Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Samohýlová (* 1938)

• ukrývané dítě

• narozena 30. 4. 1938 v Praze

• matka byla Češka, otec pocházel z Trenčína na Slovensku

• před válkou rodina žila ve vile v Praze na Šafránce

• roku 1939 se rodině zdařil riskantní útěk na Slovensko

• skrývali se u známých na Trenčínsku, později v bunkru

• po válce žila matka s dcerou na čas v Trenčíně, otec rekonstruoval v Praze dům

• po únoru 1948 jim byl dům vyvlastněn

Život před válkou

Věra Samohýlová se narodila 30. dubna 1938 v Praze.Její maminka byla Češka, pocházela z pražského Smíchova, otec se narodil v Trenčíně na Slovensku. Před válkou otec pracoval jako obchodník se dřevem. Rád také psal. Vedl si rozsáhlé deníky. Dostával se i často na rodné Slovensko. Rodina před válkou žila ve vile na Šafránce.

Počátek války a útěk na Slovensko

Když začala v roce 1939 válka, musela rodina opustit Prahu. Bylo možné se dostat na slovenské velvyslanectví v Praze, ale promluvit stálo v tehdejší době 10 tisíc korun, a pokud by se chtěla rodina přemístit na Slovensko, museli by zaplatit dva miliony. Díky otci měla rodina na Slovensku mnoho známých, byl první, kdo se pokusil o útěk. Věra Samohýlová byla dítě, ale vzpomíná si, že jeli vlakem a často chodili i pěšky, aby je Němci neobjevili.

Nakonec bez problémů dorazili na hranice mezi protektorátem a Slovenskem, kde jistý pan Machále převáděl Židy přes hranice. Útěk se zdařil a rodina se dostala do Trenčína.

Později, když lidé s útěkem zaváhali, zaplatili za to životem a zemřel i převaděč.

Život na Slovensku (skrývání)

Když rodina dorazila do Trenčína, kde bydleli, než se odstěhovali do Prahy, byl tam v té době ještě klid.. „Byla jsem malinká, ale moc se mi líbil křesťanskej kostel, oni tam hráli, hezky zpívali.“ Později tam chodila Věra Samohýlová do školky.

Po příchodu Němců na Slovensko se otec nejdřív schovával v nemocnici a malá Věra s matkou byly u známých. Později to začalo být příliš nebezpečné, tak se rodina přemístila do Kopanic nad Trenčínem. Ze začátku pobývali u rodiny Matějkovy, posléze se přesunuli dále, k rodině Stachů (kteří se stali jejich přáteli). „Maminku oblékli do venkovských šatů, dali jí šátek, ona byla taková městská a vypadala tak divně.“

Po nějaké době se opět nebezpečí přiblížilo, a tak se v srpnu 1944 uchýlili do nově vybudovaného bunkru. Jeho střecha byla porostlá trávou, takže vypadal jako kopec. „Já jsem si na tom vršku hrála a najednou jsem někoho viděla.“ Věra se vplížila do bunkru. Byl to muž se zbraní.

V tomto bunkru žila rodina až do konce války. Lidé z okolí jim nosili potraviny. Když lidé s koncem války začali opouštět bunkry, byla Věra Samohýlová velmi překvapena, kolik se jich v okolí schovávalo.

Život po válce

Nějaký čas po válce žila ještě rodina v Trenčíně. Otec sám odjel do Prahy, kde zrekonstruoval pro rodinu vilu, ve které dříve bydleli. Během války ji obývali Němci a krátce po válce Rusové.

Poté se opět rodina sešla v Praze. Věra Samohýlová později nezažila již žádné nepříjemnosti spojené se svým původem. Vdala se a měla děti. Od války rodina dvakrát navštívila své zachránce na Slovensku.