Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Šalamonová (* 1931)

• narozena 9. prosince 1931 v chorvatské rodině ve Frélichově

• česká škola v Šanově a německá po zabrání Sudet ve Frélichově

• po celou dobu války československé (protektorátní) občanství

• otec Josef Šalamon vězněn pro svůj boj za práva moravských Chorvatů

• roku 1950 rodina násilně vystěhována z rodné obce do Huzové, pak přestěhování do Uničova, kde žije dodnes

Moravští Chorvaté

Marie Šalamunová se narodila v roce 1931, ale příběh její rodiny začal již o několik století dříve. Pochází totiž z rodu moravských Chorvatů. V 16. století pronikali na Balkán Turci a utlačovali místní obyvatelstvo, loupili, vypalovali vesnice a spoustu lidí odvlekli do otroctví. Uherský stát procházel krizí a nebyl schopen poskytnout svým obyvatelům ochranu. Proto hledalo mnoho Chorvatů východisko z těžké situace v emigraci. Utíkali do střední Evropy a usadili se především v oblastech rakouského Burgenlandu a jižní Moravy, kde vznikly enklávy chorvatského osídlení.¹

Během staletí se hodně původně chorvatských obcí počeštilo, do 20. století Chorvaté zůstali především ve vesnicích Frélichov (dnes Jevišovka), Dobré Pole a Nový Přerov na Mikulovsku. Rodina pamětnice pocházela z Frélichova, kde se její předci věnovali zemědělství.

Její otec Josef Šalamun bojoval v roce 1918 v rakousko-uherské armádě v Itálii. Po válce vstoupil do služeb nového Československého státu a stal se četníkem. V roce 1925 se oženil a v dalších letech se manželům Šalamunovým narodily dvě dcery – starší Emilie a mladší Marie.

Nadřízení otce několikrát převeleli a rodina se stěhovala za ním. Nějaký čas tak žili v Brně, poté otce přeložili do Hrušovan nad Jevišovkou, kde díky svým jazykovým znalostem pracoval na oddělení pasové kontroly. Josef Šalamun považoval za důležité zajistit rodině dobré bydlení, proto v třicátých letech vybudoval v rodném Frélichově na svou dobu velmi moderní dům – s patrem, vodovodem, připravený na elektrifikaci, která však v obci proběhla až po roce 1945. Nějaký čas dojížděl do sousedních Hrušovan do zaměstnání, potom se tam i s rodinou přestěhoval a svůj domek pronajímal místním učitelům.

U Šalamunových se doma hovořilo chorvatsky. Ale obě dívky navštěvovaly české školy a cvičily v Sokole. Důležitou roli v životě obce i rodiny hrálo také náboženství, Chorvaté byli tradičně velmi zbožní katolíci. I své děti vedli k dodržování Desatera a úctě k rodičům.

Polární záře na nebi

Znaky zhoršující se mezinárodní situace a hrozba války pronikly na konci třicátých let i do malé jihomoravské vesnice. Strýcové pamětnice coby českoslovenští vojáci stavěli v okolí Frélichova bunkry, součást československého hraničního opevnění, které se budovalo v letech 1935–1938.² Železobetonové řopíky se dochovaly dodnes. Marie Šalamunová si vzpomíná i na nebeské znamení blížící se katastrofy: „Na nebi se objevila ohraničená polární zář. A maminka říkala: ‚To značí, že tolik krve bude prolito.‘“ Bohužel se její předpověď naplnila.

Rozdělená rodina

Protože Mikulovsko patřilo do území, které na základě mnichovské dohody zabrala v říjnu 1938 Třetí říše, museli se odsud českoslovenští četníci urychleně stáhnout. To se týkalo i Josefa Šalamuna, který se se svou jednotkou přesunul do Brna. Jeho manželka a děti ho měly následovat. Jenže kvůli okupaci pohraničí a od března 1939 i zbytku Československa se stěhování nezdařilo a ony, přestože měly protektorátní občanství, po celou druhou světovou válku uvázly ve Frélichově, který se stal součástí Třetí říše. Dívky musely nastoupit do německé školy, kde měla pamětnice zpočátku velké problémy, protože vůbec nerozuměla jazyku. A do jejich pěkného domu jim německý starosta nastěhoval německé a rakouské uprchlíky, z nichž někteří byli na štíru s hygienou a byli poměrně problematičtí.

Otec zůstal po celou válku v Brně, kde se zapojil do protinacistického odboje. Několikrát jen těsně unikl zatčení a koncentračnímu táboru:

Po obsazení pohraničí „maminka půl roku nevěděla, kde tatínek je. Až dostala tajně dopis, že je v Brně. Já už jsem spala, ale sestra ještě byla vzhůru. Maminka slyšela, že někdo jde, dole bouchá, a rychle schovala ten dopis. Gestapo. Přišli tatínka zavřít, protože byl proti henleinovcům a hitlerovcům. Kdyby ho bývali chytili, tak nežil. Přišli, zamkli za sebou a od půdy až po sklep vše prohledali. Ale nebyl doma, a tak ho nenašli. Jinak by ho zastřelili.“

Státně nespolehliví občané

Moravští Chorvaté se po obsazení pohraničí v roce 1938 stali občany Třetí říše. Chlapci proto museli narukovat do Wehrmachtu a za války bojovali v německé armádě. (I když někteří dezertovali a přešli ke Spojencům – například bratranci pamětnice.) Z toho důvodu považovala po osvobození československá vláda celé etnikum za nespolehlivé a chtěla je přestěhovat z příhraniční oblasti do vnitrozemí. Vystěhování proběhlo ve dvou vlnách: v letech 1946–1947 úřady odsunuly 168 Chorvatů a zkonfiskovaly jejich usedlosti.³ Ostatní členové národnostní menšiny skládali v roce 1947 přísahu věrnosti Československé republice a směli zůstat ve svých domovech.

To však přestalo platit po komunistickém převratu v únoru 1948. Chorvaté – katolíci a voliči lidové strany – se stali trnem v oku místních komunistů, kteří rozhodli o odsunu všech moravských Chorvatů z jižní Moravy.⁴ Otec Marie Šalamunové, který se těšil úctě jako hrdina protifašistického odboje, se tomu snažil zabránit. Navázal kontakty s jugoslávským velvyslanectvím a psal depeše jugoslávskému vůdci Josipu Brozovi Titovi. Jednal také o možnosti výměny moravských Chorvatů za jugoslávské Čechy a návratu do Chorvatska. Nedočkal se však úspěchu, československá vláda jeho plány nepodpořila. Naopak jeho diplomatické aktivity se v roce 1948 obrátily proti němu. Po sovětsko-jugoslávské roztržce byl za své kontakty s jugoslávským vůdcem zatčen a odsouzen na dva roky odnětí svobody.

Nevěděly jsme, kam jedeme

Během jeho věznění zabavili v roce 1950 jeho rodině frélichovskou vilku a vystěhovali je na severní Moravu: „Cosi jsme tušily. Maminka říkala: ‚Běžte z domu, nebudou vás moci stěhovat, když nebudete doma.‘ Sestra tedy byla v Drnholci, asi tři kilometry vzdáleném od Frélichova. Maminka z toho byla špatná, že přijdou vojáci a násilím nás vystěhují. Přišli, paklíčem si odemkli barák, brali nábytek a už ho sami nakládali na nákladní auta. ‚Kde jsou dcery?‘ Já byla asi u sousedů, sestra v Drnholci. Jeli pro ni autem, naložili ji a stěhovali. Z vlastního domu, na který jsme dvacet let spláceli dluh, nás vystěhovali. (...) Nakládali nás na nákladní vůz a mně tekly slzy. Cosi mi říkalo, že už se nikdy domů nevrátím, tam, kde jsem se narodila a prožila své dětství, nejkrásnější roky svého života. Naložili na náklaďák všechny naše věci, nábytek, králíky, husy. Zavezli nás na nádraží v Novosedlech a naložili nás do vagonu dobytčáku. A jely jsme a nevěděly jsme kam. Vezli nás celou noc.“

Druhý den se ukázalo, že je komunisté stěhují do vesnice Huzová v Nízkých Jeseníkách. Studené horské ovzduší působilo na ženy, které celý život prožily v teplém jihomoravském podnebí, jako studená sprcha. Další šok jim přineslo ubytování. Huzovou původně obývali Němci, kteří však odešli v poválečném odsunu. Jejich domy si již rozebrali noví osídlenci a na Šalamunovy zbyl jen „obecní byt“ ve zchátralé bývalé sýpce. „Byla tam strašná zima, nedalo se to vytopit. Termofor do postele a bylo. Když se tatínek v roce 1950 vrátil z vězení, šel za námi do Huzové. Spával pak v kuchyni. (…) Jednou jsem vstala, dívám se na teploměr: minus 4 °C. Říkám: ‚Tatínku, ty ještě žiješ? Ještě jsi nezmrzl?‘ (…) Káva v troubě zmrzla, pivo na stole zmrzlo.“

Proto Šalamounovi hledali jiné bydlení. Nakonec si koupili domek v Uničově, který zrekonstruovali a kde pamětnice se svou sestrou Emilií žijí dodnes. Do rodného Frélichova se již nikdy nevrátili.

Komunisté vystěhovali více než dva tisíce Chorvatů z jejich domovů. Z původních tří chorvatských obcí je rozstěhovali do 118 vesnic na severní a střední Moravě. Etnikum zcela rozptýlili a přispěli tím k jeho rychlé asimilaci a téměř zániku jeho tradiční kultury a jazyka.⁵

Marie Šalamunová vystudovala rodinnou školu pro dívčí povolání v Mikulově. Na severní Moravě působila jako učitelka v mateřské škole, z politických důvodů však musela své místo opustit. Potom pracovala jako úřednice a účetní na Ředitelství státních statků a později v Jednotném zemědělském družstvu Želechovice (po sloučení JZD Újezd u Uničova). Velkou zálibu našla v cestování, se sestrou opakovaně navštěvovaly Chorvatsko a procestovaly téměř celý svět.

1. Více viz Historie chorvatské menšiny v České republice. Moravští Chorvati [online]. 2016 [cit. 2016-03-02]. Dostupné z: http://www.moravstichorvati.cz/home/dejiny
2. Více viz: Areál československého opevnění v Šatově. Technické muzeum v Brně [online]. Brno, 2016 [cit. 2016-03-08]. Dostupné z: http://www.technicalmuseum.cz/areal-cs-opevnni-satov?task=view
3. Historie chorvatské menšiny v České republice. Moravští Chorvati [online]. 2016 [cit. 2016-03-02]. Dostupné z: http://www.moravstichorvati.cz/home/dejiny
4. Více k vystěhování viz: BÁRTA, Milan. Chorvatská akce: Vysídlení chorvatských rodin z jižní Moravy do vnitrozemí v letech 1947–1951. Paměť a dějiny [online]. 2010, č. 3, 14–25 [cit. 2016-03-09]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1003/014-025.pdf
5. Tamtéž.