Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Brunhilda Scheinerová (* 1939)

• narozena 29. srpna 1939 v Chotěšově u Rakovníka

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• otce nepoznala, narukoval do wehrmachtu a padl na východní frontě v roce 1943

• vyrůstala s matkou a dalšími příbuznými v oblasti osídlené převážně Němci, Chotěšov se v roce 1938 stal součástí Velkoněmecké říše

• má dětské vzpomínky na život na venkově v období druhé světové války

• prožila v Chotěšově i konec války, ústup německých jednotek, příjezd Rudé armády a návrat Čechů

• vzpomíná na odsun německého obyvatelstva a příjezd nových osadníků

• její rodinu živilo malé hospodářství, nikdy nevstoupila do JZD

• převzala starost o hospodářství, nikdy nebyla zaměstnaná

• vdala se za Josefa Scheinera, který měl také česko-německý původ

• žije (r. 2025) v Chotěšově

Františka Bröckl své dceři Brunhildě říkala něžně Bruni. Františka byla Češka, jen česky vůbec neuměla. Neměla důvod, narodila se a vyrůstala ve vesnici, kde všichni mluvili německy. A to i přesto, že vesnice ležela hluboko v tehdejším československém vnitrozemí a měla krásné české jméno Chotěšov. I její muž Josef mluvil pouze německy a jejich malá dcera Bruni se začala učit česky až ve svých šesti letech. „Já jsem stejným dílem Češka a stejným dílem Němka. Tady jsem se narodila, tady je můj domov,“ říká Brunhilda Scheinerová. 

Táta odešel do války den před mým narozením

Vesnička Chotěšov leží na rozhraní středních a západních Čech, v místě, kde se až do roku 1945 většina obyvatel hlásila k německé národnosti. I v chotěšovských chalupách se mluvilo německy, včetně těch, kde žili Češi. Z české rodiny pocházela Františka Círová, která se v roce 1938 provdala za kováře Josefa Bröckla z nedalekých Strojetic. Josef se hlásil k německé národnosti, ale i pro něj byla domovem Československá republika. „Tatínek byl na vojně v Českých Budějovicích u české armády. Vím, že se chtěli s maminkou vzít, ale měli s povolením sňatku problémy. Maminka Češka, on Němec, nakonec tu veselku museli odložit. Tatínek vyhrožoval, že se přihlásí k Čechům, když mu tu svatbu nedovolí,“ vzpomíná jejich dcera Brunhilda Scheinerová.

Svatbu s Češkou nechtěly Josefovi zřejmě povolit říšské úřady – po záboru československého pohraničí v září 1938 se Chotěšov stal součástí Říšské župy Sudety. Povolení nakonec dostali, Františka byla již v očekávání narození jejich prvního potomka. Dcera Brunhilda se narodila 29. srpna 1939. Pouhý den předtím však dostal její otec povolávací rozkaz a odjel ke své jednotce do Karlových Varů. „Tatínka pak prý ještě pustili nakrátko domů. Maminka říkala, že mě ještě viděl, než odjel do války. Byla jsem jejich první a poslední dítě,“ vzpomíná Brunhilda Scheinerová. Možná už následujícího dne odjel Josef Bröckl zpět ke své jednotce a s ní pak směrem na východ. Prvního září 1939 Německo napadlo Polsko a vypukla druhá světová válka.  

Z války si pamatuju jen samé slzy

Podle oficiálních statistik žilo v Chotěšově před válkou 164 obyvatel.  Pouze devět z nich se hlásilo k české národnosti, zbývajících 155 k národnosti německé. Brunhilda Scheinerová pokračuje: „V Petrohradě, kde byl zámek Černínů, bylo docela dost Čechů, ale tady v těch malých vesničkách žili jen Němci. Z vyprávění vím, že nějaký nacistický pohlavár navštívil sousední Jesenici a že Němci se tam sjížděli a byla velká sláva. I můj táta tam prý byl a domů se vrátil s hákenkrojcem na klopě. Maminka mu prý vynadala a chtěla, aby si to sundal, a on ji poslechl a už nikdy si to nepřipnul. Vím, že Němci tady nástup nacistů uvítali, proti tomu nebyli. Proti tomu byli až potom, když musely jejich děti do války a už se nevracely. Moje rodina asi nestála za ničím, oni byli prostě jen vyděšení. Jim šlo jen o to, aby se ti, kteří odešli, vrátili. V každém domě v Chotěšově o někoho přišli. Někdo o syna, někdo o manžela.“

Bruni vyrůstala bez otce, jen s maminkou, babičkou a dědečkem. „Pamatuju si, že maminka stále čekala na listonoše. Když se pošta zpozdila, tak plakala. A pak přišla zpráva, že tatínek padl. A maminka zase plakala, já si z války pamatuju vlastně jen samé slzy,“ vzpomíná Brunhilda Scheinerová a pokračuje: „Tatínek padl na východní frontě v Rusku, ve Voroněži. Najeli na minu, takže je to rozmetalo. Maminka dostala zprávu 30. ledna 1943. Všichni se pak u nás sešli a maminku utěšovali.“

Po válce dědeček sedával v hospodě sám 

Postupně narukovali i strýcové pamětnice, bratr jejího otce i manželé sester její maminky. Na frontu odjeli nakonec všichni bojeschopní muži z vesnice. O chotěšovská pole a dobytek se nyní staraly ženy, děti a staří lidé. Všichni navzájem sdíleli svá trápení a obavy a společně hledali na mapě, kde právě probíhají nejtěžší boje. A nedočkavě, i s úzkostí, čekali na listonoše. „Před válkou sedával můj dědeček v hospodě se svými dvěma syny a pěti zeti – zabrali celý stůl. Po válce u stejného stolu seděl děda sám. Úplně přestal mluvit, jen pořád seděl u kamen s hlavou složenou v dlaních,“ vzpomíná Brunhilda Scheinerová. Trápení jejího dědečka začalo už na podzim roku 1938, kdy jeho původní rodina zůstala za nově stanovenými hranicemi Československa. „Dědeček tam měl sourozence, a když zavřeli hranice, už tam nesměl a nesl to těžce,“ říká pamětnice.  

Ke konci války dostali povolávací rozkaz do německé armády i bratři Brunhildiny maminky, František a Antonín Círovi. Přestože byli české národnosti, po záboru zůstali na říšském území a s největší pravděpodobností museli přijmout německé občanství. Antonín odjel do Afriky, kde se záhy dostal do britského zajetí a v roce 1947 se mohl vrátit domů. Do zajetí upadl i František, kterého odveleli na východní frontu. „Strýc František se dostal do ruského zajetí v Oděse a umřel tam hlady den před Štědrým dnem roku 1945,“ pokračuje Brunhilda Scheinerová. 

Hořela auta i kvetoucí třešně

Jaro 1945 přineslo jedněm opojné vítězství, druhým krutou porážku a ustupující německé jednotky se na samém konci války objevily i v těsné blízkosti Chotěšova. Po silnici vedoucí z Mostu do Plzně projížděly v těch dnech vojenské kolony nákladních a osobních aut a také sanitek. „Nalétali na ně ‚hloubkaři‘ a stříleli po nich. To už si pamatuju dobře, protože jsme viděli, jak ta auta hoří. Musel být začátek května, protože kolem té silnice kvetly třešně. Hořely pak i ty stromy, i květy hořely,“ vzpomíná Brunhilda Scheinerová a pokračuje: „Babička říkala, že vojáci pokaždé vyskákali z aut a schovávali se v příkopech. Američani ale stříleli jen na auta, sanitky nechávali projet. Vojáci pak byli ubytovaní u sedláků, u nás byli ve stodole tři. Měli německý uniformy, ale mluvili francouzsky [pravděpodobně se muselo jednat o německé vojáky pocházející z oblasti Alsaska-Lotrinska].“  

Němečtí vojáci se zdrželi jen krátce, snažili se totiž co nejrychleji dosáhnout demarkační linie, za kterou je čekala spása v podobě amerického zajetí. Zanedlouho po nich dorazili do vesnice vojáci obávané Rudé armády. V Chotěšově je ale nevítali jako osvoboditele, do Chotěšova dorazili vítězové na dobyté nepřátelské území.

Bála jsem se o maminku, aby jí neublížili 

Vojáci si postavili ležení mimo vesnici, důstojníci se ubytovali přímo ve vsi. V Chotěšově byli v té době navíc němečtí uprchlíci ze Slezska. Brunhilda Scheinerová pokračuje: „Byla tu mladá paní s dětmi, i ona se před vojáky musela schovávat. A moje maminka se schovávala a taky moje sestřenice, kterým už bylo čtrnáct let. Každá mladá žena se musela schovávat, pokud s nimi nešla dobrovolně. Já byla malá, nebála jsem se jich, mně nic neudělali. Ale bála jsem se o maminku, aby jí neublížili. Asi jsem byla smutná, když jsem viděla, co se kolem děje.“ 

Na dvoře statku její babičky si sovětští vojáci zřídili polní kuchyni. Důstojníkům vařila teta pamětnice. „A já jsem musela pokaždé jídlo před nimi ochutnat. Nejdřív jsem dostala na talíř já a pak teprve začali jíst oni. Nevěřili nám. Ale i my jsme se jich báli, znásilňovali, kradli, stříleli. Ale tady v Chotěšově nezastřelili nikoho. Já jsem od nich dokonce dostala zlatý prstýnek, ale ten taky asi někde ukradli,“ říká Brunhilda Scheinerová a pokračuje: „Ti vojáci byli dlouho ve válce, byli mladí, hladoví, špinaví, museli si dlouho všechno odříkat… a teď se dostali do míst, kde byli ti, co válku prohráli. A těch pár dnů nebo týdnů si mohli dělat, co chtěli. Byli jak utržení ze řetězu. Maminka říkala, že Němci to dělali taky, nejen Rusové. Němci taky znásilňovali a vraždili a byli zrovna taková zvěř. Ale i to s sebou válka nese.“ 

Někteří měli i lidskou krev na rukou

Lidských tragédií, které s sebou konec války přinášel, se jen v Chotěšově a blízkém okolí stalo mnoho. V nedaleké vesnici Blatno zastřelili vojáci Rudé armády manžele, kteří před nimi chtěli ukrýt své tři dcery. „Ty holky nakonec stejně znásilnili. Rodiče jsou pohřbení v Blatnu a ty sestry šly potom do odsunu. Jedna dokonce z toho znásilnění otěhotněla,“ vzpomíná Brunhilda Scheinerová. Další smutná událost potkala přímo její rodinu. Jedna z jejích sestřenic se stala obětí nešťastné nehody. Špatně zabrzděné vojenské auto se nečekaně rozjelo z kopce a dívku přimáčklo ke zdi – na místě zemřela. Její otec ji prý chvíli předtím varoval: „Fany, jeď domů, už tu jsou Rusové, ať se ti ještě něco nestane.“ Strach z vojáků Rudé armády ale měl zakrátko vystřídat strach z Čechů. 

Pamětnice vypráví dál: „Někteří Češi se chovali dobře a někteří se chovali hodně špatně. Byli tu i tací, kteří mají lidskou krev na rukou. Většinou to byli mladí chlapi, kteří ukazovali, co dokážou. Že si to teď můžou dovolit. Tady bydlel v dřevěnici takový chudák, co si vykrmil prasátko, nic víc neměli. A ti kluci to prasátko našli a tak toho člověka zbili, že do rána umřel. A jednoho starého pána položili spoutaného na řezačku, že mu uříznou nohy nebo hlavu… přežil to, ale pak si sám vzal život. Oni se tím snad bavili… byla taková doba, že si to mohli dovolit.“ 

Tetu už domů nepustili

Násilí v Chotěšově ukončil až příjezd vojáků Svobodovy armády, kteří nějakou dobu dohlíželi na klid ve vesnici. Vojáci Svobodovy armády jsou ale také považováni za jedny z možných strůjců extrémního násilí a vražd v nepříliš vzdálených Postoloprtech. Do tamních kasáren čeští vojáci, příslušníci Revolučních gard a také četnictva internovali příslušníky SS a wehrmachtu. Kromě nich tam ale sváželi i civilisty z okolních vesnic, včetně žen a dětí. Na základě pozdějších šetření tam bylo zabito téměř osm set lidí. Počet byl stanoven na základě exhumace hromadných hrobů, ale předpokládá se, že obětí bylo mnohem víc. Jednou z nich se pravděpodobně stal i manžel jedné ze sester Brunhildiny maminky. 

Jmenoval se Josef Burian a se svou ženou a šestinedělním miminkem bydlel ve vesnici Měcholupy u Žatce. Brunhilda Scheinerová vypráví: „Brzy ráno pro něj přišli vojáci a garda. Řekli mu prý, aby si vzal jen kabát a boty, že se za chvíli vrátí. Už se ale nikdy nevrátil. Teta s tím miminkem pak odjela za mojí babičkou, svou maminkou, a spolu pak zjišťovaly na obecním úřadě v Měcholupech, kde je její muž. Nic se ale nedozvěděly. A když se teta vrátila domů, tak se před jejich domem procházela cizí paní oblečená v tetiných šatech. A venku visely tetiny peřiny. Tetu s miminkem domů nepustila. Nikdy jsme se nedozvěděli, co se jejímu muži doopravdy stalo.“ Československé úřady její tetě později přiznaly nárok na vdovský důchod a tím jí také nepřímo potvrdily, že její muž už nežije. 

Každý z těch domů prokleli

Týdny trvající násilí a krutosti žádné vykoupení a klid nepřinesly. Nejen německé obyvatele Chotěšova čekala další těžká zkouška. Pro mnohé z nich ta nejtěžší – byli nuceni smířit se s tím, že zanedlouho opustí svoje domovy a vydají se na cestu do neznáma. Začal odsun německého obyvatelstva z Československa. O německý majetek se už také hlásili jiní. Brunhilda Scheinerová pokračuje: „Přijeli sem a jednoduše si vybrali dům a nastěhovali se do něj. Většinou tam ještě byli ti Němci, kterým ten dům patřil. Němci museli hospodařit dál, ale už neměli právo o ničem rozhodovat. Stěhovali se nejprve do chlévů a do stodol a pak do sběrných táborů. Mohli si vzít pětadvacetikilové zavazadlo a to jim ještě prohledávali. Co bylo cennější, tak jim sebrali. Táhli to pak na vozech, když odsud odcházeli. A ti, co zůstali, je vyprovázeli. I moje babička, plakala při tom. Pak jim nosila do Jesenice do tábora chleba a vejce. My jsme byli Češi, do odsunu jsme nešli. Ale všichni moji kamarádi, všichni moji vrstevníci museli pryč. Zůstala jsem tu sama.“

V Chotěšově zůstaly jen dvě původní, české rodiny. „Všichni, kteří se do těch chalup těsně po válce nastěhovali, odsud zase brzy odešli. Nenašli tady klid. Víte, nevím, jestli tomu věříte, ale já si myslím, že je tady každá chalupa prokletá. Žádný z těch Němců neřekl: ‚Mějte se tu hezky, přeju vám štěstí.‘ Všichni ty chalupy, které museli opustit, prokleli,“ říká Brunhilda Scheinerová. 

Tak jsme tady zůstali

Po první vlně osadníků, kteří povětšinou Chotěšov zase opustili, přijeli do vesnice volyňští Češi. „A ti tu už zůstali. Uměli hospodařit, uměli šetřit, uměli prostě všechno. A než začalo JZD, tak tady hospodařili, a dobře hospodařili. Říkali, že před kolchozy utekli do Čech. Mysleli si, že tady budou moci normálně hospodařit a žít. Ale ono je to stejně dohnalo. Nebránili se vstoupit do JZD, protože věděli, že je stejně donutí,“ vypráví pamětnice. I pro ni byly první měsíce po válce těžké. „Ze začátku to bylo kruté,“ říká a pokračuje: „Nerozuměla jsem slovo česky a nenávist vůči Němcům byla v té době velká. Byli na mě zlí. Učitelka mi třeba kvůli tomu, že jsem neměla ručník, rozbila pusu tak, že mi tekla krev z nosu. Bála jsem se to doma říct, a tak jsem zástěrku, která byla od krve, schovala. Maminka ji ale našla a pak plakala. Řekla, že tu nezůstaneme. Babička jí ale na to odpověděla: ‚A ty bys mě tu nechala samotnou?‘ Tak jsme tady zůstali.“

Pamětnice své německé kamarády ještě krátce vídala ve škole, kam začala v září 1945 chodit do první třídy. Německé děti před odsunem do Německa ještě krátce docházely do české školy, přímo ze sběrného tábora. Učitelé si jich ale příliš nevšímali. Jen s Brunhildou, českou holčičkou s německým jménem, která navíc neuměla ani slovo česky, si zřejmě nevěděli rady. 

Táta za to nemohl, že ho poslali do války

Nejen malá Bruni se cítila odlišná a opuštěná, i její matka zůstala sama a do značné míry izolovaná. Na rozdíl od své dcery se česky pořádně nenaučila nikdy. Bruni už ve druhé třídě dokázala česky číst a psát. Jen používala, k pobavení ostatních dětí, školní spisovnou češtinu. Hovorovou češtinu neměla kde odposlouchat, u nich doma se stále mluvilo německy. Její maminka Františka zůstala také až do konce života věrná svému muži, se kterým mohla prožít pouhý rok společného života. Nikdy se už znovu nevdala. Portrétní fotografii svého Josefa nechala zvětšit a vykolorovat a portrét pověsila v ložnici. Fotografie tam stále visí. „Nikdy jsme se za tátu nestyděli, on nemohl za to, že ho poslali do války,“ říká pamětnice. 

Po základní škole chtěla studovat zdravotní školu, chtěla pečovat o nemocné děti. Jenže škola byla v Karlových Varech, kde by musela zůstávat na internátu, a maminka jí řekla: „Bude se ti stýskat.“ A tak Brunhilda zůstala a obě se pak staraly o chod jejich malého hospodářství. V roce 1947 se z britského zajetí vrátil strýc Anton a mohl jim ulevit a převzít část povinností. 

Být skromnější a pracovitější než ostatní

Círovy odjakživa živilo malé hospodářství a zůstalo tomu tak i v době, kdy ostatní hospodáři dobrovolně či nedobrovolně vstupovali do zemědělského družstva. O majetek rodiny Círových sice družstvo nemělo tak velký zájem – patřili v Chotěšově k nejmenším hospodářům – přesto i oni platili daň za odmítnutí vstoupit do družstva. Museli pravidelně odevzdávat část ze všeho, co se na jejich malých políčkách urodilo. Byli „samoživitelé“, všichni pracovali na svém hospodářství a všechny muselo hospodářství uživit. „My jsme byli takoví ‚neviditelní‘, žili jsme trochu jinak, asi jsme byli skromnější a pracovitější než ostatní,“ dodává Brunhilda Scheinerová. Ona sama nejprve matce pomáhala a později převzala starost o celé hospodářství. V té době už na to ale nebyla sama.  

V roce 1960 se provdala za Josefa Scheinera, který stejně jako ona pocházel z česko-německé rodiny. A stejně jako její otec, i Josefův otec padl v uniformě německé armády.

Tady jsem se narodila, tady je můj domov

Válka a všechno, co po jejím skončení následovalo, Brunhildě Scheinerové i jejím blízkým od základů změnilo život. Důležitou roli v jejich životě, který se bez jejího přičinění často tak složitě odvíjel, mělo místo, kde se narodila. „Tady je můj domov, nechci odsud pryč. Neměla jsem veselé dětství, měla jsem kolem sebe jenom smutné lidi. Cítím se ošizená o šťastné dětství. A také mi vadí, že Češi nejsou dost hrdí na svůj domov. Špatně vnímám, co se teď děje, protože jsem tu válku zažila. Vím, že lidi na Ukrajině trpí, že nevinní musí umírat. Mladí kluci musí do války. Nechtěla bych se dožít toho, aby děti musely jít do války. Mám čtyři vnoučata…“ říká na závěr svého vyprávění Brunhilda Scheinerová.