Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

John Schwarz (* 1950)

• narozen 24. září 1950 v Praze

• od šesti let vyrůstal na Vinohradech

• 21. srpna 1968 se stal svědkem sovětské invaze v Praze

• 31. srpna 1968 opustil Československo přes Německo do Anglie

• na podzim roku 1968 s rodinou získali azyl v kanadském Winnipegu

• vystudoval počítačovou vědu na University of Manitoba

• oženil se a s manželkou se přestěhovali za prací do Toronta

• v letech 1975–2000 pracoval u IBM

• v letech 2000–2012 žil v Kalifornii, pracoval pro firmu Symantec

• založil firmu Visier

• v době natáčení (2021) žil na Floridě

V noci z 20. na 21.srpna 1968 se Janu Schwarzovi, jeho sestře Gitě ani jejich rodičům nepodařilo usnout. Nedlouho po půlnoci je probudilo vytrvalé temné hučení sovětských letadel, která v minutových intervalech přistávala na ruzyňském letišti s vojenským arzenálem, zatímco pozemní vojska Varšavské smlouvy v čele s těmi sovětskými vstupovala na československé území. Schwarzovi bydleli v Mánesově ulici na Vinohradech, nad kterými vzdušný koridor pro vojenská letadla vedl. Věděli, že s rozbřeskem přijde jiné ráno, než všechna předešlá, v zemi tak nadějně se trochu nadechující v atmosféře reforem Pražského jara. S ránem přijely do ulic města sovětské tanky, proti kterým se bouřily tisíce lidí. Hlavně hranatých železných maringotek jim střílely nad hlavy. Rodina Schwarzových měla byt ve druhém patře a Janův pokoj utržil řadu ran následkem tankové palby. Zraněný u nich nikdo nebyl, ale mladý student, který se rok předtím poprvé podíval do Anglie a zakusil svobodný svět, během osmačtařiceti hodin došel k jasnému přesvědčení, že v téhle zemi dál žít nemůže, a za deset dnů sedal do vlaku směrem Anglie. Bez víza ho tam nepustili, počkal si na něj v Německu u spřátelené rodiny emigrantů, kde také oslavil své osmnácté narozeniny, než se mu podařilo sejít se s rodinou. Ta se mezitím do Anglie, díky otcově dlouholeté službě u RAF během druhé světové války, dostala bez potíží. 

Měl jsem úplně normální dětství

John Schwarz se narodil jako Jan Schwarz 24. září 1950 v Praze. Malý suterénní byt na Smíchově, kde se tísnil s rodiči, babičkou a později sestrou, ho nijak netrápil. Neznal na rozdíl od dospělých členů domácnosti nic jiného a nevěděl tak nic o babiččině zabaveném prostorném bytě na Jiráskově náměstí či činžovním domě dědečka se stejným osudem. Do jednoho se už nemohli vrátit židovští příbuzní, kterým se podařilo přežít koncentrák, druhý rodině znárodnili komunisté. Smíchovský byt v podzemí dostali náhradou. Rodina tu žila do Johnových šesti let, kdy se přestěhovali na Vinohrady.

Johnovi předci ze strany matky Hany Königsmarkové pocházeli z Domažlic a Plzně. Babička patřila mezi potomky Jana Sladkého Koziny. Dožila se v Praze vysokého věku, dědeček kvůli podlomenému zdraví po nehodě na motorce naopak zemřel brzy. 

Rebelka Nina a tajné křtiny

John prožíval šťastné dětství bohaté na hezké vzpomínky, v rodině, kde oba rodiče hodně pracovali a o děti se starala babička Marie rozená Ebenová, otcova maminka. Z její rodiny válku přežila pouze ona a mladší bratr, otec hudebního skladatele Petra Ebena. Babičky manžel Gustav Schwarz byl na rozdíl od ní a jejich dcery Anny poslán z terezínského ghetta do Osvětimi, kde ho nacisté hned po příjezdu zavraždili v plynové komoře. Sestru Johnova otce Annu, které všichni říkali Nina, komunisté poslali v roce 1953 na jedenáct let do vězení za protistátní náboženskou činnost. Setkávala se s lidmi kolem teologa Josefa Zvěřiny a katolického společenství Rodina. Po Akci K navštěvovala kněží v klášterech – přeměněných na internační tábory – s literaturou i proviantem. Z vězení ji propustili na amnestii po sedmi letech v roce 1960, ale režim si ji i nadále dobře pamatoval. Nenápadná nebyla: po pohřbu Jana Patočky v roce 1977 se začala aktivně zapojovat do činnosti Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, pohybovala se v katolických kruzích i kolem Charty 77. V roce 1980 nastoupila po složení věčných slibů do kláštera k bosým karmelitkám v Krakově. Na svou nejoblíbenější příbuznou, rebelku Ninu, John vzpomíná moc rád: „Když mi byly asi tři měsíce, teta se rozhodla, že mě nechá pokřtít. Tak mě i s kočárem ukradla a vzala ke svému faráři, který mě pokřtil. Nějak se o tom dozvěděl táta a pokud vím, tak spolu kvůli tomu dva roky nemluvili.“ Doma ale nepraktikovali ani židovskou, ani katolickou víru a John v ní tudíž nevyrůstal.

Otce dvakrát sestřelili

Johnův tatínek, Jiří Schwarz, byl od deportace do koncentračního tábora uchráněn díky tomu, že ho otec Gustav poslal před válkou na studia do Anglie. Když válka vypukla, přihlásil se navzdory svému nízkému věku do armády a odsloužil mnoho let u RAF v bombardovací peruti 311. „Když jsem byl malej kluk, našel jsem krabici fotek z dob války, tak jsem se ho na to ptal, ale nechtěl o tom mluvit. Byl v dost drsné službě. Říkal, že z těch kluků, co s ním byli na letecké škole, myslím, že jich bylo šedesát šest, válku přežili jenom čtyři. Mimoto byl u bombardérů, lítali a shazovali bomby i v Česku a myslím si, že ho děsně trápilo, že bojoval proti vlastním lidem, i když šlo jen o vojenské cíle, ale i tak si to nechtěl pamatovat.“ Johnův otec sám přežil dvě sestřelení. Po prvním se dočkal záchrany poté, co osm hodin plaval v kanálu La Manche, po druhém dovedl letadlo k přistání na jednom motoru a kole. Při jiné příležitosti, kdy je nepřátelské střely zasáhly do podvozku, ho jako palubní technik opravoval v letu visíce hlavou dolů, zatímco letadlo kroužilo dlouze nad letištěm. Na ohromnou technickou zručnost svého táty John vzpomíná i díky vlastnímu zážitku, jak spolu postavili loď. Sehnat v komunistickém Československu lodní motor nebylo možné, tak si otec koupil motorku a motor z ní předělal sám na lodní. 

Tři týdny na vodě každé léto

Jan si úkornost života rodiny, která si v totalitním Československu vysloužila stigma  svým židovským původem, působením otce u RAF i matčinou příslušností k majetných sedlákům, nijak neuvědomoval. Doma byli opatrní, pamatuje si akorát na potravinové lístky a babičku, která smutnila kvůli uvěznění dcery Anny. Sám vliv rodinné historie na svůj život nevnímal do okamžiku, kdy ho navzdory skvělému prospěchu nevzali s ostatními kamarády ze základní školy Na Smetance na blízké Gymnázium Wilhelma Piecka, ale až na vzdálenější Gymnázium Karla Sladkovského, kam nastoupil v roce 1965.

O pamětníkovu celoživotní vášeň pro vodu se postaral vodácký oddíl v Podolí. Během roku trénovali v Praze na Vltavě, v létě sjížděli řeky Čech, Moravy a Slovenska, v zimě chodili po horách. „Měli jsme chalupu, kam se jezdilo na lyže. Museli jsme pěšky od autobusu dvě hodiny nahoru do kopce. Často jsme šli po pás ve sněhu s obrovskýma ruksakama, jídlem, lyžema, botama a vším. To nebylo pro slabochy,“ vzpomíná.

Povolení obruče nesvobody Kreml dlouho netoleroval

John využil uvolnění demokratizačního procesu roku 1967 a odjel na letní brigádu do Anglie, kde strávil šest týdnů. Vrátil se jako úplně nový člověk a jak sám říká, málem po téhle opojné zkušenosti po návratu domů duševně vybouchl. Zažít svobodu slova, projevu, debaty s mladými lidmi z celého světa ho naplnilo radostí a úlevou v odzbrojující síle. „Začal jsem vnímat politiku, demokracii a svobodu řekněme kolem roku 1962 nebo 1963. Zajímal jsem se o jiné systémy, proměny historie v čase, dějiny českého národa a komunistického systému. Měl jsem spoustu kamarádů ve škole, kteří se o to také zajímali, často jsme probděli celou noc a mluvili o tom, co se dělo, proč to tak je a co se s tím dá dělat, co se nám líbilo i nelíbilo,“ vypráví. Jan vítal, jak se kolem roku 1965 začalo cestovat, což v padesátých a první půlce šedesátých let bylo v podstatě nemožné. Lidé najednou mohli do Polska a východního Německa a později i na Západ. Vraceli se jiní, učili se dívat na svoji zemi zvenčí a s odstupem, učili se od lidí venku mluvit svobodně a to ještě posílilo všeobecnou naději na změnu.

Pražské jaro bylo jarem jen v poměru k tomu, co bylo předtím, ne k tomu, co je teď

Ono nadějeplné očekávání změny ale definitivně zhatila o rok později srpnová invaze s jasným poselstvím, že jakákoli demokratizace stávajících poměrů není pro tento kraj. Letní zprávy o okupaci zastihly mnohé Čechoslováky v zahraničí a řada z nich se rozhodla již domů nevracet. Jan patřil mezi ty, kteří se rozhodli odejít, dokud to bylo možné. „Musel jsem se mezi 21. a 30. srpnem rozhodnout, že se odstěhuji, a odstěhovat se. Dost jsem se bál, že mě vojáci v Praze nafotili, a budou z toho nějaké důsledky – že jsme protestovali a bouřili se proti okupaci. Takže jsem vypadl opravdu hrozně rychle. Měl jsem s sebou tašku, ve které byly dvě košile a nějaké spodky a to bylo všechno,“ popisuje.

Exil a nový život

Jan Schwarz odjel vlakem do Německa, kde zůstal u českých přátel, dokud mu Britové nepovolili vstup do země. Rodiče, kteří se mezitím rozhodli, že zemi opustí celá rodina, rozprodali a rozdali vše, co mohli.

Setkali se začátkem října 1968 v Anglii. „Když jsem vystoupil z vlaku na nádraží Victoria v Londýně, bylo to poprvé, kdy mi vážně došlo, že se můj život kompletně změnil. Že od té chvíle nemůžu zpátky, že se všichni musíme naučit žít v jiném prostoru, jiném národě a jiné kultuře,“ vzpomíná.  Bydleli u otcova přítele z války a snažili se od počátku aktivně začlenit do místního života a zároveň rozmyslet, co dál. V Anglii by byli rádi zůstali, ale země měla své starosti: potýkala se s hospodářskou krizí, vysokou inflací a stávkami. Schwarzovi zažádali o azyl v Austrálii, Švédsku, USA, Kanadě a na Novém Zélandu. Kanada svým vstřícným přístupem zvítězila na plné čáře. Během několika týdnů se stěhovali do nového domova, kde měl otec již zajištěnou práci, děti školu a matka se sestrou jazykový kurz. Rodina dostala do začátku finanční podporu, která jí pomohla zajistit si k životu vše potřebné, aniž by se museli první půl rok starat o to, jak přežijí. 

Slunce vás šálí, zima je ale taková, že stromy praskají

Pamětníkův otec se v práci rychle uchytil. Původní profesí strojní inženýr, kterého v československém Autodružstvu nikdy nepovýšili, dostal práci u MCI (Motor Coach Industries), firmy na výrobu autobusů. Osvojený jazyk, schopnosti a technické znalosti ho dostaly během roku z pozice dělníka na post vedoucího jedné z divizí firmy. Maminka, jež se musela učit jazyk, který dosud neznala, to měla výrazně těžší, ale i tak se uchytila. Začala jako švadlena v šicí dílně, ale po pár měsících se vrátila ke své původní profesi aranžérky. John i sestra Gita chodili do školy. Johnovi bylo osmnáct let, díval se dopředu, zajímal se o dívky. Zpočátku dostal několikrát do nosu od místních mladíků poté, co se zajímal o děvčata, o která neměl. Úsměvné historky ale v rodinné paměti doplňují i takové, při kterých vám po zádech přeběhne kanadský mráz.

Když se rodina přestěhovala z Londýna, kde ještě doznívalo teplé léto, ve Winnipegu již ležel na zemi první sníh. S časem pokryl celou krajinu a tak to zůstalo až do dubna příštího roku. Prosinec přinesl teploty kolem minus čtyřiceti a s nimi také zážitky, při kterých šlo o holý život. „Člověk byl nucen změnit způsob života, protože se musíte zabalit kamkoli jdete, i když to je jen z domu do auta, jinak je to o kejhák. Párkrát jsme na to málem doplatili. Táta koupil auto někdy v lednu, byla neděle a řekli jsme si, že pojedeme na výlet,“ vypráví.

Vyrazili na západ od Winnipegu k jezerům tak velkým, že je nepřehlédnete. U jezera Manitoba vystoupili z auta, protože to vypadalo, jako by na něm byly vlny. „Věděli jsme, že je jezero zamrzlé. To, co vypadalo jako vlny, byly sněhové závěje. Bylo to hrozně legrační, protože jsme v nich běhali a skákali. Měly dobrý metr a půl na výšku, byl krásný den, i když teploměr ukazoval nějakých 30–35 pod nulou, bylo hezky. Najednou se ale zvedl vítr a ty závěje se začaly pohybovat. Nejdřív po zemi, což vypadalo zajímavě, ale v jednom okamžiku se všechen ten sníh zvedl nám nad hlavu. Člověk nevěděl, kde je, neviděl si ruku před obličejem. Kdybychom zpanikařili, bylo hotovo, z toho se člověk nedostane,“říká.  Schwarzovi si naštěstí pamatovali, odkud vítr začal foukat i kde měli auto, a podařilo se jim z toho dostat. Každou zimu ale v Kanadě zbytečně umírají lidé, protože podcení rozmary tamější přírody.

Mrazivé počasí Johna zastihlo nepřipraveného ještě jednou. Chodil už na univerzitu, kam jezdil autobusem. Při jedné studentské taneční zábavě zapomněl na čas a poslední autobus domů mu ujel. Vyrazil nalehko s tím, že doma bude za hodinku, ale musel se otočit, protože ho zima během chvíle paralyzovala. Ve škole už ale nebyl nikdo, jen tma a zamčené dveře. Rozbil okno a v teple budovy usnul, dokud na něj školník nezavolal druhý den policii. Vyřešilo se to zaplacením nového skla. 

Celá naše místní ekonomika je založená na tom, že se lidé stěhují tam, kde je práce

Abyste v zimě netrávili polovinu životního času oblékáním a svlékáním mnoha vrstev oblečení a dlouhým rozmrzáním po přesunech mezi budovami, jsou města na mnoha místech propojena systémem podzemních i nadzemních tunelů. Stejně tomu je na univerzitě ve Winnipegu, kde se mezi přednáškovými aulami pohybujete pod zemí. John tu studoval politickou vědu a geologii a kvůli chemické analýze se naučil programovat. Natolik si to zamiloval, že nakonec změnil obor. V jedné z podzemních chodeb také poprvé potkal Donnu, svoji budoucí manželku. Líbila se mu na první pohled. Studovala sociologii a psychologii. Vzali se dva týdny po ukončení školy a odstěhovali se do Toronta. „Částečně proto, že ve Winnipegu pro mě tehdy nebylo dost pracovních příležitostí v mém oboru. V roce 1972 nebyly počítače ještě tak důležitou součástí společnosti. Zůstali jsme tam až do roku 1985, kdy jsem pracoval pro IBM. Poslali mě na dva roky do Spojených států amerických, ale pak jsme se opět vrátili do Toronta a žili tu až do roku 1994. Narodily se nám tam děti a oba jsme zde měli úspěšnou kariéru,“ vypráví.

Za celý svůj život v Kanadě a USA se John Schwarz s rodinou stěhoval sedmnáctkrát. Nebylo vždy jednoduché za sebou nechat přátele a širší rodinu, na druhou stranu všude panovala výhoda společného jazyka a kultury – navíc bylo osvobozující začít znovu, učit se něco nového. John se celý svůj život řídil pravidlem, že se má člověk chytit každé pracovní příležitosti, která se mu naskytne a být flexibilní. „Možnosti, které se před člověkem otevřou, když má vzdělání, jsou vždy něčím lepším a důležitějším, zajímavějším, než to, co dělá dnes,“ říká.

V padesáti se John Schwarz chystal po pětadvaceti letech práce u IBM do penze. Chtěl si splnit sen o cestě lodí kolem světa. Plán ztroskotal kvůli mořské nemoci, kterou trpí jeho žena Donna. Když tak jednou na břehu oceánu přemítal, jaký jiný obzor si vytyčit, volal mu bývalý kolega a nabídl Johnovi práci ve firmě Symantec, kde působil jako generální ředitel. Odpověď mu nezabrala moc času: kdy mám nastoupit? Všechno se ženou prodali včetně plachetnice a na příštích dvanáct let se i se syny odstěhovali do Kalifornie. Prezidentem firmy se stal na čtyři roky, poté odešel řídit firmu Business Objects, jejíž obrat znatelně zvýšil a dovedl ji k prodeji a spojení s další technologickou společností SAP. V roce 2010, ve svých šedesáti letech, John založil firmu Visier a dodneška předsedá jejímu představenstvu. V poslední době firma opět zažívá úspěch a nebývalý růst díky nedávno ohlášenému vstupu investora Goldman Sachs. Pamětník také významnou měrou  pomohl ze své pozice předsedy správní rady české firmě Avast. 

Vazby na Čechy

Steskem po domově se sestrou po odchodu do Kanady výrazně netrpěli. Byli rodina a svět se před nimi otevíral. Na rozdíl od rodičů, kteří – oba čtyřicátníci – opustili v Čechách své rodiny a blízké přátele. Životu v Kanadě se přizpůsobili, ale spolu mluvili česky. S babičkou byli ve spojení jednou za tři měsíce, telefonáty byly velmi drahé, častěji to nešlo. Posílali si tak mezi kontinenty alespoň dopisy plné fotografií. Když bylo po sametové revoluci možné do Čech cestovat, Johnova maminka přijela jen jednou: na oslavu devadesátin své matky. Podstupovat loučení víckrát by nedokázala. John naopak jezdí do Česka každý rok, pokud to je možné. Má v Praze přátele, bratrance a sestřenice. Se spolužáky ze školy je v kontaktu přes e-mail, v blízkém kontaktu je se svým nejlepším kamarádem Jiřím Zadrobílkem, který emigroval do Basileje, a také s kamarádkou Evou Adlerovou, u jejíž rodiny bydlel oněch šest týdnů v Německu těsně po srpnové invazi. Na penzi se vrátila do Prahy. 

Stay flexible

John Schwarz stále aktivně pracuje. V hlavě nosí další byznysové nápady, na jejichž sečtení by sotva stačily prsty jedné ruky. Žije v blízkosti oceánu, na který má spíš čas se dívat, než vyplouvat. Užívá si čas s rodinou, syny a jejich rodinami, se kterými se pravidelně vídají. V čase, kdy svět spoutala opatření v souvislosti s pandemií Covid-19, nemohli létat do Kanady. Komerčním letadlem se chystal cestovat po roce a půl znovu až v létě 2021. 

Životní poselství Johna Schwarze zní: „Ze všeho nejvíc radím lidem, aby zůstali flexibilní. Dnešní svět se proměňuje natolik rychle, že nikdo není schopný říct, co přinese zítřek. Nejsme ani schopni předpovědět, jaké schopnosti dnes potřebujeme, abychom zítřek přežili. Víme ale, že člověk bude nucen pětkrát až šestkrát za profesní život změnit svou sadu dovedností, a proto jsou ochota a vůle se učit esenciálními kvalitami, které nám pomohou zabránit stát se zbytečnými.“