Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Šaršounová (* 1932)

• rozená Martinovská, narodila se 3. května 1932 v Teplicích, měla šest sourozenců

• do začátku války žila rodina v Proboštově u Teplic

• po obsazení pohraničí Hitlerem se na podzim 1938 vystěhovali do Prahy

• v listopadu 1938 nastoupila do první třídy v obecní škole ve Vojtěšské ulici

• navštěvovala baletní školu Marty Aubrechtové, účinkovala ve Stavovském divadle

• 14. února 1945 při náletech bomba zasáhla dům, ve kterém žili, bratr zemřel a sestra přišla o zrak

• Pražské povstání prožila v Mánesově ulici poblíž budovy rozhlasu

• po válce se rodina vrátila do Teplic

• v roce 1950 Anna absolvovala pedagogické gymnázium v Teplicích

• v roce 1953 se provdala za Jana Šaršouna, v roce 1960 se jim narodil syn Jan

• pamětnice celý život učila na základních školách v Jirkově, Bystřanech, Žernovicích, Proseticích či Prachaticích

• v osmdesátých letech žila ve Varnsdorfu, v roce 1989 se vrátila do Teplic

• na podzim roku 2021 žila v Teplicích

Před Hitelerm utekli Martinovští z pohraničí do Prahy, kde žili relativně pokojným životem a kdyby bylo možné jeden den ze života vymazat, řekla by Anna, že dětství strávené za války v Praze, bylo krásné. Tím dnem k vymazání by byl 14. únor 1945, kdy před jejich dům dopadla bomba, ale do sklepa už se ukrýt nestihli. Dodnes má Anna jizvu na tváři a střepiny v těle a mezi fotografiemi parte nejmladší bratříčka Mirečka, kterému tehdy bylo teprve sedm měsíců... 

Vystěhováni z Teplic do Prahy

Anna Šaršounová, roz. Martinovská, se narodila 3. května 1932 v Teplicích rodičům Josefovi a Marii. Byla ze sedmi sourozenců: měla o dva roky staršího bratra Pepíka, mladší sestry Květu a Irenku, bratra Járu, Mirečka a v roce 1945 do rodiny přibyla sestra Hanka. Do začátku války žila rodina v Proboštově, ale na podzim 1938, když Německo obsazovalo pohraniční oblasti, se rodina musela vystěhovat do Prahy.

Přesun rodiny se čtyřmi malými dětmi do Prahy byl zřejmě hodně rychlý, protože Anna Šaršounová si na podrobnosti nevzpomíná: „Jen si pamatuji, že táta naházel věci do prostěradla a pak jsme šli všichni na vlak. Asi jsem celou cestu prospala, protože když jsme vystoupili na nádraží, kde bylo hodně světel, byli jsme už v Praze.“ 

Rodina dostala byt ve Václavské ulici, hned vedle tety se strýcem Martinovských s jejich čtyřmi dětmi, kteří přijeli také z Teplicka. Žili tedy dvě velké rodiny pospolu celou válku.

Vzhledem ke složité době, Anna nastoupila do první třídy opožděně, 14. listopadu 1938, a to do obecné školy ve Vojtěšské ulici. Dodnes vzpomíná na paní učitelku Věru Urajovou, která si Annu vzala pod ochranná křídla: „Dokonce mi nechala ušít kabátek a čepičku a když jsme jeli tramvají od krejčího, četli jsme spolu nápisy - učila mě číst i v tramvaji.“

 

Nadějná malá baletka

Anna měla pohybový talent a tak od třetí třídy chodila do známé baletní školy Marty Aubrechtové ve Vodičkově ulici v Domě u Nováků. „Měli jsme každý týden step, balet a akrobacii. Z naší rodiny jsem tam chodila jen já a moje sestřenice Vlasta Křivanová, ale byla tlustá a nechytla se,“ vypráví Anna Šaršounová, která chodila do baletu celou válku a nezůstalo prý jen u tréninků. Vystupovala v Lucerně, kde dívky zkraje války tančily Polku českým divám, pak se připravovala na představení v Národním divadle, kde měla tančit v Prodané nevěstě. Premiéry se ale umělci nedočkali, protože Němci divadlo zavřeli. Tančila ale ve Stavovském divadle roli mouřenína, za což už dostávala i honorář.

„Finančně jsme na tom asi moc špatně nebyli, když jsem mohla chodit do baletu. Tatínek byl v Teplicích havířem, ale v Praze byl celou válku zaměstnaný ve stěhovací firmě. Maminka byla doma a pečovala o nás tak jako žádná jiná. Pamatuji, že jsme si s maminkou dělaly ‚hostinu,‘ když šly mladší děti spát a zůstaly jsme samy. Ty chvále jsme milovala. Znamenalo to, že jsme vyndaly chleba, ten jsme si něčím namazaly a tomu jsme říkaly hostina,“ vzpomíná pamětnice.

 

Prach, krev, křik a pláč

Jediné jídlo bylo prý bylo od jednoho dne v rodině tabu, a to byly bramborové šišky ve strouhance. Maminka je dětem 14. února 1945 připravovala k obědu, sníst už je ale nestihli a maminka je pak už nikdy neudělala.

„Vylétly v ten den oknem při výbuchu. Bomba dopadla přímo před náš dům,“ vzpomíná Anna Šaršounová na nejtragičtější událost v životě, při níž zahynul její sedmiměsíční bratr Mireček a sestra Irenka přišla o obě oči.

„Maminka držela Mirečka na ruce, když přišla sousedka Hříbalová a říkala: ‚Paní Martinovská, půjdete do sklepa?‘ Maminka jí říkala: ‚Zabalím Mirečka a půjdeme.‘ A v tom to bouchlo. Kolem jedné hodiny padla bomba před náš dům. Zatmělo se, se mnou to hodilo a vzalo mi to jen tvář a zub. Když se trošku rozednilo, křičela jsem: ‚Mami, kde je Mireček?‘ A maminka mi říkala: ‚Neboj se, já ho držím na ruce.‘ Pak se to trošku uklidnilo, spadl prach. A viděla jsem Járu, jak leží na zemi a z hlavy mu teklo hrozně moc krve. Křičela jsem, že je mrtvej. Přilezl k nám nejstarší bratr Pepík. Pětiletého Járu zvedl a dal ho na postel do ložnice, kde byly samé sutiny. Zkoušel mu tep a zjistil, že žije. Mezitím vyšla maminka s Irenkou. Ta ve chvíli výbuchu seděla u stolu čelem k oknu a dostala to plnou ranou do obličeje. Měla celý zakrvácený obličej a oči měla vyteklé. Maminka pořád držela Mirečka v náručí, ale bohužel ho zasáhla střepina do hlavy. Ona s ním běhala kolem nás, ale Mireček už byl mrtvý,“ vzpomíná na hrůzné chvíle pamětnice. 

Výbuch nepřežilo několik sousedů včetně těhotné sousedky Hříbalové, která měla doma ještě jedno malé dítě. Tehdy osmiletá Irenka přišla o obě oči, (později vystudovala hru na klavír na Deylově konzervatoři pro nevidomé). Jára naštěstí přežil vážný úraz hlavy bez trvalých následků.

„Já měla jen rozbitou tvář, čela a vyražený zub. V nemocnici byl tehdy nával lidí a tak mi tu tvář jenom sepnuli a na čelo mi dali náplast. Jizvu mám dodnes a ještě po letech jsem vyndávala střepiny a dodnes nahmatám v těle plno střepin,“ vypráví Anna Šaršounová.

 

Pražské povstání

Do zdemolovaného bytu ve Václavské ulici se už vrátit nemohli, náhradní dostali na Vinohradech v Mánesově ulici nedaleko budovy rozhlasu, kde se dočkali konce války. Jen osmiletá Irenka s pětiletým Járou měli panický strach z poplašných sirén a tak je v době Pražského povstání rodiče odvezli na venkov k příbuzným.

Anně bylo tehdy třináct let a pamatuje si všechno do nejmenších podrobností. „Pátého května se po Praze rozneslo, že nás přijeli osvobodit Američané. Tak jsme šli vítat Američany. Jenže jsme došli k Muzeu a začalo se střílet. Vrátili jsme se tedy domů, ale to už nám stříleli i do oken. Šli jsme se tedy schovat do sklepa.“ Do sklepa si prý přišli schovat i němečtí sousedé z horního patra - stará paní s pánem a přinesli rádio. „My jsme doma samozřejmě rádio neměli, ale teď jsme ho tedy poslouchali ve sklepě. Praha volala o pomoc,“ dodává Anna. Bylo jí tehdy třináct let, patnáctiletý Pepík už stavěl s tátou v ulicích barikády. Ve sklepě Anna byla se zbytkem rodiny od středy do soboty. Jídlem je prý zásoboval majitel koloniálu, který měli v domě.

„Najednou v jeden den klepal někdo do stěny sklepa a chtěl ji probourat. Teta křičela: ‚To je náš konec, to jsou Němci a zabijou nás!‘. Ale najednou z té díry koukala československá vlajka. Byli to Češi a prý abychom to prokopali, že tudy budou vozit raněné. Tak se udělala veliká díra a tím blokem pak prováželi raněné,“ vzpomíná Anna Šaršounová na poslední válečné dny.

 

Válku jsem nevnímala, byly to nejhezčí roky

Kromě posledního válečného tragického roku, kdy přišla o bratříčka a rodina se musela vyrovnávat se zraněními a následky bombardování, patří šest let v Praze za Protektorátu prý k těm nejkrásnějším. „Válku jsem jako dítě snad ani nevnímala. Nejlepší roky to byly proto, že jsme byli všichni spolu doma, maminka byla doma a starala se o nás úžasně, já jsem mohla chodit do baletu a vystupovat a nic mi nechybělo. To už jsem takhle nikdy potom nezažila,“ vysvětluje Anna Šaršounová.

Zpátky do Teplic

Brzy po konci války se rodina vrátila do Teplic kde už žádná baletní škola nebyla, pouze rytmika a Anna se musela smířit s tím, že z ní baletka nejspíš nebude. Od dětství ale prý stejně nejvíce toužila být učitelkou a tak se k tomuto snu vrátila. Po Praze se jí prý ale ještě dlouho stýskalo. „Po válce v Teplicích se nám už tak dobře nežilo. Bydleli jsme v Řetenicích, protože tam si tatínek vzal trafiku. Neměli jsme tedy nárok na šatenky a tak jsem se musela naučit šít, abych měla co na sebe, už to nebyl tak bezstarostný život.“

Odmaturovala v roce 1950 na pedagogickém gymnáziu v Teplicích, v roce 1953 se provdala za Jana Šaršouna, v roce 1960 se jim narodil syn Jan.

Byla jsem demokratka se sociálním cítěním

Anna Šaršounová se celý život považovala, stejně jako tatínek, za sociální demokratku a do KSČ nikdy nevstoupila. Možná i proto učila spíše na malých školách včetně malotřídky a několikrát se s rodinou stěhovala. Učila v Jirkově, Bystřanech, Žernovicích, Proseticích, Prachaticích. Jen jednou se prý ale dostala do problémů, a to když na ni v roce 1968 ředitel školy poslal do školy příslušníky SNB kvůli jakémusi letáku. „Přijeli, vyslechli mě, ale bylo znát, že se mnou sympatizují a nechali mě být,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice.

V 80. letech žila s rodinou ve Varnsdorfu, v roce 1989, již po smrti manžela, se vrátila zpět do Teplic.