Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Šeda (* 1958)

• narodil se 21. června 1958 v Humpolci

• pohyboval se v prostředí undergroundu

• absolvoval pedagogickou nástavbu pro vychovatele v Soběslavi

• absolvoval základní vojenskou službu u posádkové hudby Prostějov

• stal se praktikujícím katolíkem

• kvůli víře v Boha nemohl působit jako vychovatel

• v roce 1984 se oženil s Jaroslavou Benešovou

• aktivně vystupoval během sametové revoluce v Humpolci

• spoluzakládal místní buňku Křesťanskodemokratické strany

Když pracoval Josef Šeda začátkem 80. let jako vychovatel, chtěli po něm, aby se politicky angažoval. To mu bylo proti srsti, a tak vystřídal řadu převážně dělnických profesí. V druhé polovině 80. let se politická situace měnila, a tak zkusil znovu najít práci vychovatele. Tentokrát ho ale odmítli, protože věřil v Boha. Dobu totalitní vlády komunistů vnímal jako dobu nesvobody a strachu. Proto vítal nastávající změny, které přinesla sametová revoluce, s vírou, že láska vítězí.

Magorův odkaz v Humpě

Josef se narodil 21. června 1958 v Humpolci do rodiny Marie a Josefa Šedových. Vzpomíná na šťastné dětství, které mohl prožít i díky politickému a společenskému uvolnění v druhé polovině 60. let. I když politiku v deseti letech ještě nevnímal, pražské jaro prožíval jako krásnou dobu. O to větší šok zažil při invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Mísil se v něm pocit strachu a hrdosti na otce. „On přišel nečekaně brzo z práce s takovým zvláštním výrazem a říkal: ‚Musím se zabalit. Bude mobilizace, jdeme bojovat proti Rusákům,‘“ vypráví Josef. Když později viděl hlídkující okupační vojáky, jak mrznou nedaleko jejich domu, ohřál jim konzervy s jídlem. „To byli normální chudáci. Kdyby jim řekli, aby nás zastřelili, tak by nás zastřelili. Takto jsme nepřemýšleli. To je ten životní paradox. Na jednu stranu toto a na druhou stranu ta lidskost se v člověku probudí,“ vzpomíná Josef.

V Humpolci na přelomu 60. a 70. let vyrostla undergroundová scéna, která město překřtila na Humpu. Silnou stopu zde zanechalo působení skupin The Plastic People of the Universe, Bílé světlo a mnoha dalších. Místní rodák Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor, se stal ikonou československého undergroundu. Josef v té době začal studovat na gymnáziu, a i když ho minula nejslavnější léta humpoleckého undergroundu, později se do něj zapojil a čerpal z odkazu minulých let. Hrál v kapele Ceres na tubu a hodně času trávil s přáteli v klubovně Hradská. „Měli jsme kamaráda, který dělal na Barrandově ve skladu, tak občas jsme si promítali filmy, které se normálně nepouštěly do oběhu. A muziku jsme dělali, zkoušeli jsme hrát. Takže spíš jsme chtěli pěstovat svobodnou kulturu než politiku,“ vysvětluje Josef. Začal hodně poslouchat muziku a přes přátele se k němu dostávaly nahrávky Captain Beefheart nebo Svatopluka Karáska, jehož poselství ho hodně ovlivnilo.

Radši být dělníkem, než nástěnkářem

Po gymnáziu chtěl jít Josef na výtvarnou akademii, ale nepodařilo se mu na ni dostat. Šel tedy na dvouletou pedagogickou nástavbu pro vychovatele v Soběslavi. Než ale nastoupil do zaměstnání, musel absolvovat základní vojenskou službu u posádkové hudby Prostějov. Poté si našel práci vychovatele v Humpolci. Brzy po něm začali chtít, aby se aktivně účastnil politického dění, dělal nástěnky a angažoval se v Socialistickém svazu mládeže. „To bylo takové mé životní rozhodnutí, že jsem prostě řekl, kde na mně budou chtít, abych byl politicky aktivní, tak tam nikdy nebudu dělat. Tak jsem se rozhodl pro takovýto způsob určitého vnitřního odboje,“ vysvětluje Josef, který v následujících letech vystřídal mnoho převážně dělnických profesí.

Josef v dětství chodil do náboženské výchovy. Otec pocházel z evangelické rodiny a matka z katolické, ale svou víru nepraktikovali a ani Josefa k tomu nevedli. Když se pohyboval v prostředí undergroundu, rozšiřovaly se mu obzory a začal se zajímat o různá náboženství. To ho nakonec přivedlo do katolické církve a stal se z něj praktikující křesťan. Josef se seznámil s Jaroslavou Benešovou a v roce 1984 měli svatbu. Společně s dalšími věřícími se scházeli v malých komunitách ke společné modlitbě a sdílení. Neušlo jim ale, že se o ně začala zajímat Státní bezpečnost a tato setkání sledovat. Josef ale naštěstí nikdy větší problémy neměl.

V sametové atmosféře mohli promluvit i komunisté

Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov vyhlásil politiku glasnosti a perestrojky, tedy otevřenosti a přestavby, kterou usiloval o reformu komunistické strany a Sovětského svazu. „Jako by se uvolnila atmosféra. Já už jsem měl rodinu a říkal jsem si: ‚No tak bych mohl zkusit jít dělat toho vychovatele. Ne furt dělat toho dělníka, když mám tu střední školu.“ Tak jsem to zkusil a bylo mi řečeno: ‚Vy máte něco s vírou, že jo? Mně by to nevadilo, ale to by mi neprošlo,‘“ vzpomíná Josef. Zkusil ještě získat místo v ústavu pro mentálně postižené, ale i tam ho odmítli ze stejného důvodu. Když katolický aktivista a politický vězeň Augustin Navrátil napsal petici za náboženskou svobodu, připojil pod ni svůj podpis i Josef. Přesvědčoval i další lidi, aby petici podepsali a sbíral jejich podpisy. K této petici se nakonec připojilo přes půl milionu lidí.

Na brutální zákrok pořádkových sil proti manifestaci 17. listopadu 1989 v Praze zareagovali i lidé z Humpolce. Přibližně šedesát se jich sešlo 22. listopadu na Tyršově náměstí, kde dříve stávala socha T. G. Masaryka a mezi nimi byl i Josef. Další den na stejné místo přišlo asi osmkrát více lidí. Ke shromáždění promluvili vysokoškoláci, kteří se vrátili domů z větších měst. Řekli lidem, co se tam děje a rozdali jim tiskoviny s málo dostupnými informacemi. V následujících dnech lidí na shromážděních stále přibývalo a v Humpolci také vzniklo Občanské fórum. Vrcholem se stala generální stávka vyhlášená na pondělí 27. listopadu, kdy na Horním náměstí demonstrovalo více jak čtyři tisíce lidí. Promluvila k nim řada řečníků a mezi nimi i Josef. „Nějaký komunista tam vystoupil a říkal, že lžou a že je to všechno vymyšlené. Klidně tam takto promluvil. To byl hrdina. Ti lidi byli tak nadšení a nikdo ho nestrhl z toho pódia a něco mu neudělal. Nechali ho vystoupit. To byla hezká atmosféra,“ vzpomíná Josef.

Láska vítězí i přes výhrůžky oběšením

Vše se rychle ubíralo k pádu totalitní vlády komunistů. „Lítal jsem po fabrice a jásal jsem, protože to bylo jasné. Teď jsem přiběhl na dílnu. Tam byli chlapi, tam byli komunisti. Oni tak koukali a nevěděli. Já jsem tam chodil a říkal: ‚Konečně svoboda!‘ Přilítl tam jeden milicionář a začal na mě řvát, že se to zvrátí, že nás hned pověsí,“ vzpomíná Josef. S dalšími věřícími z Humpolce založil místní buňku Křesťanskodemokratické strany. Více se ale nechtěl v politice angažovat. Začal pracovat na úřadu práce, který v Humpolci vznikal. Po roce ale přestala být tato práce zajímavá a Josef se rozhodl využít svých výtvarných dovedností. Založil reklamní agenturu, která se postupně stala prosperující firmou a funguje dodnes.

„Ten režim ve mně zanechal určitý pocit strachu. Opravdu bych nechtěl, aby se to zase opakovalo. To bych nechtěl a nikomu bych to ani nepřál,“ ohlíží se Josef. Dnes si myslí, že by lidé měli mít více vzájemné úcty a tolerance. „Já bych dodal, že ne pravda a láska vítězí, ale láska vítězí. Protože láska je pravda,“ říká na závěr Josef.