stal se tak součástí skupiny Dora, jak je uvedeno ve vyšetřovacím spisu uloženém v Archivu bezpečnostních složek (arch. č. V-2288 MV).

Dora byla špionážní skupina, jejíž činnost byla poměrně rozsáhlá a důkladně promyšlená. Na území tehdejšího Československa pro ni pracovalo a později bylo i zatčeno a odsouzeno deset jejích členů. Cíl měli jediný, napomáhat ke změně politického vývoje v komunistickém Československu. V létě roku 1952 byla celá skupina odhalena a všichni byli postupně pozatýkáni. Vyšetřovací spisy (arch. č. V-2288 MV a V-2612 MV) obsahují desítky stran výslechů všech členů skupiny, obviněni byli z velezrady a ze špionáže. Jaroslav Sedláček byl jedním ze tří hlavních obviněných. Ve spisu mimo jiné stojí (arch. č. V-2288 MV): „Jaroslav Sedláček se zřejmě nechtěl správně rozhlédnouti a zvážiti trestnou činnost svého otce a naopak zcela falešně se díval na oprávněný zákrok společnosti vůči svému otci, a tak se proti lidově demokratickému zřízení zatvrdil.“ A na jiném místě: „…chtěl pomoci k zvratu stávajícího zřízení, vlivem kterého by se jeho otec dostal opět na svobodu.“ Mezi zatčenými byla i Jaroslavova devatenáctiletá snoubenka Milena Součková. 

 

Vypadalo to, jako když jedeme na výlet

Jaroslava zatkli o týden dříve. Milena Sedláčková vzpomíná, jak těžce prožívala dny, které následovaly po jeho zatčení. Sledovala ji Státní bezpečnost, a přestože se prý snažili být nenápadní, věděla o nich a její nervozitu to ještě zvyšovalo. Pro Milenu přijeli 23. června 1952 ráno, začínal krásný letní den. „U volantu seděla holka a jeden z těch dvou chlapů, co pro mě přišli, si sedl vedle ní a ten druhý vedle mě. Vypadalo to, jako když jedeme na výlet.“ ‚Výlet‘ ale skončil v Bartolomějské ulici na úřadovně Státní bezpečnosti. „Tam mi dali černé nepropustné brýle na oči a já jsem se bránila, pochopitelně. A to že nesmím. Pak mě vedli, několikrát mě otočili, já nevěděla, kam jdu. A pak mě strčili do místnosti, zavřeli za mnou a sundali mi ty brýle. A proti mně seděl obrovský vlčák,“ vzpomíná dál Milena Sedláčková. Bála se, nevěděla, co má dělat, a tak na něj začala mluvit. Pes jí nic neudělal, měl ji snad jen postrašit, možná to bylo varování. Pak se musela vysvléct, dostala neforemné vězeňské oblečení a obrovské boty. „Dali mi na ruku jednu hnusnou hnědou deku, ešus, lžíci jsme mít nesměli, a oči mi tentokrát zavázali ručníkem. A zase se mnou točili a pak otevřeli celu a tam mě vrazili. A bylo to.“  

Zpočátku ji vyslýchali tři vyšetřovatelé. „Byli mladí a bylo na nich vidět, s jakou chutí by mě zmlátili. Zkraje jsem zapírala. A pak jsem se přiznala, protože oni už mi říkali takové detaily, všechno věděli. A pak už tam zůstal jen takový starší chlap. To posílali z továren dělníky, za odměnu, že byli dobří komunisti. A u toho jsem už zůstala, ten mi neublížil.“ Mileniny výslechy se týkaly předávání tajných informací, které získávala na ministerstvu průmyslu a dál je předávala Jaroslavovi. Věděla, že provádějí špionáž, ale o celém rozsahu činnosti skupiny Dora více nevěděla a neznala ani další členy. S nimi se setkala až u soudu. Pro spolupráci ji získal Jaroslav a ona souhlasila, tehdy hlavně proto, že do něj byla zamilovaná. Během výslechů proto ani nic zásadního nemohla vyzradit a navíc brzy pochopila, že všechno vědí z předchozích výslechů. Brzkým přiznáním se s největší pravděpodobností vyhnula tvrdým výslechům. Dlouho ale zapírala jiná z obviněných. Tu podle Milenina vyprávění nechávali během výslechů klečet a ona pak, kvůli silným bolestem zanícených kolen, po nocích na cele sténala. Milena dále popisuje, jaké to v Bartolomějské bylo. Jak se čas dělil na výslechy a na pobyt v cele. „Přes den jsme nesměli sedět, museli jsme pořád chodit a v noci ležet na slamnících na zemi. Celou noc svítilo světlo a ležet jsme museli s rukama na dece. Jakmile jsem dala ruce pod deku, tak začali mlátit do dveří.“     

 

Do Vánoc jsme doma

Po dvou měsících výslechů v centrále Státní bezpečnosti je převezli do soudní vazby věznice Pankrác. Tam Milena strávila další čtyři měsíce, které byly podle jejích slov mnohem snesitelnější. „Hlavně že už nás nevyslýchali,“ dodává. Soud začal 5. prosince 1952. A Milena tak mohla po šesti měsících znovu vidět Jaroslava. „Seděl vepředu, a když se nedívali, tak na mě mával a volal, že do Vánoc jsme doma. No, ale do kterých, že jo,“ říká Milena s trpkostí. Celou dobu, kterou strávili ve vězení, se všichni vzájemně podporovali a snažili se dodávat si naději. I když tušili, že i ta se postupně ztrácí. 3. prosince 1952, pouhé dva dny před zahájením soudu, bylo na Pankráci popraveno jedenáct obviněných z procesu s Rudolfem Slánským. „Když jsme procházeli chodbou věznice, tak v jedné cele byly ještě vidět hrnky. Oni měli nárok na poslední rozloučení s rodinou, a tak jim tam vařili kafe,“ vzpomíná Milena. 

Milena byla za velezradu a špionáž odsouzena k osmi letům, návrh obžaloby zněl patnáct let, ale byla mladistvá a trest proto dostala poloviční. Tři hlavní obvinění dostali dvacet, osmnáct a devatenáct let. Jaroslav Sedláček byl tím, který měl ve vězení strávit oněch devatenáct let. Když Milena čekala před soudní síní na předvolání. Vypráví, jak jí jeden z dozorců řekl: „‘Tam je vám jeden takovej spratek, ten dostane oprátku.‘ Myslel tím Jardu. No a opravdu to tak vypadalo, měl návrh na oprátku. To jsme se dozvěděli až ten den, kdy byly rozsudky. Celou noc jsme nespali. Bylo nás na cele hodně a modlili jsme se, aby tu oprátku nedostal,“ vzpomíná Milena.

 

Byla jsem prašivá ovce

Jaroslava převezli po soudu do věznice v Opavě, Milenu do pracovního tábora do Dubí u Kladna. „Na komando,“ jak se mezi vězeňkyněmi, ‚muklyněmi‘, říkalo. Přijela tam o Vánocích a hned nastoupila do práce. Odsouzené v Dubí pracovaly pro ocelářskou továrnu Poldi Kladno a Milena vzpomíná, že musely venku sbírat železo, které se pak odváželo k novému tavení. Ke splnění dodávek pro Sovětský svaz. „Byly jsme zmrzlé, skoro nic na sebe, ale bylo zajímavé, že jsme přitom vůbec nebyly nemocné. A pak, když začalo být hezky, tak jsme se těšily, že budeme venku a oni nás dali do fabriky.“ Z Kladna pak putovala do Gottwaldova (dnešní Zlín), kde měla o něco příjemnější práci v bývalé Baťově obuvní továrně. Poslední měsíce trestu strávila na jižním Slovensku. Tam byl režim nejvolnější, později se to ale prý změnilo. Odsouzené pracovaly v zemědělství a relativní svobodu měly hlavně díky dozorcům, kteří se chovali slušně. Milena Sedláčková vzpomíná zvlášť na jednu z dozorkyň, dceru vysokého stranického funkcionáře. „Říkalo se o nás, že jsme nepřátelé lidově demokratického zřízení, že jsme paraziti, a ona proto přijela celá vystrašená. A pak zjistila, že jsme vlastně slušné holky.“ 

V roce 1954 byla propuštěna. Dostala milost prezidenta republiky, podle tehdejších zákonů byla ještě mladistvá. Ze Slovenska odjela vlakem a z nádraží pak v noci domů taxíkem. Vypráví, jak měla dlouhé, neupravené vlasy a celkově musela vypadat po dvou letech v lágru zanedbaně a možná i trochu zmateně. „Ten taxikář si musel myslet, že jsem utekla z blázince,“ vzpomíná s úsměvem. Šťastný tatínek ji pak vozil autem a ukazoval všem příbuzným a známým. Radost z návratu ale brzy vyprchala a na Milenu čekaly další těžkosti. Ani svobodu mimo věznici nenašla, i po propuštění zůstávala kvůli pětileté podmínce pod stálým dohledem. Práci našla až zadlouho, prožila opakovaná odmítnutí nebo výmluvné mlčení. Nakonec nastoupila na místo dělnice u soustruhu. „Zničila jsem si tím celý život. Když jsem se potom vrátila, tak mě nikdo nikde nechtěl, báli se mě. Byla jsem prašivá ovce,“ říká a ještě dodává: „Byly i dny, kdy už jsem neměla sílu a pak jsem dostala dopis od Jardy. Psal v něm, co všechno pro něj znamenám.“

 

Člověk se nesmí vzdát

„To jsem nemohla udělat - že bych ho opustila. Cítila bych se jako mrcha. On nikoho jiného neměl,“ vypráví dále Milena. Jezdila za ním pravidelně do věznice v Opavě, ale setkání přesto nesla těžce. „Seděli jsme proti sobě, mezi námi stůl, široký, abychom se nemohli dostat k sobě. Co si máte v takové chvíli povídat? Nic jsem mu nemohla dát.“ V květnu 1960 byli Jaroslav i jeho otec na základě amnestie politických vězňů propuštěni. „Přiběhla za mnou maminka a přinesla mi telegram. A tam bylo napsáno: ‚Připrav se. Dneska ti přijedu,‘“ pokračuje Milena ve vyprávění. Po letech odloučení začalo všechno nanovo. Milena vzpomíná, jak se do sebe znovu zamilovali. 1. října 1960 měli svatbu, Milena ale dodává, že to bylo velké štěstí. Mnoho párů s podobným osudem dlouhé odloučení nepřekonalo. Potkalo to i její nejlepší přítelkyni, se kterou se poznala ve vězení. Ale ani pro Milenu a Jaroslava nebyla svatba šťastným završením, čekal je obyčejný život a spousta nesnází. Jaroslav také nemohl najít práci, ačkoli měl několikaletou praxi technického kresliče a věřil, že to k získání místa postačí. Praxi ale nabyl ve vězení a i přes uvolnění, ke kterému v Československu v té době postupně docházelo, stále patřil mezi nepřátele lidově demokratického zřízení. Vězení opouštěl plný nadšení, s vidinou nového začátku, a Milena říká, že se snažila jeho nadšení mírnit: „Jakmile přijdeš s tímhle papírem, tak tě nikde nevezmou. A taky ho nevzali. Takže začínal tím, že nosil v Pragoděvu štůčky látek z přízemí do prvního patra.“ 

Neměli ani kde bydlet, a nastěhovali se proto k Jaroslavovým rodičům. Ti měli původně byt o dvou místnostech, když ale byli otec i syn ve vězení, o druhou místnost Jaroslavova maminka přišla. „Tu místnost jí sebrali a měla pak i nábytek z ložnice v jednom pokoji. A tam taky šila pro jedno družstvo a měla za to úplně směšný plat,“ vzpomíná Milena na Jaroslavovu maminku, která tiše a s pokorou nesla svůj úděl. Žádali o byt a vrátili jim tedy druhou místnost, v té pak devět let bydlel Jaroslav s Milenou, ve druhé žili Jaroslavovi rodiče. Když Milena poprvé otěhotněla, musela i přesto dál pracovat v dílně plné jedovatých výparů. A to byl pravděpodobný důvod, proč se její první dítě narodilo předčasně. Byla to holčička a byla slabá a nemocná. Milena o ni pečovala, jak nejvíc mohla, a když se zdálo, že všechno se v dobré obrací, roční holčička zemřela. „To byla naše budoucnost. Jenže člověk se nesmí vzdát,“ říká Milena Sedláčková. Druhé dítě byl chlapec a narodil se zdravý a silný.   

 

Už jsme nevěřili, že budeme někdy svobodní

Jejich situace se začala zlepšovat počátkem 70. let. Jaroslav získal místo technika, postavili si vlastní bydlení a i Milena našla lepší práci. Pracovala znovu jako úřednice v podniku sídlícím v horní části Václavského náměstí. „Viděla jsem odsud, jak se střílí na Národní muzeum [21. srpna1968]. Pod námi se upálil Jan Palach, viděla jsem pak jeho pohřeb,“ vzpomíná na tragické a pro Československo tak osudné chvíle. Podrobněji popisuje svoje vzpomínky na 21. srpen 1968. Ten den šla s kolegyní Vinohradskou ulicí, vracely se domů z práce. Ve stejné chvíli se na ulici proti nim náhle objevily tanky a blížily se. „Třásly jsme se strachy a čekaly, co bude. Kdyby nás chtěli rozstřílet, tak to udělají, ale oni jeli dál a ani si nás nevšimli. Ale pak jsme slyšely, jak se dole střílí,“ vypráví a ještě dodává: „Celou dobu nám vyprávěli pohádky a pak najednou zjistíte, že to není pravda.“ Přesně o rok později se oblékla do černého. „Do práce jsme přišli ve smutku, a když jsme pak šli domů, tak jsme viděli, jak v Krakovské ulici jela holka v autě a taky byla v černém. A policajti ji vytáhli z toho auta a zmlátili ji.“ V srpnu 1969 byly demonstrace proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy velmi tvrdě potlačené. Nastala doba zmaru a rezignace a trvalo dalších dvacet let, než se Václavské náměstí zaplnilo znovu. „Už jsme nevěřili, že budeme někdy svobodní,“ říká Milena. Listopad 1989 jí přinesl velkou úlevu a také radost. Znovu byla přímo v centru dění a na demonstrace mohla chodit rovnou z práce. 

V roce 1990 byli Milena a Jaroslav Sedláčkovi rehabilitováni a aktivně se zapojili do činnosti Konfederace politických vězňů. Jaroslav Sedláček bohužel v roce 1997 zemřel a Milena zůstala ve svém pražském bytě sama. I když ne tak docela, stále častěji Prahu opouští a odjíždí za rodinou svého syna na venkov. A tráví tam společné a především šťastné chvíle nejen se svým synem Jaroslavem a jeho dětmi, ale nyní už i s pravnoučaty.  

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martina Kovářová)