Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Schubertová (* 1929  †︎ 2009)

Jsme tady od toho, abychom žili pro druhé, což ale není žádná naše zásluha

  • farářka Církve československé (husitské) narozená 15. března 1929
  • členka společenství živé víry působícího od 60. let uvnitř Církve československé (husitské)
  • opakovaně odmítla spolupráci s StB
  • od roku 1964 vychovala v pěstounské péči osm dětí z dětských domovů
  • na přelomu 60. a 70. let hostila na své faře ve Zlaté Olešnici církevní dětské tábory
  • po celou farářskou službu se opakovaně otevřeně vyjadřovala k selháním své církve

„Máte veliký dar: hledat a vidět dobro a dobré i tam, kde to nikdo nevidí. To je veliká milost! Hleďte si toto obdarování uchovat! Ať přijdete kamkoli, hledejte vždycky nějaký bod, z kterého byste vycházela. I ten nejmizernější farář zanechá po sobě nějakou světlou stopu a té se chyťte. Na to zlé nijak nenavazujte – ani řečí. Všude začněte nejprve budovat jádro církve – dva, tři, o ně se opřete a pak můžete dál. Ano, doba není příznivá pro naši práci, ale nedejte se deprivovat projevy Božího soudu nad církví jako Lotova žena, ale hleďte kupředu, k zaslíbením, která nám Pán Bůh dal a která dosud od nás neodňal. Pán Bůh nás má tady proto, abychom druhé nesli k Pánu Ježíši. Taková služba nečeká vděčnost ani snadnost.“ Těmito slovy vyprovodil v roce 1958 farář Václav Mikulecký čerstvou absolventku Husovy československé bohoslovecké fakulty Zdenku Schubertovou do její farářské služby ve Zlaté Olešnici, kde nakonec prožila více než padesát let svého láskou k Bohu a bližním naplněného života, nežli si ji Pán 14. prosince 2009 povolal k sobě.

Životní cesta Zdenky Schubertové započala – jak sama s úsměvem připomínala – v Pekle-Lipí, vesničce v okrese Náchod. Obecnou školu absolvovala v Lipí, měšťanku v Náchodě, kde se také od roku 1944 učila dámskou krejčovou. Od dětství vyrůstala v duchovním prostředí Církve československé (husitské) – CČS(H), konkrétně v náchodské náboženské obci. Zde jí bylo dáno setkat se a duchovně růst v blízkosti dlouholetého náchodského faráře Jaroslava Hodka. Právě tato nesporná osobnost CČS(H) přivedla Zdenku Schubertovou k práci s dětmi, kterým se pak věnovala celý svůj požehnaný život. V dopise, jenž doporučoval její přijetí za učitelku náboženství, farář Hodek napsal: „Jedná se o sestru, která má velmi blízký poměr k církvi i nevšední zájem náboženský. Od dětství navštěvovala pravidelně nejenom bohoslužebná shromáždění, ale i večery Jednot mládeže. Poslední léta vypomáhá také v nedělní škole. Nikdy nevynechala jedinou biblickou hodinu, ač cesta z Lipí-Pekla do Náchoda činí pět kilometrů, a to velmi svízelného terénu. Jsou to všechno předpoklady k tomu, aby byla nadšenou hlasatelkou evangelia.“ A tak začala Zdenka Schubertová v roce 1949 vyučovat československé náboženství v Hronově, kde mezi její žáky patřil i Libor Špáta, bratr pozdějšího významného dokumentaristy Jana Špáty.

Ke konci roku 1951 byl po sporech s církevním tajemníkem – za obrovské nevole většiny náboženské obce – přeložen do Dobrušky farář Hodek. Jen několik měsíců poté stála Zdenka Schubertová před rozhodnutím, zda se vydat na studia bohosloví, nebo se nadále věnovat práci s dětmi. Na dotaz svého biskupa nakonec odpověděla: „Svou práci v církvi nekonám jen jako své zaměstnání, ale jako radostnou povinnost uloženou mi samým Bohem. Již v minulých letech jsem se zamýšlela, zda bych neměla vstoupit do kazatelského kurzu. Ale nerozhodla jsem se pro kazatelství proto, že práce s dětmi je mi ze všech úseků práce v církvi nejbližší. V letošním roce zůstanu tedy ještě v Hronově. Bude-li v příštím roce pro mne ještě tato možnost a poznám-li, že to Bůh na mně žádá, přihlásím se ke studiu.“ Stalo se tak v roce 1954 a sestru Zdenku doprovázel na pražská studia i děkovný dopis biskupa Skalického. „Diecézní rada Vám děkuje co nejsrdečněji za Vaši svědomitou a obětavou práci, kterou jste konala ve funkci učitelky náboženství. Podle posudku diecézního inspektora náboženství byla jste nejlepší učitelkou náboženství v diecézi královéhradecké. Vyslovuji naději, že zrovna tak úspěšně budete studovat na bohoslovecké fakultě v Praze.“

Vysokoškolská léta na mladé Husově československé bohoslovecké fakultě přinesla Zdence Schubertové mnohá požehnání. Vedle uznávaného profesorského triumvirátu dr. Trtík, dr. Mánek a dr. Rutrle bylo pro její další život podstatné setkání s farářem Václavem Mikuleckým. Přitahovala ji jeho opravdovost života i služby Kristu, které byla cizí jakákoliv přetvářka či povrchnost, a tak společně s mladší spolužačkou Martou Přeučilovou-Jurkovou začala Václavu Mikuleckému pomáhat s mládeží. Setkání velmi rychle přerostlo v celoživotní přátelství. Když se po krátké kazatelské službě ve Vysokém nad Jizerou ocitla Zdenka Schubertová ve Zlaté Olešnici, netrvalo dlouho a na neútulnou, leč rozsáhlou faru v Olešnici se začali sjíždět přátelé z církve s celými rodinami. Mezi časté hosty samozřejmě patřila i rodina faráře Mikuleckého. Společné setkávání se od konce šedesátých let proměnilo v pořádání církevních táborů, které vedli faráři Josef Špak, Zdeněk Svoboda a Radoslav Hobza.

Důležitým zlomem v životě farářky Zdenky Schubertové byl rok 1964, kdy na olešnickou faru přivedla první dítko z dětského domova – osmiletého Miroslava. „Když jsem byla v Olešnici již několik roků, tak jsem si říkala, že sice nevím, jaké ty děti z dětského domova jsou, ale že si jedno vezmu na hlavní prázdniny a uvidíme. Šla jsem do toho s perspektivou, že buď bude chtít zůstat a zapadne, anebo nezapadne. Tak jsem to zařídila – na péči o děti to tehdy bylo docela snadné, když šlo jen o prázdniny. Pro Mirka jsem si byla hned první den, kdy skončila škola, a děti Mikuleckých přijely den po něm. Uplynulo čtrnáct dní a Mirek věděl, že má před sebou celé prázdniny. Našel si takovou chvilku, když jsem byla venku sama – nezapomenu na to, dodnes vidím to místo. Přišel a říká mně: ‚Teto, já už do dětského domova nechci, prosím tě, nech si mě. Já tě budu poslouchat a vůbec tě nebudu zlobit.‘ No a tak bylo rozhodnuto. Zvedla jsem pak telefon, řekla jim, jak se Mirek vyjádřil a že jsem ochotná si ho nechat natrvalo.“ 

Farářka Schubertová žila pro druhé a těžce se vyrovnávala se skutečností, že mnohá dítka vyrůstají mimo vlastní domov. Postupně tak do své náruče přijala dalších sedm dětí, kterým pomáhala klestit si cestu životem. A že to v pionýrských dobách pěstounské péče a s farářským platem nebylo nic snadného, si není těžké domyslet. Jistě si v těchto chvílích připomínala již jednou zmiňovaná slova faráře Mikuleckého: „Pán Bůh nás má tady proto, abychom druhé nesli k Pánu Ježíši. Taková služba nečeká vděčnost ani snadnost.“

Během své farářské služby neměla Zdenka Schubertová ambice ovlivňovat věci tzv. nahoře. Přesto, když cítila, že jde o věci podstatné, nechyběla mezi těmi, kteří se otevřeně vyjadřovali k selháním své církve. Jejích opozičních postojů se snažila využít Státní bezpečnost, která se pokusila farářku získat ke spolupráci. „Příslušník StB se ozval a zase mě chtěl navštívit. Já jsem říkala: ‚Já vám to nemůžu zakázat, ale své postoje vůči vám jsem nezměnila a rozhodně je měnit ani nemíním.‘ On na mně chtěl nějaké informace. Oni totiž na bezpečnosti věděli, že jsem někdy v určité opozici vůči církevní vrchnosti. To se domákli, to nebylo tak nesnadné zjistit. Takže toho chtěli využít a žádali, abych jim podávala informace na patriarchu a biskupa. To jsem řekla, že ne. On že by stejně přijel. Já jsem opakovala, že zakázat mu to nemohu, ale své názory nehodlám měnit. A on na mě do telefonu zařval: ‚Vy jste ale paličatá ženská! Takovýchhle paličáků asi mnoho není!‘ No a potom už se neukázal.“

Mezi nepříjemné povinnosti, které museli duchovní v činné službě v době komunistického režimu snášet, patřily i kontakty s církevními tajemníky. Zdenka Schubertová měla v tomto ohledu až na jednu výjimku poměrně štěstí. „Vzpomínám na první církevní tajemnici. To byla taková obyčejná ženská, která se tam dostala, ani nevím jak. Měla ke mně důvěru a docela upřímně mi jednou říkala: ‚Víte, já nejsem vzdělaná, já ten pravopis jako vy neumím. Já když nevím, jestli mám napsat y, nebo i, tak si to napíšu na papír a podle toho, které se mi zdá lepší, tak to napíšu. Tak to byl jeden typ.‘ Pak tam byl církevní tajemník Kozderka a ten ke mně byl vzhledem k těm mým dětem slušný. Poslední tajemnice, kterou jsem zažila, tak ta byla také velice slušná, a dokonce se se mnou rozloučila i dopisem, když odcházela. Oni na mě byli v Jablonci opravdu slušní, já si nemůžu naříkat. No a na toho semilského jsem popravdě řečeno kašlala.“

Konflikt se zmiňovaným semilským církevním tajemníkem se rozhořel ohledně pohřebních rozloučení, která farářka Schubertová konala v tamním krematoriu, a v důsledku pro ni znamenal více než půlroční zákaz konání pohřebních obřadů. „Taky jsem měla zákaz, šlo o zákaz kázat v krematoriu. Já jsem spadala pod Jablonec a tamní církevní tajemníci vůči mně byli slušní. Ale Semily, kde je krematorium, byly v jiném okrese, a tudíž jsem pod místního církevního tajemníka nespadala. Po staré důchodkyni nastoupila do krematoria jako obřadnice manželka nebo nějaká příbuzná semilského církevního tajemníka. A jednou mi začala vykládat, že nesmím při rozloučení hovořit jako poslední, jak já jsem to chtěla a dělala. A jednou – já už jsem s hasiči a všemi řečníky byla domluvená, že jim dám přednost, aby neměli trému – přišla ta obřadnice a že nebudu hovořit jako poslední. Já jsem jí ale řekla, že jsem se všemi řečníky již domluvená, a šlo to podle mého. No a dostala jsem zákaz tam sloužit. Ten jsem musela vzít na vědomí. Tak jsem to řešila tak, že na každou kremaci jsem chodila v civilu a obřad za mě sloužil současný patriarcha Tomáš Butta, který byl v Semilech. Když už to takhle trvalo asi půl roku, tak už jsem byla rozzlobená a řekla jsem jim, že jestli ten zákaz neodvolají, tak se po obřadu ujmu slova a poděkuji účastníkům a řeknu jim, že nesmím sloužit. Vím, že tenkrát se toho chopil i Bohouš Klásek jako diecézní tajemník a řekl jim, že si tím neposloužili. Ale stejně ten zákaz trval více jak půl roku.“

Dlouholeté přátelství s farářem Václavem Mikuleckým přivedlo Zdenku Schubertovou i do řad neformálního společenství živé víry, působícího od poloviny šedesátých let uvnitř CČS(H). Tito křesťané – najdeme je ve všech církvích jak mezi duchovními, tak i mezi tzv. laiky – chtěli zůstat loajálními údy svých církví, přestože tak jejich naděje na život v odpovědnosti vůči Bohu byla nejednou narušována utilitárními zájmy, rutinou, polovičatostí a spolehnutím se na falešné opory. Vytrvale tvořili svůj život na ose třetí dimenze vztahování se k Boží autoritě. Svým slovem a jednáním se snažili zneklidňovat stojaté vody církví. Životem z Božího slova, na modlitbách a pravdivým sestoupením do vlastních hloubek usilovali o dosažení výšin.

Bohatství Božího slova nabízí pro život každého z křesťanů rozličná připomenutí. Farářku Zdenku Schubertovou provázely především dva stěžejní texty Písma: „On musí růst, já však se menšit“ (J 3, 30) a „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech“ (Mk 9, 35). I na základě těchto veršů si tak celý život připomínala své poslání: „Jsem tady od toho, abych žila pro druhé, což ale není žádná moje zásluha. Mně Bůh dal příležitost pomáhat dětem a já to neberu jako nějakou zásluhu, ale jako naplnění a využití mých obdarování.“

Farářka Zdenka Schubertová odešla v náplň věčnosti 14. prosince 2009, tedy přesně čtyři měsíce po našem rozhovoru.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století