Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Ryšavá (* 1949)

• narodila se 12. května 1949

• tatínek Josef Vaníček působil jako agent americké zpravodajské služby, za to byl v roce 1951 odsouzen na doživotí

• 28. září 1958 v Leopoldově Josefa Vaníčka jeden z bachařů zastřelil

• maminka a dědeček byli v roce 1958 donuceni vstoupit do JZD

• vyučila se na zemědělském učilišti v Mladých Bukách

• vychovala dva syny

• po revoluci pomáhala založit trutnovskou pobočku Konfederace politických vězňů

• v Konfederaci politických vězňů působila jako jednatelka a pokladní

• je členkou spolku Dcery 50. let

• v roce 2020 likvidovala trutnovskou pobočku Konfederace politických vězňů

• o osudu své rodiny vyprávěla na základních i středních školách v Královéhradeckém kraji

• v roce 2023 žila ve Dvoře Králové nad Labem

Marii Ryšavou vychovala temná a drastická padesátá léta 20. století. Její tatínek Josef Vaníček od únorového převratu v roce 1948 spolupracoval s odbojovou skupinou, kterou ale brzy odhalila Státní bezpečnost (StB). Josef Vaníček tehdy stihl utéct do Spolkové republiky Německo, odkud se vrátil jako agent americké zpravodajské služby CIC. Netrvalo ale dlouho a Josef Vaníček se ocitl ve vězení.

Následoval soud, který tehdy jedenadvacetiletého muže poslal na dvě desítky let do vězení. První trest si odpykával v pracovním táboře Vojna, odkud se však s dalšími kolegy spoluvězni rozhodl utéct. „Utíkali tři. On, Adolf Bečvář a Jiří Jirouch, kterého při útěku zastřelili v potoce,“ popsala bližší okolnosti útěku otce Marie Ryšavá.

Josefu Vaníčkovi se podařilo uprchnout. Policejní hon na něj se tehdy nevyhnul ani bezmála tříleté dceři Marii. „Hlídal nás tenkrát mamky bratr, který byl jen o deset let starší než já. Vyprávěl mi, že estébáci přišli i k nám domů a prohledali všechno, včetně kočárku. Dívali se nám i do plenek,“ uvedla.

Po dvou měsících Josefa Vaníčka zatkli, během dalšího soudního procesu dostal doživotní trest, který si odpykával mimo jiné ve slovenské věznici Leopoldov, kde ho navštívila také dcera Marie. „Co přesně jsme si říkali, to nevím, ale situace, vězeňské zdi a bachaře si pamatuji a do smrti na to nezapomenu,“ vzpomínala Marie Ryšavá.

K další návštěvě tatínka už nedošlo. Po letech strávených v kriminále Josef Vaníček neztratil touhu po svobodě a rozhodl se k dalšímu útěku, který se však nepodařil. Následovala samotka a po měsíci týrání nejvyšší trest. Josef Vaníček byl 28. září roku 1958 zastřelen z jedné z leopoldovských strážných věží.

„Nám řekli, že zemřel na následky pracovního úrazu v sobotu a v neděli že byl pohřeb. Nedostali jsme ani úmrtní list,“ popsala pamětnice. Pravdu o tatínkově smrti se dozvěděla až po pádu železné opony nejen z dochovaných materiálů, ale především od kolegů spoluvězňů, kteří na Josefa Vaníčka vzpomínali.

Marie Ryšavá po pádu komunistického režimu působila v Konfederaci politických vězňů, která se pro ni stala náhradní rodinou a dodala jí odvahy znovu důvěřovat lidem.

Náš dům komunisté zapečetili

Marie Ryšavá, rozená Vaníčková, přišla na svět 12. května roku 1949. S rodiči žila v obci Chlívce na Broumovsku. Její tatínek Josef Vaníček se narodil 25. března 1923 a v obci, kde s nově založenou rodinou žil, od únorového komunistického puče působil jako předseda národního výboru. Navzdory své funkci se zapojil do odbojové skupiny, kterou tajná policie brzy odhalila. Východisko našel Josef Vaníček v útěku do Spolkové republiky Německo, odkud se v červenci roku 1950 vrátil jako agent americké zpravodajské služby CIC. Státní bezpečnost však odhalila činnost ilegálních odbojových skupin, se kterými tatínek Marie Ryšavé navázal kontakt, brzy sklapla past a Josef Vaníček byl zatčen.

Komunistický režim se okamžitě začal mstít také na jeho rodině. Ve statku v Chlívcích stále čekala manželka s dvěma malými dcerami. „Mamka mi vyprávěla, že přišli k nám domů a poručili jí, že musí podojit krávy. Bandasky s mlékem naložili na jedno auto, prasata na druhé a náš dům zapečetili. Mamince řekli, ať si jde, kam chce. Tak šla deset kilometrů pěšky přes les se mnou a mou sestrou ke svým rodičům do Rtyně v Podkrkonoší,“ popsala Marie Ryšavá, co se v jejím rodném domě stalo po zatčení tatínka.

Z tatínkovy košile zbyly jen cáry

Do domu už se pamětnice nikdy nevrátila. Její maminka Anna Vaníčková, rozená Hepnarová, neměla o svém manželovi dlouhé měsíce žádné informace. Vazbu si Josef Vaníček odseděl na pražské Pankráci. „Poslali nám odtamtud domů jen nějaké jeho oblečení. Z košile zbyly jen cáry. Bylo vidět, jak ho mlátili. Z bot otrhali opatky,“ uvedla.

Státní soud v Praze odsoudil v červenci roku 1951 Josefa Vaníčka za velezradu a špionáž. Odpykávat si měl dvaadvacetiletý trest. Z Pankráce nastoupil Josef Vaníček svůj trest do pracovního tábora Vojna na Příbramsku. Nezůstal tam ale dlouho, rozhodl se totiž spolu se svými dvěma kolegy spoluvězni k útěku. Cílem cesty se mělo stát západní Německo. Utíkali tři, společně s Josefem Vaníčkem chtěl na svobodu také Adolf Bečvář a Jiří Jirouch. Uprchlé vězně ale Pohraniční stráž našla a Jiřího Jiroucha, který se schoval v potoce, zastřelila.

„Svým útěkem do nepřátelské ciziny dali jasně najevo své nepřátelské postoje k lidově demokratickému řádu u nás, proti němuž šli znovu na Západ bojovat. Byli ochotni a připraveni dát se tam plně do služeb ostatní zrádné emigrace a k vyzvědačským organizacím západních mocností,“ píše se v rozsudku, který oba přeživší vězně odsoudil k tentokrát doživotnímu trestu odnětí svobody.

Žili jsme jako žebráci

Marie Ryšavá žila se svou o rok mladší sestrou Annou na statku prarodičů ve Rtyni v Podkrkonoší. V malé obci získala rodina okamžitě po zatčení Josefa Vaníčka cejch, kterého se pamětnice nikdy úplně nezbavila.

„Byli jsme rádi, že máme kde být, ale žili jsme, s odpuštěním, jako žebráci. Skutečně se u nás počítaly desetníky na chleba,“ objasnila rodinnou situaci.

Kamarády Marie Ryšavá během povinné školní docházky příliš neměla. „Ve Rtyni se nacházely hnědouhelné doly, spolužáci byli proti nám poměrně bohatí. Smáli se mi třeba za oblečení a já jsem byla hodně přecitlivělá,“ dodala.

Na návštěvu Leopoldova nikdy nezapomene

Josef Vaníček si mezitím odpykával svůj trest v Leopoldově, kde ho dcery s manželkou v roce 1957 navštívily. Jednalo se o jedinou návštěvu tatínka, kterou si Marie Ryšavá pamatuje. „Jely jsme tam celou noc vlakem. Na nádraží nás vystoupily stovky, všechno ženy s dětmi,“ vzpomínala.

Po nedlouhé pěší cestě do kopce už měly na dohled dlouhou kamennou zeď i věznici. Během samotné návštěvy otce na ně dohlíželo pět bachařů. „Vedle nás na každé straně stál jeden. Vedle otce z každé strany také a ještě jeden byl u dveří. Pro mne, tenkrát sedmileté dítě, to byl šok,“ řekla. Po dlouhé cestě domů si prý naplno uvědomila slova některých rodinných známých, kteří jí často říkali, že je otci velmi podobná.

Poslední pokus o útěk za svobodou

Další rodinné setkání mezi šedými zdmi kriminálu se nekonalo, ačkoliv o něj měla maminka zažádáno. Josef Vaníček se v roce 1958 znovu rozhodl k útěku. Chtěl svou cestu za svobodou uskutečnit s dalšími dvěma spoluvězni, tentokrát se jednalo o Adolfa Petrovského a Jiřího Nýčkala. S Tatrou 111 se rozjeli proti hlavní bráně leopoldovské věznice. Útěk se však Josefu Vaníčkovi nepovedl. „Auto měli naložené pískem, jeli proti hlavní bráně. První tři se jim podařilo projet. Čtvrtá se ale otevírala dovnitř, železo hrnuli před sebou, zůstali tam viset a chytili je,“ objasnila okolnosti nezdařeného útěku svého otce Marie Ryšavá.

Všechny tři muže čekaly dlouhé dny samovazby, bití a výhrůžky trestem smrti. Na svatého Václava, 28. září 1958, poslali bachaři Josefa Vaníčka vyklepat si na chodník deku. Na vycházkovém dvoře se Josef Vaníček rozhodl naposledy zkusit štěstí a zoufalý se rozběhl směrem k plotu. „Z první věže ho dávkou ze samopalu strážný zastřelil. Rozstřílel mu hlavu. Nechali ho tam ležet na place ostatním pro výstrahu,“ objasnila pamětnice okolnosti úmrtí svého otce, které se však dozvěděla až o řadu let později.

„Pro mě a sestru si jednoho dne přišli do školy, odvedli nás domů a tam nám řekli, že otec zemřel. Mamka si šla k sousedce půjčit peníze, odjela na noc na Slovensko,“ popsala Marie Ryšavá. Bližší okolnosti, natož pak úmrtní list rodina nezískala. Pravdu o smrti Josefa Vaníčka se všichni dozvěděli až po pádu železné opony.

Milo Komínek, odbojář, politický vězeň a kamarád Josefa Vaníčka z Leopoldova, na začátku devadesátých let popisoval vlastní zkušenost s komunistickým režimem i kriminálem. V knize I pod oblohou je peklo objasnil mimo jiné tragickou smrt Josefa Vaníčka. „Pepík byl odstřelen ze vzdálenosti několika metrů, přímo před mýma očima. Dívám se ještě jednou na kulometnou věž, abych si zapamatoval vraha. Ano, je to starý Fero Štípák,“ vzpomněl jméno muže, který Josefa Vaníčka, otce dvou dětí, chladnokrevně zabil. Útěk z Leopoldova nakonec nepřežil ani Áda Petrovský, odsouzený k trestu smrti. Jiřího Nýčkala z vězení později propustili a emigroval do Švýcarska.

Kamarádila jsem se s dcerou sadisty Picha-Tůmy

Základní školu navštěvovala Marie Ryšavá ve Rtyni v Podkrkonoší. Kvůli rodinnému cejchu a zřejmě i zakřiknuté povaze neměla kamarády. Maminka se spolu se svým otcem Adolfem Hepnarem věnovala zemědělství, společně obhospodařovali sedm hektarů polí a dva hektary lesa. Situace se však brzy stala neudržitelnou, a tak dědeček i maminka v roce 1958 vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD).

Když bylo pamětnici asi 12 let, přistěhoval se do obce Miroslav Pich-Tůma, muž, který se podílel na zrůdnostech, které s sebou padesátá léta nesla. Neštítil se nelidsky mučit politické vězně a po letech čelil obvinění z vraždy, jež byla následkem surového výslechu. V té době do skromného domova Marie Ryšavé chodila na návštěvy jeho dcera Jana Pichová. „Až když jsem dospěla, tak mi došlo, proč za mnou vlastně chodila a kamarádila se se mnou. Její otec mlátil vězně u nás na Tmavém dole. Ona za to v té době samozřejmě nemohla, otec ji k nám zřejmě posílal,“ zavzpomínala Marie Ryšavá na zvláštní přátelství z dětství.

Po základní škole nastoupila pamětnice na zemědělské učiliště v Mladých Bukách, obor zemědělec a mechanizátor. Stranou od domova našla první přátele. „Vařili nám tam jídlo, které jsem do té doby vůbec neznala. Když jsme dostali banán, tak jsem ho ochutnala a zahlásila jsem, že něco takového jíst nebudu, že to není vůbec dobré,“ vzpomínala s úsměvem.

Ceduli jsme v srpnu 1968 schovali za komín

Učiliště dokončila v roce 1966 a začala pracovat v JZD ve Rtyni v Podkrkonoší. Právě tam zažila okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Byla jsem v kravíně a nad Rtyní létala letadla. Krávy na pastvě se bály, to si pamatuji jako dnes,“ popsala své vzpomínky na srpnovou okupaci 1968.

Rodinný statek, kde Marie v té době ještě žila, se nacházel na konci obce, což označovala dopravní cedule. „Tak jsme ji oddělali a schovali na půdu. Pak za námi někdo přišel a ptal se, kde ta cedule je. Já jsem lhala, že o ničem nevím a děda ji pak schoval do komína,“ dodala.

V roce 1967 se pamětnice vdala za Oldřicha Ryšavého, společně se jim narodili dva synové. Na začátku sedmdesátých let manžel nastoupil jako strážný k vězeňské službě v Žacléři. „Tenkrát ale začaly prověrky a během nich zřejmě zjistili, kdo jsem já a hlavně, kdo byl můj otec,“ uvedla. Ve stejné době navíc v časopise Signál vyšel článek o Josefu Vaníčkovi, titulek hanlivého textu zněl: Terorista. To byl zřejmě začátek konce manželství, které soud brzy na žádost Oldřicha Ryšavého rozvedl.

Prosila jsem syna, ať do Prahy nejezdí

Zlom v životě pamětnice přišel až po roce 1989. Listopadovou sametovou revoluci, při níž se zhroutil komunistický režim, přitom sledovala s obavami. Bála se msty a příliš nevěřila, že režim skutečně padne. „Když mi syn v listopadu 1989 řekl, že jede na demonstraci do Prahy, tak jsem ho prosila, ať nejezdí. Doma jsem plakala a říkala, že už nechci znovu nic takového prožít,“ popsala své tehdejší obavy.

Sametová revoluce byla však pro Marii Ryšavou velkým vysvobozením. Osudovou se jí stala Konfederace politických vězňů. Na začátku devadesátých let pomáhala zakládat trutnovskou pobočku tohoto sdružení. „Tehdy jsem lidem začala skutečně poprvé v životě důvěřovat. Seznámila jsem se s těmi, kteří znali mého otce. Právě oni mi pomohli získat veškeré informace o jeho osudu.“

Josefu Vaníčkovi stát později potvrdil uznání za třetí odboj, maminka Marie Ryšavé se v devadesátých letech konečně dočkala vdovského důchodu, klidu se jí však nedostalo. „Byla už velmi nemocná. Ke konci života si myslela, že ji stále někdo odposlouchává. Jednou jsem ji našla, jak se schovává za popelnicí.“

V devadesátých letech se Marie Ryšavá sblížila s bývalými spoluvězni jejího otce a našla mezi nimi přátele. Do rukou se jí dostala také báseň Aloise Hlavatého, který vzpomínal tragickou smrt svého kolegy vězně Pepy Vaníčka.

V den svatého Václava

Zástup trestaneckých šatů
chodí v kole poblíž drátů.
Svatého je Václava.
Z okna věže strážný hledí,
podzimní den tichý, šedý,
z duše touhy vysává.
Ssaje touhy po svobodě.
Pohled vězně utkvěl v bodě,
pták kde letěl dálavou.
Oko klouže k drátům dole.
Nemá nic než ruce holé,
oblohy kus nad hlavou.

Touha v šílenství se mění.
Prchá z kola k oplocení,
letí smrti do klína.
Střelba ze dvou samopalů!
Podťat klesá k zemi valu,
v očích světlo zhasíná
Padl z touhy po svobodě,
zlomen jak květ v bouřné vodě,
svatého je Václava.
Na přítele, jehož brvy
rudý režim zbarvil krví,
vzpomínka jen zůstává.

V Leopoldově dne 28. září 1958, na vycházkovém dvoře u samotek, vběhl do drátů politický vězeň Josef Vaníček. Byl strážným ze dvou nejbližších věží zákeřně zastřelen.

Alois Hlavatý