Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Rychlíková (* 1928)

Člověk má pocit, že žil ve velice slušné a pořádné rodině

  • narozena 18. ledna 1928 v Uherském Ostrohu

  • otec František Pavlík pracoval v Baťově továrně, byl aktivní sociální demokrat

  • Marie od nejútlejšího dětství aktivně cvičila v Sokole

  • za války a za osvobození byla svědkem dramatických událostí v Uherském Ostrohu

  • otec František zemřel v den, kdy měla být ČSSD v Uherském Ostrohu sloučena s KSČ (29. června 1948)

  • 1957 se Marie provdala za Břetislava Rychlíka staršího

  • starší syn Břetislav (* 1958) je herec, scenárista a dokumentarista

  • mladší syn František (1964–2018) v 80. letech vydával brněnskou mutaci samizdatové revue Střední Evropa

„Když jsem se narodila, můj bratr měl skoro tři roky a velice krásně mluvil. Když mě poprvé uviděl, říkal: ,Já to zabiju kameněm, já tomu uřežu krk!‘ Tak mě přivítal na svět, protože maminka ho musela dát ke staříčkům,“ vypráví Marie Rychlíková o svém narození. A také další dramatické válečné a poválečné události na Slovácku popisuje se specifickým humorem, který však v některých chvílích ustupuje silnému dojetí. 

Narodila se 18. ledna 1928 v Uherském Ostrohu jako Marie Pavlíková. Její maminka Štěpánka, rozená Šafářová, pracovala v Baťově továrně, zpívala v kostele, hrála amatérské divadlo. Se svým budoucím mužem Františkem Pavlíkem se seznámila v zaměstnání. František Pavlík pocházel z malorolnické rodiny, byl občansky angažovaný, politicky aktivní, stal se zakladatelem místní organizace sociální demokracie v Uherském Ostrohu. Sblížili se prostřednictvím amatérského divadla: Štěpánka potřebovala pro roli Maryši kroj a František jí půjčil kroj své sestry. Vzali se roku 1923 a o rok později se jim narodilo první dítě, dcera Boženka, která však v raném dětství zemřela. Marie přišla na svět jako třetí, nejmladší dítě. 

Celý Ostroh věděl o Bogatajovi

První stín na Mariino šťastné dětství v Uherském Ostrohu vrhla tragická událost, k níž došlo krátce po německé okupaci. Její židovský kamarád Arnošt se utopil, když jezdil na loďce na řece Moravě. „Vyplul až ve Veselí nad Moravou pod splavem. Čtrnáct roků měl. Kdyby se neutopil, stejně by šel [do koncentračního tábora],“ uvažuje Marie Rychlíková. 

Její otec byl v Uherském Ostrohu známou a váženou osobností, mnoha lidem pomáhal a chodili se s ním radit. Byl aktivní také v obecní radě. Na začátku německé okupace ho však gestapo podle Mariiných slov odvolalo z funkce, aby tam mohlo dosadit svého člověka. Kvůli otci měla problémy i ve škole, třídní učitelka si na ni zasedla, protože sama byla oddaná německé ideologii.

Část příbuzných Mariiny matky se angažovala v odboji. Strýc Eduard Šafář byl popraven v době heydrichiády, strýc Jakub byl od začátku války vězněn a čtrnáct měsíců strávil v samovazbě. „V rohu v té cimře měl pavouka a s ním si vykládal. Když se ten pavouk někam ztratil, tak plakal,“ vypráví Marie Rychlíková. A když se ohlíží za statečností svých příbuzných, dodává: „Člověk má pocit, že žil ve velice slušné a pořádné rodině.“

V dubnu 1944 byl poblíž Uherského Ostrohu vysazen parašutista, místní rodák František Bogataj, jeden z aktérů operace Carbon, organizované londýnskou vládou. Jejím úkolem bylo ve spolupráci s domácím odbojem provádět zpravodajskou činnost a po přiblížení se fronty vyvolat ozbrojené povstání. Podle Marie Rychlíková se Bogataj příliš nesnažil o utajení: „Celý Ostroh věděl o Bogatajovi. On se nijak extra neschovával. Chodil chytat ryby, chodil s děvčaty na rande.“ (František Bogataj se v kraji zabýval hlavně vytyčováním ploch pro shoz materiálů z letadel. Před koncem války těsně unikl zatčení gestapem.)

Lidi, vstávejte, máme republiku

Mariinu rodinu zasáhly dramatické události na konci války nejprve v osobě jejího staršího bratra Františka. Začátkem jara 1945 ho Němci povolali na kopání obranných zákopů, protože fronta se stále přibližovala. František a jeho kamarád ovšem namísto práce dělali klukoviny. „Náš Franta s Bohouškem Jurečkovým měli takové ohebné pruty, kterými vystřelovali kuličky z hlíny a trefovali se do dozorců. Jednou trefili německého vojáka. A ti Němci byli tak strašně nervózní, že je postavili ke stromu, že je zastřelijú,“ vypráví Marie Rychlíková. Oba chlapce zachránil rodinný přítel doktor Rozehnal, který se také účastnil kopání zákopů a mluvil velmi dobře německy, takže se mu podařilo dozorce uklidnit. Bratr František byl tímto zážitkem zřejmě značně traumatizován: „Franta se doma schoval pod duchnu a nevylézal,“ komentuje to Marie Rychlíková. 

Koncem války byl všeobecný nedostatek potravin, a tak 26. dubna nechali v Uherském Ostrohu porazit obecního býka, aby se maso mohlo rozprodat do domácností. Ženy stály na náměstí před řeznictvím ve frontě na maso, když naproti spadl granát a zasáhl velikou jedli. Místní lidé se utíkali schovat do sklepů. Za hodinu a půl však byl již Ostroh osvobozen rumunskou armádou. „Tatínek třískal na roletu řeznictví a volal: ,Lidi, vstávejte, máme republiku!‘ Vylézali jsme ven ze sklepa a tam bylo všude Rumunů!“ vypráví Marie Rychlíková a vzpomíná, že vojákům rozdávala kysané mléko od koz, které doma chovali. 

Parašutista František Bogataj se v té době stále zdržoval v místním kraji, účastnil se bujarých oslav osvobození a zřejmě také hojně využíval své aureoly statečného bojovníka proti Němcům, která mu zaručovala úspěch u žen. „Když přišlo osvobození, byli velice slavní, oslavovali, flámovali.“ Podle Marie Rychlíkové to v rodině přátel jejích rodičů způsobilo veliké neštěstí. Jednalo se o rodinu Vítkových, jejichž pětadvacetiletá dcera Božena, řečená Žula, byla provdaná za jistého Jozu Nováka a s ním měla dvouletou dcerku Janičku. Božena zřejmě byla Bogatajovou milenkou. „Ten Joza skočil oknem do domu, kde oni oslavovali, a zastřelil ji. Žárlil na ni, že se kamarádila s tým Bogatajem.“ Druhý den Joza spáchal sebevraždu, a malá Janička tak vyrůstala u prarodičů, přičemž Marie Rychlíková si s ní často chodila hrát, učila ji plavat, spávala s ní na zahradě ve stanu.

Zemřel poslední sociální demokrat

Po osvobození začal vzrůstat vliv Komunistické strany Československa (KSČ) a Mariin otec František Pavlík začal mít problémy již před rokem 1948. „Jednou v sobotu jsme obědvali a najednou se mezi dveřmi objevil četník. Říkal: ,Pane Pavlík, pojďte se se mnou projít.‘ Tatínek se od něj dozvěděl, že na něho došlo udání. Ale četníci byli solidní, tatínek měl v obci dobré jméno, tak to udání ztopili.“ 

Ihned po únoru 1948 ho ale vyhodili ze zaměstnání v Baťově továrně, zřejmě kvůli jeho nekomunistické politické angažovanosti a vlivu na ostatní dělníky. „Jeden z těch komunistů prohlásil: ,Ať byl dobrý, nebo špatný, musí jít pryč,‘“ konstatuje Marie Rychlíková. 

Pětadvacátého června 1948 mělo v Uherském Ostrohu dojít ke slavnostnímu sloučení sociální demokracie s KSČ a předání členů. „Vzpomínám si, že tatínek říkal: ,25. června bude to sloučení, u Vávrů v hospodě budu předávat členy. Ale tři nás nevezmou. Mě vyhodí, pana Sátoru a ještě jednoho. Já mezi těmi komunisty nebudu, oni sami tak rozhodli.‘“ 

Tragickou ironií osudu se Mariin otec těsně před oním datem nakazil tetanovou infekcí a 25. června odpoledne ve svých devětačtyřiceti letech zemřel. „To nebyl pohřeb, ale manifestace lidu,“ prohlásil o jeho pohřbu místní farář. A rodinný přítel pan Vítek nad hrobem Františka Pavlíka řekl: „A nyní, přátelé, skloňme hlavy, pochováváme posledního sociálního demokrata.“

Rodina se po smrti Františka Pavlíka dostala do velmi těžké situace. Marie měla předtím vážný úraz na lyžích a mnoho měsíců ležela nepohyblivá v sádře. Její bratr byl v té době na vojně a maminka dostala první vdovský důchod až půl roku po otcově smrti, na Štědrý den. 

Vlastnímu děcku hledět do hrobu

Marie se provdala roku 1957 za Břetislava Rychlíka staršího, s nímž se seznámila v únoru toho roku na sokolských šibřinkách v Uherském Ostrohu. Její muž se věnoval kominickému řemeslu, později vystudoval strojní průmyslovku a několik semestrů vysoké školy. Společně žili ve Veselí nad Moravou, třebaže Břetislav několik let pracoval na Ostravsku. 

Roku 1958 se jim narodil syn, Břetislav Rychlík mladší, později herec, scenárista a dokumentarista. O šest let později přibyl ještě mladší syn František. 

Marie Rychlíková vzpomíná, jak prožívali invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Starší syn Břetislav, tehdy desetiletý, a jeho mladší bratr František měli dřevěnou kárku, na které rozváželi zvláštní vydání místních novin: „Jezdili na té kárce a křičeli: ,Dubček, Svoboda, to je naše obroda!‘ A prodávali ty noviny: ,Slovácko, zvláštní vydání!‘“ 

Mladší syn František se později v 80. letech podílel na vydávání brněnské mutace samizdatové revue Střední Evropa. „V noci to psával. Měl takový veliký těžký psací stroj. Když do toho nahoře mlátil, bylo to slyšet až dolú,“ vzpomíná Marie Rychlíková a dodává: „Je to smutné, když matka musí děcku hledět do hrobu,“ komentuje předčasný skon svého mladšího syna roku 2018. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)