Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Rys (* 1927  †︎ 2015)

• narozen 27. září 1927 v Radešínské Svratce

• roku 1948 maturoval na gymnáziu ve Svitavách

• roku 1948 odešel do americké okupační zóny v Bavorsku a navázal kontakt se západními zpravodajci

• v letech 1948–1949 dvakrát přešel hranici, poté zrazen v Brně svým bývalým spolužákem

• 14. dubna 1949 odsouzen civilně-vojenským tribunálem na doživotí

• v letech 1949–1962 vězněn v Ústí nad Labem, Pankráci, Plzni na Borech, Leopoldově, táboře Vojna u Příbrami, tzv. Singsingu na Jáchymovsku, Chebu a ve Valdicích

• roku 1955 se mu podařil útěk z tábora Vojna, zatčen znovu kvůli zradě převaděče na jižní Moravě

• roku 1962 propuštěn na svobodu

• zemřel 21. února 2015

Proč bojovat proti komunismu? 

Jaromír Rys je bývalým agentem-chodcem a byl vězněn celkem třináct let v lágrech a věznicích – ve vyšetřovací vazbě v Ústí nad Labem, v soudní vazbě na Pankráci, v Plzni na Borech, v Leopoldově, v uranovém dole Vojna na Příbramsku, ve vyšetřovací vazbě v Jáchymově – tzv. Singsingu a ve Valdicích. 

Již na gymnáziu poznal první komunistickou perzekuci namířenou proti oblíbenému řediteli školy: ten podpořil pronásledovaného studenta z gymnázia v Litomyšli, jemuž nebylo dovoleno pokračovat ve studiích, a poskytl mu místo na gymnáziu ve Svitavách. Jeho pomoc mu však vynesla rychlé odstranění z funkce ředitele. Pro ředitele nebylo pronásledování ze strany režimu ničím novým – již za války vzal na sebe provinění studentů, kteří byli zapleteni do blíže neurčené kauzy, ve které hrály roli protiněmecké letáky, a strávil tři roky v koncentračním táboře. (Pamětník nezmiňuje jeho jméno, ale z historie svitavského gymnázia, která je dostupná na webu, vyplývá, že se jednalo o státního profesora Andreje Karabeleše). 

Komunistická perzekuce oblíbeného ředitele a potíže před maturitou i po maturitě – Jaromíru Rysovi nebylo dovoleno pokračovat ve studiích – přispěly k jeho rozhodnutí aktivně se zapojit do odboje. Nejlépe za hranicemi...

Agentem-chodcem  

Jaromír Rys se narodil 27. září 1927. Pochází z Radešínské Svratky, malé vesnice u Nového Města na Moravě, z rodiny ševce Františka Rysa a jeho ženy Karolíny. Vychodil obecnou školu, reálku mu nacisté zavřeli a maturitu nakonec s obtížemi dokončil na gymnáziu ve Svitavách až v roce 1948, kdy mu bylo jedenadvacet let. Z války nasbíral i pár zkušeností jako spojka partyzánů operujících na Vysočině. 

Na maturitním večírku v červnu 1948 potkal plukovníka Pelikána, bývalého protinacistického odbojáře: „Říkal mně pan Pelikán: ,Chlapče, kdybych já byl tak starej jako ty, tak bych věděl, co mám dělat.‘ – ,Pane plukovníku, to mi nemusíte říkat, já to vím.‘ A on říká: ,Neznáš našeho Jirku? Když něco budeš potřebovat, obrať se klidně na něj.‘ A já jsem se na něj obrátil...“ 

Jaromír Rys se krátce po červnové maturitě v roce 1948 rozhodl dát se do služeb zahraničních zpravodajců. S touto myšlenkou se nechal zaměstnat v litvínovské fabrice na výrobu syntetického benzinu jako technický úředník; v blízkosti hranic se chtěl informovat o možnostech přechodu hranic. Nakonec se rozhodl přejít hranici na druhém konci republiky, na Černé řece poblíž Klenčí pod Čerchovem. Hranici bez problémů překročil a dostal se do bavorského Waldmünchenu, poté do tábora v Regensburgu a dále do studentského sběrného tábora, kde pobývali i bývalí vojáci československé armády v Anglii – do Ludwigsburgu. Tam navázal kontakt s blíže neurčenou zpravodajskou skupinou a vybaven úkoly, o kterých nechce mluvit („byla to prostě zpravodajština“), se rozhodl překročit hranici zpět do Československa jako kurýr (tak nazývali sami sebe agenti-chodci). 

Fakticky Jaromír Rys přešel hranici dvakrát, ale jenom jednou se mu podařilo proniknout tam a zpět. Při prvním přechodu, který podnikl se svým komplicem, je zpozorovala Pohraniční stráž a zahájila palbu. Pamětníkovi i jeho kamarádovi se však podařilo vyváznout (od té doby se prý neviděli), dostat se do vnitrozemí a vyřídit uložené úkoly.

Kamarád z gymnázia Jiří Pelikán

Při druhém přechodu už se Jaromíru Rysovi podařila jen cesta do Československa, a to do Brna, kde kontaktoval plukovníkova syna Jiřího Pelikána. Ten mu poskytl azyl u kamaráda a šel pamětníka rovnou udat. „Na lágru, asi za dva roky, byli kluci z vysoký školy, Brňáci. Mluvili jsme o známých, pak slovo dalo slovo a já jsem řekl jméno toho Jirky Pelikána. Zdeněk Rychtr na to říká: ,Ježišmarjá, vždyť to byly největší kurvy.‘ – ,Jak to?‘ – ,To byla parta vysokoškoláků, která udávala za peníze.‘ 

Neměli prachy, tak vyhecovali, nahráli to a já jsem na to vlítl – a nebyl jsem sám, samozřejmě – tak to vypadá, když nemáte zkušenosti. Mít zkušenost, to znamenalo nejdřív se nechat zavřít nebo padnout, to bylo těžký mít zkušenosti. Já jsem jim prostě věřil.

Jeho otec nevěděl nic, ten by ho možná zabil. Stalo se potom, když jsem se vrátil po letech, že jsme měli slezinu na gymnáziu. A on tam přišel. Seděli jsme na hotelu asi ve dvě ráno ještě, celá parta. (...) A já mu říkám: ‚Jirko, seber se a vypadni! Buďto tady budeš ty, nebo já. Ale já ti to neradím, já se neudržím. Pro mě nejseš. Seš zrádce...‘ A on odešel.“ 

Jaromír Rys byl vyšetřován ve vazbě StB v Ústí nad Labem. Vyšetřování kurýrů, kteří byli považováni vedle bývalých odbojářů z dob války za velmi nebezpečného nepřítele, probíhalo jako obvykle podle nejostřejších metod – padesátihodinové výslechy, dlouhé samotky, brutální bití a psychický teror, jako například kopání vlastního hrobu v temném lese apod. Kurýři neboli agenti-chodci zároveň dostávali exemplární tresty a nezřídka i trest smrti (za komunistického režimu jich bylo popraveno více než dvacet), téměř ve všech případech pak pětadvacetileté nebo doživotní tresty. 

Obžaloba 

Ačkoli rodičům doručili zřízenci pouze šaty – rodiče se drahnou dobu domnívali, že je po jejich synovi veta – podařil se Jaromíru Rysovi během čekání na soud v pankrácké věznici následující kousek: „V tu dobu dostával i velký zločinec obžalobu na tři dny, aby si ji pořádně prostudoval. Já jsem ji chtěl dostat ven. Měl jsem takové vysoké boty, které mi udělal otec. Sehnal jsem sklo a rozřízl jsem vevnitř u podpatku tu podšívku. Bylo to na hedvábným papíru, na kterém se psaly kopie, to bylo k nečtení. Složil jsem to a nacpal do bot. Nechal jsem to tam, protože jsem věděl, že je pošlou domů. A pak si přišel bachař pro obžalobu. A já říkám: ‚Nemám.‘ – ‚Co jste s ní udělal?‘ Tam nebyla žádná pravda. ‚Já jsem to roztrhal a spláchl (na Pankráci už byly splachovací záchody).‘ Tak to utichlo, ale od tý doby už nedostávali na tři dny. Jenom na přečtení a museli to odevzdat. (...) Čekal jsem, že se do toho táta podívá, a taky jo.“ 

Soud

Přelíčení civilně-vojenského tribunálu se skupinou v Praze na Pankráci na Velký pátek roku 1949 (14. dubna) bylo tajné. Veřejnost byla vpuštěna pouze na vyřčení rozsudku. Podle pamětníkova vyprávění tehdy přišel celý pražský hudební svět. Před soudem se totiž spolu s Jaromírem Rysem zodpovídali i dva jeho kamarádi Míla Kumr a známý hudebník Josef Malina. „Odcházel jsem pak a měl jsem kapsy plné cigaret.“  

Pamětník byl odsouzen na doživotí, Kumr ke dvaceti letům žaláře. Malina opouštěl soudní síň jako volný člověk. 

„Bachař pomalu brečel, když mě odváděl na celu. Říkal: ,Takovej mladej – a doživotí...‘ To víte, lehko mně nebylo. Přišel jsem na kobku a ptám se bachaře: ,Můžu si zapálit?‘ – ,Jo, jo, jen si zapal.‘ A zavřel dveře. (...) Sahal jsem si do kapes, ale zřejmě jsem byl tak vyřízený – i když jsem si to nepřipouštěl – že jsem nenahmatal jednu cigaretu. A měl jsem přitom plný kapsy...“

Třináct a půl roku... 

... strávil Jaromír Rys v Ústí nad Labem (vyšetřovací vazba – 1948–1949), na Pankráci (soudní vazba – 1949), na Borech (1949–1951), v Leopoldově (1951–1955), na Příbramsku, v lágru Vojna (1955) a ve Valdicích (1955–1962).

Kamarád z nižšího ročníku gymnázia Zdeněk Navrátil 

„Když mě zavřeli, neviděli jsme se dlouho, až po letech. To jsem byl na lágru na Příbramsku, na uranu. Šli jsme z odpolední směny, ze šachty. (...) Přišli bachaři a odvedli nás na lágr, který byl v těsném sousedství šachty, nebylo to daleko. Než jsme se seřadili, tak se tam svítilo. Já jsem se podíval a viděl jsem jednoho bachaře. Říkám: ,To je Zdeněk.‘ Poznal jsem ho. Byl to můj spolužák Zdeněk Navrátil. (...) Říkám, to není možné, aby tady byl, on byl stejného ražení jako já. (...) Když jsme udělali čtyřstupy, tak říkám klukům: ‚Teď dávejte pozor, až půjdem, já udělám jeden experiment. Já tady mám spolužáka.‘ Oni na to: ,To není možný...‘ – ,Fakt.‘ (...) Když jsme byli uprostřed cesty, bylo tak jedenáct večer. Ticho všude, akorát typický ozvěny ze šachty. A já jsem zařval: ‚Bikini!‘ My jsme mu tak říkali. Jestli jste to slyšel, tak první atomová puma byla vyzkoušena na ostrově Bikini, takže to bylo velmi známé. A on, jak jsem zařval Bikini, jako když ho střelí, otočil se na podpatku, zastavil, nechal nás projít a koukal do toho čtyřstupu. Byl to on. A teď jsem čekal, co bude. 

Já bych za ním nikdy nešel, to je jasný, a on za mnou taky ne. Jednou jsem byl na díle, fedroval jsem (...) a byl jsem tam sám. Najednou přišel jako tichošlápek. (...) A teď tam stál. Podívali jsme se na sebe a já říkám: ,Ahoj.‘ – ,No, ahoj. Ale nemysli si, já ti v ničem nepomůžu,‘  řekl mi sám ze začátku. Na to já: ,To si můžeš bejt jistej, já bych ti nikdy neřek, protože každej jsme jinde.‘ A to jsme se shodli, že každý jsme na jiné straně. A od té doby jsem ho už neviděl.“

Útěk z Vojny a anabáze na Vysočině

Z Vojny se Jaromíru Rysovi podařilo utéct. Potřeboval k tomu spojence, z nichž jednoho nalezl ve svém spoluvězni Láďovi [pozn. příjmení není z nahrávky srozumitelné] a jednom civilním pracovníkovi v dolech. Postup, který mezi sebou domluvili, byl krajně riskantní: pamětník se vydá na ranní směnu a bude pracovat obvyklou dobu, do dvou hodin odpoledne. Zůstane ale potom na šachtě a jeho místo na zpáteční cestě zaujme mašinkář Láďa, který se svou skupinou přichází ve dvě hodiny na odpolední směnu, nechá se přepočítat a zároveň odchází s Rysovou směnou zpátky na lágr, aby zaujal jeho místo. Protože se ale mašinkáři během své směny směli pohybovat mezi šachtou a lágrem volněji, může se Láďa vrátit na svou směnu sám a večer s ní normálně odejít zpět v plném počtu.   

Tím se podaří zacelit všechna prázdná místa ve směnách a při přepočítávání vězňů nebude nikdo chybět. Jaromír Rys tak získá drahocenný čas, aby se poté, co se mu podaří dostat se přes bránu, dopravil co nejdále od tzv. stíhacích okruhů, které se vyhlašovaly po každém útěku, kdy byl útěkář za nasazení desítek policistů a psů zpravidla dostižen. Jak ale provést samotný přechod přes bránu? „Potřeboval jsem mukla [Rys má ale na mysli civilního pracovníka, pozn.], Klouček se jmenoval. Byli jsme si podobní. Věděl jsem, jak se jmenuje a kdy se narodil. Kdyby se mě na bráně zeptali na něco jiného, tak jsem nevěděl a zvedl jsem ruce. No ale k tomu potřebuju ještě jeden civil [kvůli odvozu, pozn.]. Jeden se tam našel. Jezdil na motorce, měl harleye. (...) Ještě jsem mu říkal dva dny předtím: ‚Honzo, je to vo držku. Já tam můžu zkapat, mě odbouchnou, ale tebe zavřou.‘ Byl ale hrdej a říká: ,Ale no jo, to se povede.‘“

Jaromír Rys se v den útěku přihlásil na výdejně legitimací a díky podobě s Kloučkem mu byla opravdu vydána. Převlékl se ještě předtím do civilních šatů, které mu Honza přinesl, a vydal se s ukradenou legitimací k bráně. „To už jsem měl strach, co si tam budeme říkat. Přišel jsem tam, dva schůdky tam byly, dřevěný barák. Šel jsem k tomu okénku, řekl jsem jméno, a než jsem to řekl, tak jsem viděl, jak sáhl ke stropu a něco tam stiskl. To byl první gól, který mě vyděsil. Tak jsem si říkal: Ví, že jsem tady, zaklapne turniket a šmytec. No, nic se nestalo, on pouštěl jen dalšího. ,A jakou máte legitimaci?‘ – ,Normální,‘ zariskoval jsem. A vyšlo to. (...) Jak už jsem měl legitimaci zpátky, tak už jsem se sunul ven. Tam je těch sto padesát nebo kolik metrů a tam pak stáli ti dva se samopaly. To stačilo se nějak blbě otočit nebo upozornit na sebe a našili to do vás, tam se střílelo hned. Tak jsem to prošel a viděl jsem Honzu, jak se motá kolem motorky. (...) Šel jsem po silnici dál, k vesnici Lešeticím. Najednou slyším harleye za sebou, předjel, zabrzdil, já naskočil a jeli jsme...“ Cesta vedla na sever, směrem k Praze: 

„Dojeli jsme na Zbraslav. (...) Vím, že tam byla silnice dost vyvýšená a podél nízké baráky. (...) A najednou nám na mostě praskl řetěz. Já jsem koukal dozadu, kdy přijedou, on říká, že je to v prdeli... Tak koukám a dohromady tam nikdo nebyl, akorát před jedním barákem taková babička a dlouhý chlap, mladší. Tak já říkám: ,Počkej, já se tam půjdu zeptat...‘ No co to bylo za bláznovství, když jsem se šel cizího chlapa zeptat, jestli nemá spojku na řetěz k motorce. (...) On se na mě takhle chvilku kouká a pak říká: ,Ty utíkáš, viď?‘ Já říkám: ,Jo.‘ Buď, anebo. Já jsem řekl jo. Pak on: ,Počkej, já se podívám...‘ Odešel do baráku, a jestli má telefon, tak je to stejně v kýblu. (...) A teď ona začala: ,Víte, to je můj syn. On byl zavřenej na Bytízu. Měl obchod a oni ho zavřeli.‘

Dal mně tu spojku, já jsem ji donesl Honzovi, rozloučili jsme se, on si to spravil a odjel. Potom ten druhý říká: ,Kam chceš?‘ – ,Já potřebuju přes horu.‘ – ,Máš peníze?‘ – ,Mám stovku, co mně dal Honza.‘ – ,No tak pojď.‘ 

Odvedl mě k převozu, zaplatil za mě převoz, podali jsme si ruku, neřekli jsme si jména, nevím tedy, jak se jmenoval, od tý doby jsem ho neviděl. A ten mi zachránil život. Jak už jsem byl na druhém břehu, tak jsem si říkal: ,To už se povede.‘“ 

Jaromír Rys přečkal noc v jedné novostavbě a dalšího dne se dostal až do Prahy. „Poněvadž jsem mezi kolektory měl známé, říkal jsem si, že se podívám, co se děje na šachtě. To už jsem měl roupy. A oni odjížděli ze Smíchova autobusy. Tak jsem tam viděl skupinku, kde byl Pepík, kterého jsem přitahoval očima, aby se podíval ke mně, mým směrem. Už jsem tam byl drahnou dobu, když se to najednou povedlo. Vyvalil oči a teď se šoural podle baráku a říká: ,Co tady děláš?‘ – ,No, už je to dobrý, už jsem venku. Jak je to tam?‘ – ,No, ty jsou blbý, tam je sranda, tam se jim všichni smějou, že pouští vězně na desky od legitimace...‘ Pak jsme se rozloučili. A taky se nic nestalo, nikdo nezradil... Byl jsem sedmadvacet dní na útěku.“ Pamětník měl původně v úmyslu uprchnout za hranice, ale nejdříve potřeboval vypracovat plán, a obrátil se proto v místě svého rodiště na Vysočině na dávného známého Jarka, přes kterého komunikoval s otcem a jenž Jaromíra Rysa převážel na motorce z místa na místo. Ještě před odchodem za hranice se pamětník chtěl komunistům pomstít a odpálit v jedné blízké obci Stalinovu sochu. Protože se jim ale nepodařilo sehnat dost třaskaviny, od plánu se upustilo. 

Jarek mu také zprostředkoval kontakt na svého bratra Jiřího, který žil v Dubňanech poblíž rakouských hranic a jenž by ho převedl v noci přes hranici. „Říkal, že musíme počkat, že se půjde v noci. A že si skočí pro cigarety. Tak si skočil pro cigarety a byla asi půlnoc, když přišel. Vyšli jsme z baráku, přišli k parku a najednou jsem měl na sobě čtyři chlapy a konec. Oba nás shodil.“ 

Stejně jako v případě spolužáka Jiřího Pelikána, který udal Jaromíra Rysa poprvé, se také později naskytla příležitost vyrovnat se s udavačem. „Když jsem přišel z basy, tak jsem byl pozván na sraz rodáků a oni tam přišli. Taky tady tenhleten. Já jsem ho tam veřejně sepsul a poslal jsem ho domů... Že tam jako zrádce nemá co dělat.“

Dávná láska Věra a přestřelka s estébáky

Protože Jaromír Rys během svého útěku hodlal zmást estébáky, navštívil v pozdních večerních hodinách babičku své někdejší studentské lásky Věry, se kterou chodil v době, kdy byl zatčen. Čekal, že na něj budou čekat u ní, a chtěl toto podezření posílit tím, že u babičky zanechá pozdrav. „Babku jsem tam nechal. Samozřejmě, že ona se okamžitě sebrala, šla vedle do baráku a všechno tam vycvrnkala...“ 

Až po letech se pamětník dozvěděl, co následovalo. Věra byla totiž v té době už vdaná za jiného, který byl vojákem z povolání. Protože se od babičky včas dozvěděl, co má Jaromír Rys údajně v úmyslu, postavil se ke dveřím s nabitou pistolí a čekal. Jenže v tu dobu se k jejich domu blížili i estébáci, kteří šli najisto. Jeden z nich, pravděpodobně ambiciózní mladý muž, který si chtěl vydobýt ráznou akcí povýšení, šel ke dveřím a vzal za kliku. V tu chvíli po něm začal pálit Věřin manžel Vladimír v domnění, že se do domu dobývá trestanec na útěku Rys. 

Po krátké přestřelce mezi estébáckými samopaly a pistolí zůstal ležet na místě mrtev jeden z estébáků, s největší pravděpodobností ten, který vešel do domu jako první. Věra i její manžel vyvázli bez zranění i bez následků. Uvěřili mu, že střelba patřila Jaromíru Rysovi. 

„Já jsem po letech přišel domů, Věra byla vdaná, děti neměli. A najednou jsem ji potkal v Jihlavě. Ještě předtím mi naše holky říkaly, že Věra ví, že jsem doma, a že by se rozvedla... No nic, teď jsem ji potkal s ním, v Jihlavě, po těch letech. Podali jsme si ruce. (...) Pozvali mě k nim a vyříkali jsme si to. Věra šla do kuchyně a my jsme si to vyříkali: ,Vladimíre, teď mi řekni jednu věc. Říkat mně to nemusíš, já tě k tomu nenutím, ale: Chtěl jsi mě zastřelit, nebo ne?‘ On na to: ,Já nevím, ale asi jo. Já jsem měl strach...‘ 

To musíte taky akceptovat, takovou výpověď. Věra už umřela. Jeho jsem už asi tři měsíce neviděl, občas se potkáme v trolejbusu. Nemáme čas nikam chodit, protože zas tak se nemilujem.“  

„Singsing“, nový soud a Valdice

„Já jsem tam za tu noc zešedivěl. Co se tam dělo? Nic, akorát Věra [sestra, pozn.]. Já jsem nevěděl, že je gravidní. A ona celou noc volala mámu. A ta byla vedle v cele. A to mě dorazilo. Poněvadž to se rozléhalo, byl tam klid, nikdo tam nebyl, jen pár vězňů. Volala pořád maminku.“ 

Protože se ukázalo, že Jaromír Rys komunikoval přes Jarka s otcem, byli zatčeni všichni členové jeho rodiny včetně dvou sester, z nichž jedna byla těhotná. Také stanuli před soudem v Chebu, kde se konal nový proces Jaromír Rys a spol. Otec byl odsouzen na osm a matka na šest měsíců žaláře. Sestry mohly odejít domů. Za pomoc pamětníkovi zaplatil i Honza s harleyem, jenž byl odsouzen ve stejném procesu na dvacet let, stejně jako Jarek z Vysočiny. Jaromíru Rysovi sice zůstalo jeho doživotí, ale další výkon trestu strávil v izolacích (za celou dobu věznění včetně vyšetřovacích vazeb celkem šest let na izolaci) v pevné věznici ve Valdicích a na amnestii v květnu 1960 samozřejmě domů nešel. 

Jaromíra Rysa propustili z vězení v roce 1962. V době natočení rozhovoru byl předsedou Konfederace politických vězňů v Jihlavě.