Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

PhDr. Jaroslav Šedivý (* 1929  †︎ 2023)

Nestarejte se jen o sebe, ale i o své okolí

  • narozen roku 1929 v rodině učitele

  • první kontakty s katolickými skauty před válkou

  • roku 1945 se plně zapojuje do činnosti píseckých skautů

  • v lednu 1948 pod vlivem levicově smýšlejícího otce vstup do KSČ

  • na podzim 1948 nastupuje na filozofickou fakultu v Praze, studuje obory historie a ruský jazyk

  • na vojně slouží nejdříve u dělostřeleckého útvaru v Plzni, později jako tlumočník v Praze

  • mezi léty 1957 a 1970 je zaměstnán v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii (ÚMPE)

  • v šedesátých letech publikuje řadu článků o československé zahraniční politice

  • po srpnu 1968 vyloučen z KSČ a musí opustit své dosavadní zaměstnání

  • krátce působí jako učitel na základních školách v Nuslích a na Spořilově

  • v srpnu 1970 je zatčen a obžalován z podvracení republiky; ve vazbě na pražské Ruzyni stráví půl roku

  • 17 let pracuje jako myč oken a výloh

  • roku 1989 odchází do invalidního důchodu

  • po sametové revoluci se v prosinci roku 1989 stává poradcem nového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera

  • podíl na jednáních o odsunu sovětských vojsk z Československa

  • v červnu 1990 je prezidentem Václavem Havlem jmenován československým velvyslancem ve Francii

  • velvyslancem České republiky v Belgii a ve Švýcarsku

  • v listopadu 1997 je jmenován ministrem zahraničí

  • autorem knih: Velvyslancem u Eiffelovy věže 1990–1994, Diplomacie je uměním kompromisu 1995–1999, Mé putování zmateným stoletím

  • oceněn Medailí Za zásluhy od prezidenta Václava Klause

  • syn Jiří v současné době (2013) působí jako velvyslanec České republiky při NATO

  • zemřel 28. ledna 2023

Jaroslav Šedivý se narodil v roce 1929 v rodině učitele. Ten byl podle synových vzpomínek na svou dobu velice pokrokovým člověkem. Sociální demokrat, od roku 1935 starosta jihočeských Mirotic (nejmladší v okrese), odběratel revue Devětsil. Právě otec poslal Jaroslava poprvé mezi skauty. Vzhledem k tomu, že v rodných Miroticích žádný skautský oddíl v té době nepůsobil, zajistil mu pobyt na společném táboře příbramských a berounských skautů v Říčkách, na soutoku Vltavy s Otavou. Jak sám pamětník přiznává, bylo pro něho, jako pro dítě vyrůstající v agnostické rodině překvapením, že se jednalo o katolické skauty:

„Já jsem vyrůstal v agnostické rodině, na náboženství jsem nechodil, oni se modlili ráno a večer. Já jsem se tam vlastně naučil, kromě jiného, modlit. Jinak to byl bezvadnej skautskej život.“ Každou neděli chodili místní skauti do Ostrovců, kde sloužil místní kněz polní mši. Další rok se pamětník opět účastnil tábora, tentokrát blatenských skautů.

Léta válečná

V roce 1939 byl tábor blatenských skautů po týdnu zrušen Němci. V roce 1940 došlo pro odbojovou činnost k zatčení Jaroslavova otce. Ve věznicích (České Budějovice, Budyšín, Zhořelec, Drážďany, Rottenburg) si odseděl více než dva a půl roku. Jak Jaroslav Šedivý ve svých pamětech vzpomíná: „Vrátil se vyhublý, s těžkým astmatem, až před Vánoci v roce 1942.“[1] Jaroslavův otec se ve věznici ve Zhořelci potkává například s budoucím poslancem KSČ, Františkem Vodsloňem.[2]

Rodina se mezitím stěhuje k dědečkovi, řídícímu učiteli na odpočinku, do Čížové. Odtud mohl Jaroslav mimo jiné snáze dojíždět na gymnázium do osm kilometrů vzdáleného Písku. Válečná léta z pohledu dospívajícího chlapce popisuje pamětník jako „míhání mezi klukovskými zábavami a realitou, která doléhala ze všech stran“.[3]

Během povstání v květnu 1945 patnáctiletý Jaroslav spolu s kamarádem Mirkem Fritzem smazává německé nápisy na nádraží či na poště. „A v tom vyběhl poštmistr a říká: ,Žádné zamazávání německých nápisů, dokud Němci nedostanou příkaz ke kapitulaci a já nějaké instrukce.‘“ Po všech letech válečných útrap ještě v mnoha lidech vězela nerozhodnost a opatrnost.[4] V úterý 8. května se v Čížové objevili američtí vojáci. „Jak je děda uviděl, hned odněkud vytáhl slivovici, normálně byl abstinent, chtěl jim nalít na tu svobodu, kterou přivezli, ale oni s úsměvem odmítli a šli dál.“[5]

Léta poválečná

Ihned po konci války se Jaroslav zapojuje do činnosti píseckých skautů. V létě 1945 pořádají velký šestinedělní tábor u Svaté Anny, na soutoku Otavy a Vltavy. Jako nejzajímavější osoby píseckého skautingu v éře poválečné pamětník zmiňuje výtvarníka Radka Pilaře, Václava Břicháčka[6] či Frantu Lukeše. Právě Franta Lukeš píseckým skautům zprostředkoval nezapomenutelný zážitek v podobě cesty na americkou vojenskou přehlídku v Prachaticích. „Franta Lukeš, který se za války prozřetelně učil anglicky, zorganizoval náš dodatečný převoz na místo určení nákladními vozy americké armády. Byli jsme napěchováni na korbě, na tu šílenou jízdu celého konvoje nemohu zapomenout dodnes. Američtí řidiči jenom sledovali, jaký dojem udělali na naše děvčata.“[7]

Na jaře 1946 se z původně junácké družiny píseckých skautů vytváří 1. oddíl vodních skautů. Vedoucím se stává Mirko Bernas, jeho zástupcem právě Jaroslav Šedivý. Oddíl si nachází klubovnu na Malém náměstí. Vymalovává ji budoucí akademický malíř Radek Pilař, mimo jiné spolutvůrce legendárního Rumcajse. Podle Jaroslava Šedivého byla pirátská plachetnice v klubovně píseckých skautů prvním a posledním projevem Pilařova suprarealismu.[8]

V létě v šestačtyřicátém táboří Jaroslavův oddíl u Neznašova, pod Kořenským mlýnem: „Byl to doslova mokrý tábor, protože při každém větším dešti nám do vlastnoručně ušitých a impregnovaných stanů trochu teklo.“[9] Tam měli pramici, ale již na podzim téhož roku se tito skauti pouští do stavby kajaků: „Bylo to bezvadné tak na rybník, protože když jsme na tom jeli v létě 1947 Vltavu ze Zlaté Koruny do Prahy, stačilo škrtnout o kámen a loď šla ke dnu. Muselo se zastavit, usušit, dát záplatu, a tak nám to trvalo přes tři neděle, než jsme na Zbraslav dopluli. Jen pro zajímavost, ten kajak jsem si stavěl na půdě domu, kde jsme bydleli, a když jsem jej dodělal, zjistil jsem, že se s ním nevejdu na schodiště. Musel jsem přivolat kamaráda Bernase a spouštěli jsme jej na lanech ze střechy.“[10] 

Jak Jaroslav vzpomíná ve svých pamětech, určité návyky zůstaly v člověku natrvalo:

„Jednak jsme propadli vodáckému sportu na dlouhá léta, jenom těch řek, co jsme sjeli! A v životě se snad vyplatilo, co jsme nasáli při skládání ,odborek‘, lovení Tří orlích per, to znamená sílu i vůli postarat se o sebe i o kamaráda, vůli jít rovnou cestou, i když to v těch letech, která máme za sebou, byl mnohdy cíl takřka nesplnitelný.“[11]

Léta poválečná trávil Jaroslav stejně jako řada jeho vrstevníků tzv. swingové generace. Všechny tenkrát ovlivnil americký film „Zasněžená romance“, v němž hlavní roli hrál swingový orchestr Glenna Millera. Pamětník navštěvoval americké i sovětské filmy, chodil tancovat, stal se členem dramatického kroužku. V poválečném období byly na denním pořádku četné politické šarvátky. Ty zasahovaly prakticky všechna odvětví společenského života v zemi.

Na podzim 1947 dorazila politika i mezi písecké skauty. Na návrh KSČ měly být všechny mládežnické organizace včetně Junáka začleněny do Československého svazu mládeže.[12] Písečtí skauti měli na společné schůzi rozhodnout, jak by měl v souvislosti s touto problematikou hlasovat jejich delegát na sjezdu v Praze. „Já jsem tenkrát už z hluboké sympatie k ideálu a možná i upřímného přesvědčení chodil na různá komunistická shromáždění, manifestace a hlavně bály, ale ruku jsem pro ztrátu samostatnosti nezvedl.“[13]

Jaroslav Šedivý zejména díky vlivu otce, který se z vězení vrátil s radikálnějšími politickými názory, tíhnul k levicovému smýšlení. V rámci tohoto vývoje vstupuje v lednu 1948 do KSČ. V kritických únorových dnech téhož roku lyžuje spolu se spolužákem poblíž Kubovy Huti pod Boubínem. Po návratu z lyžování je informován o svém zařazení do Akčního výboru[14] na píseckém gymnáziu. Ten se však záhy rozpadá poté, co odmítne návrh na přeřazení nepohodlných učitelů na lesnickou školu.

Po maturitě se Jaroslav i díky tomu, že pocházel z učitelské rodiny, rozhodl pro „študium profesury“, konkrétně historie a ruštiny na filozofické fakultě v Praze. Před nástupem na vysokou školu se s kamarádem Mirko Bernasem vydává na kajacích vlastní výroby sjet slovenský Váh z Liptovského Hrádku do Trenčína. I tři roky po konci války zde stále rezonovaly poměrně silné protičeské nálady. „Z břehu na nás volali: ,Čehuni, co tu děláte, jeďte domů.‘“[15]

Studentem historie v letech padesátých

Studium na filozofické fakultě popisuje pamětník jako „jakousi schizofrenii mezi tzv. politickou uvědomělostí, či v tomto případě spíše politickou disciplínou, a vůní volného života vysokoškolského studenta humanitních věd. Byla to doba procesů, já byl členem komunistické strany, ale i doba studentských zábav i večírků a vedle toho jsme ještě hráli basketbal. Je zvláštní, že si dnes nedokážu dost dobře vybavit svůj postoj, ale ani postoj svých kolegů a kolegyň z fakulty, k těm hrůzám, které se kolem nás odehrávaly v první půlce padesátých let, tj. v době našich vysokoškolských studií. Vím přesně, že jsem byl zděšen, když vyšla zpráva o popravě předsedkyně národně socialistické strany Milady Horákové, že právě žena odešla ze světa tím krutým středověkým způsobem, a proč vůbec?“[16]

Velké politické procesy té doby si Jaroslav dle svých slov zprvu vysvětloval „jako vyrovnávání se těžko přijatelným způsobem s politickými soupeři, jako mně nesrozumitelnou obranu té ,velké myšlenky socialismu‘, v jejíž realizaci jsem tenkrát věřil.“[17]

Za celou dobu studia nebyl přes své členství v KSČ zvolen do žádného výboru ani do žádného fakultního výboru. Zato byl hned v prvním ročníku předvolán před výbor dílčí organizace komunistické strany, kvůli svému způsobu oblékání. „Mé krásné soudružky mně vytýkaly, že nosím golfky!“[18]

Jak už to bývá, i Jaroslav Šedivý může absolvované přednášky rozdělit na vynikající, horší a naprosto příšerné. Dodnes vzpomíná na přednášky profesora Dobiáše o římských a řeckých dějinách, či vynikající a zejména originální výklad ruské literatury v podání profesora Mathesia.[19]

Odchodem na filozofickou fakultu se přerušuje Jaroslavův kontakt s domovským skautským oddílem, který je stejně vzápětí rozpuštěn. Na filozofické fakultě však hrává volejbal s dalším píseckým skautem, studentem psychologie, Václavem Břicháčkem. Na počátku roku 1952, tedy na konci vysokoškolských studií, zastihuje Jaroslava zpráva o zatčení skautů ze společenství KRUH, sdruženého kolem bývalého katolického kněze, archiváře ministerstva vnitra, dr. Pavla Křivského.[20] V následujícím procesu je Křivský odsouzen na 25 let těžkého žaláře, Jaroslavův písecký kamarád Jiří Pilka na půl roku.

Vojenská služba

Po absolutoriu a krátké anabázi na devítiletce v Jílovém nastupuje Jaroslav Šedivý povinnou dvouletou vojenskou službu. První rok tráví u dělostřeleckého útvaru v Plzni na Borech, absolvuje pouze poddůstojnickou školu, získává vojenskou odbornost počtáře.[21]

Ve městě zažívá protesty studentů a dělníků po vyhlášení měnové reformy. V říjnu 1953 je rozkazem velitele 1. vojenského okruhu Otakara Rytíře[22] převelen k 70. pěšímu praporu dislokovanému v Praze na Pohořelci. Inkriminovaný útvar sloužil jako obslužná složka Velitelství vojenské zpravodajské služby, respektive Hlavní správy vojenské kontrarozvědky. Jak Jaroslav vzpomíná, byla tam služba, ve srovnání s prvním rokem v Plzni, daleko snesitelnější. Díky znalosti ruského jazyka byl přidělen jako pomocný překladatel k sovětskému vojenskému poradci, plukovníkovi Nasyrevovi. Později působil jako překladatel dalšího poradce, podplukovníka Kučina. S ním strávil část služby i na posádce v rodném Písku. Na měsíc byl pak převelen ještě do Trenčína a nakonec je 1. listopadu 1954 z armády propuštěn. Tenkrát, koncem roku 1953, byli sovětští poradci ustanoveni ve všech složkách armády, neboť stalinské vedení SSSR se připravovalo na válečný konflikt. Stalinova smrt přišla včas.

Vědeckým pracovníkem

Po absolvování základní vojenské služby nastupuje do oddělení historie Slovanského ústavu Československé akademie věd, od roku 1957 pracuje v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii, kde se zabývá zejména historií mezinárodních vztahů, ale i faktografií současné československé zahraniční politiky. V roce 1963 se žení s Marií Poslušnou, postupně se jim narodí syn Jiří a dcera Hana. V době jistého uvolnění poměrů v šedesátých letech se mu daří vycestovat na studijní pobyty do zahraničí, publikuje v tisku (Literární noviny, Kulturní tvorba, Práce apod.), stává se šéfredaktorem odborné revue Mezinárodní vztahy (vychází dodnes). Na podzim roku 1967 dopisuje publikaci o historii československé zahraniční politiky od roku 1918, nazvanou prostě Politika a vztahy, pro slovenské nakladatelství Epocha.

Právě na jejím osudu je možné názorně ilustrovat dynamický vývoj v Československu v druhé polovině šedesátých let. V rámci redakčního procesu na ni píše oponentský posudek Gustáv Husák[23], v té době zaměstnanec Slovenské akademie věd. Přestože práci vytýkal nedostatečnou pozornost Slovenskému národnímu povstání a příliš pozitivní hodnocení prezidenta Edvarda Beneše, knihu nakonec doporučil k vydání.[24] Na základě Husákových připomínek Šedivý knihu doplnil a vrátil do slovenského nakladatelství Epocha jako připravenou k vydání. Pak však přišlo pražské jaro, byla zrušena cenzura a Jaroslav Šedivý se rozhodl vydání knihy pozastavit. Jak vzpomíná ve své autobiografii Mé putování zmateným stoletím, stálo za tímto rozhodnutím především vědomí, že v době psaní se nevyhnul určitému vlivu autocenzury, kdy nebylo možno říct vše úplně naplno. „A teď jsem si říkal: Má smysl takovou knížku vydávat v roce šedesát osm, nebylo by lepší ji ještě doplnit?“[25] Kvůli srpnové invazi a následnému vývoji došlo k vydání díla až v lednu 1969. Tím však její zajímavý osud nekončí. V rámci posrpnových čistek na ministerstvu zahraničí (kam ÚMPE formálně spadal) byla kniha označena jako program revize československé zahraniční politiky. Jaroslav Šedivý byl předvolán před velice kritickou komisi. „Když vše skončilo a chtěli, abych se vyjádřil, položil jsem nesmělou otázku: ,Obstarali jste si recenzní posudek na tuhletu knížku?‘ Oni říkali: ,Ne, jaký? A kdo ho napsal?‘ Odpověděl jsem: ,No, doktor Husák (v době zasedání komise již generální tajemník KSČ). Ano, doktor Gustav Husák tu knížku recenzoval v historickém ústavu SAV, doporučil ji v roce šedesát sedm k vydání…‘ A teď jsem si užil tu atmosféru, začali tam přendávat různé papírky, pak mi Žemla (náměstek ministra zahraničí) říká: ,A můžete ten recenzní posudek předložit?‘ A já na to: ,Můžu, ale nepředložím. Vyžádejte si jej z Bratislavy.‘ Žemla řízení odložil a už jsme se nikdy k tomu nesešli, protože oni do Bratislavy napsali a samozřejmě dostali tu správnou odpověď.“[26]

Během tzv. pražského jara je Jaroslav Šedivý přizván do týmu poradců ministra zahraničí Jiřího Hájka[27], je zvolen do celozávodního výboru KSČ na ministerstvu zahraničí (MZV), kde začíná připravovat rehabilitaci bývalých pracovníků ministerstva propuštěných po únorových událostech v roce 1948.[28] V rozhlase a v televizi vystupuje se svými příspěvky k problematice mezinárodních vztahů, respektive československé zahraniční politiky. Na základě svých vystoupení byl pozván na pravidelné sešlosti k doktoru Hubertu Steinovi, válečnému veteránovi a zaměstnanci nizozemského velvyslanectví. „Byli tam zajímaví lidé a též debaty tam byly zajímavé, takže ještě během šedesátého devátého jsem tam třikrát čtyřikrát zašel, ale pak už jsem cítil, že to není zrovna bezpečné, ještě jednou jsem se tam objevil na jaře 1970, ale pak jsem své návštěvy ukončil. Ovšem za půl roku mě zavřeli a všechno, co mi zprvu dávali na stůl, vycházelo z té společnosti u doktora Steina, která byla označena jako středisko špionážní akce ve prospěch Francie a Nizozemska.“[29]

Nastupující normalizace a s ní související čistky se nevyhnuly ani pamětníkovi. „V lednu 1970 se to rozjelo naplno. Z jedné strany jsem cítil jakési námluvy nebo náznaky nebo dokonce přišla přímá výzva – pokud ty, protože přece máš určitou reputaci, všechny ty revizionistické věci, které se tady odehrávaly v publicistice, v ústavu, nebo mezi historiky, odhalíš – stačí na to jeden dva články – budeš to mít jednoduché. Pokud ne, budeme muset tvou činnost kriticky hodnotit. K takovému rozhovoru mě pozval ředitel kádrového oddělení na MZV Janoušek. Jakoukoli spolupráci jsem samozřejmě odmítl a vše dospělo až k momentu, kdy jsem opustil komunistickou stranu a vyhodili mě z ministerstva zahraničí. Výpověď jsem dostal k prvnímu únoru 1970.“[30]

Učitelská epizoda

Po propuštění z ústavu se Jaroslav rozhodl zkusit pokračovat v rodinné učitelské tradici. Jako

záskok za nemocnou učitelku působil nejdříve krátce na devítileté Škole Ladislava Hanuse v Nuslích, později nastoupil na Spořilov. „Vyučoval jsem dějepis a ruštinu, dokonce mi tam dali učit i zpěv a výtvarnou výchovu, prostě co bylo třeba – a myslím, že mě to docela bavilo. Když jsme koncem školního roku seděli ve sborovně v družné zábavě s trochou vína, končil jsem školní rok přípitkem na zdraví všech a s přáním, aby opět nějaká učitelka otěhotněla, abych měl možnost pokračovat.“[31]

Vazba

V pondělí 3. srpna 1970 je Jaroslav Šedivý zatčen. S mnohaletým odstupem na průběh zatčení vzpomíná takto: „Bylo to asi v jednu hodinu po obědě, když u nás někdo zazvonil. Když jsem otevřel dveře, nacpalo se do dvoupokojového bytu osm chlapů a jeden z nich ukázal povolení k domovní prohlídce. Byl to krutý zlom v životě mém i mojí rodiny. Zajímavý moment – všichni se zuli a v jednu chvíli jejich velitel, v saku a bez bot v ponožkách, chtěje mi ukázat, že jsou ozbrojeni, ostentativně si sako rozhrnul, abych viděl, že má za pasem v pouzdře pistoli. V sedm večer mě odvezli do Ruzyně. A tím začala moje ruzyňská anabáze.“[32]

Jaroslav Šedivý byl zařazen do tzv. špionážní skupiny doktora Steina a jeho přítelkyně Mileny Kubiasové. V materiálech Státní bezpečnosti je celá operativní akce označována jako případ Milena. Vzhledem k tomu, že Hubert Stein a Milena Kubiasová (od padesátých let spolupracovnice StB) pracovali pro zahraniční ambasády, bylo cílem StB vytvořit ze skupiny špionážní síť s napojením na zahraničí. Podle Jaroslava Šedivého za tím stála snaha ukázat, že za procesem pražského jara (slovníkem normalizátorů: za kontrarevolucí) stála činnost zahraničních tajných služeb.[33]

Jak Jaroslav vzpomíná, ve vazbě mu neocenitelnou službu prokázala skautská znalost morseovky. Díky ní byl schopen zapojit se do čilé vězeňské komunikace mezi celami.

„Ty rozhovory, to byly většinou rozhovory mezi holkami a kluky, vždycky to mělo jedno základní téma: ,Já se jmenuju tak a tak, mám dlouhé nohy, podprsenku číslo tři…‘“[34]

Další možností komunikace byl turecký záchod v rohu cely. Po jeho vypláchnutí bylo možné hovořit s celou nahoře nebo dole. „Vždycky když se ozvalo ťukání morseovkou véčko – tři tečky, čárka – znamenalo to – spláchni a pojď se bavit. Samozřejmě dozorci to tvrdě stíhali, protože touto cestou se taky domlouvali komplicové. Já si někdy povídal s prostitutkou Jitkou, která byla na cele o patro níž.“[35]

Na výslechy vzpomíná Jaroslav jako na dlouhé a nepříjemné, ovšem na rozdíl od padesátých let bez bití. O to více využívali vyšetřovatelé psychického nátlaku… „A on mi teď začal v té Ruzyni po sedmi týdnech deptání pouštět z magnetofonu ty naše krásné cajdáky, co jsme si hrávali třeba v neděli odpoledne po obědě – pak se najednou z magnetofonu ozve můj syn Jirka, natáčeli jsme ho, když mu byly asi tři roky, a teď při tom výslechu slyším: ,Já ti řeknu básničku – Polámal se mraveneček, ví to celá obora…‘ A Jiřík krásně recitoval dál, pak se ozvala z kuchyně žena, ,tak kluci, oběd je na stole...‘ To jsem zjihnul! To už bylo na mě moc. A v tom okamžiku na mě začali řvát, ale doslova řvát: ,Tak jak je to s tou špionáží? Přiznejte se!‘“[36]

Po šesti měsících je Jaroslav z vězení propuštěn a dále vyšetřován na svobodě. Naštěstí se mohl spolehnout na služby svého vynikajícího advokáta, kterým byl starý skaut, JUDr. Dítě.

„Jednou jsem mu řekl: ,Pane doktore, já jsem taky starý skaut a být skautem, to není zrovna dobrá příprava pro kriminál, zejména když člověk má tak vžitý reflex pravdomluvnosti…‘ On se na mě podíval a řekl: ,Ale pane doktore, Baden Powell, otec skautingu, učil také své skauty, že se nesmějí dát chytit.‘“[37]

Jaroslav Šedivý byl obžalován na základě paragrafu 98 z podvracení republiky a 106 a 173 ohrožení státního a služebního tajemství. Toho se měl dopouštět například vyzrazením státního tajemství tím, že dával své ženě opisovat své výpisky z archivu KSČ. Městským soudem v Praze byl nakonec 9. července 1971 odsouzen na osmnáct měsíců. Poté co bylo jeho odvolání zamítnuto Nejvyšším soudem, začal se připravovat na nástup do vězení. Ve stejnou dobu však Jaroslavova manželka zjistila, že je těhotná. Vzhledem k složité rodinné situaci se proto rozhodl podat žádost o milost k prezidentu republiky. Díky rozkladu jiného starého skauta, dr. Davida, jenž u prezidenta Svobody působil jako právní referent, mu byl trest nakonec změněn na pětiletou podmínku. Začala další etapa Jaroslavovy podivuhodné životní pouti. Stal se pražským čističem oken a výloh.

Čističem oken

Po několika neúspěšných pokusech získat zaměstnaní (kvůli kádrovému profilu ho nepřijali ani jako topiče) nastupuje od 1. listopadu 1971 do podniku Úklid. Ironií osudu se právě mytí oken a výloh stalo pro doktora filozofie, hovořícího čtyřmi světovými jazyky, nejdelším zaměstnáním jeho života. Na celých sedmnáct let. Mohl ovšem dopadnout i o dost hůř. Jaroslav tuto práci ve svých vzpomínkách hodnotí jako celkově nudnou, někdy však i zajímavou. Za jednu z mála výhod považuje každodenní pohyb na čerstvém vzduchu. Kromě toho se díky své nové profesi mohl potkávat s celou řadou zajímavých a často podobně perzekvovaných lidí. „V těch posledních dvanácti letech jsem se na Proseku a v Ďáblicích stal poměrně známou figurou, chodil jsem s kýblem, tyčí a stěrkou, potkával jsem lidi, kteří mě zdravili: ,Dobrý den, pane doktore! Jak se vede, pane doktore?‘ Také v obchodech jsem měl mnohde docela dobré známosti. Poznával jsem život i v jiných polohách, než v jakých jsem se dosud pohyboval. Nejlepší společnost jsem potkával vzadu za krámem v jednom řeznictví na Proseku a v druhém v Ďáblicích. K dispozici tam bylo perfektní maso a někdy zajímavé debaty, s houslovým virtuosem, se známým historikem velkých českých osobností, kapelníkem velkého big bandu aj.“[38]

Jako obranu proti monotónní práci zvolil Jaroslav studium. Za oněch sedmnáct let (samozřejmě pod pseudonymem, respektive jménem kolegy, který takzvaně „mohl“) napsal dvě knihy, „Děkabristé, anatomie nezdařeného převratu“ a „Metternich kontra Napoleon“, jednu, o templářích, rozepsal, publikoval v samizdatovém i v zahraničním odborném tisku, napsal několik krátkých rozhlasových her apod.

Jaroslav řadu svých příhod vypráví příteli, spisovateli Milanu Kunderovi ještě před jeho odchodem do Francie v roce 1975. S údivem pak s odstupem času zjišťuje, že se Kundera jeho osudem a zejména prací čističe oken inspiroval ve svém vynikajícím románu Nesnesitelná lehkost bytí…

Po sedmnácti letech odchází Jaroslav Šedivý ještě před listopadovou revolucí do invalidního důchodu. Díky uvolnění poměrů se mu daří na jaře 1989 vycestovat na pětiměsíční studijní, ale i přednáškový pobyt do Mezinárodního ústavu pro zahraniční politiku a ekonomii v německém Hamburku.

K 1. září 1989 pak nastupuje na poloviční úvazek do Prognostického ústavu, kde sdílí kancelář spolu s Václavem Klausem.

V diplomatických službách

Po sametové revoluci se Jaroslav Šedivý stává poradcem Jiřího Dienstbiera[39], od 10. prosince 1989 nového československého ministra zahraničních věcí. Nástup do Černínského paláce (sídlo MZV) Jaroslav označuje za jednu z největších životních křižovatek. „Byla to situace jak z nějaké grotesky. On, ještě nedávno topič v nějakém podniku, já, nedávný čistič oken, jsme najednou přebírali ministerstvo zahraničí. Osm set úředníků v Černínském paláci, jedenáct set úředníků po našich ambasádách ve světě – a rozsah činnosti, který jsme si dost dobře nedokázali v ten moment ani představit.“[40]

Při tvorbě nové československé zahraniční politiky stanul Jaroslav před prvním důležitým úkolem a tím byl odsun sovětských vojsk ze země. Pamětník vzpomíná na své sovětské protihráče při vyjednávání jako na schopné a velice tvrdé vyjednávače. Zde našel neocenitelnou pomoc v dobrých znalostech dějin mezinárodní politiky a diplomacie.

„Měl jsem nastudovanou sovětskou vyjednávací taktiku. Věděl jsem, že má tři fáze. První fázi představoval vždy tvrdý útok s maximálními požadavky, výhrůžkami a s použitím všemožného nátlakového materiálu. Vydrží-li partner tuto ,dělostřeleckou přípravu‘, nastává druhá fáze – vydírání ,něco za něco‘ a přistoupí-li se na kompromis, je spojen se snahou dosáhnout maximální kompenzace. Když partner přečká i druhou fázi, začne jakoby mávnutím proutku fáze realistického vyjednávání... Během půldruhého měsíce jsme přesně a úspěšně prošli všechny tyto tři fáze.“[41]

Po sérii náročných jednáních (detailně je popisuje například v publikaci Černínský palác v roce nula) se Jaroslavovi a jeho kolegům podařilo dohodnout odchod sovětských vojsk ze země. Poslední příslušník sovětské armády, velitel armádní skupiny Střed generál Vorobjov[42], opustil území Československa 27. června 1991.

Jak pamětník vzpomíná, obrovským přínosem pro československou zahraniční politiku byla postava prezidenta Havla. Ten svojí nespornou autoritou a popularitou v zahraničí otvíral dveře u všech důležitých postav tehdejší mezinárodní politické scény.

Od června 1990 pak Jaroslav Šedivý působil jako československý velvyslanec ve Francii a při organizaci UNESCO. Ve funkci zůstává i ve službách nově vzniklé České republiky. Od roku 1995 působí jako náš velvyslanec v Belgickém království. V roce 1997 dostává od Václava Klause nabídku stát se ministrem zahraničí. Do funkce vstupuje v době, kdy vrcholí přípravy na vstup země do NATO. Výrazným způsobem posouvá přípravu pohovorů pro vstup země do Evropské unie. Ve funkci ministra zůstává i po tzv. sarajevském atentátu v nové vládě Josefa Tošovského. Svoje působení v diplomatických službách v tomto zajímavém období detailně popisuje v publikaci Diplomacie je uměním kompromisu. Od prosince 1998 pak působí na své poslední diplomatické misi ve Švýcarsku. Tu sám hodnotí, díky zajímavému prostředí, jako nejkrásnější. Po této švýcarské anabázi pracuje krátce na MZV zejména jako konzultant, aby pak mohl konečně odejít na zasloužilý odpočinek.

Jaroslav Šedivý byl v roce 2005 za svoji práci vyznamenán prezidentem Václavem Klausem Medailí Za zásluhy II. stupně. Je nositelem francouzského Řádu čestné legie a Národního řádu za zásluhy. Žije v Praze, největší radost mu dělá syn (současný český velvyslanec při NATO) a zejména vnuk Jan a malá vnučka Josefinka. Se starými skauty a skautkami udržuje stále Společnost Jana Masaryka.

Pro své skautské bratry má dva vzkazy: „Starejte se nejen o sebe, ale i o své okolí.“ Druhou radu už v našem příběhu zmínil Jaroslavův advokát dr. Dítě: „Nenechte se chytit, v tom dobrém a čestném smyslu.“

Na Jaroslavově životním osudu je vidět, jak složitému a pohnutému osudu Československo a jeho občané ve 20. století čelili. Jaroslavova vzpomínková kniha má zcela jasný a výstižný název: Mé putování zmateným stoletím.

Seznam použité literatury:

Šedivý, Jaroslav: Černínský palác v roce nula : (ze zákulisí polistopadové zahraniční politiky), Ivo Železný, Praha, 1997

Šedivý, Jaroslav: Velvyslancem u Eiffelovy věže 1990-1994, Mladá fronta, Praha, 2008

Šedivý Jaroslav: Diplomacie je uměním kompromisu 1995 – 1999, Mladá fronta, 2009

Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012

[1] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 27.

[2] František Vodsloň (1908–2002): československý politik, poslanec, funkcionář KSČ, v letech 1957 až 1968 předseda ČSTV a současně Československého olympijského výboru, v říjnu 1968 patřil mezi čtyři poslance Federálního shromáždění, kteří odmítli podepsat smlouvu o dočasném pobytu sovětské armády. V roce 1969 zbaven mandátu, v průběhu normalizace perzekvován, signatář Charty 77.

[3] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 27.

[4] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 31.

[5] Tamtéž.

[6] Václav Břicháček (1930–2010), významný český psycholog, docent na FF UK, skautský činovník, autor řady publikací, lektor mnoha skautských kurzů, v nichž ovlivnil generace dospívajících, 1990 až 1992 náčelník Junáka.

[7] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 39.

[8] Radek Pilař (1931–1993), český výtvarník, grafik a ilustrátor, společně s Václavem Čtvrtkem tvůrce legendárního večerníčku Rumcajs, v devadesátých letec průkopník videoartu v Československu.

[9] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 40.

[10] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 41.

[11] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 41.

[12] Svaz české mládeže: jednotná mládežnická organizace ustanovená již v roce 1945, od počátku pod vlivem KSČ. V dubnu 1949 byla spojením s dalšími mládežnickými organizacemi (Svaz polské mládeže, Svaz mládeže Karpat, Zväz slovenskej mládeže přetvořena na Československý svaz mládeže (ČSM), který byl již plně, jako součást Národní fronty (NF), pod režimní kontrolou.

[13] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 42.

[14] Akční výbory: respektive Akční výbory Národní fronty (AV NF) byly ustanoveny na výzvu Klementa Gottwalda v únoru 1948. Vznikaly ve všech oblastech veřejného života jako nástroj KSČ k ovládnutí československé společnosti po únorovém převratu.

[15] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 48.

[16] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 49.

[17] Tamtéž.

[18] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 50.

[19] Bohumil Mathesius (1888–1952), český básník, překladatel, literární vědec, rusista. Spoluzakladatel Literárních novin, významný činitel meziválečného kulturního života. Proslul nejen jako překladatel zejména ruské literatury (Dostojevskij, Gogol, Šolochov, Pasternak apod.), ale i svojí parafrází čínské (Zpěvy staré Číny) a japonské (Verše psané na vodu) poezie. Od roku 1945 profesor ruské a sovětské literatury na FF UK v Praze.

[20] Pavel Křivský (1912–1989), původně katolický kněz, člen premonstrátského řádu. Po roce 1945, už jako člen KSČ, zaměstnanec Archivu Ministerstva vnitra. Aktivní skautský vedoucí a vychovatel, ovlivnil stovky mladých lidí. Zakladatel sdružení mládeže Kruh. V roce 1952 po vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. Propuštěn až v roce 1965.

[21] počtář – slouží u dělostřelecké baterie dalekonosného dělostřelectva k výpočtu náměru děla umožňující přesnou palbu na cíl

[22] Otakar Rytíř (1913–1969), československý armádní důstojník, za 2. světové války se jako příslušník Svobodovy armády účastnil bojů na východní frontě. Po roce 1945 zastával významné štábní funkce v strukturách československé armády. V letech 1968 až 1968 náčelník generálního štábu Československé lidové armády, od roku 1970 předseda SVAZARMU.

[23] Gustav Husák (1913–1991), československý politik, funkcionář KSČ, původním povoláním advokát. Od roku 1946 předseda Sboru pověřenců. V roce 1950 zatčen a v procesu s tzv. buržoazními nacionalisty odsouzen na doživotí. Propuštěn 1960. V šedesátých letech zaměstnanec Slovenské akademie věd (SAV). Od roku 1968 místopředseda vlády. Od dubna 1969 v čele KSČ, od roku 1975 prezident ČSSR, jeden z hlavních představitelů procesu tzv. normalizace. V prosinci 1989 rezignuje a odchází do ústraní.

[24] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 106.

[25] Tamtéž.

[26] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 107.

[27]Jiří Hájek (1913–1993), československý diplomat a politik. V letech 1945 až 1948 poslanec za sociální demokracii. Od roku 1948 člen KSČ, v letech 1948 až 1969 člen ÚV KSČ. Od roku 1955 v diplomatických službách. Od dubna 1968 ministr zahraničí ČSSR. V srpnu téhož roku v Radě bezpečnosti OSN protestoval proti sovětské okupaci. Později perzekvován, v roce 1977 se stal jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77.

[28] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 107.

[29] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 112.

[30] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 121.

[31] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 122.

[32] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 123.

[33] Snesitelně těžký život, rozhovor s Jaroslavem Šedivým v časopise Týden, 31.07. 2010 dostupné on–line: http://www.tyden.cz/rozhovory/snesitelne-tezky-zivot_694.html.

[34] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 139.

[35] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 140.

[36] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 138.

[37] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 136.

[38] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 155.

[39] Jiří Dienstbier (1937–2011), československý novinář a politik. Absolvent FF UK, v šedesátých letech zahraniční zpravodaj Československého rozhlasu. Po srpnové invazi perzekvován, signatář Charty 77. Od prosince 1989 ministr zahraničních věcí, místopředseda federální vlády. V letech 1998 až 2001 zvláštní zpravodaj OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko, od roku 2008 senátor za ČSSD.

[40] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 136.

[41] Šedivý, Jaroslav: Mé putování zmateným stoletím, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, s. 208.

[42] Eduard Vorobjov: Sovětský a ruský armádní důstojník. V roce 1968 účastník invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V sovětské armádě zastával řadu velitelských pozic. Od roku 1987 velitel Střední skupiny vojsk dislokované v Československu. V červnu 1991 jako poslední sovětský voják opouští československé území. Dosáhl hodnosti generálplukovníka. V letech 1995 až 2007 poslanec ruské Státní dumy, později poradce ruského prezidenta.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Martin Ocknecht)