Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Šanovec (* 1916  )

Válka je svinstvo, bohužel někdy je to nutné. Bohužel

  • narozen v Praze
  • před válkou se učil ve vojenské škole
  • mobilizován v roce 1938, velel baterii 30. záložního pluku
  • po obsazení Německem v roce 1939 překročil ilegálně hranice do Polska
  • chtěl odjet do Rumunska, ale byl zajat Sověty
  • po dohodě měl jet do Francie, namísto toho zamířil přes Turecko na Střední východ
  • nasazen v Sýrii a Libanonu proti německým jednotkám
  • zúčastnil se bojů v Tobrúku
  • po Tobrúku odjel přes celou Afriku do Anglie
  • zde se stal šifrantem ve zpravodajské skupině Františka Moravce
  • 5. 5. 1945 vstoupil do Československa s 2. pěší divizí americké armády a dostal se do Plzně
  • po ukončení války odešel na válečnou školu
  • poté byl povolán jako zpravodajský důstojník do Plzně
  • působil na velitelství sboru v Plzni
  • po únoru 1948 propuštěn z armády za protisovětskou činnost
  • 10. 11. 1948 zavřen na půl roku v Mladé Boleslavi, poté na Mírově
  • v roce 1950 dostal dva roky v táborech nucených prací
  • po propuštění pracoval v papírně
  • v roce 1968 rehabilitován, povýšen na podplukovníka

Představení se a mládí

Ing. Jan Šanovec absolvoval Vysokou školu válečnou. Před válkou aktivní důstojník a po okupaci Československa německými vojsky utekl do Polska. Byl v polském legionu, Polsko však padlo. Během útěku do Rumunska jej zajali Sověti. Po půlroční internaci měl jít do Francie, ale ta mezitím padla. V té době se nalézal Jan Šanovec v Istanbulu. Ujali se jich Angličané a sloužil v nově zformovaném 11. východním praporu. Účastnil se bojů v Sýrii a u Tobrúku. Po přezbrojení pěšího praporu na 201. protiletadlový pluk hlídali letiště. Do Anglie se dostal po obeplutí Afriky. Zde sloužil u dělostřelců a měl odjet do SSSR; nedostal však vízum, a tak byl přeřazen ke skupině Františka Moravce, kde působil jako šifrant půl roku. V březnu 1944 byl odeslán do Francie jako styčný důstojník k vrchnímu velení spojeneckých sil. Odtud pokračoval do Německa ve 2. pěší americké divizi, se kterou se dostal 5. května 1945 do Československa. 6. května se ocitl v Plzni.

Zázemí měl velmi dobré. Absolvoval obecnou školu a reálné gymnázium s maturitou v Praze 7-Holešovicích. Rodinné poměry byly také vynikající. „Otec byl stavitel, většinou mimo Prahu. Matka vedla rodinu. A byli to dva skvělí lidé, kterých jsem si velmi vážil. A měl jsem sestru o sedm starší, než jsem já.“ Do armády vstoupil, protože se schylovalo k válce. „Hitler se dostal k moci a bylo jasné, že – zvláště když obsadil Rakousko – půjde dál. Tak jsem doufal, že budeme bojovat a že nám k tomu přispějí naši spojenci Francie a Sovětský svaz.“

Mobilizace

Mobilizaci absolvoval, ale následný mnichovský diktát znamenal pro Jana Šanovce hroznou zkušenost. „To byla strašná deprese. To jsem úplně nenáviděl zvlášť Francii, která dala popud k tomu všemu. A skoro jsem byl ochoten jít proti nim bojovat.“ Ovšem po nějaké době vztek a nenávist vůči Francii ustoupily. „Velmi jsem se zlobil, že jsme nebojovali. Ale pak jsem za nějaký čas přišel k názoru, že by to byl naprostý nesmysl. Velel jsem baterii třicátého pluku záložního.“ Nejdříve byl nasazen u Hodonína na Moravě, poté byl odvelen na Slovensko. „V první řadě jsme byli nasazeni na jižní Moravě v prostoru Hodonína jako záložní jednotka a pak jsem byl přemístěný na Slovensko, kde jsem ustupoval záboru Maďarů ze Slovenska. To už jsme museli propustit všechny Maďary. Němci utekli, co jsme měli, a Maďary jsme museli propustit. To znamená, že baterie byla snížená na polovičku. Místo čtyř děl dvě a postupovali jsme. Já mám dojem, že proti Maďarům bychom to byli zvládli, ale proti Němcům ne.“

Měl k dispozici tři záložní důstojníky, ale ti za moc nestáli. „Jednoho poručíka, to byl starší pán, blížil se ke čtyřicítce, řídící učitel. Ten vůbec nevěděl nic o vojenském. A měl hlavní starost o rodinu, která byla někde v Sudetách. S ním se nedalo vůbec počítat. A ti dva mladí podporučíci běhali po hospůdkách a sháněli děvčata.“ Prakticky jednotce vládl Němec, když byl Jan Šanovec pryč. „To znamená – prakticky jsem řídil tu baterii já a můj zástupce četař, Němec, který vlastně vládl baterii. Jako velitel baterie jsem byl vždy mimo baterii na pozorovatelně a baterii měl vládnout ten podzáložní poručík a jeden podporučík. A tam vládl ten Němec. A jakmile bylo obsazeno, tak Němci dezertovali. Ale budiž jim chvála, ačkoliv on měl k dispozici přístroje, velmi drahé přístroje na řízení střelby, že všechno v pořádku nechal. A žádný z těch Němců nic neukradl. Naopak někteří ještě poslali na záložní těleso uniformu. Ovšem proti Němcům nevím, jak by byli bojovali.“

Přechod hranic do Polska a v sovětské internaci 

O přechodu hranic rodina Jana Šanovce věděla. Byl doporučen na důstojníka v hlavním štábu, kde se dal dohromady ze Zdeňkem Goldem. „Udělali jsme si spolu schůzku a jeli sami na Bílý Kříž. Tam jsme se setkali s dalším členem, který se k nám přihlásil. Byl to Pepík Řeholka.“ Vypravili se přes slovenské hranice do Polska do Horní a Dolní Lomné. Prošli bez problémů. „I když jsme měli trochu strach, poněvadž se říkalo, že Němci tam mají hlídky se psy. Když jsme přecházeli přes hranice, tak nás vyplašily srnky, poněvadž jsme slyšeli dupot.“ Došli do Horní Lomné, kde se k nim Poláci chovali velmi slušně. „Možná, že to ovlivnil křížek, který mně dala na cestu teta.“

Z Horní Lomné jeli do Lešna, kde byli čeští usedlíci a české vesnice. V Lešně byl polský výcvikový tábor pro vojáky.„Tam za námi přijel generál Prchala. Samozřejmě jsme ho přivítali, a už jsme začali poslouchat zprávy, jak se bortí polská fronta.“ Poláci se rozhodli, že české vojáky odtransportují do Rumunska. „Tak jsme sedli do vlaku a jeli jsme. Zlobili jsme se, že generál s námi nešel. Byl to velitel naší československé armády na Podkarpatské Rusi. Pak jsme si uvědomili, že to pro něj bylo štěstí, protože byl nepřítelem Sovětů a skončil by v nějakém gulagu.“ Do Rumunska se však vůbec nedostali, Sověti je zajali a okamžitě internovali.

Na vlastní oči viděl zacházení Sovětů s polskými zajatci. „My jsme se tábořili, a tam najednou projíždělo auto. Byli to dva vysocí polští důstojníci – myslím plukovník, nějaký kapitán a šofér. Oni je z auta vytáhli kozáci, zavedli je kus dál a najednou jsme slyšeli výstřely. A když jsme se tam pak šli podívat, tak tam všichni byli zastřeleni.“ Další ukázku viděl, když byli v Jarmolincích přes zimu roku 1939. V tom roce byla tuhá zima. „A měli jsme možnost, jinak jsme byli internováni za dráty, jít uklízet sníh na nádraží. Moc jsme toho nepotrhali, ale byli jsme teple oblečení. A tam přijel nákladní vlak, když odváželi polské obyvatelstvo z Ukrajiny. Většinou to byli samozřejmě staří lidi, ženy a děti. Byly to takové velké dobytčáky, čtyřosobové. A vynášeli odtamtud spoustu mrtvých.“

Z ruské internace se dostal díky smlouvě s Francií, kterou jim zařídil Osuský. Sovětský svaz byl neutrální, navíc měl smlouvu s Německem, a tak byli vojáci propouštěni po skupinkách do Francie. Jeli vyšší důstojníci, podplukovníci, štábní kapitáni a další.„Jeli jsme asi po třiceti. Na nás došla řada, když jsme přijeli do Vladimiru. Byla jsme asi pátá nebo šestá skupina, co byla uvolněná.“

S vojáky SSSR sice do styku nepřišel, ale Čechoslováci se na ně dívali odměřeně. V Orankách byli usídleni ve velkém klášteře. „A přišel tam plukovník, osvětář, a co potřebujeme. My jsme si stěžovali, že nemáme žádné vitamíny. On říkal: ‚To nic, počkejte za rok a za rok už budeme mít vystavěné továrny na pomeranče a na citrony.‘“ Nebo se přihlásili na brigády, po kterých dostávali pochvalu za nic. „Ta brigáda byla, že jsme prakticky nedělali vůbec nic. Lehli jsme si a opalovali se, poněvadž bylo jaro. A pak jsme se dozvěděli, že jsme udělali za to dopoledne tři normy nad pracovní výkon.“

V sovětské Oděse byla vůči cizincům poněkud ostražitá atmosféra. „Tam bylo většinou spousta děvčat. Ovšem jak zjistili, že jsme inostranci, tak byl okolo nás deseti až patnácti metrový pruh, kde nebyla ani noha, jak se bály.“ Viděl zde i typickou ukázku chování důstojníků k vojákům. „Šel důstojník, voják ho pozdravil blbě a na ulici ho nafackoval.“ Příhod ze SSSR má Jan Šanovec více. V Kamenci Podhorském netekla voda. „Tam nás ubytovali v krásných kasárnách. Velmi pěkné, ústřední topení, všechno možné. Poměrně velké místnosti, ale světlé. Byla tam koupelna, jenže koupelna nefungovala. A mezi námi byli koumesi, kteří se šli podívat, proč voda neteče. A zjistili, že sprchy a kohoutky jsou jen tak zasazené do zdi, aniž by byl k tomu přívod vody.“

Jan Šanovec by na svém válečném životě nic neměnil. „Já myslím, že jsem dělal, co jsem dělat měl. Občas to vyšlo úplně jinak, poněvadž ta deprese z Polska byla zlá. Když jsme viděli bombardování a výsledky. My jsme měli strašlivou kliku. My jsme jeli, to byla velká křižovatka, nádraží, a tam stálo několik vlaků s vojáky a municí. Sotva jsme vyjeli, tak přijelo pět dornierů a bombardovaly to tam. Viděli jsme, jak to tam létá do vzduchu. Pak jsme se dozvěděli, že zahynulo několik set lidí, a my jsme měli štěstí, že jsme byli pryč. Sice jeden dornier zakroužil, podíval se na nás, ale když viděl jenom samé hytláky a žádné zbraně, tak se na nás vykašlali a jeli pryč.“ Několikrát měl Jan Šanovec opravdové štěstí.

Na Středním východě a v Tobrúku

Do Francie nedorazil kvůli obsazení hitlerovským Německem. „Ale vůbec jsem toho nelitoval, protože na Středním východě jsme skutečně válčili. Nebyla tam taková protivná kasárenská norma. Nakonec se příliš nehledělo na hodnosti, záleželo, ke komu jste měl důvěru a kdo měl důvěru k vám.“

Dojel do Cařihradu, kde se dostali po dvou měsících pod patronát Angličanů. Jeli vlakem do Mersiny přes Bospor. Mersina byl přístav na jihu Turecka. „Tam jsme nasedli na polskou loď Varšavu a dovezla nás do Haify. A první výročí války jsme slavili na moři.“

Na Středním východě působila pouze pěchota vytvořená podplukovníkem Klapálkem. „Byl to výborný velitel. Já ho považuji za jednoho z nejlepších velitelů, co kdy existovali. I když v jádru byl protivný člověk, poněvadž nás honil. Na začátku to byl spolek, který se dával dohromady. Uvědomte si, že jsme přišli ze všech končin a on z toho vytvořil schopnou jednotku.“ Jan Šanovec působil jako poručík a jednotka mohla mít 600 lidí.

Výcvik byl přizpůsobený anglickým parametrům. Prapor měl pomocné jednotky, bren carriery, minomety a kulomety. „Ty anglické minomety jsme moc rádi neměli, poněvadž střílely mizerně. My jsme raději používali italské ukořistěné, které měly dvojnásobný dostřel a větší účinek.“

V důstojnické záložně byli mladí muži kolem 22 let. „Tam byla výborná atmosféra, páč se pořád dělaly nějaké legrace. Od války jsme byli daleko, tak jsme chodili a prolézali jsme tam ty vršky. Vypravovali jsme se k Mrtvému moři, které bylo kousek k Jordánu.“ Všichni se těšili na okamžik, až půjdou proti Němcům, ale zatím šli jen proti Italům.

Poprvé byl bojově nasazen v Sýrii, kde se účastnil bojů proti Němcům. Ty do Sýrie a Libanonu pouštěli vichisté a Němci se tam již usidlovali. „Bylo nutno tam zakročit. Tam jsme byli s Australany, kteří nám veleli. Tak jsme zakročili. Nakonec tam byly boje, ale přiznám se, že ty vnější arabské jednotky Francouze nemohli ani cítit. To znamená, že s nimi prudké boje nebyly.“ Problém byl s cizineckou legií, kde bylo hodně Němců. „Bylo zajímavé, jak ze zoufalého mužstva dovedli vytvořit jedinečné jednotky.“

Jan Šanovec popisuje své pocity z vojenského života. „Na to si zvyknete. Na začátku máte strach. My jsme naštěstí neměli ztráty, poněvadž Arabové nás poměrně informovali, kde co je. To znamená, že jsme ztráty neměli.“ Francouzi se stahovali a ustupovali. „Tam už se hroutilo všechno, poněvadž Arabové převzali iniciativu.“

Na boje v Tobrúku vzpomíná se špatnými pocity. Němci a Italové měli výhodnější postavení. „Tam jsme museli být opatrní, protože proti nám byli Italové s Němci a měli výhodnější pozice. My jsme byli v zákopech a krytech.“ Vojákům vadila mizerná strava. Vše se dováželo, zvláště vody bylo málo. „My jsme měli litr vody na den. A voda byla poloslaná. Jenomže z té vody jsme si museli dělat také čaj, nápoje a jídlo a také jste to musel mít na holení a mytí.“ Na stravu měli k obědu cornet beef, mleté hovězí maso, k večeři rybí konzervy. „Bylo to výborné. Jenže druhý den se to vyměnilo. K obědu jste měl rybí konzervy a k večeři cornet beef. My jsme s tím byli otrávení. Já jsem měl stan a v něm jsem měl podlahu z cornet beefu.“ Poté objevili italské zásoby jídla, které však měli zakázáno konzumovat. „A my jsme říkali: ‚Než nežrat, tak se radši otrávím dobrým jídlem.‘ A zatím se nikomu nic nestalo.“

V severní Africe se bojovalo i s přírodou. „Poněvadž dny byly poměrně teplé a noci studené. Občas přišly slušné záplavy, takže nás to vytopilo. Půda byla tak tvrdá, že když přišel liják, tak vodu vůbec nebrala. Ty vádí byly úplně nebezpečné řeky, kde se lidi často topili.“ Vyplavilo to sice vojáky ze zákopů, ale zároveň byli vyplavení i Italové, takže se nebojovalo.

Jan Šanovec vzpomíná na vztahy k vojákům jako velitel. „Vztahy byly, že jste nedával žádné rozkazy: ‚Postavit se do pozoru…‘ jak jsme se učili ve vojenské akademii. Ale: ‚Musíme dělat to a to. Kdo se hlásí dobrovolně?‘ Takovýmto způsobem.“ Jan Šanovec byl ve funkci velitele a mezi ním a vojáky panovaly přátelské vztahy. „Všichni jsme měli nebezpečí na krku, že můžeme přijít o kejhák. My jsme si věřili a nebyly malicherné spory. Ty odpadly, protože na to nebyl čas.“

Mezi vojáky vládl černý humor. „Dělali jsme si legraci, jestli půjdeme do nebe, když nás zabijí. ‚To jsem zvědav, jestli se dožijeme zítřka nebo večera.‘“

Největší strach zažil Jan Šanovec na moři. A to hned dvakrát „Bylo to v Bosporu, kde jsem se koupal. Najednou se přede mnou vynořila obrovská ryba a byl to delfín. Copak já jsem tenkrát věděl, že delfín není nebezpečný? On byl asi dvoumetrový, a mně připadal šestimetrový. A já jsem měl doopravdy strach, že bych se býval utopil.“ Další vzpomínku má na moře u Alexandrie: „Koupali jsme se, já jsem byl v Agami. Tam byly nádherné pláže. A neuznával jsem, že se tam nemá jít, když jsou velké vlny. Tak jsem vlezl do moře a najednou přišla pověstná devátá vlna, která narazí na dno. Já jsem vždycky vyskočil, ona se mnou zamotala a než jsem se nadál, tak mě otočila. Proud jde horem k pevnině a spodem do moře. A najednou mě vynesla ven do moře a zjistil jsem, že už nevystačím. Už jsem měl doopravdy příšerný strach.“ Naštěstí moře vyneslo Jana Šanovce na místo, kde už stačil. Dostal se tedy ven. Ale respekt z moře mu zůstal dodnes.

Strach z boje měl velký, ale snažil se jej před vojáky skrývat. „Hlavní strach jste měl, aby vojáci nepoznali, že máte strach.“ Jan Šanovec velel 18 až 20 lidem a 3 minometům.

Vojáci Němce nenáviděli a chtěli je porazit, ale proti Italům bojovat museli. Nic jiného jim nezbývalo. „Poněvadž jsme věděli, že oni taky bojovat nechtějí.“ Vzpomíná na podivnou příhodu s Italy, která se mu udála při Wawellově ofenzivě u Agami. Ta se nalézala poblíž Alexandrie. Wawell zde s jednou australskou divizí dokázat zajmout přes 100 000 Italů. „Najednou přišli na nás, abychom poslali jednotku, která by zajatce doprovodila do Alexandrie. Samozřejmě jsem to odnesl a dostal jsem deset vojáků. Měl jsem kolt se šesti ranami a vojáci měli pušky, do každé deset (nábojů). Posadili nás do autíček a uháněli jsme jak hrom na západ.“ Po příjezdu ho uvítal australský kapitán a domluvili se na převozu italských zajatců. Australský kapitán neuměl francouzsky a Jan Šanovec neuměl anglicky, ale nakonec se dorozuměli. Zapili to flaškou whisky. „A druhý den mě přivedl k italské brigádě, že ji musím odvézt. A samozřejmě měli obrněná auta, děla a všecko možné. A já jsem říkal: ‚Jéžišmarjá, a co ty zbraně?‘ – ‚Myslíš, že je tam povezu já? Ať si je tam odvezou oni. ‘ Tak jsem šel k nim. Ten pobočník uměl dobře francouzsky. Já jsem francouzsky uměl, poněvadž v Alexandrii se mluvilo zásadně francouzsky.“ V Alexandrii bydlelo 200 000 Evropanů, většina z nich byli Italové, Francouzi, Angličané nebo Řekové. „Tak ten najednou zjistil, že tady mám napsáno Czechoslovakia. Říkal mně: ‚Vy nejste Angličan?‘ – ‚Ne, my jsme Čechoslováci.‘ Tam seděl generál, který tomu velel. On k němu přišel, něco mu povídal, najednou generál vyskočil, přišel ke mně a začal mě objímat. Že Čechoslováky zná z minulé války, jací to byli výborní vojáci. Tak mě provedli, ukázali mně obrněné vozy, samozřejmě v těch obrněných vozech měli u kulometů střelivo a pásy. U děla měli náboje a tak. Jeli jsme. A když jsme dojeli, nocovali jsme venku, tak za mnou přišel rotný. Byl bývalý hraniční stráž a říkal mně: ‚Jéžišmarjá, představte si, oni mají pušky s náboji.‘ Já jsem říkal: ‚Nedělejte si starosti, běžte spát. Já jsem se díval na ta obrněná auta, tam mají kulomety s náboji a tak dále. Z toho si nic nedělejte, kdyby chtěli, tak nás utlučou čepicemi.‘ My jsme se o ně nemuseli starat a oni se hlídali. Večer si vždy zazpívali. A to bylo všecko. Byli rádi, že jsou v zajetí, že nemusejí válčit.“

Vojáci věděli, že proti nim v Tobrúku stojí Italové a Němci. „Když tam byli Italové, tak to bylo přijatelné. Když tam byli Němci, tak… Já vám řeknu, že tam byl dost zmatek.“ Obě strany používaly nepřátelský materiál. „My jsme měli hodně italského materiálu. Samozřejmě Němci měli zase anglický materiál. Když se v noci jelo a potkával jste někoho na silnici, tak jste se vůbec nestaral, kdo to je. Jestli to jsou naši nebo jestli cizí. V noci to bylo pekelné.“ Mezi vojáky se povídaly mýty o německé armádě, ale postupně opadávaly. V bojích v Africe záleželo na délce zásobovací cesty. Postupoval ten, kdo měl kratší cestu. Kdo měl delší zásobovací cestu, ustupoval. „Uvědomte si, že to bylo tři tisíce kilometrů. Kdo měl krátké zásobovací cesty, byl vždycky v ohromené výhodě. A kdo měl tři tisíce kilometrů, tak mu chybělo střelivo a zásoby. A když se zaútočilo, tak se prchalo. Vždyť se to tam převalilo asi třikrát.“

Vojáci Němce nenáviděli. „Poněvadž jsme si vyřizovali staré účty. A ještě občas přicházely zprávy, že se doma popravuje a tak dále. Občas tam byl nějaký známý popravený. Samozřejmě nenávist k Němcům byla. Ovšem, přiznám se, že tam nebyly ty elitní německé jednotky. Ale Němci bojovali dobře.“

Jan Šanovec si nevzpomíná na kruté události, které se mu udály ve vojenském životě. Vše zlé z války se Janu Šanovci z paměti vytratilo a zůstaly mu jenom humorné historky. Vzpomíná na svá slova, která uvedl to televize. „Já bych vám nerad něco vyprávěl. Kdybych vám to vyprávěl, tak by si lidi mysleli, že jsme tam byli v ráji, že jsme se tam měli bezvadně a že nebylo žádné válčení.“ 

V Alexandrii byla spousta děvčat, takže vojáci tam zajížděli rádi. Bylo tam dost Italek, protože Italové mezi 17 až 60 lety byli internováni. „Ti Italové nenáviděli Angličany a Australany. My, Češi a Poláci, jsme tam měli velké plus. Zvlášť, když jsem byl hodně blonďák a celkem jsem tenkrát vypadal ještě k světu. Tak bylo spousta děvčat a žen. Na to si spíš vzpomínáte.“

V Haifě narukovali Židé, kteří měli československou národnost, a Jana Šanovce poslali, aby vedl výcvikovou rotu.

Koupali se zpočátku plážích „Už se nám nelíbilo koupat se na plážích v moři a bylo spousta motocyklů, kterým se neosvědčily spojky – poněvadž v písku měly velké havárie a měly více ztrát než v boji.“ Vojáci se naučili jezdit na motocyklu a jezdili se koupat na Genezaretské jezero. „Vždy se vezlo nějaké děvče vzadu na pomocném sedadle a vždy jel někdo sám vepředu. Dával pozor na vojenskou policii. Samozřejmě jsme mohli vyjet my, ale nesměli jsme nikoho vézt. Tak jsme ujeli kus a oni to přešli.“ Vojenská policie, většinou Australané, to věděli. Kdyby spatřili děvče, museli by zasáhnout, ale takhle o ní nevěděli.

Vojenský život prostupovala válečná mentalita. „Žil jste z jednoho dne na druhý. Nevěděl jste, co bude. Jestli se dožijete týden nebo čtrnácti dní, jestli nepřijdete o život. To znamená, že jste žil prakticky ze dne na den. Nějaké dlouhodobé plány jste dopředu nedělal, protože to byla fraška.“

Jan Šanovec zastupoval kamaráda jako auto-důstojník na Středním východě. V 23:00 přišel rotný, starší ženatý pán z Ostravy. „Říkal mně: ‚Podívejte se, pan nadporučíku, Haas se ještě nevrátil.‘ Já jsem říkal: ‚Prosím vás, co by se mu mohlo stát.‘ On říkal: ‚Víte, že ty Arabové blbnou, pojďte se tam podívat.‘“ Byl nepříjemný listopadový den. „Moc se mi nechtělo, ale to se nedá nic pískat. Tak jsem sedl a jeli jsme.“ Jeli kratší cestou, kde měli Arabové přepadávat. Ovšem Jan Šanovec a jeho druh měli pistole. „A byla ohromná výhoda v noci, když vás Arab přepadl, oni nosili ty bílé galábie, že byli viditelní. My jsme nosili zbraň a jakmile se k vám moc blížil, tak jste do něj stříleli bez debat. Zařval jste na něj: ‚Koukej mazat.‘ Když nešel, tak jste střílel.“ Haas nebyl k nalezení, tak jeli nazpět a zvolili druhou delší cestu. Byla frekventovanější a vedla přes letiště. „Tak jsme jeli a najednou jsme vjeli zadním kolem na pěchotní minu. Ačkoliv tam jely desítky aut, možná stovky denně, tak se nic nestalo. Najednou na té cestě jsem najeli na minu. Samozřejmě nás převrátila – tam byly po straně asi pět metrů hluboké vádí – jezdilo se vlevo, tak volant byl na pravé straně, já na levé straně. Z toho auta jsem vypadl. A auto se kutálelo za mnou. To víte, že jsem pospíchal se kutálet, aby mě nedohonilo.“ Auto zůstalo stát na všech kolech, kterým nic nebylo. „Já mám totiž dojem, že bouchla s nějakým zpožděním a vzduch nás jenom otočil. Tak jsem si prohlížel auto a zjistil jsem, že autu nic není. Šel jsem k řidiči a říkal: ‚Tak co, jak se cítíte?‘ Byl nakloněný a byl mrtvý.“ Zjistilo se, že mu volant rozmačkal hrudník. Jan Šanovec byl v souvislosti s tímto případem vyšetřován, ale byl nevinný.

„V každém případě válka je svinstvo. Bohužel někdy je to nutné, bohužel.“ Bylo deprimující, jak se komunistická nadvláda odvděčila západním vojákům za osvobozování Československa. „Když nás hlídali ty estébácký smradi, vytahovali se a tloukli… Já měl štěstí, že mě netloukli. To bylo děsně deprimující.“

Šifrantem v Londýně u Františka Moravce

Se zpravodajskými službami se setkal až v Londýně. Měl zpočátku jet do Sovětského svazu, ale nedostal vízum. „Tím jsem okamžitě dostal dobropis. Poněvadž faktem je, že plukovník Moravec neměl Sověty rád.“

Těsně před okupací dostali informaci od anglické zpravodajské služby, že Německo obsadí Československo 15. 3. 1939. Tak se všechny informace pálily a nejdůležitějších 12 zpravodajů odletělo do Anglie anglickým letadlem. Byl mezi nimi plukovník Moravec a plukovník Paleček, kterému dělal pobočníka Krzák: ti měli na starosti vypravovat parašutisty do Československa. Občas šifrovali i zprávy pro domácí stanice v protektorátu. „To znamená, že jste musel znát povícero.“

Jan Šanovec vypráví historku z doby noční služby, už v Anglii. Spojení bylo dálnopisem a vysílačkou. „Já měl noční službu a najednou přišel telegram z Československa. Potřebovali rozhodnutí, co mají dělat. A potřebují asi do dvou hodin odpověď. Měl jsem telefon na Moravce, ale ten nebyl doma. Měl jsem na další, a nikomu jsem se nemohl dovolat. Oni zrovna byli na pozvaní u Angličanů. Tak jsem sám vypotil nějakou odpověď a poslal to. Druhý den jsem to poslal Moravcovi. Moravec byl nadšený a říkal: ‚Já bych býval neodpověděl jinak.‘“ Přivedl Jana Šanovce do rozpaků, protože Moravec býval ke svým podřízeným velmi tvrdý. Šanovce však pochválil: „Říkal: ‚Podívejte, vy jste blbci, a tady pan nadporučík to všechno zvládl.‘ Mně to bylo trapné, poněvadž tam byl přátelský duch, tam se nekoukalo na hodnosti.“

Jan Šanovec byl u skupiny Františka Moravce šifrantem a měl na starosti stanici se Sovětským svazem. Posílal jim instrukce od vlády a Sovětský svaz posílal zpět zprávy o československé jednotce v SSSR. Ty se týkaly i ztrát na životech. „To víte, mně to nebylo příjemné, poněvadž hodně lidí tam jelo ze Středního východu. Než jsme jeli do Anglie, tak část jela do Sovětského svazu a spousta kamarádů tam zařvala.“ Poměry v Sovětském svazu byly zcela jiné než na Středním východě.

Sloužilo se od 8:00 do 17:00 každý den a pak zůstávaly služby. „To znamená, že jsem přišel a dostal jsem papíry – rozluštit zprávy, které jsme dostali z vysílačky a které chytili z domova. Taky jsme tam byli jenom tři skupiny.“ Ze Středního východu bylo v Anglii dost vojáků, mezi jinými i hudebník Rudolf Urbanec. „Někteří měli stanice z protektorátu, někteří ze Sovětského svazu, někteří třeba z Turecka nebo podobné od zpravodajských důstojníků.“

Jan Šanovec si nepamatuje, že by došlo k úniku tajných informací. „Tam prakticky nikdo neměl zájem nějaké informace (zveřejňovat). Je pravda, že Sověti tam měli nějaké buňky, Němci už tam neměli žádné. Ty celkem nezajímalo, co se děje v protektorátu, je zajímalo spíše, co budou Angličané dělat. To znamená, že na nás nebyl provedený žádný nápor.“

Plukovník Moravec byl velmi schopný, velmi tvrdý a bezohledný. „Arogance ke svým podřízeným. K nám – té drobné havěti – celkem arogantní nebyl. To byl vždycky slušný. Ale ke svým podplukovníkům a majorům byl velmi tvrdý. Podle mého názoru byl člověk, který dovedl jít přes mrtvoly.“

Vzpomínka na Ludvíka Svobodu

Jan Šanovec vzpomíná na plukovníka Svobodu. „Mě se kolikrát ptali na plukovníka Svobodu – že vlastně zradil a stal se agentem. Ovšem jemu nic jiného nezbývalo. Kdyby býval neposlechl, co mu Rusové nabízeli, tak jsme mohli skončit jako Poláci v Katyni. Tam zařvalo asi šest tisíc. (U Katyně našli němečtí vojáci 4363 mrtvol; 1990 Moskva doznala, že v roce 1940 bylo zavražděno 15 331 polských důstojníků, mezi nimi i oběti z Katyně,  počet v té době popravených Poláků se pak pohybuje kolem 22 000.)  Tak co by bylo těch šest set nebo sedm set, co nás bylo v Sovětském svazu? Ani pes by po nás nevzdechl. Já jsem přesvědčen, že plukovník Svoboda byl strašně hodný člověk, vlastenec a velmi statečný, ale vojenské schopnosti velké vůbec neměl. On mohl velet praporu, ale velet armádě nebo divizi bylo naprosto vyloučeno, na to neměl.“ Podle Jana Šanovce byl plukovník Svoboda ovlivněný svými pobočníky. „My jsme vždycky říkali, že Svoboda je takový, jakého má pobočníka. U něj prakticky veškeré vojenské akce velel plukovník Lomský. To byl velmi schopný člověk, ale velmi podléhal Sovětům. Budiž mu přiznáno plus, že když k nám Sověti vtrhli v roce šedesát osm, tak absolutně s nimi nechtěl nic mít a odešel do civilu.“

Se Svobodou se Šanovec setkal několikrát osobně. „Svoboda byl ke mně velmi milý.“ Po ukončení války přijel Ludvík Svoboda už jako ministr obrany do Plzně, kde byl Jan Šanovec s americkou armádou. „Já jsem tam stál a on přišel…a najednou nechal Američany, objal mě a říká: ‚Jendo, jak se máš? Co děláš? Jak jsi se sem dostal?‘ A když jsem něco od něj potřeboval, tak vždy ochotně mně vyšel vstříc.“

Příjezd s americkou armádou do Plzně a plány vstupu do Prahy

5. května 1945 překročili hranice Československa a přenocovali. „To jsem ještě měl skvělého velitele. Bylo to čtvrté oddělení. Byl to plukovník Coverly a mě chtěl mermomocí převléknout do americké uniformy. Já jsem samozřejmě nechtěl, měl jsem battle-dress s nápisem.“ Najednou zjistil, že má pochroumané dveře od auta a nemůže vystoupit. „Až teprve, když šofér vystoupil. Pak jsem se od zmíněného šoféra, když jsme byli v Plzni, dozvěděl, že mu to nařídil pan plukovník Coverly.“ Plukovník Coverly byl univerzitním profesorem a obdivovatelem evropské kultury. „Já jsem mu říkal: ‚Proč jste mně to ne to…?‘ On říkal: ‚Podívej se, prožil jsi celou válku a tady občas jsou ti partyzáni. Chodí všelijak oblečení, ty jseš jinak oblečený a mohli by tě zastřelit naši vlastní vojáci. A to bych si nikdy nevzal na vědomí.‘“

Vojáci věděli z rozhlasu, že se v Praze bojuje, a Jan Šanovec chtěl do Prahy spěchat na pomoc. „Já jsem měl celkem dobrou náladu, poněvadž jsem říkal: ‚Druhý den jedeme.‘“ V oněch dnech ještě předpokládal postup amerických vojsk do Prahy. „Ještě jsme se dohadovali. Oni měli postupovat těsně před Prahu, teď si nevzpomenu, jak se jmenuje ta díra. Ale bylo by hloupé, abychom pokračovali směrem po Plzeňské silnici přes Ruzyň. Tam jsou všude kasárna. Bylo byl lepší odbočit na Ořech a přejet na druhou stranu Vltavy ke Zbraslavi. Ořechem dolů do Chuchle a jet po pravém břehu Vltavy. Tak by se dalo daleko lepší projet do Prahy než přes Ruzyň. Páč vím, že tam byly velké ruzyňské kasárna a mimoto kasárna barákové. Tam byl pátý pěší pluk za první republiky. Nakonec se nejelo.“

Vypravěč měl v Plzni příbuzné, které brzy navštívil. „Já jsem se dozvěděl, že matka a otec jsou živi. A pak přijela sestra. Ta mě také informovala. Překvapila mě tím, že mně říkala, že k našim chodila celou válku Dáša (bývalá láska Jana Šanovce). S tou jsme se furt hádali a rafali.“ Nakonec s ní žil 55 let. Poznali se, když bylo Janu Šanovci 17 a jí 14.

Návrat byl deprimující. „Plzeň špinavá, rozbombardovaná, v zoufalém stavu všechno.“ Všude projížděli německým krajem, až těsně před Plzní byly hranice protektorátu. „Všude byly bílé prapory, že tam byli Němci. Akorát jsme jeli přes Škvrnany, které byly rozbombardované současně se Škodovkou. Tam vypadalo hrozně. A uvědomte si, že jste si za těch šest let všechno zidealizoval. Já jsem měl Plzeň strašně rád.“

Poválečné problémy v Plzni a stížnosti na zacházení s americkou armádou

„To byla celkem smůla. Když jsem přijel do Plzně, tak tam byli moji kolegové z vojenské akademie. Byl tam nějaký potřeštěný pošťák, který se jmenoval plukovníkem a povýšil je všechny na štábní kapitány. A já jsem přišel v kapitánské hodnosti, ačkoliv jsem už byl štábní kapitán. To jsem nevěděl, páč jsem nebyl už tři měsíce ve styku s velením. Najednou se všichni zarazili, zase všechno sundali a byli poručíky. Znáte československou vlastnost závist.“

Jan Šanovec odešel do válečné školy a po ní měl působit na operačním oddělení v Hradci Králové. Ale nakonec dělal zpravodajského důstojníka v Plzni. „Já jsem ke zpravodajství neměl dobrý vztah. To se prakticky musíte vydávat za někoho jiného a být bezcharakterní. A to mi nesedělo. Tak jsem tam přišel a hned jsem byl varovaný – byl tam nějaký štábní kapitán, který velel a slíbil mi, že funkci bude zastávat. A když jsem pak prohlížel, tak jsem zjistil, že mu chybí peníze, potravinové lístky a že má naježděno autem daleko více, než by měl. To byl typický vyžírka. Já jsem mu říkal: ‚Pane štábní kapitáne, já jdu na čtrnáct dní do Prahy. Musíte si to dát do pořádku. Poněvadž já, až bych se vrátil, tak bych to musel hlásit a měl byste z toho velké nepříjemnosti.‘“ Fungovalo tam již páté oddělení, kde měl Jan Šanovec dva kamarády z akademie. Byli štábní kapitáni, Šanovec už byl majorem. „To jsem se dozvěděl dodatečně. Ušili na mě boudu, že jsem přemlouval štábního kapitána, abychom pracovali proti Sovětům, spojili se s Američany a takové žvásty. Já vím, že mně ještě velitel – co tam byl štábní kapitán a velitel pátého oddělení – říkal: ‚Dej si pozor na Jandu a Matouška. Ti tě nemohou ani cítit, aby tě něco neprovedli.‘ Já jsem říkal: ‚Co mi mohou provést?‘“ Jan Šanovec byl ale z druhého oddělení vyloučen Bedřichem Reicinem a musel odejít do Českých Budějovic.

V Plzni měl ovšem příbuzné a nechtěl celou záležitost nechat být. Do města, odkud pocházela Janova matka, se navíc přistěhovali i rodiče. „Tak jsem chtěl v Plzni zůstat. Šel jsem za Svobodou a říkal jsem mu, co bych (chtěl). On to zařídil a já tam šel na velitelství sboru.“

Se Svobodou měl dost pohovorů. „Já jsem u těch Američanů celkem, myslím, udělal dost pro to, aby byla veškerá auta a všechno předána nám, a ne jim. Oni o nic neměli zájem, jako Rusové.“ Američtí vojáci byli ve spřátelené zemi a platili za byty. Dávali místo peněz poukázky, které měla banka ubytovatelům proplácet. Avšak banka jim je neproplácela. Jan Šanovec si šel stěžovat na ministerstvo financí, aby jim pomohl. „Tam jsem měl jednoho známého ze Středního východu, který tam seděl. Říkal jsem: ‚Prosím tě, vyndej ten…‘ On říkal: ‚No jo, na to já jsem malý pán.‘“ Odešel si tedy stěžovat za ministrem Svobodou. „On říkal: ‚Podívej se, s tím já nemůžu nic dělat. To budeš muset jít za předsedou vlády.‘ –  Samozřejmě Fierlinger se do mě pustil: ‚Vy mně táhnete s Němci a všechno možné. A teď mně tady budete povídat takovéhle nesmysly, když ti Američani propagují Němce a podobné.‘ Já jsem mu říkal: ‚Pane ministerský předsedo, já si na vás vzpomínám, když my jsme byli v Sovětském svazu a vy jste tam byl jako československý velvyslanec. A vy jste se na nás vykašlal a ani jednou jste za námi nebyl.‘ Načež on se rozlítil: ‚A s tebou se bavit nebudu.‘ A šel pryč. A já si pamatuji, že tam ještě byla ta sekretářka, a ta řekla: ‚Správně jste mu to řekl.‘“ Šanovec se tedy vydal za Janem Masarykem, kterého poznal v Anglii. „Poněvadž tam byla přehlídka wrenek. To byla děvčata, pomocné služby u námořnictva – tam byla elita, samé holky. Tak jsme tam stáli. Zrovna jsme přijeli ze Středního východu, tak jsme na to čuměli. A najednou tam byl nějaký chlapík a říká: ‚Kluci, to by byla šuzba, co?‘ A říkal: ‚No, vy jste tam měli taky dost holek, co?‘ A pak jsem se dozvěděl, že to byl Honza Masaryk. Tak jsem šel za ním, vysvětlil jsem mu všechno. A on říkal: ‚Podívej se, ty jseš… Jak se jmenuješ?‘ – ‚Honza jako vy, pane ministr.‘ – ‚Ty jseš tam u Harmona, vid?‘ Já jsem říkal: ‚Jo.‘ – ‚Tak to buď rád, že jseš u Američanů. A prosím tě, já ti můžu poradit jednu věc. Vyser se na to. S tím se nedá nic dělat. To nezměníš.‘“

 Odsouzení po roce 1948 na nucené práce a propuštění

Atmosféra v Plzni byla prokomunistická. Komunisté měli ve svých rukou všechny funkce a úřady. Předsedové na národních výborech byli také komunisté. „Češi se naučili za války kolaboraci. Kolaborovali s Němci, tak teď kolaborovali z Rusy. Já jsem byl velmi nemile překvapen názory lidí, poněvadž já jsem Sovětský svaz znal.“

Byl znechucen do té míry, že chtěl odejít z armády, když se dostali k moci komunisté. V Plzni se setkal se spolubojovníkem ze Středního východu a ze SSSR. „Byl to doktor práv (jménem Preiss), Žid, kterého jsem neměl rád. Ne že by byl Žid nebo komunista, ale že o sobě prohlašoval, že je Maďar.“ Jinak se prý choval slušně. Na Středním východě byli za války komunisté internováni. „Tam byl štábní kapitán, který to všechno řídil. A říkal mně: ‚Prosím tě, jak to vypadá s doktorem Preissem?‘ Já jsem říkal: ‚On komunista je. Ale byl to slušný člověk a absolutně nic s těmi hvězdáři neměl.‘“ „Hvězdáři“ se říkalo komunistům servilním vůči SSSR. Jako doktor práv byl na hlavním velení, které bylo v Jeruzalémě. Tam se právě doktor Preiss dozvěděl, že se za něj Jan Šanovec přimluvil.

V roce 1948 byl zvolený policejním ředitelem a jednou si k sobě Jana Šanovce zavolal. „Říkal: ‚Honzo, podívej se, co na tebe mám.‘ A teď tam bylo, že jsem je přemlouval všechny, že budeme pracovat proti Sovětskému svazu, že se spojíme s Američany a že jim budeme dodávat zbraně. Takových volovin tam bylo spousta. Já jsem říkal: ‚Prosím tě, vždyť to je blbost. To je všecko lež, vymyšlený.‘ A on říkal: ‚Podívej se, vole, dnes není důležitý, co je pravda, ale co je napsáno. A podívej se, co já s tím dělám.‘ A hodil to do kamen, páč ještě se topilo, v tom únoru.“ Když byl později Jan Šanovec zavřený, tak na něj vyšetřovatelé nenašli žádné dokumenty, protože všechny shořely v Preissových kamnech.

V Mladé Boleslavi prožil šest nebo sedm měsíců na samotce. Výslechy sice Šanovci nic neprokázaly, ale přesto byl poslán na Mírov. „Ovšem ten Mírov byla ošklivá věc. To jsme zjistili až dodatečně. To byl takzvaný likvidační tábor. Tam měli být soustředění všichni důstojníci, kteří byli nepřátelští režimu. Počítalo se, že budou odvezeni do Sovětského svazu do gulagu k likvidaci. Zachránila nás náhoda, poněvadž my jsme tam byli hlídáni Státní bezpečností, a nikoliv vězeňskou stráží.“ Nemohli mít s nikým z vnějšího prostředí styk a ani rodina o nich nevěděla nic. Stejně jako oni nevěděli nic o rodině. Pak se podařilo utéct Josefu Buršíkovi, který uvědomil zahraniční tisk, a tím vězně zachránil. „Bylo nás tam 340. Klika byla, že z věznice, kde byly mírnější poměry, se podařilo utéct hrdinovi Sovětského svazu Buršíkovi. Prostě si to nějak vyžehlil, pustili ho do nemocnice v Olomouci a odtamtud utekl. Je zajímavé, že měl všechny ty informace.“ Bylo informováno zahraničí, mimo jiné BBC, Deutsche Welle a Svobodná Evropa. „A tím to prasklo. To znamená, že už si vláda nemohla dovolit nás poslat do Sovětského svazu. To už bylo dost divoké, v tom roce padesát.“

Navíc byl právě odsouzen a popraven Bedřich Reicin (1945–1948 řídil komunistickou infiltraci do armádních struktur, po roce 1948 náměstek ministra obrany, divizní generál, strůjce mnoha procesů s důstojníky a generály a justičních vražd, 1952 odsouzen v procesu s Rudolfem Slánským) a komunisté nevěděli, jak mají s vězni naložit. Zmírnily se vězeňské poměry. Mohli psát domů a dostávat balíčky. Vařili pro ně v Mírově zavření Němci a lékařem byl taky Němec. „To byla ironie, poněvadž tam nás bylo hodně zahraničních vojáků.“

Po tři čtvrtě roce dostal dopis od komise, že je poslán na nucené práce do tábora nucených prací (TNP). „Poněvadž jsem se po propuštění z armády vyhýbal práci. Což byl nesmysl, já jsem z armády nebyl propuštěný. Já jsem byl dán jen na dovolenou.“ 10.11. 1948 byl zavřený a odvezený do Mladé Boleslavi.

Většina vězňů vycházejících z Mírova dostala propouštěcí dekret. „Jelikož jsem tam byl dost špatně zapsán, poněvadž jsem se nechtěl podvolit v jejich podmínkách a měl jsem s nimi furt problémy, tak jsem ho nedostal.“ Na národním výboru v Praze 7 dostal zprávu o propuštění od nějakého slušného člověka. „A říkal: ‚Podívejte se, tady máte zprávu o propuštění.‘ Já jsem říkal: ‚To se divím, že ji nedali mně.‘ Tam bylo, že jsem byl vězněn neoprávněně, ale že můžu být zaměstnán pouze jako manuální pracovník v oboru, který není důležitý pro obranu státu.“

Problémy po propuštění, rok 1968 a rehabilitace

Začal tedy pracoval v papírně při výrobě křídovém papíru. Nikdy nebyl členem žádných komunisty řízených organizací (ROH či SČSP). „A taky mně tam všichni říkali pane Šanovec, a ne soudruhu. Já jsme taky nikomu neříkal soudruhu.“ Pracoval zde až do důchodu. Práce  v papírně byla náročná, nepříjemná byla hlavně vlhkost a velké teplo. „Já jsem měl ještě tu Afriku v krvi, tak jsem to snášel. Ale pak už jsem to nesnášel psychicky.“

O svých kolezích z války věděl, vesměs byli podobně perzekuováni. V roce 1968 se Jan Šanovec dočkal rehabilitace. „To mě ještě hlídali. To si pamatuji, když jsme bydleli u tchána. Tchán byl bývalý policajt, a tak přišel nějaký policajt na kontrolu a říkal: ‚Prosím vás, nemáte nějaké zbraně? Buďte opatrný, my vás musíme hlídat.‘“ Poté se odstěhovali kvůli nepříjemným sousedům.

Napsal ministru národní obrany Alexeji Čepičkovi – jak ho zavřeli, že nemá kde bydlet, navíc manželku vystěhovali na ulici. „Asi za týden přišel nějaký kapitán a prošetřoval věc. Pak jsem dostal přípis, že se mám vrátit na vojenský bytový úřad a že dostanu byt. Mě to překvapilo. Šel jsem tam. Rok jsem tam chodil, a furt se nic nedělo.“ Po odchodu Čepičky a příchodu Lomského se situace změnila. „Tam byl velitelem úřadu nějaký štábní kapitán. Měl pod sebou podplukovníky a plukovníky. Já jsem mu říkal: ‚Podívejte se, pane štábní kapitáne, vy si se mnou hrajete. Já se budu muset asi obrátit na Lomského. Máte tady rozkaz, že mi máte dát byt, a nic se neděje.‘“ Poslal tedy Jana Šanovce k Vyšehradu. Tam našla rodina příjemné prostředí, domovnice dokonce pomohla synovi Jana Šanovce dostat se na vysokou školu.

Rok 1969 přinesl další změny. „Já jsem nevěřil ve změnu, poněvadž jsem říkal: ‚Sověti si to absolutně nenechají líbit, abychom jim utekli.‘“ Jan Šanovec byl rehabilitován, povýšen z majora na podplukovníka, dali mu odškodné a vrátili akademický titul. V 55 letech mohl odejít do důchodu. „Věděl jsem, že budu moct dále dělat v papírně. A tam se už zlepšily poměry, už se jelo jenom na dvě směny.“ Vydržel zde pět let a poté odešel do penze. Důchod měl přitom větší než plat v papírně.

Antisemitismus 

S antisemitismem se setkal. Ve své výcvikové jednotce měl 90 % Židů. „Naprostá většina byla korektních a slušných. Já jsem byl taky slušný, poněvadž jsem proti Židům neměl nic.“ Když slyšel Jan Šanovec jako malý kluk, že Židé ukřižovali Ježíše Krista, tak měl na ně vztek. Později si však uvědomil, že Ježíš byl také Žid. V školní třídě měl dva Židy za spolužáky. „Výborní kluci. Já jsem měl antipatii – poněvadž jsme bydleli v Holešovicích, pod námi byl takzvaný Malý Berlín a většina z nich byli Židé. Tak k nim jsem měl určitou antipatii, ale ne že by byli Židé, ale že byli Němci.“

V Topoľčanech, kde nějaký čas před válkou sloužil, žilo asi 3200 Židů (jedna třetina obyvatelstva).„To byly divné poměry, že se Slováci na nás dívali jinak a Židé v nás doufali. To znamená, že celkem jsem se pohyboval v židovské společnosti a neměl jsem žádné problémy.“ Někdy byl Jan Šanovec tvrdý na mladé židovské muže, kteří nechtěli na vojnu. Posudky, které psal, byly pro některé nevýhodné.

Na Středním východě neměl se Židy problém, i když antisemitské narážky se objevovaly. „Když byl někdo lempl, tak se o něm neřeklo, že byl lempl, ale že je židovský lempl.“ O holocaustu věděl a v Anglii se s antisemitismem setkal. „V naší jednotce bylo hodně Židů. My jsme měli emblém ME, Middle East. A oni nám říkali Mojžíšova expedice.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století