Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Saettlerová (* 1933)

• narozena 31. ledna 1933 v Autun ve Francii

• v roce 1936 se rodina odstěhovala do Německa

• vzpomínky na válečná léta v Duisburgu a na venkově u Ulmu

• v roce 1946 stěhování zpět do Československa do Lomnice

• vzpomínky na vysídlený Radvanov

• muž sudetský Němec, jeho sestra emigrovala do Německa

• vzpomínky na návštěvu Německa v roce 1968

Marie Saettlerová, rozená Steinerová, přišla na svět v Autun ve Francii 31. ledna 1933. Její otec Alois Steiner se narodil v Lucemburku českým rodičům a pracoval jako horník. Kvůli jeho povolání se rodina stěhovala za prací po celé Evropě. Maminka pocházela z Československa z Bíliny u Teplic a byla v domácnosti, kde se starala o šest potomků. Rodina byla silně věřící a doma se mluvilo výhradně spisovnou němčinou.

Válečné Německo

V roce 1936 se rodina přestěhovala do Duisburgu do čtvrti Homberg. Průmyslové město poskytlo otci práci v dolech a Marii klidné dětství na břehu řeky Rýn. Vzpomíná na procházky s rodiči kolem vody, na výlety na lodičkách, a dokonce na cestu lodí po Rýnu až do Holandska. V roce 1938 nastoupila pamětnice do první třídy, začala ale také válka a tím pro ni definitivně skončilo šťastné dětství. Marie si vzpomíná, že se ve škole výuka podřizovala výhradně nacistické ideologii a vyžadovala se poslušnost. „Museli jsme umět vše o Vůdci, kde a kdy se narodil, jeho dětství. Když byla ve škole nějaká akce, stáli jsme venku a museli zvednout ruku na pozdrav. Jednou jsem ji nezvedla a hned jsem dostala facku.“

Nejživější vzpomínky na školní léta se však omezují na jediné: neustálé houkání sirén ohlašujících spojenecké bombardování průmyslového města a překotné útěky do školního krytu nebo doma do sklepa. „Pořád houkali. Běželi jsme se schovat, pak houkali znovu a to jsme mohli teprve ven. Měla jsem strach, i rodiče ho měli. Jen otec se chodil dívat ven, zda už nebude náletu konec.“ Mnoho bomb dopadlo do Rýna, a tudíž nevybuchlo, to bylo štěstí Hombergu, kde Steinerovi žili. Ještě dnes se čas od času ve vodě nějaká bomba objeví. Marie si ale pamatuje na jeden nálet, který strhl polovinu domu v jejich sousedství. V posledním patře ležela v posteli stará žena a volala zoufale dolů, ať jí pomohou, že na ni všichni úplně zapomněli, když se běželi schovat do krytu.

Cizí lidé, cizí dialekt

Město už pro civilisty nebylo bezpečné, úřady tedy posílaly malé děti do statkářských rodin na venkově. V roce 1942 to potkalo i Marii, která byla spolu s o dva roky mladší sestrou Dášou přesunuta na statek poblíž města Ulm. Lidé zde chodili v krojích, děti musely nadále navštěvovat školu, zároveň ale pracovaly na polích, pamětnice vzpomíná na sběr jahod, při kterém nesměly žádnou sníst, jídla bylo málo. Selka jim slibovala, že dá jahody do kompotu a dostanou je v zimě, nakonec nedostaly nic. Sžívání se s novým domovem nebylo lehké. Lidé byli cizí, děti jim úřady přidělily. Navíc se zde mluvilo dialektem, kterému Marie s Dášou nerozuměly, a nějakou dobu trvalo, než se ho naučily. Stýskalo se jim po rodičích, nejvíc pochopitelně v době vánočních svátků. „Šly jsme do kostela na mši, dívky v bílých šatečkách, kluci v obleku. Plakala jsem, že tam se mnou není maminka.“ Ani na venkově úplně nepolevil strach z bombardování. „Spaly jsme s Dášou v místnosti, která sousedila s chlévem. Když za zdí zabučela kráva, už jsme utíkaly schovat se do sklepa, myslely jsme, že zase houkají nálet.“ Starší bratři Tonda s Pepíkem byli také přiděleni k sedlákům. Malou útěchou pro Marii bylo, že Pepík pracoval v sousední vesnici a čas od času sedl na kolo a jel se za sestrami podívat. Jednou je přijeli navštívit i rodiče.

Domů se děti vrátily v roce 1944. V některých místech město vůbec nepoznaly, jak bylo zničené bombardováním. Marie vzpomíná, jak měly problém naučit se opět mluvit spisovnou němčinou, tentokrát nerozuměli rodiče jim. Otec v době jejich nepřítomnosti přežil na dole zával, nicméně zpackaná operace, při které mu lékaři v rameni přeřezali nervy, a on tak postupně ztratil v ruce cit, mu znemožnila nadále fárat. Zároveň ho však uchránila před narukováním do armády. Jediný z rodiny, kdo válku nepřežil, tak byl Mariin bratranec Buby. „Byl to moc hodný chlapec, ale nerozuměl si s nevlastní matkou. Na truc tedy narukoval do armády, sloužil na ponorce. Potopili ji Spojenci a Buby už se domů nevrátil.“

Čeština, němčina, egerlandština

V roce 1946 se Steinerovi rozhodli, že se vrátí do Československa, které – jak předpokládali – bude mnohem méně zničené než Německo. Maminka, ač odtamtud pocházela, se stěhovat nechtěla, měla v Německu sestru, ale nakonec se podvolila. Rodina se zabydlela v Lomnici, kde otec sehnal zaměstnání na šachtě a kde Marie nastoupila do deváté třídy. Kromě češtiny se musela naučit ještě místní německý dialekt, tzv. egerlandštinu (chebštinu), dnes je jedna z mála, kdo tímto jazykem mluví. Po základní škole našla zaměstnání v přádelně, kde vydržela až do odchodu do důchodu.

Na jedné zábavě se coby dvacetiletá seznámila se sudetským Němcem Richardem Saettlerem, který pocházel ze sousedního Radvanova a který díky práci na šachtě nemusel jít do odsunu. Vzali se v roce 1955, zabydleli se v Radvanově a narodil se jim syn Adolf a dcera Herta. Richard Saettler mluvil jenom egerlandštinou, děti však Marie učila česky i německy. Vzpomíná, jak v Radvanově tehdy ještě stála škola, hospoda a mnoho německých vysídlených statků, většina z toho je dnes zbořená. Nějaký čas dokonce bydleli ve staré škole. Na půdě, kam věšela prádlo, stával klavír, na který občas hrála, než si jej komunisté odvezli.

Marie Saettlerová pochází z věřící rodiny, každý večer před spaním se pomodlila a víru nenásilně předávala svým dětem. „Chodili jsme každou neděli pěšky na mši do sousední Krajkové. Komunisté nám nedělali problémy, že jsme věřící Němci, v tomhle kraji to bylo běžné. Děti chodily do Pionýra i na náboženství. Pan farář Born měl modré auto, vždy pro ně přijel a zase je odvezl domů. Nakonec musel z Krajkové odejít, protože se znelíbil místním komunistům, přeřadili ho do Mariánských Lázní.“

Manželova sestra chtěla v 60. letech jako Němka odejít legálně do Německa, její muž měl ale krátce po vojenské službě, a tak je komunisté nepustili. Odešli tedy ilegálně. Když chtěli v roce 1968 jet Saettlerovi navštívit Mariiny německé příbuzné, manžel kvůli emigraci sestry vycestovat nesměl, mohla jet pouze Marie s jedním dítětem, což bylo opatření pro to, aby měla důvod vrátit se domů. Vzala s sebou tedy dceru Hertu, protože byla mladší. Vzpomíná na politický zvrat toho roku: „Jely jsme navštívit tetu Emmu a strejdu Tondu a také strejdu Pavla. Ten nám říkal, ať v Německu zůstaneme, že k nám brzy přijdou Rusové a už nebudeme moci vycestovat. Říkala jsem mu, Rusové? Co by u nás dělali? No, a vrátily jsme se a za chvíli Rusové opravdu přišli.“

Marie Saettlerová v Německu nezůstala, domov a rodinu měla v Radvanově. Dnes žije u své dcery Herty v Sokolově.